Okovaný deník Adreje Drozda

[Oneill]

Zdar, nezdar...

         Jako znenadání přišla nedávno zpráva, že do chmelíkova táhne skupinka zraněných Acronů. Usídlili se před branou v lesíku a chystali se projít městem. To se ví, že našinec tam hned dorazil a spolu s místníma sme jim jasně řekli NE!...Ta pakáž, že prej táhne z Timpánie a potřebuje pomoc. Kdo to kdy viděl, aby někdo z pobřeží pomáhal těmhle prašivejm sviním.
         Za branou bylo podezřele dlouho ticho, čekali sme že se ty šmejdi pokusí vo útok, ale marně. Vydal sem se teda na vobhlídku za bránu, schovanej mezi stíny košatých stromů a křovisek sem proniknul na místo, kde se jali předtím odpočívat. Jediný co tam stálo byl kostlivec s mohutnou sekyrou. Vybělenej, jak by vylez z krysí jámy...Společně sme z něj chtěli vytáhnout nějaký informace. Pořád dokola mlel něco vo sobě a votom jak mu to teď sluší. Pak zaútočil na jednoho místního vobčana. Na místě kde stál, byl nakreslenej zvláštní ornament....Vytáhli sme k Timpánii....
          Vydal sem se stínem na průzkum, samej kostlivec a nemrtvý zrůdy. U srdce mě teda hřálo, to vám povim. Ty prašivý zámořský šmejdi ztratili vládu and městem...Sotva sem se ale dostal k bráně, bylo mi jasný kdo zatim všim je. Kroutila si prdelkou a pobíhala po městě jak smyslů zbavená. Radostně si poskakovala s kosou přes rameno. Pohled na ty boky, no prostě báječnej kus. Škoda že má v hlvě jenom kostlivce. Říkaj jí Lady Kriscarin. Tahle panička si prostě zase něco umanula. Tentokrát byli její cíle vyšší. Celý město je teď pod její nadvládou.
          Bylo jasný, že moje milá balsa jí má až pokrk, takže sme se do ní pustili hlava nehlava. Chvíli nám utíkala, ale našli sme jí v chrámu pod vodopádem. Teda musim uznat, že dívat se na to jak ty dvě kočky bojujou bylo fakt pěkný, ale moc sem si to neužil, měli sme s ní problémy i ve skupině. Takovou ženskou krotit, to je teda zážitek. *následuje skvrna od vína, která po uschnutí nakrabatila papír* Když už měla namále, podařilo se jí pláchnout. museli sme vzít nohy na ramena......Alespoň mě hřeje pocit, že ta Acronská pakáž neni všemocná. Jestli nám to ale pomohlo, votom silně pochybuju....

[Oneill]

Tajný dvéře...

   Dnešek si zaslouží pořádnou voslavu ty muj chlupatej deníku. Malá výprava k tajným a bezpečně zamčeným dveřím ve skále za Železnou věží byla teda setsakramentsky úspěšná. Vobjevil sem tajnej vchod do dolů se Syenitem. Tenhle je snad ze všech nejbezpečnější. Žádnej akolyta s naostřenou čepelí jak břitva. Ve stropě vodní jeskyně za dveřma je lano. Nejspíš někdo šikovnej prokopal strop a pevně ho tam ukotvil...Bohatě sem se zásobil tímhle kovem. Nejlepší natom je, že tuhle práci zmáknu sám. Radost, kterou mi udělal tenhle vobjev dneska vytančim s holkama a soudkem vína !!!............... *další text je psán trochu smutněji vyhlížejícím písmem* škoda jen, že tu nebude ta, pro kterou moje srdce plane... *přes celou stránku je inkoustem nakreslená ženská postava s pláštěm a kopím, sedící na pařezu s prameny vlasů volně vytékajícími z pod kápě.*

[Oneill]

Vítězný nákup

   Podařilo se mi konečně dokopat Pana "M" do fáze obchodu. Nebude to zatím ještě plná kvalita, ale stojí to za těch pár zlatejch.*promne si ruce a píše dál* Jestli půjde vše podle plánu, budou mít černé kapuce zase prácičku v Kandaháru. Už si brousím meč. Od doby co jsem přelouskal tu černou knihu uplynulo dost času. Ta zákeřná technika se ukázala dost efektvní...Potřebuju ale ještě jednu věc! Než se mi podaří dovést obchod s panem "M" do konce, bude potřeba sehnat poslendí část...Musím sehnat jed! A to ne ledajaký jed. Potřebuju jed dost silný, aby oslabil i houževnatější jedince. Kde ho ale sehnat? Nemůžu ho schánět jen tak na ulici, musím si sehnat převlek, dokonalý převlek.

