Kyl´arot´h

[Lyc]

Spatřil matné vzpomínky na tajné místo blízko Chmelínkova, kde trávil většinu času. Naplňovalo ho to vnitřním klidem, ale tehdy tam přišli drowové a odvlekli ho zpět do podtemna. Nevzdal se a podařilo se mu tehdy v kobce odstrčit Rizzena a zahájit svůj útěk... za světlem. Bylo to riskantní, ale přišla pomoc. Vybavil si i následující dny, kdy potkal tak zvláštní povrchňany. Dívku jež se měnila v silného pantera, cítil z ní něco nepřirozeného a mocného, ale zároveň zvědavě zkoumal její chování.. byl překvapen... zaujat tím řešením situace. Ona ustoupila před bojem a přesto neprohrála.... bylo to tak... cizí. A pak ten darthiir, ten vychytralý darthiir, s kterým...vzpomínka na rvačku u ohniště ho naplnila bolestí. Otevřel oči a rozhlédl se, pryč byla tráva i vůně rostlin, hlas větru, viděl jen tmavou kobku a slyšel hlasy z chodby, slyšel jak ho vyslýchají... slyšel toho mága, vychytralého darthiir, jak s nimi mluví... zlomili ho.

Přemýšlel jak se sem vlastně dostal, nechtěl bojovat, snažil se je přesvědčit, ale nikdo ho neposlouchal, nikoho to nezajímalo.. cítil, že je loutkou v rukou jiných... snažil se osvobodit sebe samotného a přesto ho okolnosti přinutily dělat věci proti vlastní vůli. Hlasy utichly, slyšel kroky... blížící se kroky.

Zoufale zašeptal a upřel svoji mysl k bytosti na druhé straně. Zoufale se obrátil na bytost jež spala daleko odsud, pokusil se jí vzbudit a darovat ji... svobodu. Z myšlenek ho vytrhly hlasy temných elfů, kteří vstoupili do jeho kobky. Zvedl k nim pohled a viděl, že jich je mnoho, bude to dlouhé... znal to, kdysi sám vyslýchal... zajatce. Uvědomil si, že není zajatec... zrádce, uslyšel z úst temných.

Začali s výslechem, v mysli ucítil přicházející energii, pocítil naději, nebyl ztracen... nejsem sám. Vzdoroval bolesti, kterou mu temní působili, věřil... musel věřit, že to co dělá... je správné. Myslel na slova, která slyšel dříve a postupně je začal chápat. Série úderů ho vrátila do přítomnosti temné kobky, chtěli odpovědi a nakonec mluvil, ale mluvil jazykem darthirii. Jazykem, v kterém cítil svobodu a... ideál, za kterým šel. Rozhodl se bojovat za svůj... život.

Chci žít.. tohle je život, život bolí a já... já cítím.

Tělem mu pronikla ostrá bolest, neudržel se a zařval. Pokračovali, chtěli odpovědi a jemu docházely síly, nešlo vzdorovat do nekonečna a oni to věděli. Chtěli tu elfku a chtěli Bela´erna, chtěli vědět kde jsou, kde můžou být, chtěli je ulovit. Zavrtěl hlavou a pohlédl k temným, jeho odpověď je nepotěšila. Následovala další bolest, stupňovala se a cítil jak se ho začíná zmocňovat nenávist, hněv a zuřivost. Chtěl zabít své mučitele, ukázat těm ubožákům, co je to drow. Nechat je zaplatit za jejich hloupost, cítil jak se ho zmocňuje jeho odkaz drowů. Zde nebylo místo pro slabost, místo pro pošetilosti povrchu.. zde vládl jen chlad, moc a odhodlání zabíjet. Tím jsem JÁ.. jsem drow. Jsem vrah. Jsem služebník temných Bohů, sloužím jejich vůli a pro... jejich slávu.

Zavřel oči a spatřil obraz, bolestný a smutný obraz, nepatřil jeho vzpomínkám, neprožil ho, ale prožíval ho teď a cítil utrpení, které mu trhalo vnitřnosti. Ta bolest přehlušila bolest jež působilo mučení jeho tělu. Cítil cizí bolest... bolest jež nepatřila jemu, ale mladé dívce, tak mladé a neznámé.. nemohl si vzpomenout kde ji viděl, přesto vnímal ten obraz minulosti a tíživá temnota ho pomalu obklopila, začal se propadat do neznáma. Tam někde za temnou oponou zatracení slyšel hlasy temných, slyšel vlastní hlas, který jim odpovídá na jejich otázky, ale necítil nad tím žádnou kontrolu... byl jako cizinec, který jen pozoruje a není vnímán okolím.

