Nosferatu

[Bhaall]

Právě sem se vyhnul ohnivé kouli a ovládl mysl toho blázna. Donutil sem ho skočit z hradeb a to si říká čaroděj, pff! Vykročil jsem dál chodbou, můj palác zachvátila zuřivá bitva. Ta krysy připomínající banda čarodějů zautočila na MÉ sídlo, TA drzost! Mám zde dost otroků i vojáků aby je zdrželi, než projdu tajnými chodbami. Došel jsem až k jižní stěně, můj věrný Angelus mě doprovázal a zbavoval mě dotěrných mágů svým mečem i modlitbami jeho bohyně...tak mocní. Otevřel jsem tajnou chodbu a vstoupil, ušel jsem pár kroků a uvědomil jsem si, že jsem v pasti! Někdo mě musel zradit, nemohli se přece dozvědět o síti mých chodeb, nebo alespoň ne o téhle chodbě!
Podíval sem se pod nohy a prohlédl sem, stali jsme v glyphu mocné magie poutající všechny nemrtvé, nebylo úniku. Takový glyph bych sice dokázal zrušit, ale potřeboval bych ingredience a čas, neměl jsem ani jedno.

"Angelusi! Byli jsme zrazeni!"

Další tajné dveře se otevřeli a vstoupil ten proklatý čaroděj.

"Ty? Ty psí synu!" "Mlč ty krvelačná zrůdo" odvětil "dny tvé tyranie jsou sečteny!" pokusil se mě spálit svoji směšnou magií, zaštítil sem se pláštem a trochou své moci a vysmál sem mu do tváře. Chvili to zkoušeli i ostatní, ale jejich magie byla proti mé moci ubohá...

Čaroděj nasůpěně oddechoval, pak se ale jeho výraz pro mě nebezpečně změnil..."Možná tě nedokážeme zničit, ale věz, že tvé kroky již nikdy nespočinou na této zemi..."

"Bratři rozprostřete mythali! Pohřbíme je tu i s celým jejich palácem!"

"Proklínám tě čaroději! Vrátím se to ti přísahám a i kdybych tě mě vytáhnout z pekla, tak se ti pomstím!"

Pak už si jen vzpomínám, jak se za pár okamžiků začalo mé imperium hrotit a já byl pohřben pod tunamy kamenů, neznal sem nic než temnotu a věčný, neklidný spánek...až do dnešního dne. Uslyšel jsem její hlas, našla mě a probudila. Odpovím na její volání...zatnul sem pěst a rozdrtil sem první kámen...

[Jachyra]

Dlho staré ruiny spočívali v tichosti, usadené prachom v ktorom len krysy vyšliapali svoje cestičky. Tma a zatuchnutý vzduch už nedokážu vyprávať, čo sa v týchto zabudnutých sieňach dialo. Po tisícich rokoch do stratena upadla minulá sláva a krása, bohatstvo. Ostal len popol a ..... skaza.
Ale teraz, teraz sa tieto dni zabudnutia zmenili. Už niekoľko posledných dní sa ruiny jemne zachvievajú otrasmi od krompáčov a čakanov, hlasy robotníkov prehlušujú pišťanie krýs. A v tento posledný deň, keď sa ozvali nadšené pokriky robotníkov, sa k nim pridal aj niekto iný - postava v dlhých tmavomodrých zamatových šatách, honosne zdobenej drobnými vzormi, žena zahalená širokým plášťom temným ako noc, jej tvár skrytá v tieni kapucne.
V štíhlych prstoch držiaca palicu, ktorej drobné diamantové kamienky žiaria jasným teplým svetlom, ožarujúcim celé priestory a uľahčujúce robotníkom ich prácu. Tí ešte istý čas tvrdo pracovali, odhaľovali dávno stratené spola zrúcané priestory, stavali podpery, aby ich chabý strop nezasypal. S lopatami odhrabali posledné kamenia a nánosy hliny a odhalili mramorovú podlahu.
    Plné pery sa v tieni kapucne spokojne usmiali. Žena niečo ticho šepla predákovi a ten hneď začal pokrikovať na mužov. Metly, handry, voda, vedrá ... mramorová dlažba postupne odkrývala svoje taje - vzor, umne vyrytý v nej, tvoriaci podivné tvary, skoro kruhového pôdorysu, ale i tak s istými pásmi, lemovanými runami, mieriacimi k obdĺžniku uprostred tohto kruhu. A tam ďalšie znaky v prastarej reči, neznámej pre bytosti z nového sveta.
Žena preletela pohľadom miestnosť, bývalú sieň slávy, bohatstva a moci. Pomaly, nenáhlivo, presunula svoju palicu, opradenú mágiou, do druhej ruky. Rovnako nenáhlivo si stiahla pravú rukavičku a odhalila príjemne hnedé, skoro akoby opálené prsty a drobnú dlaň.
Jej pery sa zavlnili skoro akoby sa chcela zasmiať, ale držala to v sebe. Jej pravá ruka sa zdvihla, končeky prstov sa dotkli kamennej steny po jej pravici. Nechty sa zaryli do skaly ... a v tom momente sa ruinami ozval desivý, do morku kostí sa zarezávajúci škripot, magicky nesený z jej nechtov, pevných ako drápy, zanechávajúcimi na stene dlhé čiary.
A prepuklo peklo. Všetci muži sa zarazili na mieste, kde práve pracovali. V ďalšom momente sa skrútili v bolestiach a začali jačať. Padali k zemi, dlane pritisnuté na spánky a čelo. Žena sa len zhlboka nadýchla, skoro akoby chcela vsiaknuť celý ten pach utrpenia.
„Slúžite pre vyššie ciele. Vaša obeta,“ ženine hebké pery sa zavlnia temným úsmevom, „nebude marná.“ šepot, hlboký a sladký, zaznel každému z robotníkov v hlave skôr, ako ich pohyby postupne ustávali, a jediné, čo sa hýbalo, bola krv vytekajúca z uší, nosov a očí skonávajúcich mužov. Jej oči, sivé ako zimné nebo, sledovali, ako tmavá tekutina napĺňala drážky v podivnom runovom kruhu. Žena sa mierne napla a zadržala dych v očakávaní, skoro akoby sama skamenela ako tá stena, o ktorú sa opierala.
A krv pokračovala vo svojej pokojnej ceste, naplnila kruh a kanálikmi pretekala ďalej do stredu, k tomu podivnému honosne zdobenému obdĺžniku v zemi a tam ... mizla. Krv stekala, nevidená očami tých, čo sú na povrchu, prechádzala hrubým kameňom a otvormi v ňom, pred stáročiami pripravenými pre tento okamih. A tam v hĺbke kvapkala na telo dávno spiaceho, odpočívajúceho a ... zabudnutého.
Zem sa začala mierne otriasať, žena sa prudko nadýchla a jej oči sa rozšírili dychtivosťou.
Poď, ty, ktorého očakávam celý svoj život. Cíť moje volanie, otvor oči a opäť ukáž temnotu tomuto svetu.
Jej pootvorené pery sa zachvejú sústredením, jej oči sa privrú napätím. A vtom sa zem roztrhla, sprevádzaná výkrikom zúfalstva.

