Kyl´arot´h

[Lyc]

Kyl´arot´h Rilith Thos


Tento prvorozený syn matrony rodu, jehož jméno se před Lloth nesmí vyslovovat od doby, kdy byl vyhlazen dalším jíž zapomenutým rodem v Yueathin´drynn, pyšném městě temných elfů, je nenápadným temným elfem, který ničím zvláštním nezaujme, jeho pohyby jsou nenápadné a jen zkušené oko odhalí výjimečnou hbitost a ladnost pohybů. Ve společnosti toho moc nenamluví, čímž se jeví jako výborný posluchač, přesto je schopen naplno projevit svoji nenávist a záchvaty agrese, těžko říci, zda se jedná o přirozený projev, či mimořádné herecké nadání. Ovšem pokud s ním někdo stráví více času a je znalý příběhů a legend, je možné, že uvidí určitou podobnost Kyl´a s temnou elfkou C´nross Rilith Maer Olath, což i podporuje Kyl´ova nenávist k Auril a ledovému počasí.


Kyl´ zvaný též Lovec, pro své zaměření v technice Luth Alur a výcvik průzkumné hlídky, trávil více času v chodbách podtemna než v civilizaci, kde by se přímo účastnil mocenských bojů. Když nadešla poslední chvíle jeho rodu, bez zaváhání se obrátil k vlastnímu rodu zády a ponechal ho jeho záhubě, on už se o sebe postará, neboť v podtemnu vždy byly a budou další rody a on jako chamelon si své místo najde. Pokud nic nezíská, nemůže nic ztratit, pokud nebude věřit, nebude zklamán, naděje a doufání je pro slabé a slabí jsou jen nástroje v rukách silných, kteří už ví jak to chodí...

[Lyc]

Byl členem mnoha rodů, už to ani nepočítal, nezáležilo mu na tom, smrt a zkáza patří do tohoto světa a nemělo smysl se zatěžovat malichernostmi. Otázky na jeho původ měli tisíce odpovědí, jednou byl synem matrony, jednou uprchlým otrokem, jindy míšencem a o ničem z toho neexistoval důkaz, proplouval světem a ohýbal realitu dle své vůle.

Nyní se však ocitl před branami Elg´Cahl, slabý a unavený z dlouhého zajetí, nevěděl kde byl a jak dlouho, vždy když se snažil vzpomenout, tak ho rozbolela hlava. Nakonec se přestal snažit vzpomenout se a zaměřil svou pozornost na drowku, která přistoupila k bráně města ovládaného rodem Maivert...


Při jedné z výprav se dostal až do jedné vsi v podtemnu, kde později stál u chatrče, kterou tak důvěrně znal, strávil tam část života s divokými orky, hrdými válečníky Zahreda. Tito primitivové pro něj nic neznamenali, nyní ovšem cítil zvláštní pocit, jiný než nenávist, aniž by chtěl, tak tuto vzpomínku si ponechal v sobě a pokračoval dále v plnění úkolů.

Hlídka dorazila zpět do Elg´Cahl, nyní měl dost času na odpočinek a údržbu své výstroje, jenže ho stále pronásledovala vzpomínka na Krvavé orky a jejich Boha Zahreda. Ponořil se do kolotoče vířících myšlenek a nechal se unášet, vzpomínal si na dobu, kterou strávil v jejich zajetí, i když nyní už pochyboval o tom, zda byl zajatec on anebo oni sloužili jemu. Vydal se ihned na cestu zpět do vsi, zpět k té chatrči. Strávil u ní dost času, aby pak následoval dávnou stopu ve své hlavě.

Jeho cesta ho dovedla na povrch, přišel mu tak nepříjemně studený, cizí a nevlídný, cestou přes Horskou ves ho přepadl nával vzpomínek, tady ho věznili ve studené cele, pokračoval dále, celou noc až do jeskyně, která ho dovedla na místo, které znal. Starý vyhaslý kráter, kde si rivvil postavili své přístřešky. Tady žila ta černá modrooká žena s dalšími bojovníky, na které si vzpomínal, nyní byl Kráter zcela opuštěný. Tady odpovědi také nenajde, byli pryč, stejně tak Krvavý orkové opustili ves, jak dlouho už to je...

[Lyc]

Třásl se zimou a studený pot stékal po jeho tmavé kůži. Ležel skroucený v hlubinách podtemna a trpěl bolestí, kterou mu způsobovala neznámá nemoc. Co chvíli ze sebe vydával zvuky vytí, tak neznámé jeho kultuře, nerozuměl tomu a v horečce si uvědomoval, že přichází jeho konec.
Zemře.

Ti co hledal, byli již mrtví. Prošel všechna známá místa, ve kterých je potkával a nacházel jen pustinu, stopy zkázy a prázdnotu. To vědomí mu působilo palčivou bolest, možná ho proklel sám Zahred za to, že zemřeli jeho uctívači z kmene Bloodspill.... snad nezemřeli a podařilo se jim uniknout Pohromě seslané na svět.
Jeho mysl se naplnila vztekem, Pohroma pohltila jeho domov, sice k němu neměl vztah jako lidé, ale patřil jemu a násilně o své vlastnictví přišel... ovšem který domov? Opakoval si. Yueathindr´ynn? Kráter? Ves? To vše přece!, zakousl se do vlastního rtu, ale neovladl své tělo a zuřivě zavyl, jeho tělo se prohnulo jako luk s hrudí vypnutou vzhůru a hlavou v záklonu. Přestal se bránit a ventiloval svoji zuřivost divokým řevem, po chvíli začal divoce mlátit o stěnu skály, divoce ji škrábal a bušil do ní.

