Aluvian Ny'ton'iart

[A&N s.r.o.]

Prolog

"Co se z tebe vlastně stalo Kandelábrie? Kde jsou časy slávy Kandaháru?? Jaké stvůry ovládly Kandahár, že dokázaly dělat takové věci a navíc dětem?!"
Mág sevřel ruku v pěst a taktak že nevybouchl. Nakonec se však ovládl. "Už cesta byla dost špatná, ale to, co jsme našli v Kandaháru..", ani nedokončí myšlenku, když se mu před očima opět objeví ta hrůzostrašná ohrada plná lidí -zvířat, jeho vlastní vztek nad právě se odehrávající scénou i nad tím, že přišel pozdě, jeho vlastní smrtící kouzlo a poté - osamělé vyděšené oči. Čarodějovy ruce se zvedly ke spánkům ve snaze aspoň trochu ulevit bolesti, od které nebylo úniku.

Ty oči viděl ještě teď. Když tu se náhle proměnily do očí jiných, byť stejně vyděšených, a mágovy ruce klesly zpátky na desku stolu. Otočil svůj pohled na dívku spící v posteli opodál. "Nevím, čí ruka to zařídila, ale děkuji jejímu majiteli za to, že jsem tě při cestě zpátky objevil. Jen díky tobě cítím, že ta cesta měla smysl. Nevím o kolik jsme se zpozdili s králem, ale k tobě jsme přišli právě včas."

Elf se zvedl od stolu a došel až k posteli. Chvilku zaváhal, pak se opatrně položil na postel vedle dívky a jednou rukou ji k sobě lehce přivinul.
Konečně se mu podařilo zahnat poslední vzpomínky na šílenstvím pohlcený Kandahár.

[A&N s.r.o.]

Dlouho jsem se dívala na koženou vazbu knihy s nepopsanými listy. Obálka v kůži, vyvedená v lehkém zeleném nádechu s vytlačeným listem posvátného stromu. Našla jsem ji v truhle, kde byla zamčená, zahrabaná pod hromadou dětských vzpomínek. Snažila jsem se vzpomenout, za jaké okolnosti jsem k té staré knize přišla. Snad to byl dárek, snad jsem ji našla v strýčkově knihovně, kdo ví. Lehce jsem se dotkla vazby a pomalu knihu rozevřela, vzala ji do dlaní a zdvihla z dřevěného stolu. Pohyb rozvířil vůni starého papíru, snoubenou s pachem kůže. Zavřela jsem oči a zamyslela jsem se ...

Knihy.
Strýček jich měl několik. Trávil hodiny a hodiny jejich čtením, tříděním a opatřováním. Některé dokonce sám napsal.
Usmála jsem se při vzpomínce na jeho hlas jak říkal: "Lepší než paměti všeho živého, je hustě popsaná kniha".
Převrátila jsem knihu v rukou a můj pohled padl na zpola plný kalamář...

[A&N s.r.o.]

Vždycky jsem záviděla "obyčejným" dětem.

Ať lidská, půlčí nebo elfí, všechny děti bez rozdílu každý večer utíkaly domů k maminkám, do svých postýlek.
Maminky je vískaly ve vlasech, uspávaly je sladkými pohádkami plných lesních skřítků, princezen a rytířů. Nikdy mi nikdo nečetl pohádku. Já jsem svou maminku nepoznala.

Když jsme se strýčkem kontrolovali lesní zvěř v okolí vesnice, pokoušela jsem se zavést řeč na své dětství.
Strýček mi během našich procházek řekl, že pocházím z velikého lidského města, z Kandaháru a před tím, než jsem se stala jeho schovankou, jsem tam prý zřejmě žila i s mou rodinou. Strýček nevěděl, co se s rodiči stalo, ale jednou - to jsem už byla starší - mi prozradil, že mí rodiče pravděpodobně zahynuli v posledních dnech města; On sám mne prý našel v poslední možné chvíli. Vyprávěl mi jak mne on, veledruidka a generálka vyrvali z rukou zlých lidí a přivedli mne do vesnice elfů a tak mne zachránili. Strýček - tehdy ještě nebyl správcem, to se stalo až později - mne přijal za vlastní a dal mi jméno Aluvian.

Když jsem se později ptala, proč mě volá právě tímto jménem, jen se pousmál a říkal, že jako starý elf má právo na několik tajemství.