Byl zahalen mlhou, cítil jak ho sevřely neviditelné, nesmrtelné ruce, které ho odnesly skrze mlhovinu do jiného času a místa. Svíraly ho a držely, aby se neztratil zatímco ho unášel vířící proud energie. Slyšel hlasy, ale nepatřily temným, patřily těm, které znal. Objevil se na zarostlé louce, cítil vzduch povrchu, křik ptactva, cítil... život. Necítil žádnou bolest, alespoň ne silnou, jako by ji něco odnášelo pryč z jeho duše.


Nemáš v sobě démony.. není to prokletí.. jsi to ty.
Jsem syn svobodné...
Sám víš odkud jsi přišel, všechno co se stalo, musíš nést s sebou... není to minulost, jsi to ty.
Jsem syn svobodné... ne syn drowky zatracené  samotnou Lloth, drowky jež ochutnala svobodu... zemřela svobodná.
Tvá cesta mohla trvat staletí, ale další staletí může trvat.... to je život.
Jsem to já.. jsem to já... chci žít. Nechci zemřít v boji.. ale stářím.
Drowove umírají mladí, kněžky vydrží dlouho, ony ovládají naše životy... rozhodují o životě a smrti. Ano, jsi pěšák. To je tvůj osud... drowe.
Umírají mladí.. drowové umírají mladí... a oni... rivvil...když je nedostaneme... staří.


Louka se zahalila nocí, která přešla v temnotu. Znovu přicházela bolest a hlasy temných sílily, znovu slyšel vlastní hlas, plný bolesti. Nemohl prozradit elfku, ona se obětovala... objevil se mu obraz elfky klečící tam v sadu, ruce sevřené kolem břicha a svíjející se v agónii bolesti... jeho bolesti. Nevím kde je... nevím. Odpověď jim nestačila, jinak by nepřišla další bolest, silná, mnohem silnější. Na chvíli si uvědomil, že leží na zemi a Rizzen se chystá pracovat s jeho prsty, už nikdy nevystřelíš z luku..

Sledovala ho z výšky,  karmínové oči uprostřed temnoty, upřel na ně pohled a cítil energii, jež k němu proudila. Z temnoty se vynořily její ruce a její tvář, s ní se objevila i ta dívka, ta mladá trpící dívka, něčí chladná ruka mu sevřela vnitřnosti, obě dívky se prolínaly v jednom obrazu a v synchronizovaném pohybu k němu natáhly své paže. Vydal se k nim, aby se jim odevzdal. Sledoval obě bytosti, natahoval se k nim, aby ho uchopily a odnesly na místo kde naposledy vydechne, už byl téměř u nich, když si uvědomil, že ta žena s karmínovýma očima je.. ta elfka, ta elfka co se obětovala... pro mne. Ona a ten démon. Náhle si uvědomil kam mizí jeho bolest, ta bolest, která by ho mohla zabít. Co by asi provedla s ní?

Nechci tě zabít, zašeptal, kvůli sobě.. musím obětovat sebe. Tváře obou bytostí zahalila temnota jak ho cosi strhlo vzad do zatracení.

Prudká bolest ho vrátila zpět do kobky. Ležel na břiše, na sobě jen zbytky rozedrané látky. Jeden z temných se k němu sklonil, aby mu odezíral od rozbitých úst, zatímco ostatní hovořili o tom, že nejspíš... zešilel.

Temní začali odcházet, skončilo to.. možná si to ani neuvědomoval, možná ani neslyšel, že výslech jen začal a tohle byla jen příprava.

Nevědel kolik času uplynulo, ležel na zemi ve studené kobce, tělo ochrnuté bolestí se třáslo zimou. Napuchlá tvář plná podlitin byla lepkavá od krve a slin, pozoroval okolí tenkou škvírou mezí víčky levého oka, bojoval o každý nádech, když do kobky přišla temná bytost. Cítil jak ho uchopily ruce a otočily na záda, pochroumané kosti zalily jeho tělo vlnou bolesti. Bytost se k němu sehla a otevřela mu ústa, nemohu tě nechat mluvit, poté mu nalila do úst obsah flakónku. Pohlédl na známou tvář, ale neměl sil cokoliv udělat. Bytost odešla a pravidelně přicházela, postupně ho dávkovala neznámou tekutinou, cítil jak ho pálí uvnitř krku, jak ho pálí jazyk... a nebyl schopen promluvit.