…

Ležel v prachu,  jeho bílé vlasy byly pocuchané a slepené krví, špínou a potem. Celé tělo ho bolelo a mysl byla zatemněná vzpomínkami.

Takže přeci jen ve mne sídlí monstrum,
tam někde hluboko uvnitř, tak jak se o nás traduje.
Žil jsem v domnění, že ze mne jednou může být drowouk.

Nenávistně sevřel rty a nechal hněv proudit ve svých žilách, pak se obrátil k temnotě.
Dannan, co vlastně nabízíš?
Od chvíle, kdy tvoje zvrácené děti opustily rozevřené lůno Matky přírody, jsi nic neudělala, pouze utopila Říši v záplavě pokrytecké morálnosti.
JÁ jsem byl počat jako šakal.
Tvoje bolest se bude rovnat té, kterou způsobila Pohroma mně, a kterou způsobím JÁ tvým lesním dětem Zla.
Budu otrávený hrot Chaosu vražený hluboko do tvých zkažených vnitřností, ty rouhavá šířitelko Nákazy.
Zatracená a prokletá Dannan.

Poté zavřel oči a obrátil se do svého nitra.
Shar!
obejmu psy Devíti pekel a uchvátím jejich moc,
abych zruinoval srdce nepřítele.
Uvidí vzestup Tvojí říše,
uvidí pravdu, kterou jejich Bohové skrývají,
bezcennost jejich životů.
Z Věčného moře Nenávisti, nechám povstat armádu,
obrátím bratra proti bratru, všechny proti sobě,
až dokud nezůstane nikdo.

[Lyc]

Jak slunce zapadá, plížím se kolem držíc se stínů. Život mi visí na vlásku, aspoň to tak řekli, že neuvidím zítřek. Je mým osudem zde zemřít?

Tenké tmavé prsty tiše rozezněly tětivu jako strunu němé harfy a do rozpáleného pouštního písku dopadlo mrtvé lidské tělo. Kyl´ se trpce usmál, vzal další život, ale nebyl čas opíjet se tím pocitem, stále ho mrazilo v zádech a svíral se mu žaludek vzrušením z boje a strachem z budoucnosti. Ano, budoucnost. Čas utíká a musím se postavit budoucnosti.. Rozhlédl se po okolních skalách nedaleko Timpánie a snažil se potlačit bolest hlavy a pálení v očích. Vith! zaklel, ale nemohl zvednout hlavu a podívat se na oblohu, ten zářící nesmysl ještě stále oslepoval jeho zrak a způsoboval migrénu.

Byl to smolný den, který začal příjemným spestřením. Spolu se svými spolubojovníky v Podtemnu oklamal toho naivního Jabbuk, který se mu snažil rozkazovat, a vypravili se na průzkum. Jabbuk byl potupen před zraky dalších drowů a otroků, Kyl´překročil hranice, věděl to, ale už s tím nemohl nic dělat. Odpověď na se nenechala dlouho čekat. Hned na povrchu se objevily obří červi velikosti Věže, tehdy začal boj a od té chvíle byla jejich hlídka neustále v pohybu a pod útoky. Tady na tom místě už to bylo kritické, rozhlédl se po okolí a viděl ležící lidská i drowská těla. Z drowů zůstal jediný bojeschopný. Měl bych zmizet, nechcípnu jako rothe, odplivnul si.

Zahlédl kradmý pohyb a hned další, minimálně dva nepřátele byli blízko a on se je chystal poslat před jejich Boha. Jakého Boha? V co mohou věřit tihle ubožáci? Opatrně natáhl tětivu se založeným šípem a druhý šíp si vložil do úst a sevřel ho zubama. Opatrně se ve stínech začal přesouvat do vhodné pozice. Využil momentu překvapení a rychlým pohybem se dostal do palebné pozice, vzduchem zasvištěl šíp k nechráněnému rivil. Kyl´ po vypuštění šípu pokračoval v ladném pohybu ruky a v momentu měl šíp z úst připraven ke střelbě. Druhý rivil ještě ani nestačil zvednout svůj luk a hleděl ke své záhubě. Lloth? Auril? Dannan? ucítíl záchvěv nenávisti, Zahred? Zaváhal a zavrtěl hlavou ve snaze vytřepat z ní myšlenky o spojení mocného Boha války a... rivil řekl nahlas znechuceně. Ramenem mu projela ostrá palčivá bolest po zásahu šípem od dalšího z nepřátel. Zavrávoral. Jeho oběť bude žít, aspoň pro teď, viděl jak rychle prchá i se svým zachráncem.

Potlačil svůj hněv a ukryl se, chvíli sledoval okolí a když mu smysly nepotvrdily nebezpečí, začal procházet bojiště a zjišťovat, kdo z jejich hlídky přežil. Obloha byla krvavě rudá, horký vzduch se ztěžka hýbal a zdálo se, že pro tentokrát přežili další den.

[Lyc]

Seděl v temnotě Podtemna, tělo pokryté čerstvými škrábanci a prohlížel si převázanou ránu z posledního dne na povrchu. Přemýšlel.