Jednoho dne, v den mých "odhadovaných" patnáctých narozenin (strýček stanovil mé narození na den, kdy mne zachránil z Kandaháru), mi během narozeninové oslavy věnoval lidský přepis knihy měsíčních elfů. Kniha byla vyvedena v nádherných barvách a vedla svého čtenáře k souznění s učením bohyně Ithil. Měsíční paní mne uchvátila svou krásou a laskavostí a se strýčkovým svolením jsem začala studovat její víru tak, abych jí sama mohla jednou poděkovat za to, že mne svedla dohromady se strýčkem a nenechala mne v ruinách Kandaháru zemřít...

[A&N s.r.o.]

Nejhorší na studium v klášteře je to, že jste daleko od domova, uzavření v chladných stěnách ve společnosti pobledlých studentů a od rána do večera trávíte svůj čas nad motlitební knížkou.

Jestli jsem někdy pochybovala o své víře v Ithil, pak to paradoxně bylo právě zde. Strýček to zcela jistě myslel dobře, ostatně kde jinde než na Ostrově jsem se mohla bezestrachu věnovat studiu. Jen, zvykla jsem si na Elfí les a tlumený ruch Elfí vesnice. Ostrov byl všechno, jen ne domov.

Na druhou stranu, potkala jsem zde spoustu zajímavých a vznešených lidí, většinou pocházejících z Acronské říše.
Jen někteří z nich však byli zajímaví a příjemní zároveň...
 

[A&N s.r.o.]

Vzpomínám na první obřad věnovaný Ithil, první po mém návratu do vesnice.

Strýček odněkud z vyššího patra domu přinesl v hedvábné látce zabalený oltář, celý ze stříbra. Opatrně jej ustavil v přijímací místnosti.
Chvíli jen tak stál a mlčky upíral svuj pohled na oltář, jako by ten přímo do jeho mysli promítal obrazy jeho mládí.

Ithilin oltář, který byl zasvěcen přímo měsíčními elfy.
Jak ten byl krásný. Jen mravenční práce několikati řemesel mohla zachytit mohla zachytit (alespon fragment) krásy Ithilina učení.

Celá rozechvělá, částečně z trémy, částečně z jeho energie, které prostoupila celým pokojem jsem k němu přistoupila.
Dnes je to úsměvné, ale první motlitbu jsem musela zopakovat. Ne pro velký úspěch, ale proto, že jsem popletla slova.
Dodnes si však pamatuji na výraz ve strýčkově tváři, když jsem se po dokončení obřadu na něj podívala.

Usmíval se a já se cítila tak hrdá, jako bych snad byla úplně první lidskou kněžkou bohyně Ithil.

[A&N s.r.o.]

Ve vesnici žilo spousta lidí, elfů a dokonce i trpaslíků (nechápu, že se to neustále popožďuchování elfů a trpaslíků nezvrhlo v něco horšího), ale nejtajuplnější a nejzajímavější postavou ze všech byla samotná Veledruidka. Strýček o paní elfských lesů nikdy moc nemluvil, ale i tak jsem vyzvěděla jeho údiv nad tím, že veledruidkou je půlčík.

Sedávala jsem na prastarém stromě ve vesnici a představovala jsem si všelijaká protivenství, která musela drobná druidka překonat na své cestě k paní Dannan.

Někdy jsem veledruidku pozorovala, jak doslova skotačí se svým zvířecím společníkem, obřím medvěděm.
Obří zvíře, které za ní cupitalo jako malý, poslušný pejsek.
Je oddanost medvěda způsobená magií, silnou vírou veledruidky, nebo prostě jenom přátelstvím, které mezi sebou mají?

Říkala jsem si, zdali silná víra vůči Ithil mne také někdy v budoucu obdaří někým tak oddaným - v ideálním případě menším než medvěd, aby se mi vlezl do pokojíčku.

[A&N s.r.o.]

Cítila jsem přítomnost mé bohyně uvnitř sebe samé, paprsky její moudrosti jako by prostupovaly celým mým tělem a posilovaly mou víru.
Síla mých obřadů konaných k poctě paní Ithil sílila a můj prožitek z bohoslužeb byl silnější než kdykoliv předtím.

A jednou, bylo to zrovna nad ránem, mne má paní samotná obdařila svou přitomností na závěru samotného obřadu.
Hovořila ke mě, ale já jí nerozuměla...

Jaké to slova se mi má paní snažila předat? Jakým úkolem se mne snažila pověřit?
To nevím, ale vynasnažím se jí porozumět...