[Bhaall]

Therion sedí na zdobeném trůnu nějakého blázna co tu před časem vládl. Snažíce si srovnat myšlenky si je v hlavě znovu a znovu prochází.

Od mého probuzení uběhli už týdny a já pořád nezískal zpět svoji moc a ani mé síly. Něco se muselo pokazit, nebo je to součástí kletby toho blázna? *promne si bradku*
Diva, má krásná Diva mne probudila pomocí krve těch dělníků, jejich myšlenky a pocity těsně před smrtí byli k ničemu, jen strach a šok, to mne oslabilo. Nicméně jsem zde.
Brzy po tom, sem ji okusil, její krev mi poskytla mnoho odpovědí. Přesto věci do sebe ještě nezapadají, budu potřebovat více informací, abych získal zpět co mi náleží.

Diva...tak překrásná...dokonalá tvář i křivky, oči v nichž by se normální muž okamžitě utopil a ty kadeře...jak havraní perutě, divoce rostoucí a přece tak dokonalé...

Chmm Diva *fascinovaně pokýve hlavou*

Diva bude..je klíčem k této situaci. Musím se ji držet nablízku. Je poměrně tajemná, jistě předemnou skrývá mnoho věcí...

Byla ochotná mi prozradit pár věcí o svém životě. Je vlastně dítětem magie, již při jejím početí hrála magie roli. Nějaký upír se snažil vytvořit...ani nevím co, faktem zůstává, že ten jeho experiment nevyšel tak jak zamýšlel a on se ji zbavil...hlupák...kdyby jen tušil...

Celé je to zvláštní i Angeluse to postihlo, zdá se jako by přišel o svoji dřívější železnou sebekontrolu. Mohla to udělat...záměrně? Způsobila to ona?

*nasupěje se zvedne z trůnu*  Tohle nikam nevede! * zavře oči a soustředí se, hledá v mysli něco, co mu doposud uniká...*

*Prudce otevře karmínově zářící oči, jak na povrch vypluje prastará vzpomínka...? http://www.youtube.com/watch?v=xP3zLExMIzE *

CO...JAK?! Věštkyně...! Ten hlupák! Díky němu procitla! Nějak dokázala převrátit účinky jeho rituálu...ale proč jsem to uzřel? Má to něco společného s Divou?

Spolčili se proti mě...? Ne to nemůže být...

*chvíli ještě popochází po místnosti, pak vezme plášt a přehodí ho přes ramena, nasadí si kápi a stáhne ji do obličeje*

Čas navštívit moji paní a získat další odpovědi...

[Jachyra]

Tichý klapot opätkov sa rozliehal starými sieňami sprevádzaný šušťaním hodvábnych šiat s niekoľkými spodničkami, aby im dodali nadýchaný výzor. Krôčky boli priame, akoby ich majiteľka dobe vedela, kam smeruje. Kadere, černejšie ako samotná noc, poskakovali na jej chrbte. Miestnosťou sa ozvalo ryčanie a spoza rohu vyskočila príšera - koža obopínala kosti, svaly skoro žiadne, medzi úzkymi zoschnutými perami tesáky. Úbohý pozostatok človeka, ktorým ten tvor dakedy býval.
Žena ani len neotočila pohľad, len jej pery sa pohli. Tichý rozkaz sa vzniesol do vzduchu a odpoveďou mu bolo cvendžanie meča vytiahnutého z púzdra. Veľká statná postava sa pohla a nemilosrdne zoťala jedným švihom pološialeného upíra.
"Úbožiaci." drobný nosík sa nakrčil odporom, ako žena nadvihla sukne a prekročila už skutočnú mŕtvolu, "Ako hlboko ste klesli."
Vedľa jej druhého boka strnulo a predsa vyrovnane kráčala belostná postava kostlivca, z ktorého viseli už len zdrapy dakedy honosného oblečenia, zlatá hrubá reťaz sa pohojdávala na jeho hrudi, ale tak pokrytá špinou a časom, že by nik v nej nepoznal pečať niečoho veľmi starého. Prilba tvarovaná umnými elfskými kováčmi spočívala na kostlivcovej hlave. Niekoľko svetlohnedých špinavých prameňov trčalo v chuchvalcoch spod nej.
"Oh, ja viem. Viem, môj drahý."
Slová sprevádzané tichým melodickým smiechom vyšli z ledva sa hýbajúcich tmavých pier ženy, smerujúce ku kostlivcov. Ten k nej otočil prázdne jamky, v ktorých namiesto očí žiarili iba dva temne červené orby.
"Už som blízko. A každým krokom, každým dňom bližšie. Už to nebude dlho trvať. Moja moc narastá a ja to môžem cítiť. Všetci ma počúvajú. Dokonca i On. Ako za starých čias, než som prišla o svoju moc."
Nežná tvárička sa zdvihla k nemŕtvemu, jej drobná dlaň jemne pohladila jeho slonovinovo biele kosti tváre.
"A vďaka Nemu nebude jediného, kto by sa nesklonil pred mojim slovom. Ahhh ... ale trpezlivosť. Len trpezlivosť. V neživote čas hrá za mňa, nie proti mne. Ľudské generácie sú okamihom."
Žena šepla a sladko sa usmiala. Pred nimi sa z tmy vynorilaiveľké starodávne dvere, pochované v tomto sídle plnom smrti-nesmrti. Mocný rytier, prinášajúci skazu, teraz však poslušným psíkom svojej panej, okamžite k nim podišiel a dokorán ich otvoril. Havranie pramene na okamih zakryli ženinu tvár, ako jej biele zúbky zovreli svoju spodnú peru.
Všetci sú hlúpi. Všetci sú rovnako slepí a naivní. Sú mojou zbraňou, i keď si myslia opak. Dokonca aj On. Tak starý, plný sily ako psychickej tak fyzickej, dokonca tak, že by v plnej svojej moci rozgniavil môjho "pána", dokonca i on má svoju slabinu, ktorú nedokáže ovládať. A ja som si tú slabinu ukradla pre mňa. MŇA! Môj "pán" nemusí vedieť všetko. V srdci hvozdu sú veci skryté jeho vševidiacemu pohľadu. Ale potom, potom si od neho vezmem všetko. Už dosť experimentov, tentoraz skončí ako experiment on. A ja budem tá, ktorá sa nepomýli. A nebude už nik, kto by ma dokázal poraziť. Budem skutočne nesmrteľná.
"Diva, moja krásna kvetinka, ktorá nikdy neuschne. Vitaj! Poď a ponúkni sa na mojej hostine." tichý hlboký hlas plný veselia sprevádzal pád tela na zem a stonanie chvejúcej sa dievčiny, ešte dieťaťa, ktorá zdesene zdvihla pohľad k pomaly sa približujúcej, usmievajúcej sa žene.
"Vieš, že mám radšej mužov, vaša excelencia."
Diva sa pokorne a hlboko uklonila, ale i tak stihla zachytiť jeho žiadostivý pohľad. Zachvela sa. Tvár sa jej skrivila zhnusením, ale to ostalo skryté medzi čiernymi kaderami a sklonenej hlávke.
Tentoraz sa tomu nevyhnem.
Preblesklo jej bolestivo hlavou v desivej istote.
Avšak pretrpieť okamžik, aby som získala večnosť a sladkú chuť pomsty ...
Myslienky sa rozpŕchli do stratena pri dotyku jeho chladných rúk, pri ktorých jej prebehol mráz po chrbte.