Když se den nachýlí a stíny pohltí poslední světlo, zatímco rivvil spí, my se plížíme. Ukrýváme se když vyjde slunce, abychom vyčkali noci. Tak to chodí po stovky let a ten strach rivvil nikdy neskončí. Přemýšlel nad svojí poslední obětí tam v pouštním písku. Jsme zplozenci temnoty, duše, které nebudou nikdy zachráněny, zamračil se, a nikdy neuvidíme zdroj světla. Ztěžka vydechl. Asi by bylo na místě, omluvit se, že jsem tě zabil, ale tohle není o nevinnosti. Ušklíbnul se s odporem. Ano, chybí nám nevinnost a nosíme v sobě démony, proto nebudeme nikdy spaseni.

Rozhlédnul se po jeskyních, aby zkontroloval svoji bezpečnost, měnil své úkryty, ve kterých nabíral síly. Nechtěl umřít ve spánku. Jen na jedno místo chodil pravidelně, tajně, aby se nechal unášet myšlenkami a hledal odpovědi. Přivřel oči a začal upadat do lehkého, bezesného spánku.

Až ustoupí světlo, zase přijdeme...

[Lyc]

Jak lehký pozemský vánek se přiblížila, aby mě sevřela tíživou silou, odnesla mne skrze tajemno do jiného času a místa držíc mne ve svých pažích... nesmrtelných a nadpřirozených.

Cítil se ztracený ve víru vlastních myšlenek a pocitů. Cítil jak jeho krví proudí esence neznáma, bylo to jako droga z Podtemna. Jako by ho spalovala vlastní krev, bolestí křečovitě zavřel oči.

Má zatracená duše jako by se začala rozpínat a trhala mé tělo ve snaze dostat se z mého nitra. Mám strach ze smrti, nechci umřít v temnotě, odmítnut.

Co přesně je smyslem toho všeho, být pěšákem v tvé zvrácené hře? Hádám, že je pozdě, vrátit se k tobě, čas se nachýlil a konec je blízko. Vím, že mě považuješ za zrádce a proto se citím osamělý, ale nebudu žebrat o svůj život.

Bolest byla pryč, mlha pomalu ustupovala a v dáli viděl postavy, podle jejich barev poznal rod, naplnil se hněvem a vzdorem, upřel svoji nenávist k těm drowům, které viděl. Věděl, že jsou mrtví, obrátil veškeré vědomí k té myšlence a pak se zvráceně usmál.

Nehodlám podléhat beznaději a zmaru, když svým jedem trávíš mé myšlenky. Budu dělat co JÁ chci, protože tvá vláda skončila, nemůžeš mít nade mnou moc.

Zamžoural očima a uvědomil si, že na chvíli usnul. Seděl schoulený v temném rohu ulic tajemného Yueathindr´ynn. V zádech ho zamrazilo, co kdyby ho někdo ve spánku zabil, zaklel a pak se nepřítomným pohledem zadíval na svůj ohořelý šat a poškozený luk vedle sebe, cosi ho na tom znepokojovalo.

Přesto je náš svět prokletý, vidím to zcela jasně... vskutku bolestivá vize.

[Lyc]

Sledoval spoutanou ženu, když ucítil jak se vzduch zachvěl. Stihl zahlédnout Bela´erna jak seslal temnotu a pak ucítil jako by mu něco sevřelo vnitřnosti. Jako by chladná kostěnná ruka uchopila jeho srdce a táhla ho ven z jeho těla. Zamotala se mu hlava.

Měla by Temnota být moji zkázou? Tak přeci jen ve mne sídlí monstrum, které chce ven. Které chce shodit okovy nevolníka a cítit... svobodu.

Slyšel vlastní řev, který neovládal, jak mu chladná ruka způsobovala bolest, kterou nikdy předtím nezažil.

Slyšel jak jeho tělo dopadlo na podlahu a bolest byla pohlcena Temnotou.

[Lyc]

Propadal se temnotou a v mysli se mu, znovu zobrazovalo setkání s tajemnou postavou, která se představila jako jeho vlastní JÁ. Postava mu byla průvodcem v temné chodbě s několika dveřmi.




Co dveře to bolest, zklamání a beznaděj. Co dveře to jeho druhé JÁ zestárlo o mnoho let. Ten pohled ho rozežíral jako červ, cítil vinu. Selhal jsi... selhal jsi... hlava ho bolela jak se slova odrážela uvnitř jeho lebky. A TEĎ JSOU MRTVÍ! , ten ostrý a chladný tón jako by přeťal veškeré dění a zůstalo jen ticho... prázdnota.




Znovu se propadal do temnoty a prožíval muka znova a znova. Křičel, proklínal a rval si vlasy, ale ten kolotoč nešel zastavit. Ty tváře se mu vpíjely do mysli a zanechávaly po sobě palčivou bolest.


Pak uviděl ji. Byla krásná a zároveň děsivá, nemohl z ní spustit oči a jeho mysl se naplňovala odhodláním. Moc! Uchopím moc! Více moci! slyšel svůj hlas. Pak žena zmizela.



Cítil sílu, která v něm rostla. Touhu, žízeň po moci... touhu po té ženě. Jeho druhé JÁ už bylo velmi slabé, musel mu pomoci v chůzi a vypadali oba jako identická dvojčata. Jsme oba i stejně slabí? A pak se před ním zjevily další dveře a jeho druhé JÁ mu řeklo, že je musí otevřít sám. Viděl své ruce jak se opírají o dřevo. Cítil chvění, které ho prostupovalo celým tělem, zatlačil na dveře a ty zmizely pod jeho rukama.