[Lyc]

Ucítil jemný dotek chladného vzduchu na své líci, pohladil ho jako jemný dotek milenky, a on skrze tenkou linku pootevřených víček záhlédl noční krajinu povrchu. Necítil tu vůni, po které toužil, nevnímal ani krásu, jež se před ním zjevila, cítil jen pohyb nákladního brouka k jehož tělu byl přivázán a vláčen v jeho stopách. Jeho mysl byla zakalená temnotou, která se mu vkradla do hlavy tam v kobce hluboko v Temných říších. Jeho vzpomínky bloudily kolem obrazu temné bytosti, jež ho vytáhla z kobky, ošetřila některá zranění a pak ho přivázala k nákladnímu brouku. Nepamatoval si už, co mu řekla, a nepamatoval si ani její úder do jeho zátylku, důležité bylo, že cítil bolest, dokud cítím bolest, vím, že... žiju.

[Lyc]

Netrvalo to dlouho poté co se plně zotavil a už byl opět v kobkách podtemna, tentokrát šel dobrovolně... musel, potože neměl na výběr. Drowové si pro něho přišli, nebojoval, stačil mu pohled na spoutanou elfí dívku a zbitého Bela´erna. Pokus o útěk nebo útok by znamenal jistou smrt pro tyhle dva zajatce, ale přežil bych... jak drowské, rozhodl se zůstat a tak se vzdal.

Ucítil nežný dotyk na své tváři a zaslechl otázku, hleděl do karmínových oči, které ho unášely daleko pryč... daleko do sadu v Chmelínkově. Sledoval její oči, její tvář a cítil její přítomnost. Vize se rozplynula v momentě kdy ho drow chytil za ruku a trhnul s ním směrem k cele, byl zase v temné kobce, slyšel Bela´erna, ale vedli ho jinam, vedli ho do cely k elfí dívce, aby tlumočil výslech.

Pohlédl do těch sivých očí, ve své náruči ukryl temnotu... temnotu se světlem naděje, cítil nesmrtelné ruce, které nyní držel a odnášel skrze mlhovinu do jiného času a místa. Šeptal. Šeptal slova, která musel říci, slova, která dlužil.

[Lyc]

Šedá mlhovina se převalovala nad mořskou hladinou, která jako křivé zrcadlo kopírovala obraz postavy stojící na přídi lodi, která svým mohutným tělem rozrážela nepodajné vlny řítící se temnotou bezhvězdné noci. Blížilo se ráno a než první paprsky Slunce rozkrojí temnotu, aby probudily život do dalšího dne, nehybná postava se odebere zpět do podpalubí, aby se ukryl před zraky nenechavých očí jež byly přítomny na lodi. Zatím však postava stála bez hnutí a hleděla skrze temnotu jakoby právě tma skrývala všechny odpovědi.

Stál zabalen do teplého pláště pokrytým střípky ledu a krystaly soli, do pláště, který chránil jeho tělo, zvyklé na teplé prostředí podzemí, před nápory ledového větru jež bičoval mořské vlny, mokré dřevo lodi a těla všech, kteří z různých důvodů byli zrovna na palubě. Z pod mokré kápě visely mořskou solí slepené a rozmáčené dlouhé bílé vlasy, které lemovaly výrazné ostré rysy elfí tváře, bestie vytesané z onyxu. Z onyxu, jež přípomínal, že je příslušníkem legendární rasy, a on přežívá již několik staletí nesoucí s sebou vzpomínky jako kronika, kronika jež zachovává odkaz nesmrtelnosti Zla, které ho zplodilo. Přísné lhostejné oči v barvě ledové bouře působily jako nejchladnější bod na tomto konci světa. A jeho ústa se nepatrně pohybovaly jak z nich vycházel teplý dech následovaný šeptanými slovy.

Můžeme nějak najít naši cestu? Uniknout z tohoto světa, ve kterém teď jsme, do místa kde jsme začali.... Věřil jsem, že najdu lepší místo a klid v duši, utíkal za Sluncem a nyní putuji za hvězdami.
Když zavřu oči, slyším dětský křik a pláč, těch, které jsem zbavil hříchů tohoto světa. Můj život však začal až mnohem později.... jednou se zase potkáme.