[Oneill]

Zajímavej cizinec

   Potkal jsem zvláštního člověka. No, dost pochybuju, že to byl člověk jako já. Kůži měl červenou a údy měl znetvořený. Ruce popálený a na hlavě zvláštní váčky. Motal se po našem dřevěnym království. Strčil sem ho hned pod zámek a chopil se biče. Zatim jen pro vejstrahu, co kdyby to byl nějakej druidí špeh. Moc sem toho z jeho ustrašený duše ale nevyždímal. Nechal sem ho odležet. Ať si pěkně zchladne, snad mu to hubu rozváže.
   Když sem se vrátil, seděl schoulenej v plášti a koukal do kanálku v podlaze. Vypadalo to, že se docela uklidnil. Už sem z něj dokonce vypáčil i nějakou informaci. Čim delší byl náš rozhovor, tim větší bylo moje podezření, že je špeh...Pak mě ale přesvědčil. Zjistil sem, že pochází z moc zajímavýho místa. Ba dokonce by nám jeho původ moch bejt prospěšnej. Těžko ale může meč udeřit, když je v pochvě. Rozhod sem se ho propustit...Dalšim rozhovorem sem ho zřejmě dostal tam, kam sem chtěl. Musim se teď poradit s šéfem co dál.

[Oneill]

Zápisky z dní nedávno minulých

     Ty muj drahej papírovej příteli. Dlouhos ležel prachu zapomění. Nastal čas tě znovu voprášit a vylejt si svědomí.
Venku leje jak z konve a vod moře se žene bouře. Sedim tu v podvečer a usrkávam z džbánku vína. Asi bych si měl pořídit psa! nedávno se tu přemnožily krysy...Ať už šlo o všudybylský druidy nebo o ty hnusný hlodavce pořád je jich dost.
    Kovárna jenom kvete. Vyhodil sem nábytek a nastěhoval víc truhel s materiálem. K dokonalosti mých výrobků už chybí jen jeden kov! A tady začínam těžit ze zasetých semen. Plody budou brzo k sběru, hehehe...Ten moula co sem ho nedávno podrobil výslechu nakonec přislíbil loajalitu. Ač se to nezdá, jeho navenek dutá hlava umí ovládat jeho hubu znamenitě. Brzo přijde chvíle a ten blázen nás vezme na cestu do ráje, hehehe...Ještě chvíli, už jen krůček. Brzo můj um zůročí pytle zlata...

[Oneill]