Naplnila ho směs emocí... ovládl ho chaos, začala ho bolet hlava a naplňoval ho hněv, cítil jak ho zuřivost zcela ovládá. Žena zmizela, běsnil, cítil nenávist. Musel jí zabít, ona žije a musí zemřít.. Její obraz mu zůstal v hlavě.




Skrze víčka mu pronikla slabá záře... zamžoural.. a zahleděl se na strop místnosti. Byl unavený, cítil na svém těle obvazy a masti. Vedle něho se skláněla vysoka postava, neznal ji, ale bylo mu to jedno... usmal se, protože pochopil. Sen se opakoval tolikrát, tolikrát ho trhal na kusy, aby ho opět slepil a pak ho mohl znova rozdrtit jako podpatkem kněžky. Tentokrát však měl v očích poznání. Tiše vyslovil temné jméno, jako by pro sebe, hřálo ho a zároveň děsilo. Uvolnil se a své myšlenky přenesl k druhé ženě, ovládal svůj hněv.

[Lyc]

Našel starý nenápadný domek opřený o šedou skalní stěnu, rozbolela ho hlava při vzpomínce, ve které u tohoto domu zabil čaroděje. Opřel se o dveře a vklouzl dovnitř.  Místnost byla plná prachu, rozbité zařízení domu zde leželo mnoho let bez hnutí. Došel k zrcadlu a setřel z něho špínu a prach.

Pohlédl na cizince za zrcadlem, měl špinavé krví slepené vlasy, strhanou unavenou tvář, oči odrážející nevyrovnanou mysl a těžko by v něm hledal sebe. Pomyslel na doby, kdy si užíval přepychu a jeho zbraněmi byla slova a bič. To ještě nebýval Lovcem.



Odvrátil se od zrcadla a začal prozkoumávat místnost. Našel to místo a začal vybíjet kusy dřeva, nakonec odkryl ukrytý prostor a vytáhl z něho velký předmět zabalený ve špinavém hadru, který když rozbalil tak mu v ruce zůstal luk zdobený runami. Špičkou prstů přejel runy, znal jejich význam, byly jako kronika, která se mu nyní vypalovala do mysli. Ruce mu ztěžkly a kolena zeslábla, nebránil se, aspoň chvíli přestal bojovat s únavou a předstírat klid a rovnováhu, ponořil se do obrazů, které mu pohltily mysl.

C´nross Maer Rilith, kněžka Lloth. Zavřel oči a ucítil známé pocity. Viděl její tvář. Bojovala ve velkých bitvách tehdejšího světa a brala si vše co jí svět nabízel. Bojovala v jejím jménu a přesto byla zatracena, bojovala ve válce pro ní, nebyla poražena jinou kněžkou, zradila ji vlastní Bohyně a ponechala ji Auril. Vypovězená z podtemna. Rukou přejel po ledovém kousku upevněném v luku, led, který nikdy nerozstál, ledový střep z prastarého zrcadla.



Měl jsem svojí šanci, kterou jsem držel a nepustil, přesto jsem nezískal co jsem chtěl. Naposledy se otočil k domku, vyberu si vlastní osud a vlastní zkázu.

[Lyc]

Běžel temným tunelem hluboko v dolech Severních Kandahár dokud nezahlédl jiného drowa na křížení chodeb, byl to člen jeho hlídky. Nebylo nutné mluvit, oba přesně věděli co bude následovat, pokračovali společně dál tunelem. Slyšel jak se k nim někdo tunelem blíží, krátkým posunkem pomocí pravé ruky předal zprávu druhému drowovi, který mu odpověděl stejným způsobem. Chodbou se proti nim vyřítil rivil s hromadou jejich rudy. Lov začal.

Nechali rivil utíkat chodbou a hráli si se svojí kořistí, která vzdorovala nečekaně dlouho, nakonec však síly došly a rivil padl k zemi. Cítil jak se v něm probouzí démoni, kteří toužili po krvi. Otočil se zpět směrem do tunelu odkud vyběhl rivil, slyšel další pohyb. Ztrácel kontrolu nad svým tělem, které se dalo do ladného pohybu poháněného spalující vášní.

Ucítil silnou bolest a tiskl si spánek pravou rukou, na zemi ležela dvě zakrvácená těla horníků. Kyl´ se k jednomu postavil a v pravé ruce držel okovy, na tváři se mu objevil posměšný úšklebek, když okovy pozvedl před sebe.

Nasaď si je, přikázal raněnému rivil, a moje Bohyně tě třeba ušetří. Rivil nereagoval, jistě měl těžká zranění. Kyl´ odložil okovy a vytahl stahovací nůž, cítíl spalující žár nenávisti, adrenalin rozpumpoval jeho srdce na maximum. Pokleknul a s přesností rutinní činnosti vnořil nůž do krku ležící oběti. Tunelem uháněl výkřik bolesti, poslední agónie, který pak vítr roznesl po Severních Kandahárech.

Rivil,
vychutnej si bolest, kterou zasloužíš,
uctívači zbabělých Bohů.
JÁ jsem Temnota, kterou jste stvořili,
když jste zašlapali mé naděje,
když jste vypálili... můj domov.