Avšak tentoraz to bolo iné. Utrpenie prišlo. Ale jej myseľ neostala prázdna tak ako vždy predtým. Tentoraz bola naplnená Ním. Videla Jeho. Skoro akoby cítila Jeho náruč, Jeho ruky pevne ovinuté okolo nej. Jeho pery na svojom tele. Jeho pohľad rozpálený túžbou ...

[Bhaall]

Slunce už skoro zapadlo. Přichází můj čas...náš čas. Via Nocturna...
Otočím se od okna a vystoupím ze stínu, můj pohled spočine na ni. Ještě spí, leží klidně a nehybně.
Je tak krásná...pokožka, na upíra tak zvláštní a přitom dokonalá. Hebká a jemná jako nejjemější pavoučí vlákno.
Vlasy černé jako nejčernější noc, rozházené po polštáři...všimnu si, že levou nožku nekryje pokrývka.
Příjdu k ní, prsty ji jemně pohladím po lýtku a přikryji ji.

Ještě ji nechám odpočívat...na posteli. Postel, ta nám vitality moc nepřinese. Tento pokoj je sice hezký a postel měkká a jemná,
ale to je pro moji paní málo, chci jí dát víc...všechno. Je mi nejdražší, teď už jsem si jistý. I mé mrtvé srdce to cítí.
Je to moje láska. Moje Black Fairy. Dark Fairy...

Při těchto slovech si vzpomenu na tu píseň co jsem ji pěl. Píseň pro ni, píseň o ni...

Pale is your face in the mist of the dark, My dearest mistress of the night.
The memories of your magnificence, Caresses my mind and my heart...
Black Fairy!
Dark Fairy!

http://www.youtube.com/watch?v=vnZxYmk7QIY

Nenechám Věštkyni, aby ji ublížila. Ne nenechám ji na ni ani promluvit, aby ji neotrávila svým odporným hadím jazykem!
To ji ho spíše vyrvu z hrdla..

Sevřel jsem pěsti, až kůže zavrzala.

Velel jsem armádám! Inspiroval jsem své muže, aby bojovali a umírali s mým jménem na rtech a pěstí na srdci!

Proklínal sem nepřátelé a nutil je zoufat si a umírat strachem!

JÁ JSEM THERION A JÁ JI ZLOMÍM!!!

[Jachyra]

Bola to skoro večnosť, než sa jej podarilo dostať sa k slovu a konečne sa prestali všetci prekrikovať. Bola vyčerpaná. Všetko, čo sa dialo, ju oberalo o sily, ale ona to na sebe nesmela ukázať. Pomaly prešla prítomných pohľadom. Ich oči sa upierali na ňu. Angelus na ňu chladne, s hnevom zazeral, Therion si pokojne pobrnkával na harfe. Tá melódia jej prechádzala telom a upokojovala ju. Vždy mala rada hudbu a spev.
„Myslím, že bude najlepšie, ak vám to ukážem.“
Diva ich všetkých obdarila jedným zo svojich rozkošných úsmevov. Už nechcela ďalej pytvať nezmyselnými rečami. Vidieť je niekedy sto krát lepšie ako počuť. Otočila pohľad na Theriona a spýtavo podvihla svoje elegantne klenuté obočie.
„Pán môj, dovolíte mi nazrieť do vašich spomienok a ukázať im Veštkyňu?“ prehovorila potichu a s úctou.
Therion prestal brnkať na harfe a zahľadel sa na ňu. Cítila, ako sa vnútri zachvela. Nevedela, prečo to tak je, ale jeho pohľad ju vždy prenikol, akoby videl až na dno jej duše. Tentoraz ju však neopantal strach z toho, že to možno skutočne dokáže, a mohol by tak všetko odhaliť. Tentoraz cítila, že jej verí.
„Sľúbiš mi, že budeš hľadať len ju?“ jeho hlboký hlas prešiel miestnosťou, ale neotriasol jej dôverou.
„Sľubujem. Budete vedieť presne, čo budem hľadať. Lebo budem tie obrazy ukazovať rovnako vám, ako aj im.“
„Budiž teda, konaj. Moja myseľ je ti otvorená“
„Ďakujem, môj pane.“ uklonila sa žena a tíško vydýchla úľavou.
Takto to bude jednoduchšie.
Diva pomaly zdvihla pravú ručku a zľahka mávla palicou. Tá za sebou vo vzduchu zanechala trblietavé modravé svetlo.
„Uvoľnite svoje mysle. Hľaďte na mňa.“ jej hlas bol hodvábny a prešiel do hĺbok, skoro akoby sa duto rozliehal miestnosťou.
„Pozrite na tvár tej, ktorá dokázala omámiť srdcia a mysle tých, ktorí sa k nej dostali blízko.“
Jej šepot akoby sa otieral o ich tváre – Theriona, pána upírov a mocného vládcu, Angelusa, jeho verného generála, vznetlivého ale stáleho, Temprance, ktorá sa opierala o generálove rameno, snažiac sa udržať na uzde jeho výbušnú povahu, Catherine, bojovníčky ochotnej položiť život pre pánovo slovo a Amélie, Divinej milovanej dcéry. Mágyňa sa dotýkala ich myslí, vstupovala do nich a prenikala ako jemný nočný vánok. Cítili, ako sa ich telá uvoľnili, ako sa upokojili a zmalátneli. Skoro akoby sa napili z niekoho, kto predtým požil veľké množstvo alkoholu.
Divyn šepot sa pomaly strácal v hmle ich myslí, v spomienkach. Nie, nie ich spomienkach, ale v obrazoch, ktoré najprv len matne vyplavovali na povrch, skoro akoby boli ukryté niekde v ich hĺbke.
A tieto obrazy sa postupne zostrovali.