Šeptal, jeho tělo se chvělo zatímco sledoval bouřící se vlny a pak ze svých zad sundal hrozivý tajemný luk, lehce pohladil jeden z opracovaných kamenů zasazených v těle zbraně, jeho rty se zastavily a pak už jen prázdně hleděl kamsi do temnot, jeho tělo se přestalo chvět jakoby splynulo s prostředím nebo prostředí s jeho tělem. Blížil se úsvit a drowský snajpr musel zpět do podpalubí tak jak se dohodl za tučný peníz s kapitánem lodi, znova se ukrýt....

Shar, mé mocné paže jsou ti k službám, ochrání tvůj svět před hříchem, ať jednou můžeš povstat.

[Lyc]

Tyto mlhou zahalené stromy jsou nyní mým domovem.

 Pohlédl na křivý odraz okolního lesa na hladině potoka, u kterého seděl.

Ačkoliv můj domov je hluboko pod zemí, a vždycky tam bude, v krajinách chaosu a destrukce, kde jsem sledoval utrpení a bolest.
Jednoho dne se každý musí vrátit tam odkud přišel, aby naplnil svůj osud.

Pomalu se zvedl z lavičky a rozhlédl se po okolí.

Je zde tolik různých světů, tolik různých Sluncí, ale my máme jen jeden svět, a přesto žijeme každý v jiném.

Zahleděl se na slabé paprsky slunce, které probouzely svět k novému dni. Ztěžka vykročil.

 Ale je to však psáno ve svitu hvězd a v každé čáře vaší dlaně, že jsme hlupáci, když válčíme.

[Lyc]

Pokud nic nezískáte, nemůžete nic ztratit, pokud nebudete věřit, nebudete zklamáni, naděje a doufání je pro slabé a slabí jsou jen nástroje v rukách silných, kteří už ví jak to chodí...  Hlas mistra z bojové maghtere se mu zařezával hluboko do jeho kostí, pozvedl hlavu a sledoval ho jak hrdě stojí ve své ostnaté zbroji, ostatní mladí drowové stáli mlčky kolem... rozhlédl se po jejich tvářích, ale bolest v jeho lebce mu kalila zrak. Hlas mistra se postupně vytrácel jak se snažil protlačit mezi stojícími drowy pryč z onoho místa. Přiložil si ruku na spánek, aby tlumil pulsující bolest hlavy, nedíval se na cestu, sledoval jen své kmitající nohy... krok za krokem.

Nosíme v sobě démony, proto nebudeme nikdy spaseni... pronesl když uslyšel hluk zuřícího boje, otevřel oči a zahleděl se na zeď domu... Jsme zplozenci temnoty, duše, které nebudou nikdy zachráněny, zamračil se, a nikdy neuvidíme zdroj světla. Bolest hlavy byla rázem pryč, ucítil mravenčení na konci svých prstů, cítil nebezpečí... jak se blíží a byl připraven, rukou lehce pohladil luk a založil šíp...chvíli nehybně stál a naslouchal, pak se vyklonil zpoza rohu... tělo luku zapraskalo pod silou napnuté tětivy... bylo tam mnoho elfů a také kráteřanů a pak uviděl elfího mága s maskou lebky a uviděl JÍ... modrookou ženu s tmavou pletí... vystřelil, během chvilku znovu natáhl a vystřelil... ucítil bolest hlavy, ale nemohl ji opustit, zavřel oči. Ztěžka dýchal... Khaless... prudce otevřel oči s vědomím, že nečinnost v bitvě se rovná smrti... natáhl opět tětivu a zamířil.... kolem bylo ticho a prázdno... domy a ulice nesly stopy času ve své zchátralosti, nebyla zde žádná těla... žádný oheň... jen opuštěný vyhaslý Kráter... u stěny skály leželo několik rozlámaných šípů, které před chvíli vystřelil... Přiložil si ruku na spánek a naklonil hlavu na stranu. Kolikrát tě ještě budu muset zabít... darthiri? Otočil se pryč a vyrazil k jednomu z domů, zastavil se před dveřmi malého domku opřeného o šedou skálu, a chvíli je sledoval. Selhal jsi... jsou mrtví. Otočil se k chladnému hlasu, aby spatřil tvář temného elfa s ledově modrými oči, cítil, že ho zná, ale nemohl si uvědomit odkud a proč.