Nůž mu v ruce klouzal kvůli lepkavé krvi, poslední trhnutí a obratel se s prasknutím rozstříštil, pár tahů nožem a hlava horníka byla osvobozena od mrtvého těla. Ohlédl se po druhém drowovi, který již také dokončoval svoji práci na druhém horníkovi. Pozvedl za vlasy mrtvou hlavu a po rukou mu stékala směs krve a mozkomíšního moku.

Ve své mysli se obrátil k Zahredovi, bitvy se účastní jen ti odvážní, kteří se nebojí bojovat, ale vítězí ti, kteří chtějí ublížit. V mysli se mu vynořila tvář krvavého orka, která se k němu obrátila s těžkou hrdelní řečí, malá, tenká, zákeřná...

[Lyc]

Seděl pod převisem ve své skrýši temného světa, jež nikdy nepoznalo paprsek slunce. Pravou rukou si držel spánek a hlavou mu pulsovala bolest. Ve svých vzpomínkách se vracel k horníkovi, kterému způsobil bolest.. ne bolest, ale utrpení... odmítl mu dopřát klidnou smrt, úcta k poraženému je ctností válečníka, uslyšel hlas mluvit obecnou řečí. Trhnul sebou a divoce se rozhlédl po okolí, nikde ani známka pohybu. Selhal jsi.. slyšel šepot vlastního hlasu, A TEĎ JSOU MRTVÍ! Uslyšel za sebou vlastní hlas, jehož chladnost mu sevřela vnitřnosti.
Přitiskl si pravou ruku ke spánku a zavrtěl hlavou.
Svým selháním omlouváš svoji krutost, pokračoval jeho hlas odněkud z temnoty podtemna,
….a zvrácenost, protože jsi následovník Lloth... zazpíval medový ženský hlas,

… drow a taAK SLABÝ!,  jako by mu posměšný hlas, plný pohrdání, patřící Bela´ernovi dal políček.

Upustil na zem luk a chytil si hlavu obouma rukama.
Jsem ve válce, válka je o zabíjení, prohlásil Kyl´nahlas. On, ale v tvé válce nebyl, promluvil z neznáma mužský hlas obecnou řečí, byl to horník, náhle se hlas odmlčel, ...tak slabý... nezasloužil si žít, pokračoval medový ženský hlas.

Drow a tak slabý!, vysmál se mu Bela´ern.
Kyl´ padl na kolena a tlačil si rukama na spánky ve snaze utlumit bolest. Tohle není o nevinnosti, máme v sobě démony!, zakřičel do tmy.

Náhle vše utichlo, bolest přestala.

Je to o zradě, opět k němu promluvil medový ženský hlas, otočil se za ním a hleděl do tváře samotné Lloth. Dívala se na něho s přívětivou okouzlující tváří a její náruč byla připravená ho obejmout, pomalu k ní vykročil. Chvalte Zahred, zabořil se mu do zad těžký hrdelní hlas Raghar Bloodspilla. Kyl´ se pomalu otočil a zjistil, že stojí v kruhu postav. Další promluvila Amythien, Khaless ti dala místo v Kráteru, sevřelo mu to vnitřnosti. Jsi drow, patříš mně, promluvila tajemná okouzlující žena, o níž se mu mnohokrát zdálo, tvé místo je u mne, vábila ho sladkým hlasem. Její krásné tmavé tělo ho vábilo a zároveň mu nahánělo strach.

Otáčel se dokola, snad nerozhodností, pak zůstal stát, připraven vykročit. Selhal jsi..., řekla mu Amythien a její tvář se zbarvila krví, vedle ní stojící Raghar zavrtěl hlavou a zavrčel, malá, tenká, zákeřná, poté se otočil zády a s jeho prvním krokem ho pohltila tma. Okouzlující žena se usmívala, natáhla k němu jemnou ručku a pak se se smíchem rozplynula. Zůstala už jen Lloth, její tvář neskrývala nenávist a vztek, drow a tak slabý! Není pro tebe místo v mé Říši, odporný iblith, vysmála se mu a on rukama opět drtil spánky, jak jím projížděla bolest. Vstal a zavrávoral.

Není pro tebe místo v nebeském kraji, ani v žádném z Devíti pekel. Smála se mu Lloth, když vykročil neznámým směrem. Nemáš kam jít, a přicházíš... odnikud.

Ze tmy se vynořil Rizzen, řekni mi pravdu, Kyl´e... promluvil k němu a v otevřené ruce držel dlouhé vlasy černé jako uhel. ...nemohu ti věřit. Rizzen se otočil a zmizel.

Moje duše je bezcenná, zakvílel Kyl´, proto si nezaslouží zachránit. Spatřil na zemi svůj luk a jeho mocné runy. Ten, který povstane, nikdy nestojí sám, zašeptal do ticha. Ten, který kráči odnikud nikam... je Cizinec, odpověděl mu tajemný hlas drowské ženy. Vzal luk do ruky a pohladil ledový střep. Cizinec.

[Lyc]

Jeho hlavu na spáncích sevřeli tenké prsty mága Mertyrra, cítil jejich chlad, přesto zůstaval obezřetný, nechtěl skončit jako mrtvý drow.

Odlož tu dýku Kyl´e, mohl by jsi si ublížit... nech oči otevřené a dívej se do mých,neustále.