* * * * *

Postavy ... domy ... starodávne sídla. Bohatstvo a moc čišia z každej ulice. A nad tým panuje večná temnota. Záblesky starej slávy, avšak tak jasne cítiť ten opojný pocit moci, pýchu a hrdosť, vedomie, že TOTO patrí TEBE !!!
Zrazu sa obrazy zmenia a ocitneš sa v sále plnej zlata, ebenového nábytku, mramorových sôch, plnej krásnych žien, avšak ... uprostred nich na diamantmi a čiernymi perlami pokrytom tróne sedí postava. Žena štíhla s ladnými krivkami a slonovinovou pleťou. Jej oči sú čierne ako samotná noc, hlboké a tajomné. Cítiš, ako ťa vťahujú do seba. Cítiš, ako sa tvoje telo zachveje ... tak opojne sladké. Rovné vlasy jej ako hodváb padajú na pevné ňadrá. Líca sú krajšie ako okvetné lístky ľalie. Pás je štíhly, ale boky oblé. Sedí elegantne, jej brada hrdo vztýčená, vedomá si svojej moci.
A v tom sa jej obraz zachveje. Ocitneš sa niekde inde. Si v kruhovej miestnosti s dierou uprostred, ale tá nie je prázdna. Vidíš ako sa z nej dvíhajú namodralé plamene chladu a olizujú steny priepasti. Prechádzaš po rímse a Čierna Pani ... Veštkyňa ... sa prechádza po opačnej strane.
Pery Veštkyne sa hýbu, jej slová sú sladšie ako med, ale nerozumieš im. Nevieš, čo hovorí. Jej pohľad je vábny ako bludička, ktorá láka na zradné cesty. A ty nie si schopný odolať. Hľadí na teba spod svojich dlhých mihalníc, opradená tajomstvom. A okolo nej ... sa niečo hýbe ... tiene, prach lesknúci sa ako perleť ... kúzlo večne spriadané.
Cítiš sa ako omámený, veríš každému jej slovu, každému jej pohľadu. Vidíš ako ona prehovára, i keď nepočuješ čo. Perleťový prach sa okolo nej zatrbliece a načiahne sa k tebe ako obrie chápadlá. Vťahuje ťa do svojej magickej moci a ty neodoláš, nedokážeš, lebo jej sila ti preniká až do morku kostí. A vďaka nej sa cítiš byť ešte mocnejší ... CHCEŠ byť ešte mocnejší.
Chceš to, čo chce ona, a pritom ani sám o tom nevieš. Možno len kdesi v kútiku mysle to cítiš, zabudnutý šepot zatlačený do úzadia.
* MOC *

* * * * *

Zrazu sa perleťové chápadlá zachveli a všetko sa rozprsklo v jasných iskričkách, ktoré sa rýchlo vytratili do tichej tmavej miestnosti. Cathrine zalapala po dychu. Diva jemnými krúživými pohybmi svojej palice pomaly uvoľňovala svoje kúzlo. Ich mysle začínali byť opäť ich. “Skutočnosť“ sa strácala, aby sa stala skutočnosťou.
„Je to pani ilúzie.“ šepla Diva, svojim jemným hláskom skoro akoby preťala ticho, ktoré zavládlo v miestnoti.
Ona sama sa zachvela pri sile svojho hlasu. Cathrine pomaly otvorila oči a pretrela si ich, vracajúc sa do prostej miestnosti, v ktorej sa nachádzali. Temprance sa otriasla, akoby chcela rýchlejšie zo seba zhodiť zvyšky kúzla. Amélia sa zapotácala, keď ju ilúzia opustia, Angelus potriasol hlavou. Každý sa vracal, vytrhnutý prudko zo starých spomienok.
„Jej slová sú nebezpečné. Ale jej myseľ ešte viac. Tá je nesmrteľná. Ale teraz viete,“ sivé oči s karmínovým zábleskom preleteli po všetkých, „proti komu stojíme.“
Slabosť prenikala telom mágyne. Kúzlo bolo vyčerpávajúcejšie, ako dala na sebe badať. Jej oči hľadali jediné – muža, držiaceho harfu. Jeho pohľad, hlboký a lahodný, hovoriaci viac ako tisíc slov, spôsobil, že sa rozochvela a kolená sa jej temer podlomili. Oprela sa o svoju mágovskú palicu a len vďaka tomu nespadla.
Pomaly sa nadýchla a cítila, ako jej niečo zadunelo uprostred hrude ... srdce. Jedno slabé poskočenie, ktoré jej vyslalo malátny tlak do hlavy, akoby bola opitá. Ale práve ten jej dodal sily, aby si naďalej držala na tvári masku večnej ľúbeznosti. Ešte nebol koniec tohto stretnutia. Ešte bolo potreba dohodnúť plán, ako sa Veštkyne raz a navždy zbaviť ...

[Bhaall]

Therion popochází po místnosti s lázní, vypadá podrážděně, ne to není přesné...on zuří. Má na sobě jen kalhoty a pomalu na něm schne voda z koupele.

Tohle bylo od ní velmi, velmi nehezké *ušklíbne se* ten starý blázen Angelus měl pravdu, opravdu kvůli ní měknu! Do všech pekel já chci jen aby byla štastná a ona co? No to kdybych proklatě věděl!!! *kopne do postele a zasyčí bolestí*

Nechápu to, dopřál jsem ji skvělou lázeň, umyl ji a namasíroval. Všechno šlo hladce a bylo to tak skvělé, pak se zvedne, svlékne se, zavrká na mě...jdu za ni a ona se pak obleče! Co sakra tohle znamená! *zlostí si vyškubne pár vousů z bradky* Aááu! *koukne na vousy* to už je podruhé co si mne dnes zranila má milovaná paní! *pronese do prázdného místa, kde před chvílí stála* A dost! Stěžovala jsi, že nepoznám co chce, hmm dobrá tak teď se budu řídit tím co chci JÁ! Uvidíme jak se ji bude líbit tato stránka mého já...*chvilí se těší ze svého plánu, ale pak poklesne v ramenou* Ale jí přece nechci ubližovat! Miluji ji!