†

    Mistr kovář, jak krásně to zní, hehe. Teď ať si ty parchanti připraví narvanej měšec zlata. Za ty jejich nehorázný ceny jim voplatím stejnou. Ať si scháněj zbrojíře třeba v samotnym pekle, přísaham že na celym ostrově neseženou nic! O to už sem se postaral, hehehe...
    Přestěhoval sem se konečně do většího domu. Bůhví proč, ale šéf se přestěhoval, tak sem neváhal. V tomhle domě moje řemeslo jen pokvete. Konečně mam víc místa pro velkovýrobu a pokusy. To zrovna nedávno, přišel sem na jednu ingredienci se kterou se dá čepel přiostřit tak, že přetne i padající hedvábnej šáteček. Už sem se v minulosti setkal s podobně ostřenou zbraní a výsledek byl ohromující. Mrtvolu nebylo třeba ani pohřbívat. Vešla by se do krabičky velikosti brikety! Je třeba ještě trochu zkoumat, ale cítim v kostech že se blížim zdárnýmu výsledku...
     Horší to poslední dobou bejvá se dřevem. Ten šikovnej truhlář z Elfí vsi má ale zlatý ručičky a trpělivost. Asi sem si ho fakt oblíbil. Je možná až moc důvěřivej, ale sem na něm závislej jako dítko na matčinu prsu...Sakra tyhle myšlenky mě svádějí z cesty. Kdepak je má drahá? Dlouhá doba uběhla od poslední chvíle kdy jsem laskal její ručku a hladil její hebká líčka. Stane se mou ať se třeba zbortí svět!!!...Mám o ní teď trochu strach. Nejen že sem jí dlouho neviděl, ale co se chystají přípravy na vpád do kandaháru,.... *písmo je trochu roztřesené* ....nesmí se jí nic stát. Až dobudem kandahár, .... ale ne, na takový myšlenky je trochu moc brzo. Nikam nespěchat Drozde. Teď hlavně pozor na nepřející tomáše! Ale já jim vytřu zraky, hehehe...kdyby tak věděli co je čeká...*na tváři mu naběhne škodolibý úsměv, popadne číši vína a vypije ji do dna.*

[Oneill]

Stýská se mi drahá...

Se džbánkem horkého vína za svitu svíčky, sedí Andrej na svém velkém trůnu, sám v čele velkého stolu po dlouhé době nad svým deníkem. Ruce má studené a v očích slzu.
   Jak už je to dlouho co jsem bořil prsty v tvých vlasech a topil se v tvých očích...Má drahá Balso, kde je jen tvůj konec. Zblázním se bez tebe! Bylas mým světlem v tomhle tmavym světě, mou trofejí, pro kterou jsem se mohl bít, mou útěchou, oporou a inspirací. Denně trávím hodiny u tvých dveří a čekám že tě spatřím. Jako anděl že se sneseš do mé náruče a ukončíš mé trápení......

   Vsí se nesou klepy, že snad s Kalem vydala ses do podtemna. Ba i horší věci, jež mé srdce rvou na kusy!! Dal bych vše co mám, za jistotu že tomu tak není, že jsi jen na cestách...Proč však nedáš o sobě vědět? Proč trápíš srdce mé a duši už tak zhýralou....

Ne! Už nemohu déle čekat...Vydám se tě hledat lásko má. Ať celý svět zví, žes mou milou a že po tobě žízním. Ať pokusí se mne zastvit! Zpřelámu jim kosti, bude-li to třeba...Už nemohu déle čekat. Snad alespoň nachvíli ulehčí to mé duši...

Chybíš mi má drahá...chybíš mi moc!!!!
*Za poslední větou je velká kaňka a písmo je rozpité od slz...*

[Oneill]

....stalo se....

Druhý den ráno se Andrej probudil u stolu na týmž místě...Usnul tisknouc deník v objetí...Chvíli trvalo, než se vzpamatuje. Víno zamlžilo jeho mysl, hlava ho třeštila a v krku sucho pálilo při prvním polknutí jak by hřeby polykal...Vstal od stolu a sešel po schodišti do kovárny. Přejel pohledem po světnici, čerstvě prosvětlené ranními paprsky. Sebral klobouk, narazil si ho do čela a vyšel z domu...
    Slunce ho nachvíli nepříjemně oslepilo. Promnul oči a zaklel směrem ke žlutému kotouči.Vydal se směrem ke studánce....Opláchl si obličej a napil se jiskrnné lesní vody.Posadil se na pařez a přemýšlel....
    Slzy po chvíli, začly se mu krást do očí.Vyskočil jak opařený a zařval na celý kráter.: "PROČ!!!" Doběhl do kovárny a ze stojanu vzal svou zbraň. Dopnul knoflík kamizoly a vyběhl tryskem z kráteru jako by ho smrt honila....
    Zastavil se před branami starého kandaháru. Rozhlédl se a opatrně vběhl dovnitř. Nic netušící hlídka netasila ani zbraně a už se válela jedna i druhá mrtvola na zemi...Pohledem chladným a se srdcem bijícím přejel Andrej mrtvoly očima. "BÍDNÝ ČERVI !" Zařval, až se to v bráně rozhlehlo. Netrvalo dlouho a z brány vyběhli dva legionáři. Drozd přimhouřil oči a rozeběhl se proti nim. První legionář se s řevem a za rachotu své zbroje rozběhl vstříc meči rozhněvaného kováře. ti dva už byli téměř u sebe, zbraně zdvihli do výše. Lítý boj byl na spadnutí. V tom však po Andrej zmizel...Legionáře to zjevně překvapilo a nervózně se ohlížel kolem. V tom mu čepel přetla páteř na dva kusy. Mrtev padl ihned k zemi...Druhý z bojovníků zařval směrem k bráně a začal kouzlit. Než však zaklínání dokončil i proněj si přišla smrt. Než přiběhly posily, leželyy tam v prachu čtyři mrtvoly a po útočníkovi ani vidu ani slechu.....