Kyl´ zaváhal, nechtěl zůstat bezbranný v rukou jiného, ale sám ho vyhledal a požádal o pomoc, někdo se mu hrabal v hlavě a on musel ty démony vyhnat. Schoval tedy dýku a pohledem spočinul na zornicích mága. Slyšel jeho slova, jež mu nedávala smysl a cítil jak vše kolem se pohnulo do neurčitého pohybu, jen ty oči byly stále stejné, stálý pevný bod, kterého se držel, aby ho pohyb nestrhnul. Cítil jak ho uchopily čísi ruce za ramena a táhly ho vzad, slyšel známý hlas,

Sám víš odkud jsi přišel, všechno co se stalo, musíš nést s sebou... není to minulost, jsi to ty.
Pokusil se zatřepat hlavou, ale jeho oči se musely držet těch dvou očí mága, jež byly tak prázdné, chladné, přesto důležité. Tvá cesta mohla trvat staletí, ale další staletí může trvat.... to je život. Uchopily ho další ruce za paži, drowove umírají mladí, kněžky vydrží dlouho, ony ovládají naše životy... slyšel jiný hlas, rozhodují o životě a smrti. Trhnul sebou, ty dva body, které sledoval byly najednou tak malé, sotva je viděl, ale musel se jich držet. Ano, jsi pěšák. To je tvůj osud... drowe. Tělem mu projel chlad, ta slova znal, v Bojové akademii, Maghtere, se tohle říkalo mezi rekruty, stará pravda. Zavřel oči, aby potlačil vzpomínky na akademii. Ucítil bolest v hlavě, trhala mu lebku, začal se svíjet bolestí, ale neměl sílu vzdorovat, kosterní svalstvo prudce ochablo a přestal cítit ruce i nohy.Ztěžka otevřel oči a pohlédl do očí tomu tvorovi, sevřelo se mu srdce jak ucítíl chlad smrti jež mu pohlcoval vnitřnosti. Cítil jak mu těžknou víčka a mezerou mezi nimi sledoval tvora, jež mu vysával životní sílu.

To je tvůj osud... drowe. Osud, drowe. Drowe. To slovo bylo jako cejch vypálený do jeho duše, copak ostatní mají jiné osudy? Všichni musí zemřít, promluvil k němu ženský hlas, jde však o to... kdy? Zavřel oči, už je nemohl udržet otevřené, cítil závrať jak se propadal do hlubin. Kdy? Umírají mladí.. drowové umírají mladí... a oni... rivvil...když je nedostaneme... staří. Cítil neznámý pocit, jež se dral z jeho nitra, naplnil jeho tělo během chvíle a cítil jak ho nemůže udržet, jeho tělo se proměnilo v sopku, zařval a jeho tělem projela vlna energie. Mezi jeho víčky se objevila úzká štěrbina, sleduj oči... viděl dvě malé oči, hluboké podmanivé oči. Házel sebou, aby se jim přiblížil, cítil se jak zaživa pohřbený a hrabající se z čerstvého hrobu. Sleduj oči. Do zad se mu zařizla bolest biče, uchopily ho desítky rukou a bránily mu v pohybu, zařval vzteky, hněv a nenavíst z něj vyvěraly. Viděl ty oči, tak jasně. Hluboké, podmanivé, pátrající... oči mladé elfky.

KYL´E ! uslyšel hlas Mertyrra a uvědomil si, že hledí do přísných očí mága. Byl zpět Elg´cahl, cítil se jakoby ho někdo rozložil na miliony kousků a zatřásl s nim.

Viděl jsem toho, kdo ti to udělal, řekl hrdě mág. Kyl´ovi se v mysli vynořil obraz bytosti, jež ho tak zranila. Opravdu?, řekl překvapeně a stále myslel na onu bytost.  Xas, je to mocný mág, potřebujeme stopu, pokračoval mág, podle kterého ho najdeme.

Mocný mág, jak bych já mohl hledat mága, odvětil Kyl´ a chytil se za spánek, bolest mu tepala v hlavě, z temnoty se na něho upřely hluboké podmanivé oči mladé elfky. Xas, byl to mocný mág, byl to ten elf... ten co přišel pro tu ženu, najdeme ho, řekl s ledovým klidem a snažil se být co nejvíce přesvědčivý. Jsi skutečný mistr, Mertyrre.

[Lyc]

Brouzdal se vysokou trávou, na krajině ležela noc jako tmavá deka posetá drobnými světly. Zaklonil se a pozoroval tu scenérii, kterou kdysi nechápal, naplňovalo ho to zvláštním pocitem, tak neznámým, ale uklidňujícím. Zaposlouchal se do tichého šumění lesa a zurčení potoka. Chodíval tudy často, ale až nyní chápal, že zde může v klidu spočinout aniž by ho napadl některý z temných netvorů podtemna. Nasál vzduch do plic... byl tak lehký o proti tomu v jeho domovině. Pak sebou prudce trhnul, když zaslechl pohyb. Jeho tělo splynulo s krajinou a on se tiše vplížil po směru hluku.

Na cestě šli dva rivvil. Byli ozbrojeni, ale nepřipraveni. Zcela reflexivně zaujal pozici a připravil se k boji, válka přišla za ním. Založil jeden z mála šípů co mu zbyly a pozvedl hrozivou zbraň proti svému cíli. Jeden z rivil spatřil drowa a ihned tasil, jeho společník to již nestihl. Vzduchem zazpívalo opracované dřevo s jemně broušeným kovovým hrotem a muž se skácel k zemi. Druhý rivil sklonil zbraň a zaujal postoj bezbranného otroka.