Jinak to nejde, musím ji ukázat, že to JÁ jsem pánem a ONA je mojí paní, ne naopak...ale...
možná to půjde udělat i jemněji...*promne si bradku* má slova vždycky měla velkou moc, možná je čas přestat ji zasypávat sladkými slovíčky a použít ty druhé...to by mělo fungovat, vždycky to fungovalo...málá úprava jejího temperamentu by taky neškodila, ta její hrdost je otravná! Jak připravit ženu o hrdost? Myslím, že tu odpověd znám...prostě si ji vezmu!

[Jachyra]

VEŠTICA

[Bishop]

Vzdej se hlupáku ! *ozve se mu za zády*. Jeho smysly však rezignují, na slova banditů o kterých stejně již dlouho věděl. Padne na kolena zcela obklíčen a salvu šípů nevnímá, jen zavře oči...... Kolik bolesti ještě...., kolik bolesti ještě mne donutíš vytrpět....Vzpomínáš si ? Vzpomínáš si na den, kdy jsem smrtelně zraněn na pokraji smrti ležel na bitevním poli, a ty jsi se ke mně sklonil ? Tvá slova konejšivá, tvůj polibek, jež navždy proklel moji duši? Ten den jsem ti přísahal !
Po staletí jsem po tvém boku pak stál, ctil tě a krvácel pro tebe !
Však ty, můj pane...
Jsi jiným, než jsi býval....Pýcha a temnota tě stále víc a víc spalovala, víc a víc jsi se stával stvůrou, tvá chamtivost a touha po nekonečné moci tě měnila... Stal jsi se zrůdou !
Nejdřív jsi mne donutil, abych přihlížel každý západ slunce, jak má milovaná žena Aure stárne a chřadne, mé děti viděti dospívat a zapomínat na mne a nakonec přihlížet tomu, jak dech mé milé navždy ustal. Zval jsi mne psem, jehož slabost tě uráží, když jsem pro ně truchlil, tak jsi mi zbičoval záda. Však já ti přísahal a ač mé srdce ač dávno nebušilo vášní, plakalo, stál jsem po tvém boku, předstupoval před tebe, aby letící střela zasáhla mne. Pak má paní, jež sám jsem ctil víc, než svůj věčný život, Dramme, se ti vzepřela.. Již nemohla unést tvou krutost. Proto jsi mi vybral klatý úděl  a donutil mně dívati se, jak jí úsvit spálí na prach ! Však já ti přísahal....Jen mé srdce plakalo podruhé.
Za mnoho let po tom, co jsem ti přísahal pomstu klatý Ďáble, jsme se pod tvým velením přesunuli do tvého sídla na západě. A pak se to stalo....Ti čarodějové....bylo jich mnoho... ne .. ne Therione...mohl jsem ho proklát mečem.....Mohl jsem to udělat.... však ten meč v mých rukou dopadl na zem a my všichni na věky věků měli spát ! Však...přišla ona....A já procitl spolu s tebou do tvých služeb, neboť přísaha je přísaha.... * chytí letící šíp do ruky a tou druhou udeří do země, bandité se v okamžiku změní na kaluže krve* Ne Therione, ne....Tuhle  mi již nevezmeš...Je krásnější než cokoliv, jež za ta staletí znám, je čas se ti postavit.......

[Taita]

   „Čím som sa to stala?“ zhrozila sa v duchu mladá žena s havraními vlasmi. Pred tvárou si držala zakrvavené ruky a neveriacky na ne hľadela. V ústach cítila hnusnú pachuť krvi. Pomedzi prsty zahliadla drobnú elfku s hustými tmavými kaderami padajúcimi jej na plecia. Bola oblečená v elegantných šatách a usmievala sa. Sedela opretá o hrubý kmeň stromu a hľadela priamo na ňu.
   „Mojou dcérou, samozrejme,“ zaznelo jej nečakane v hlave. Napriek tomu, že sa ústa elfky nepohli si bola istá, že počula ju. Bola tak pôvabná, tak vznešená. Jedinou chybičkou krásy bol rubínový pramienok krvi stekajúci jej po brade.
   „Kto ste?“ vysúkala zo seba popri čom sa snažila nemyslieť na chuť krvi vo svojich ústach.
Elfka sa na ňu spýtavo zadívala, ako keby nerozumela otázke.
   „Upír, tak ako aj ty. Ale pokojne ma volaj Diva. Nepotrpím si na žiadne formality.“
Význam slov ju zasiahol ako blesk. Spomienky sa jej začali vracať. Bola omámená, unesená spred ohniska, neďalekej elfskej dedinky. Milý vzhľad drobnej ženy ju prekvapil, nestačila sa brániť. Rukou si prešla po šiji, aby si nahmatala ranu. Tak je to pravda, bola pohryznutá a potom... Zatriasla hlavou ako keby sa chcela zbaviť zlých spomienok, no tie sa drali na povrch ako topiaci sa človek. 
   „Prinútili ste ma piť krv!“ zvreskla, keď si spomenula ako sa jej dostala krv do úst.
   „Bolo to nevyhnutné,“ odvetila jej Diva pokojne a stiahla si rukáv zakrývajúc si tak čerstvú ranu. „Inak by si umrela.“
Na chvíľu si myslela, že sníva. Tá elfka ju zmámila, uhryzla, vypila jej krv a potom ju prinútila piť, aby neumrela? Celé to bolo ako jedna zlá komédia.
   „Netráp sa tým, dieťa moje. Ako som vravela, bolo to nevyhnutné. Čo sa stalo už nezvrátiš, zmier sa s tým,“ zaznel jej Divin hlas v hlave ako jemná melódia. Bolo v ňom však niečo, čomu nemohla oponovať. Cítila ako si ju podrobuje svojou vôľou. Pôsobilo to upokojujúco.
   „Moja minulosť? Môj život? Čo bude s nimi?“
Na Divinej tvári sa rozhostil úsmev.
   „Na minulosť zabudni, dieťa moje. Tvoja minulosť umrela spolu s tebou. Teraz si sa znovuzrodila ako bytosť vyššej triedy. Zabudni na svoje staré meno a prijmi môj dar. Nový život, číru moc. Odteraz sa budeš volať Amélia!“ postupne sa k nej naklonila a rukou jej pohladila tvár. Amélia sedela strnulo a nechala aby sa jej bledé ruky dotýkali. Boli ľadové.
   „Amélia...“ hlesla polohlasno dievka s havraními vlasmi. Je toto skutočne nový začiatok? Cítila brnenie v žalúdku. Pocit, aký zažívala pred dobrodružstvom, pred prvým bozkom a tiež teraz. Divin dotyk na ňu pôsobil upokojujúco. Už nebol tak chladný ako spočiatku. Azda sa jej dotykom zohriala ruka, alebo to z nej uniká teplo? Koniec koncov, stáva sa z nej upír. V duchu sa ešte chvíľu pohrala s touto myšlienkou. Upír, koľko nových možností.
Nabrala odvahu, postavila sa a rozhliadla sa po okolí. Boli v lese neďaleko ruín. Cítila ako sa jej zreničky prispôsobujú tme. Zrak jej spočinul na dvoch postavách postávajúcich neďaleko nich. Spod kapucne im nevidela do tváre, ale tušila, že ich pozorujú.
„Už si skončila?“ zaznel mrazivý hlas jedného z nich.
Diva sa pomocou dlhej palice s magickým svetlom na konci pozviechala zo zeme a obrátila sa k nemu.
   „Premena už skoro prebehla, môj pane,“ svoju vetu ukončila úctivou poklonou. „Ukloň sa. Ukloň sa svojmu novému pánovi upírov, Therionovi,“ zaznel príkaz v Améliinej mysli a ona vedela, že tak musí učiniť.
   „Výborne. Je na čase začať s prípravami. Príliš dlho som bol uväznený, príliš dlho!“