Selhal jsem? Jsou mrtví? Nechápavě se podíval na neznámého drowa. Khaless ti dala místo v Kráteru, a ty jsi nechal umřít její kněžku. Při těch slovech si vzpoměl na modrookou ženu, kterou se snažil bránit před čarodějem. Přiložil si ruce na spánky... mágové... zatracení mágové... trhnul hlavou do strany... mágové a démoni. Neznámý drow před ním se zasmál, xas, démoni... ale nebyl snad démon tvým nástrojem... pomsty? Jeho slova byla chladná, monotónní. Je ještě démon tvým nástrojem nebo ovládá on tebe? Slova drowa ho zasáhla. Slíbil jsem, že toho démona... že už... že už ho mít nebude... že ho pošlu pryč... žádná pomsta, tiše promluvil k drowovi, pomohla mi najít smysl žití... ukázala mi život.

Život říkáš? Neznámý drow chytil Kyla za zápěstí a přitáhl blíže k sobě. ŽIVOT? Pronesl s hněvem a pohlédl Kylovi do dlaně, ten jen odvrátil pohled do strany. Nelituji toho... jsem svobodný... bojoval jsem. Neznámý drow se zamračil, takhle to vidíš? To je vše... nic víc jsi nepochopil?

Kyl se podíval do své dlaně na špinavý obvaz, který pokračoval přes celé předloktí. Já... já jsem si ublížil, abych... zjistil zda ještě... cítím. Zašeptal k drowovi. Válka je o bolesti. Neznámý drow ho udeřil do tváře hřbetem druhé ruky. To nebyla bolest, ale utrpení... nejsi ve válce, válka skončila... opustil jsi válku tam dole... odešel jsi od války.

Co se to z tebe stalo, příteli? Hlas krvavého orka Raghar Bloodspilla ho přinutil zavřít pevně oči.  Všichni které jsem znal... odešli. Další hlasy pokračovaly. Mohl jsi mít všechno...mohl jsi vládnout povrchu, vysmál se mu Bela´ern, mohl jsi žít obyčejný život..., řekla mu Diva, promarnil jsi život, zakončil to opět neznámý drow s ledem místo očí.

Není pro tebe místo v nebeském kraji, ani v žádném z Devíti pekel. Smála se mu Lloth. Nemáš kam jít, a přicházíš... odnikud. Je to o zradě, opět k němu promluvila Lloth, dívala se na něho s přívětivou okouzlující tváří a její náruč byla připravená ho obejmout. Chvalte Zahred, udeřil ho těžký hrdelní hlas Raghar Bloodspilla, bitvy jsou bojovány těmi co věří ve svoji odvahu. Kyl´ se pomalu otočil a zjistil, že stojí v kruhu postav. Z pod kapuce na něho pohlédl Rizzen, řekni mi pravdu, Kyl´e... promluvil k němu ...nemohu ti věřit.

Kyl´ padl na kolena a tlačil si rukama na spánky ve snaze utlumit bolest. Divo... zašeptal... Divo... hlas se mu zadrhl v krku... neznámý drow ho znova několikrát udeřil do tváře hřbetem ruky. Jaciq... začal mumlat a hledat tak známé a důvěrné spojení.

Uslyšel kroky postav, pozvedl hlavu, aby viděl neznámého drowa jak před ním stále stojí a sleduje ho pohledem plným nenávisti, ostatní již byli pryč.

Ponechej si tuhle svoji trnovou korunu a dožij svůj... odplivnul si .. život... na svém prolhaném trůnu ze zlomených myšlenek, které nedokážeš napravit. Možná pod nánosem času, city mizí. Vedle drowa se objevila Diva, tvář skrytou kapucí, její karmínové oči však zachytil. Jsi někdo jiný, ale já jsem stále tady, dokončil neznámý drow.

Pojď Kyl´e... pronesla Diva tiše. Kyl´se ztěžka nadechnul a začal se zvedat ze země. Neznámý drow otočil svůj pohled k Divě, která mu položila ruku na předloktí, jak si přeješ, drahá, odvětil neznámý drow a vykročil s Divou pryč.

Náhle vše utichlo, bolest přestala. Starý vyhaslý Kráter se vrátil do svého neživota. Ležel nehybně a sledoval cosi tam daleko, viděl vše tak nejasně, temné studené a vlhké místo, chtělo se mu zvracet, ale nezmohl se k pohybu, měl pocit, že se dusí... a ty zvuky, nepřirozené zvuky ho drásaly. Cizí neviditelná ruka mu uchopila jeho mysl a vytrhávala z ní kusy myšlenek... vzpomínek a přidávala jen zmar, bolest a utrpení... propadal beznaději. Koutkem oka zahlédl pohyb dalších ilithidů... pohlédl tím směrem, ale byli pryč... byly tu jen zchátralé domy a ticho... únavou zavřel oči... Pokud nic nezískáte, nemůžete nic ztratit, pokud nebudete věřit, nebudete zklamáni, naděje a doufání je pro slabé a slabí jsou jen.....  nástroje v rukách silných, kteří už ví jak to chodí...  Hlas mistra z bojové maghtere se mu zařezával hluboko do jeho kostí, pozvedl hlavu a sledoval ho jak hrdě stojí ve své ostnaté zbroji, ostatní mladí drowové stáli mlčky kolem...