Kyl´ si odplivnul a vykročil k němu, pravou rukou vytáhl okovy a hodil je před rivil. Nasaď si je... a moje Bohyně tě možná nechá žít. Muž uposlechl a zanedlouho byl spoután a připraven na cestu do otroctví. Kyl´ došel k raněnému muži, jeho zranění nebyla smrtelná, bylo jisté, že přežije... ale do podtemna by mne jen zdržoval. Vytáhl stahovací dýku, sklonil se k raněnému a ušklíbnul se.

Vzápětí mu řetěz od okovů zajatého muže přeletěl přes hlavu a sevřel mu hrdlo, naplnila ho nenávist, hněv se mu vehnal do očí, ale řetěz to nezastavilo, jeho chladná oka se mu zařezávala do kůže na krku. Začal sebou házet, řval, mával nožem kolem sebe až nakonec se mu podařilo uvolnit sevření kolem svého krku. Zajatec byl raněn a krvácel. Podíval se na oba rivvil, byli to slaboši... nezaslouží si žít.
Pravou ruku si přiložil ke spánku, ucítil v hlavě bolest, ale také pocity jež mu nedávaly smysl, napadlo ho zda mají něco společného s jedním z rituálů, které provedl mág Mertyrr. Zatřásl hlavou a pohlédl na zraněné muže. Bojovali o svůj život, chtěli žít... prožít svůj život.

Sundal okovy svému zajatci a podíval se na oba muže, ten pohled se mu vryl do paměti. Pak se otočil a rozeběhl se do tmy.

Mnoho hodin poté kráčel podtemnem, vyhnul se hlídkám, které hlídali cesty, nechtěl být viděn. Až dorazil k ústí jeskyně. Na chvíli se otočil a zadíval se do temnoty, pak obrátil svůj pohled k dennímu světlu a divným zvukům jež vydávalo okolní prostředí.

Zhluboka nasál vzduch a vykročil.

[Lyc]

Jak kráčel údolím, hněv naplnil jeho duši, pronásledovaly ho chmury a představy, nakonec našel své útočiště kousek od malé vesnice, vesnice jež si pamatoval z doby kdy byl rekrutem v Bojové Maghtere a vesnice byla cílem jednoho z jejich nájezdů. Kdysi tak živé místo nyní bylo prázdné a opuštěné. Jeho útočištěm se stalo místo odkud kdysi pozoroval nepřítele.

***

Většinu dní trávil pozorováním okolí a odpočinkem, jež se mu nedařil. Bylo zde mnoho hluku, který mu ztěžoval pozornější naslouchání, jeho spánek byl velmi lehký, bál se ponořit do spánku hlouběji, aby nebyl chycen nepřipraven. A tak pozoroval malé tvory, rostliny a snažil se svojí pletí chytat lehký vánek.

Jedné noci ovšem přišel narušitel, bylo otázkou času, než bude dostižen. Jeho naděje v ten okamžik pohasly, válka si mne našla i zde, přijal fakt jako samozřejmost. Nebo je má mysl stále otrávena a tohle není skutečné? Sledoval travnatý porost a pátral po porušených stéblech trávy, aby mohl získat jistotu a o racionalitě nezvaného hosta, potřeboval vědět zda je skutečný nebo jen další přízrak. Viděl stopy kudy narušitel přišel, cítil neznámé vůně tak silné a zvláštní proti těm z podtemna, byl si jist, že narušitel je z povrchu.
Vím, že tu jsi, nadhodil konstatování, dnes ovšem umírat nebudeš. Necítil se ohrožen, povrch nebyl tak velkou hrozbou pro tvory z podtemna. K jeho překvapení to byla elfka, ta kterou již kdysi potkal. Ta, která měla zemřít jeho rukou, cítil touhu zlomit ji vaz a vykonat pomstu za její drzost, ale ve snaze udělat něco proti tradičnímu chování a výcviku, jež se mu dostal v maghtere, zdržel se nepřátelské činnosti a nechal plynout své myšlenky ať se mění ve slova. Vedli rozhovor, ve kterém poznal druhou stranu jednání drowů, ta drzá elfka co vládla zvláštní mocí, nebyla tím kdo vše vyvolal, ona se bránila, to my jsme ji napadli, přemítal, naše touha po moci a po nadvládě nás tak oslepuje. Bylo to stejné jako s těmi výtvory kolem něho, nikdy je nevnímal jinak než jako úkryt, nevnímal tvary listů, skladbu jednotlivých částí tvořící celek nečeho... jedinečného.

Elfka mluvila a on naslouchal, cítil klid, který zahání jeho nenávist a touhu vše ovládat. Naslouchal těm slovům, jež v tomhle klidu dávala smysl. Smysl, který mu býval lhostejný a snad ho nikdy nehledal, smysl, který v něm zasadil divný pocit, jež klíčil v něco většího. Vytvářelo to pochybnosti o správnosti toho co kdy udělal, pochybnosti o smyslu existence jeho vlastního já, viděl sebe jako vykonavatele vůle pavoučí Bohyně. Ta však byla poražena, věřil, že se zbavil její moci a proč by měl vést dále její válku? Elfka mluvila a on přemýšlel nahlas.

Byla silně manipulatvní, cítil pochybnosti a hledal náznaky klamu v jejím chování, pokud tam byly, dokázala je dokonale maskovat, přesto démoni uvnitř jeho mysli ho drželi ve střehu. Mohu tě zbavit té bolesti, její slova dávala naději, zároveň však tvořila smrtící léčku. Zvažoval možnosti, nakonec kývnul na její nabídku, došel až sem, byl už příliš daleko, aby ustrnul na své cestě a teď zde byla šance zapudit bludy a noční můry jež nosil uvnitř. Poslechl jejích pokynů a přešel ke kmeni stromu, opřel se o něj zády a odevzdal se její moci.

