Dobre počúvaj, milý brachu, poviem ti pravdu takú,
kým žvatláme, tak dozaista, niečo velkého sa chystá
Krásna dívka doklekala, trochu se i polekala
jak čas běžel, zapomněla.
Po roce, klečíc u oltáře, poslouchala kněze jak káže
A tehdy, naše dívka spanilá, se z toho všeho zbláznila.
Z nečisté lásky a temných sil, porodila dívenku
co nesmrtelnost dostala do vínku
A tak se zrodila Kriscaryn
Po staletích se ostrovem, šíří děs a hrůza
brachu, ty lidi jsou, ale děsná lůza.
Vlítneme na ně ostrou zbraní, jejich bůh je nezachrání,
na elfy taky, jasná věc, trpaslíky nakonec.
Na půlčíky škoda zbraní, dáme si je na snídani.
A ti dva, předbíhají se ve snaze, znesvěcují oltáře.
Oltáře praskají, oheň a dým,
tlupa nemrtvých řve, za Kriscaryn.
Z prachu a hlíny povstal stín,
sláva nemrtvým, třikrát sláva
to naše kněžka vstává,
kněžka zkázy, ten černý stín
naše vůdkyně Kriscaryn.
A nastala doba hořkosti, opojná chvilka volnosti,
je nenávratně pryč.
Padnou před ní na kolena, jako ty dvě polena,
dvě pěsti a prst vzhůru *je vidět, že si nedělají manikůru*
v rukách svírají strašné dary, jak jim kážou zvyky a špatné mravy,
pro svoji kněžku Kriscaryn.
Kněžka ruce vzhůru zvedá, běda vám všem, třikrát běda.
Skřípavý hlas v starém chrámu zazní, z popela povstaň Genie
a povolej mé legie.
Vzkaž všem,
že z měst a vesnic jejich, zůstane jen popel a dým,
že přichází Kriscaryn.
A co naši dva kostlivci, co vyvolali kněžku zkázy?
Těm se vcelku dobře daří.
Skládají dál, svoje kosti, hýžTě
hmm, ale o tom, až někdy příšTě