[Douragon]

**Vál lehký vánek, lesem se prohánělo listí spadané ze stromů. Noc byla teplá a měsíc ozařoval jen několik míst, tam kde mu nebránily stromy.**

**Starou zapomenutou cestou prochází podivná žena v rudočerném oděvu, na hlavě má přilbu a krz průzor bedlivě sleduje své okolí**

**Jde pomalu a obezřetně sleduje okolí, zatímco se jí hlavou honí mnoho myšlenek**

Už je tomu nějaká doba, co ze mě můj milosrdný Pán Therion udělal upírku. Cítím se senzačně, vidím jak mé síly rychle narůstají... I ostatní dost zesílili. Stále se však musíme skrývat a dávat pozor abychom nebyli odhaleni. Můj pán má mnoho nepřátel, které musíme ještě potrestat. Ale obávám se aby ho nakonec nezradil někdo z jeho poddaných... Nelíbí se mi jak s ním naposledy jednal Angelus, jeho prastarý generál... pche

*při těch slovech se ušklíbne a dál přemýšlí*

Vůbec bych se nedivila, kdyby právě on mu vrazil stříbrnou dýku do zad... Něco nebo někdo ho však drží zpátky. Budu si na ně muset dát velký pozor a svého pána dobře chránit. Nechci aby se mu něco stalo. Jestli jen uvidím náznak zrady pošlu toho hulváta zpět pod zem kam patří... Další poddaní nejsou o moc lepší... Nejzáhadnější je však Diva. Má jemný hlásek a vybrané způsoby. Ale já jí nevěřím... Stále se jakoby snaží něco skrývat... Ale zatim je mému pánovi po vůli. Až čas ukáže co vlastně kuje... Ostatní jsou stejně jako já čerstvě kousnuté. Jejich loajalita je svázaná s vůlí jejich přeměnitele... Takže zradí-li Diva nebo Angelus, zradí s nimi buď Amelie nebo Temp... Ale já svého Pána nikdy nezradím... To přísahám...

**Zvedne se prudší vítr a na Cathrin se nese vzduchem několik šípů**

**Lehce mávne rukou a všechny střely se rozletí na všechny strany a žádný z nich ji netrefí**

Ubožáci! *křikne a lusknutím prstů vysaje všechen život z útočníků*

*Přistoupí k jejich vůdci a jako sladkou odměnu si ho vychutná a ukojí, tak svůj narůstající hlad*

**Nakonec všechna těla hodí na hromadu a pomocí rudé jiskry je zapálí**

**místem se nese štiplavý kouř, který zanedlouho zhasne a na místě zůstane jen hromádka popela**

**Osoba zadumaně odkráčí někam směrem do Temného lesa**

[Jachyra]

Žena rozochvelo vydýchla, od slabosti sa jej zachveli kolená a pomaly skĺzla na zem, jej sivé, temer striebristé oči sa zavreli, jej tváre mokré a špinavé od krvavých sĺz. Kolená si pritiahla k hrudi a oprela sa o ne lakťami. Tvár skryla medzi nimi a prsty ponorila do vlasov.

Prečo? Prečo sa toto muselo udiať mne? Zas a znova?

Myšlienky jej bolestivo preleteli hlavou. Zachvela sa pri nich a pevnejšie zavrela oči, akoby ich takto chcela odohnať.

Som len hlúpa a naivná žena. Rovnako ako som bola i predtým. Ako som mohla dúfať, že sa On zmení? Že teraz to bude iné a hneď pri prvej hádke, prvom odmietnutí, neodbehne za inou? Ako som mohla dopustiť, že som sa do neho zase zamilovala?

Jej prsty pevne, bolestivo zovreli jej jemné vlásky, chladné krvavé slzy sa jej skotúľali po okrúhlych lícach.

Bolí to. Ešte viac ako predtým. Oveľa viac. Vari som za tie tisícročia zabudla na to, čo sa stalo? A prečo sa to stalo? Ale zabudla som aj na inú vec. Pre neho akoby neuplynul jediný deň kdežto pre mňa ... Ja som sa zmenila. Ale On sa nezmenil vôbec.

Jej pravá ruka skĺzla na jej bruško. Mierne sa strhla, skoro akoby ešte cítila šíp, ktorý jej ho prebodol.

Mal mi prebodnúť srdce. Bolelo by ma to menej. Ale ja som Diva, ja som Mocná. A ja sa vymaním z područia hocikoho, kto sa ma kedy pokúsil ovládnuť. Prežila som predtým a prežijem aj teraz. Opäť sa postavím a ukážem svetu, že ja som tá, kto je stála. A Amélia, moja drahá Amélia, moja prekrásna dcérka, mi bude stáť po boku. Tak, ako povedala. A ja ju budem chrániť, lebo je prvá a jediná mojej krvi.