 Než ztratil pojem o místě a času, ve kterém se nacházel.. zahlédl pohyb v trávě kousek od nich, nebyla sama...

..... byla to léčka.

Pak se jeho mysl propadla do temnot.

[Lyc]

Padal volným pádem, žaludek sevřený úzkostí. Cítil její dotek, byla s ním, uklidňovalo ho to, ale zároveň vzbuzovalo obavu, přirozená podezřívavost si hledala cestu z jeho nitra, je se mnou... ale kdo?

Odnesla ho skrze mlhovinu do jiného času a místa, cítil lehkost svého těla jež se rozpadlo na milióny malých částí a ty teď vířily kolem jako zrnka prachu unášené pobřežním větrem. Vedla ho skrze obrazy jež mlha utvářela a poznával, že tohle vše se již jednou stalo. Viděl své přízraky jež ho pronásledovaly na každém kroku, tentokrát ovšem to bylo jiné, cítil se jako cizinec, který se rozhlíží a je nepoznán svým okolím. Sledoval útržky událostí jež mu působily bolest, ale něco ho tlačilo v čase a on se nestíhal soustředit na konkrétní okamžiky. Postupně se mlha začala proměňovat v temnotu jak jeho průvodce zamířil do neznáma... prostor se zmenšil a byl stále více a více těsný, zmocnila se ho panika a cítil přicházející bolest. Něco ho stahovalo do hlubin, jež neznal a nešlo to zastavit, pak ucítil samotu a... už jen temnotu a bolest.

Viděl vše tak nejasně, temné studené a vlhké místo, chtělo se mu zvracet, ale nezmohl se k pohybu, měl pocit, že se dusí...a ty zvuky, nepřirozené zvuky ho drásaly. Cizí neviditelná ruka mu uchopila jeho mysl a vytrhávala z ní kusy myšlenek... vzpomínek a přidávala jen zmar, bolest a utrpení... propadal beznaději.

Byl ztracený, cosi mu říkalo, že zemřel a jeho duše se vrátila k Lloth, aby ho potrestala za jeho vzdor, měl ovšem pocit, že zde již byl. Z myšlenek ho odtrhla další vlna bolesti, lebka ho pálila a cítil, že mu každou chvíli praskne, cítíl odporný sliz na své tváři jež způsoboval menší bolest a svědění, rychle slábnul a tušil, že to jen tak neskončí... odsouzen k věčnému utrpení. Ztratil jsem duši.

Pak se cosi na jeho tváři pohnulo a on pohlédl na bytost, kterou viděl...xas, tohle a ta elfka... začaly se mu zjevovat obrazy, které viděl když se mu snažil pomoci drowský mág Mertyrr, aby odhalil příčinu jeho... otrávené mysli. Tihle dva mi způsobují bolest. Ucítil jak se o něho něco otřelo...tak jemně, neagresivně.

Cítil jak ho objímá neznámá síla, která tlumí bolest. Přišla pro něho jeho Bohyně, aby ho vyvedla pryč z toho místa? Pomyslel na krásnou ženu jež vídal ve svých představách, její temná pleť a tmavé vlasy, krásné tělo a nebezpečný pocit jež v něm vzbuzovala. Cítil jak ztrácí vědomí.. temnota se mu vkrádala do myšlenek, byl unavený... naposledy pohlédl na bytost, která ho mučila a pak temnotě dovolil vstoupit a zbavit ho utrpení... a tak ho pohltila.

Když si znovu uvědomil svoji existenci... své vědomí, byl oklopen mlhovinou, necítil nic, žádný pohyb, žadná bolest, žádná naděje. Nicota. Rozhlížel se kolem a snažil se pohlédnout za závoj mlhy, pátral po okolí, ale nebylo zde nic, vlastně ano... viděl malý tenký bod. Ucítil hřejivou energii, příjemný pocit, který se vymykal jeho chápání, jeho dosavadním prožitkům. Mířil k tomu bodu, spěchal a toužil. Cítil jak ho objímají nesmrtelné ruce, sledoval ten bod, ty oči, které se měnily z očí Mertyrra na sivé oči elfky. Vábila ho k sobě, cítil její neviditelné ruce jak ho svírají a táhnou k jejím očím. Byly už tak blízko... natáhnul se k nim, jako by chtěl uchopit její obličej...ztratily se.

Jeho smysly ucítily vůni lesa, cítil jak sedí v trávě, cítíl život kolem sebe a cítil její vůni... její vůni? Trhnul sebou při vzpomínce na léčku, kterou mu přichystala. Otevřel oči, aby pohlédl na tu jež hodlal poslat před jejího Boha, necítil však hněv, byl ještě ovlivněn tou neznámou energií? Pohlédl na elfku před sebou, klečela v trávě, tvář staženou bolestí a objímala své křehké tělo, viděl její bolest. Zarazil se a snažil se vzpomenout co se stalo. Cítil, že se vrátil z místa, kde strávil mnoho let utrpení, už si ale nevzpomínal, kde to bylo... a proč?

Hleděl na ní a přemýšlel proč ta elfka... nemohl najít vhodná slova... proč se ta elfka... obětovala pro drowa.