[Lyc]

Temný elf sledoval postavu v modrém, byl to mladý elfí muž, který si nechával říkat Sirius, zjevně míšenec neboť svým vystupováním a drobnými nenápadnými odlišnostmi od elfí rasy budil jakýsi podezřívavý pocit.

Sirius Asheren

Slyšel jsem příběh o světě temném a plném nenavisti, který plodil jen smrt a beznaděj, promluvil tiše hlas, a na tomto místě záleželo jen na vítězství a moci. Uznání a sláva? Mrtví nic nemají a živí umírají příliš brzy, hlas se na chvíli odmlčel. Vyrůstal jsem ve světě s pravidly a zákony, ve světě kde se víra stává tvým přítelem, víš co to znamená přítel?

Tvář temného elfa se stáhla v úšklebku plném opovržení, ale neodpověděl, jen dále sledoval mladého elfa, který k němu hovořil s jistou dávkou nadřazenosti.

Tichý hlas pokračoval, kdysi syn mocné kněžky, který žije déle než většina kněžek Pavoučnice, ten který přežil zajetí u ilithidů, aby nakonec strhl tu pomyslnou zeď otroctví a vyšel na denní světlo, aby poznal pocit svobody. Elf se odmlčel a lehce se naklonil k temnému, byla to dlouhá cesta, kterou musel ujít a co získal? Život? Tiše se zasmal a zvedl ukazovák pravé ruky. Ne, mohl získat život, ale jeho okovy nevolníka... zamířil prstem k hlavě temného elfa, zůstávají stále zde, prstem se následně dotkl čela temného elfa, který se vzápětí vymrštil jako kočka a tvrdou ranou srazil drzého mladého elfa k zemi. Snil o tom, že odejde a potlačil i svoji pýchu, zjevně otřesený elf pokračoval ve snaze uklidnit situaci, nechal pýchu v temné říši... další tvrdá rána do tváře na chvíli elfa umlčela. Ten se ve snaze krýt snažil dostat z dosahu pěsti temného elfa, ale nedařilo se mu to, série úderů se zdála být nekonečná, když však nakonec ustala, elf ležel na zemi a cítil palčivou bolest hlavy, ale i uvnitř svého nitra.

Odcházel z říše ticha... a mířil do slunného rána, kde se proháněl vítr... ptáci zpívali... a temnou bouři nechával za sebou... a kam došel? Elf si ztěžka otřel krev na obličeji a převalil se na břicho. Co se z tebe stalo? Proč mne nevezmeš do náruče... alespoň na chvíli, elf bezvládně ležel na zemi a pevně svíral oční víčka k sobě ve snaze ovládnout svoji bezradnost. Temný elf prošel kolem ležícího elfa, který otevřel oči a pohlédl do tváře drowa. Znáš ten příběh... někde hluboko v tvé zlomené mysli... najdeš vzpomínky na svoji krvavou cestu... všichni, které znáš... odejdou a zůstaneš sám ve svém království špíny..., elf zahlédl ve tváři drowa zlověstný temný stín, šel jsem k temné bouři a nechával ptačí zpěv za sebou...hledal jsem na mnoha nejdivnějších místech... hledal jsem a toulal se... a našel jsem tebe. Temný elf hleděl do ledově modrých očí elfa ležícího na zemi, znal ty oči, patřily muži, kterého vídaval za zrcadlem, muži, kterým kdysi býval. Elf nehybně ležel a tiše sledoval ledově modré oči temného elfa, naplňoval ho neznámý pocit, který odháněl hořkost výčitek a vzteku.

Temný elf se zvráceně usmál, soustřeď se jen na bolest, ta jediná.... je skutečná,[/color] tvrdým úderem podrážkou boty poslal mladého elfa do říše nevědomí.

Když se elf po několika hodinách probral na zemi s tváří ulepenou od zaschlé krve a slin, a hlavou plnou závratě, zjistil, že temný elf je již pryč, i tak byl vděčný, že přežil setkání s Lovcem...tak zase příště... Kyle, zašeptal.