[Oneill]

Světu stranou, pomstě blíž...

   Po tom co jsem řádil v kandaháru se má mysl úplně zatemnila. Potkal jsem týhož dne ještě jednu osobu...Byl to cikán...Měl dost napilno...Nezastavil ho ani Acronský voják, co mě pronásledoval, zřejmě aby vyčmuchal mou stopu...Ten bídák se ne a ne zastavit. Řval sem na něj, že mu držku zmaluju. Vzepjal jsem všecky síly a doběhl ho. Už byl bídák skoro doma. Podrazil jsem mu nohy a zatarasil mu cestu do chmelínkova. Ne a ne se podvolit. Krve už sem měl toho dne dost. Chtěl jsem jen jeho měšec...Ten mi ale po dobrém nevydal, musel sem mu zlomit vaz....
   Docela mě překvapilo, kolik dneska usebe cikáni nosej. Museloto bejt tak 60 měšců zlata. Shodil jsem mrtvolu z cesty a štramákoval si to do kráteru...Od těch dnů jsem se toulal po plážích na západě ostrova...
    Vůbec by mě nenapadlo, že se bude chystat taková akce a že se tak odporně minu se svým osudem. Přepadení Horské vsi mě minulo obrovským obloukem. Moje nejdražší byla podle toho co mi vyprávěli ti uprchlíci donucená kapitulovat...Nemám teď zdání kde je a co s ní je...Navštívil jsem neprodleně vesnici. Jako by se tudy prohnalo tornádo...Všechno je pryč...Všechno je zničené...
    Pídil jsem se po dalších informacích...Jeden stařec, chudák je teď bez domova, ani okrást jsem ho nedokázal, když jsem zjistil odkud je a co se mu stalo. Vyměnil semnou informace za to že jsem ho nechal jít. Prý ten pes Lioncourt má na téhle zkrvavené akci svůj černý otisk. Nehnul ani prstem...Ani na požádání mojí nejdražší....Proklínám ho!!!Proklínbám sebe, že jsem tu v tu chvíli nebyl, že jsem nedokázal pomoci...Zato vím, co udělám teď. Zatopím těm psům !!!Až se jim z kožichů bude prášit!!!Vyženu je z pelechu!!!

[Oneill]

Zrádce...
   Pes!! Hned jak jsem se to dozvěděl, nemohl jsem jinak, než se zaním vydat!...Stráže mne nezastavili. oči jsem měl zrudlé a zakalené vztekem...Ať se ten ničema ukáže......pozná, jak chutná zrada !!!

http://kotuha.com/file/qufac-P--ed-branou.html
http://kotuha.com/file/t7L8H-Zne--kodn--n---str------.html
http://kotuha.com/file/Et6fe-Lioncourteeee.html

[Oneill]

Epilog:

 ....po neúspěšném vpádu do chmelínkova, vydal se Andrej hledat Lioncourta do jižních lesů. Domníval se, že se tam schoval před odvetou, která ho neodvratně čekala od žoldáků a jejich spojenců. Ani po dlouhém pátrání však Andrej nikoho nenacházel. Jako by se vypařil z ostrova i s celou rodinou...

