Temprance

Když konečně dorazila do Elfí vesnice, o které se tak všude básní po celé Kandelabrii zrovna vesnící procházela bouře a pořádný vítr. Na to byla z dalekého severu zvyklá, tam bouře byli ještě mnohem drsnější. Ostrý ledový vítr sekal nemilosrdně do tváří, tak jako orkové na cestách. Proto odešla, už tam nebylo víc bezpečno. A tak je tu, ohromená při pohledu na obří stromy na navsi vesnice, plná naděje na nový začátek na místě tak nadhérném jenž její oko ještě nespatřilo. Ale vše se náhle změnilo.

Probíhala jsem vesnici a zjišťovala si své možnosti, prohlížela sem místní les když v tom jsem je u ohniště spatřila. Oděni byli v tmavých zbrojích, černá a červená na nich dominovala tak jako slunce na obloze. Které jim nepřišlo vhod, tolik lidu jsem pohromadě ještě neviděla. Byli asi čtyři, tři ženy a jeden můž. První s holí byla podle postavy elfka, milá a přijemná, na tváři samí úsměv. Druhá co stála vedle ní už taková příjemná nebyla, nejspíš jí zrovna utekl milý nebo netuším ale ta ženstina mi chtěla vyrvat jazyk z pusy jestli prý nesklapnu. Ale neměla se k tomu, třetí jen tak postávala a posmívala se. A všem těm dívkám nějak záleželo na poslední postavě u ohně. Stál u stanu, vysoký můž v temném rouchu. Zvláštně voněl. Lákalo mne to, a tuším že i já jeho. No přece taková kráska se jen tak nevidí. Poslal ostatní pryč, měli namířeno na nějakou výpravu. On však zůstal a pustil se se mnou do hovoru. Konečně někdo pomyslela jsem si, netušíc kde skončím za pár hodin.

Po jeho lichocení a milém přístupu jaký se u můžu na severu moc neviděl, sem kývla na pozvání do hostince, kde se k nám připojila zase ta milá elfka. Nevadilo mi to, nejsem nespolečenská. Jen trochu otravna s tím věčným kecaním. Pozval mne do jejich pokoje na číši parádního archivního vína, začal mne ovládat pocit nejistoty když můž zamlk dveře a zůstal u nich stát. Vypadalo to jako by mne už nechtěl pustit ven, nenechala jsem se ovládnout strachem a dál sem se mile usmívala. Po jeho bardském představení to vše začalo. Přiběhl další muž s bledou tváři, naleštěnou zbrojí a obřím mečem. Něco tomu bárdovi chtěl, doteď mi nedocvaklo proč mu všichni říkají pane. Bylo mi to vcelku fuk, avšak po té co mne mu v podnapilém stavu nabídl jako jeho pokrm, na kterém může uhasit svou žízeň jsem se nedokázala ovládnout a chtěla sem brát nohy na ramena. Můži se mi, ale postavili do cesty a já neměla možnost než se zase posadit na postel a přijmout pod hrozbou hlavního z nich svůj nový osud.

Bard si mne chytl a zahryzl se do mne, už sem pár zubů na své kůžu pocítila ale žádně se do mne ještě takto nezakousli, v tu chvíli mi proběhlo hlavou jaký zvíře má asi tak ostré zuby. Když v tom přizval druhého muže. Pij mé ditě, pij dokud je čerstvá. Hoduj! pobízel ho. Zahryzl se mi do zápěstí bez sebemenších obtíží. Cítíla jsem jak ze mne prchá má síla, moje vzpomínky se začinali prolínat, nebylo mi jasné co kde kdy a proč. Najednou přestali, padla jsem k zemi vyčerpáním a neviděla jsem žádný pozitivní konec. Myslela jsem, že tady moje cesta končí. Vysatá skoro dobrovolně po pár čísích vína, ach já hloupá nána. Jak jsem si mohla myslet, že by se o mne zase někdo zajímal.

Můž v naleštěné zbroji ke mne poklekl, pohlédl na bárda a po jeho rozkazu aby mne přeměnil, dokud je ve mne ještě aspoň jiskřička života neváhal. Zakousl se do svého zápěstí a přiložil mi ho k rtům, silně tlačil dokud mne nepřinutil se napít. Co mi taky zbývalo, dali mi jasně na výběr. Buď přijmu jejich prokletí nebo mne zabijí. Radši budu žít, pomyslela jsem si a přijmula to břímě. Napila jsem se jeho krve, chutnala divně. Nikdy jsem nic takového nepila, jak bych mohla nebyla jsem taková jako oni. Pro ně to bylo běžné. Cítila jsem jak mnou prostupuje zvláštní síla, něco se ve mne zmítalo. Dělalo se mi zle a mžitky před očima, šílená bolest prostupovala mím tělem a já se nemohla ani hnout. Muž mne odnesl na postel a nechal ležet. Zmítala jsem se v krečích, jenž vyvolávala nesnesitelná bolest. Už jsem se nedokázala bránit, usnula jsem. Na věky proběhlo mi v hlavě naposled.

Po pár hodinách jsem se probudila, bylo mi zvláštně. Plná síly jakou sem nikdy dřív necítila, spousta nových věcí. A oni tam stáli, čekali. Byla jsem jeho, jeho ovečka. Říkal mu Angelus, takže to je můj nový pán. On mne zve svou milovanou, lichotí mi to. Snažím se mu dělat jen radost, po prvních chvílich kdy jsem ho akorát ztrapnila před bardem, tomu zase říkal Therion, zvláštní jméno. A ta sličná elfka s věčným úsměvem byla Diva. Přijali mne mezi sebe, moje nová rodina. Byla jsem smutná ztratila jsem vše co bylo před tím, ale zároveň jsem byla taký štastná a plná očekávání, stálo předemnou neznámo. Nové věci, o kterých jsem slyšela jen z bají. Angelus mne vše naučil, jak číst myšlenky, jak lovit a jak se chovat v jeho a přítomnosti ostatních.

Tak tohle je můj nový začátek a vrhám se do neznáma!