Žena pomaly vydýchla, snažiac sa upokojiť, ako to len ide. V jej hrudi zahorelo teplo pri spomienke na jej dieťa, zrodené z jej vlastnej upírej krvi. Na jej objatie, keď jej dodávala silu, zatiaľčo Divine srdce pukalo žiaľom.

Mám to, čo som potrebovala. Mám Jeho krv. A to je prvý krok ku slobode. Opäť budem svojou vlastnou paňou. Veď nie je práve toto dôvod, prečo som Ho prebudila? Prečo som obetovala svoju moc, aby som ju získala späť ešte väčšiu? Aby som získala prvú mocnú vec pre rituál Oslobodenia?

Pousmiala sa spokojne, pomaly meniac svoje myšlienky, hĺbajúc nad tým, kde sa to všetko pokazilo. Navrátiac sa tam, kde to všetko začalo. Do miesta plného starých ruín, kde jej srdce opäť zahorelo starou láskou, ktorá teraz bolo roztrhaná na kusy. Navrátiac sa k jej plánom, vďaka ktorým mohla získať skutočnú nesmrteľnosť!

[Bhaall]

Therion sedí v příjemně útulném pokoji u hořícího krbu, ne že by cítil jeho teplo, ale sklenice obsahující koňak v jeho rukou nepookřeje....mírně tekutinou laskal okraje sklenice a rozjímal o tom co se dnes přihodilo...

Čtyři úlomky tam prostě nemohu dozdobit, není to ten správný počet, možná zkusím jen tři, ale jak je upevním? Chmm ta práce s dřevem je povětšinou tak uklidnující a pročistí mi hlavu, ale někdy mě vážně...*jeho tok myšlenek přerušila bolestivě známá vůně, sevřel pěsti a dobře udělal neboť v zápětí se mu snažila hravě vytrhnout luk z ruky*

"Tvá vůně tě zrazuje má ctěná paní..." Tak jako jsi zradila ty mne, nebo já tebe? *pomyslel jsi, ale polkl hořkou poznámku* "Och vážně?" opět vypadala nádherně, dnes snad přímo koketně, zvolila výzor nevinné mladé dívky, na kterého muže by to nezabralo?

Zapovídali jsme se, to se dlouho nestalo. Bylo mi jasné že na mě něco kuje, příliš mě ted nenávidí na to, aby to bylo upřímné. Chtěla se prý naučit "střílet z luku" to jistě, ale přistoupil jsem na její hru, nakonec takto se ji budu moct dotknout! Vzal jsem ji na wyverny, chech byla docela překvapená, když na nás jedna vyběhla...

Samotná střelba byla strašná, ale s mojí pomocí ji dokonce zasáhla. Celou dobu jsem očekával co přesně má za lubem. Udělala to chytře, nejdříve se mě snažila donutit žárlit, hmm předhodila mi Angeluse...ještě ted, když si to přebírám se musím smát, kněz - milenec! *zvonivě se rozesměje a mírně se napije koňaku* Ah taková škoda, kdysi chutnal tak skvěle, dnes je to tekutý prach...

Po krátké, pro mne zábavné výměně názorů se mne snažila udeřit lukem! Zajímavá volba avšak velmi neohrabaně provedená, hmm že by schválně? Nicméně mi to dovolilo ji chytit a udržet v mé náruči, oh bohové jak mi chybělo toto obětí...její vůně, vždy tak nádherá, snad ikdyby zrovna vylezla ze stoky!

Velmi se čertila, že jsem ji odmítal pustit, nemohl jsem - nechtěl jsem! Musel jsem se ji dotknout...proklínám ty otravné bludičky! Nejspíše jim to tam za odměnu vypálím!
Nakonec se dostala z mého sevření...nelíbilo se mi to. Avšak pak se stalo něco nečekaného až moc nečekaného, věděl jsem že mne chce oklamat, ale její rty byli tak sladké, že mi na tom nezáleželo...

Samozřejmně mne oklamala! Urazila mne a což hůř, rozohnila a nechala plát! Myslím, že jsem začal mírně zuřit. Hmm asi ano začal, proč by tam jinak povolávala toho draka, a sama se v jednoho měnila...? *mávne nad tím rukou* nevadí, představoval jen nepatrné zdržení, ale stačilo to aby mi vyklouzla...hmm pokrýt se kamenem...taková zákeřnost!!! Avšak prohnané, velmi prohnané...nu to není nic nového. Vždy jsem její inteligenci miloval, jak na mě vyzařuje z jejích očí...

Je vůbec možné, že čím víc mě odmítá a hraje si semnou, tím víc ji chci? Hmm jistěže je to možné, vždyť je to klasika ty hlupáku! Hmm, cože? Už mne okřikují i vlastní myšlenky? Dobrá práce Therione! Musím ji dostat zpět, prostě musím! Patřímě k sobě, naše láska přetrvala tisíciletí, překonala její zradu a tak musí překonat i tu moji!
Myslím, že bez jejího obětí brzy zešílím. Pronajala si pokoj hned vedle mého za účelem mučit mne! Slyšel jsem všechno, všechno! Jak mám toto napravit? Omluva?

Dobrý vtip! To bude chtít mnohem, mnohem více. Hlavně také čas a trpělivost. Dokážu čekat když mi za to něco stojí a to ona rozhodně stojí, čekal bych na ni staletí, že já hlupák se ji raději nezeptal, nebo ji i nemučil, abych získal odpovědi...myslím, že jsem ji opravdu ranil, hluboce ranil. To pomyšlení je jako rozpálená posvěcená dýka v mém srdci...

Nevzdám se ji...nikdy.

Její moc se velmi zvýšila, je ted skutečně dost mocná. Snad také netuší, že i já jsem shromáždil téměř celou svoji předešlou moc...její magie mi sice většinou neublíží, ale jistotu nemám....nemilé. Navíc se pořád musím štítit před jejím nazíráním, nebo před dotekem jejího vědomí. Začínám být unaven. Jsem obklopen zrádci, převlékači pláštů a co nejhůře hráči s dvojí tváří...mohu jen děkovat Auril za Catherine, ta je mi nadevše věrná, tím jsem si jistý. Možná to právě ona mi pomůže získat moji milovanou Divu zpět...

Hmm zapadá slunce, začnu tím, že dodělám tu hůl...snad se ji bude líbit...

*dopije koňak, mrští sklenicí do krbu a z postele vezme plášť...*

Via Nocturna.