      Po pár dnech, Andrej marné pátrání vzdal a vydal se zpět na sever. Toho dne bylo však něco špatně. Zvěř z celého ostrova, hnala se lesem na jih, jakoby utíkala před ohněm. Temným lesem ozývaly se výkřiky bitvy. Drozd neváhal a vydal se se svou pomocnicí ku kráteru. Tam spatřil, kterak Acronské jednotky spěchají do Elfí vsi. Zmocnily se ho nejhorší obavy... "Už to začalo..." pomyslil si a vydal se tryskem k elfí vsi. Běžel lesem jako vítr. Zastavil se až u brány. Tam ležely první oběti. Ti, kterým bylo pomoci, vzkřísil a vydal se na nádvoří...

      Lítý boj, byl už v plném proudu. Se zuřivostí dravé šelmy, vrhnul se Andrej na nepřítele...Sekal do oplechovaných těl jako smyslů zbavený, jeho rány však byli přesné. Ve zmatku tu pobíhaly stráže a zbylými silami se snažili chránit ves...Hrozný pohled to byl, dívat se, jak Andrejovým přátelům docházejí síly a jak se na ně vrhají další a další Legionáři. Padl už i Mino, starý a věrný přítel. Drozdovi oči však hledali v prachu a kouři onu andělskou tvář. Hledal svou Balsu. Věděl, že tohle je jejich poslední den na tomto světě. Že proti takové přesile nemají šanci...Konečně ji spatřil. Vrhnul se k ní a rozťal hruď Legionáři, jež se na ni vrhnul. Krátce ji chytil za ruku a na chvíli pohlédl do jejích očí. "Jsem u tebe má nejdražší."

       Obránců už zbyla jen hrstka, když v tom do vsi vpadla další jednotka Acronských legionářů. Andrejovi, už také docházely síly. Spatřil jak v nestřeženém okamžiku, vrhá se na Balsu kopa nepřátel. Vzepjal poslední síly a rozeběhl se, aby zachránil svou lásku. V tom ho však cosi srazilo k zemi a ošklivě se mu zamlžilo před očima. Jeho pohled utkvěl na bojující Balse. Z posledních sil se snažil zvednout na nohy. Snaha byla však marná. Tělo ho už neposlouchalo......Vítězoslavný pokřik utlačovatelů a bojující Balsa, byly tím posledním, co na tomto světě spatřil......

       Bílé světlo všude kolem...Náhle se Drozd ocitl v Kráteru. Byli tu všichni jeho známí. ihned se vrhl ke své Balse. Ležela nehybně před oltářem. Přiskočil k ní a zdvihl její hlavu. "Má lásko!" Křikl a hleděl na její nehybné tělo. Hladil ji ve vlasech se slzami v očích. Náhle se probrala a vrhla se mu kolem krku...Dlouho si šeptali, tisknouc se jeden k druhému. "Budu tě mít navždy ve svém srdci má lásko..." Pošeptal Andrej Balse a políbil ji. jeho světélko začlo skomírat. Náhle se z nebe spustil bílý paprsek. Andrej udělal krok zpět a se slzou v oku pouštěl Balsinu ruku. Ta se zaním vrhla a skočilamu kolem krku. "Ještě ne můj drahý!!"......"Budu tě navždy milovat" ozvalo se za ním a jeho silueta zmizela ve světelném kuželu...

       To byl konec Andreje Drozda. Muže sic prohnaného, však vroucně milujícího svou ženu i Kráter...Zbyl tu po něm jen jeho deník, zazděný ve zdech kráterského vězení...

[Oneill]

...

    Osud nebo shoda náhod?

    Aniž by tušil, kde přistál, co dělá a jak moc podobá se jeho osud otci, zabydlel se Andrej v kráteru jako doma. V domě, kde měl otec kovárnu teď zřídili dílny. Každý den, když slunce vychází a první paprsky světla dopadají na dřevěnou podlahu, vyráží Drozd se svým trpaslíkem do dolů těžit rudu. Mnohokrát už prošel přes kovárnu aniž by tušil, kdo jí dřív obýval a co se v ní skrývá... Jeho otec, dřív než odešel do lesů najít a ztrestat Lioncourtovu zradu, uschoval svůj denník mezi trámy ve své kovárně......