[Jachyra]

"A tak kúzlo sa spojí do vírivej špirály, s magickými runami vytvorenými pravou rukou sa premiestni vlna kladnej strany energie na ľavú stranu...."
"Že vraj aby som si ho vzala!" prebleskne jej hlavou myšlienka a jej sústredenie na to, čo čítala, sa okamžite rozplynie.
"Do pekiel aj s tebou, Therion! Nikdy ma nedonútiš, aby som urobila takú chybu a vydala sa za teba. Nie za takého, ktorý o svadobnej noci by si rovno vytvoril celú hárem!" zavrčí potichu žena rozčertene, jej drobná dlaň podoprie hrubý obal knihy a temer by ju zo zvyku zapleskla, ale hneď sa spamätá a opäť ručku stiahne, opatrne uhladiac temer rozpadávajúce sa stránky prastarej knihy.
Pomaly a elegantne sa postaví, jej vysoké opätky, ktoré ju robia aspoň trochu vyššou, zaklepkajú na mramorovej podlahe. Drobná žena prechádza po miestnosti, ruky zopnuté za chrbtom, jej jemne klenuté obočie je zamračené, dodávajúc jej staršieho výzoru.
"Prvá časť mojej pomsty je vykonaná," šepne ktovie komu, možno nábytku okolo nej? Ale nie, zrazu sa niečo vedľa skrine pohne, skoro akoby tieň. Veľký biely kostlivec so starobylým náhrdelníkom otáča hlavou za ženou, ako sa tá prechádza.
"Ale to je ešte len začiatok. On ani len netuší, s kým si to zahrával. Alebo skôr tuší, ale zistí to až vtedy, keď bude neskoro," žena otočí pohľad svojich očí, sivých ako zimné nebo, ku kostlivcovi, pokrúti jemne hlávkou, temné kadere sa jej roztancujú na chrbte, "Nie. Smrť je príliš rýchla, môj drahý. Ja ho nechám žiť, ale on zistí, čo to znamená trpieť naveky. Ak si myslí, že verím jeho slovám, mýli sa."
Ostrejší klapot jej opätkov sprevádza jej kroky spolu so šušťaním šiat, ako prejde ku stolu. Jej ručka sa pohne v magickom geste, tak prirodzenom ako celá jej podstata. Jej pohľad klesne dole a sleduje, ako sa na stolíku zmaterializuje veľká kryštálová guľa. Nahne sa a jej dlaň sa zastaví tesne nad hladkým povrchom. Jej prsty sa pohnú, ale jej pery sa len zavlnia do spokojného úsmevu.
Mocná a stále mocnejšia. Tak, ako to bolo od začiatku a tak, ako to i bude.
Jej oči sledujú guľu, pre ostatných len obyčajný predmet, nevhodný ani len pre deti na hranie, ale ona vidí do jej tajov. Vzduch okolo nej sa zavlní.
"Rada ťa opäť vidím, môj milovaný pane," jej hlas jej sladký ako med, pradie ako mačka, ktorá sa túli, "Tvoja pokorná služobníčka sa ti opäť ozýva, lebo už umierala túžbou počuť tvoj hlas a vidieť tvoju ušľachtilú tvár."
So zväčšujúcim sa sladkým úsmevom a zmyselným pohľadom načúva odpovedi, ktorá zneje len pre ňu. Tíško si povzdychne.
"Aj ja po tebe túžim, môj najdrahší pane. Ale ak by som teraz odtiaľto odišla na tak dlho, aby som opäť mohla spočinúť v tvojom náručí, bolo by to príliš podozrivé. Therion, ten hlupák, ma stále pozoruje aj so svojimi psami. Prekazilo by to vaše storočné plány, zničilo prípravy a všetku obetu a snahu, čo ste do toho vložili. A moje srdce by plakalo."
Temer sa rozosmeje, ako zopakuje Angelusove obľúbené slová. Ako ich len má rada. Tak prosté, úprimné a predsa zradné. Ale udržala sa. Vždy sa vedela kontrolovať. Teda temer vždy.
Opäť si zťažka povzdychne.
"Môj pane, vy sám viete, aké ťažké je udržať moc Kryštálovej gule Pravdy vôbec pre náš rozhovor. Vyčerpáva ma to, hlavne počas dňa. Ale vy to viete, vy viete všetko," zavrní a zasnene sa do gule zadíva, jej útle plecia sa v nevinnom geste pohnú dopredu, akoby cítila niekoho dotyk a objatie a ... možno viac.
Zrazu však prudko zdvihne hlavičku a pozrie k dverám.
"Musím ísť, milovaný. Niekto klope a mohol by cítiť silu mágie okolo mňa," šepne a mávnutím ručky sa celé energia, zhromaždená okolo nej, uvoľní a guľa zmizne.
Žena sa pomaly opäť vystrie, jej bradička sa hrdo zdvihne, plecia pohnú dozadu, po plných tmavých perách prebehne arogantný sebaistý úsmev. Jej oči zchladnú, tvrdé ako žula.
"Hlupák!" zakloní hlávku a divoko sa rozosmeje, "Všetci sú to hlupáci! Chcú ovládať a pritom sa sami stanú ovládaní! Ale tak to má byť. Lebo JA som sa narodila, aby som vládla. Tieňová kráľovná."
Smejúc sa prejde okolo kostlivca, podvedome zdvihne ručku, jej štíhle prsty prebehnú po obnaženej bielej sánke. Lebka sa pomaly za ňou otáča, akoby ju sledovala.
"Ale teraz mám ešte veľa roboty. Veľa. Musím si všetko nachystať. Mám ďalšiu časť skladačky, ktorú som potrebovala. A tá o tom ani nevie. A tretia ... je tak blízko. Tak blízko. Skoro ju cítim vo svojich rukách."
Žena si pomaly zase sadne na stoličku, jej sivými očami prebehne tieň temnejší ako tie najtmavšie zákutia vesmíru, pohlcujúca každé svetlo.
"Len musím postupovať opatrne. Každý krok musí byť premyslený. Nesmú o ničom tušiť. A popri tom dokončiť svoj plán pomsty proti Nemu. Nič nesmie zlyhať."
Zase sa rozosmeje a končekmi prstov sa dotkne starých strán knihy.
"Toto bude moja záchrana. A toto bude môj tromf! Už teraz mojou krvou koluje moc nesmrteľnosti. Ale ešte okamih, už len krátko, a budem nesmrteľná naveky."

Via Nocturna, Therion, pokiaľ noc je nad tebou. Ale už skoro .... už skoro ....

[Jachyra]

by Catherine (douragon):        http://www.youtube.com/watch?v=GpxFUo7oxWM