[Oneill]

Opilecké štěstí...

   Andrej se poslední dobou toulal jen kolem hospody. Slunce, pití a notorická práce z něj udělaly opilce. Dlouho do noci vysedával u flašky opřen o hospodu a hleděl na nebe, k tomu hrál na harmoniku a stále přemýšlel. Jednou tak přišel do kovárny aby zpracoval materiál. Dlouho se mu nedařilo vykovat zbraň z nového materiálu, až třísknul kladivem o kovadlinu. To se odrazilo a topůrkem praštilo o trám na stropě. V tom spadla z trámu zaprášená kniha...Andrej ji zvedl a mohutně se nadechl.

  Jakmile sfoukl prach na koženévazbě, uzřil známou značku. Stejnou, jakou nosil na talismanu, který jako jedinou věc, zanechal mu jeho otec na památku. Byla to značka připomínající drozdí stopu †. Amulet chlapec nosil už od mala. Teď se jeho oči rozzářili jako dvě slunce. Našel otcův denník...Jak je to možné? Bydlel tu snad otec předtím ne připlul? Otevřel a dychtivě četl otcovy zápisky.

[Oneill]

  Jedna pohádka končí, druhá začíná...

     Děsivý řev, řinčení okovů, puch spáleného masa a potoky krve. Obcující stvůry dvou i vícerohlavé. Odporný sirný zápach mísící se s měděným pachem čerstvé krve. Těla smažící se v rozpáleném oleji......Tak to nějak vypadá za branami pekel v jámě ďáblově !  Ti, kdož duší propadly peklu jsou týráni za své hříchy mukamy věčnými. Tortura jest proti praktikám ďábelským jen pírkem polechtání...Každý kdo týrán jest, je přikován ke kameni a nemilosrdně mučen na věky věkův.

     Andělé však svádí boje líté za duše těch, kdož cenu mají pro účely posvátné. Jako mučedníci jsou pak tyto duše osvobozeny a jako proroci nebo andělé, rodí se zas. Při bojích dobra se zlem pak občas povede se utécti i duším, jenž zatraceny byly by po zbytek času.
    Meč andělský proklál ďáblova stoupence. Svištěl vzduchem pachem krve nasáklým a dopadl na tělo odporné stvůry. Jak projel tělem zastavil se až v kameni, kde rýhu síly prstu nohy ženy palivcovy zanechal. V tom okovy duše ležící v mdlobách přeťaty byly a duše volná a šťastná jala se na úprk k bráně osudu. V ryku boje tento Andrej šťastný že zachráněn byl náhodou, dal se cestou nejistou na světlo denní. Jak stoupal lesem temným, vyhýbajíce se šelmám hříchů, jeho tělo stávalo se skutečným.

    A tak došel šťastný Andrej záchrany a prodral se zpět na světlo měsíční v lese temném do života nejistého.

"Hrom ať domě vrazí jestli se tam ještě vrátím. Teď honem najít nocleh, nebo sežerou mě vlci. Už cítím jejich dech!"

[Oneill]

Návrat do hnízda.

   Druhý den jsem doputoval do Kandaháru. Hned u paláce jsem si všiml na ceduli vedle prvního domu černého jestřába a tak jsem neváhal a zamířil dovnitř. Sluha mi s otevřenými ústy otevřel a pomohl mi do postele. Strávil jsem nejméně 2 týdny v duchnách o teplé polévce, chlebu a odporném odvaru z bylin. Chuť měl odpornou ale postavil mne zase na nohy. A tak jsem začal tam, kde jsem zkončil. Bohužel jsem byl v domě sám, jen pár služebných, jinak ani živáčka. Danny prý nedávno zemřel, a o ostatních ani vidu ani slechu....Zalezl jsem ke kovadlině a začal zahánět odporné vzpomínky let posledních...Jako památku jsem si ukul helmici v podobě démona který mne trýznil. Jestli se mi někdy zjeví, nadělám z něj fašírku a ukážu prozměnu jemu jeho vlastní útroby !!!