Křik hvozdu

[Kinkin]

                                                                                                              Vymýcení zla
                                 
Byl to den, jako každý jiný v téhle podivné době. Druidka Nani dostala zprávu o pomoci dobrodruhů a odvážlivců jejím hvozdům kolem města Kandaháru. Měli být vyčištěny lesy poblíž města od zbylých stínů, worgů a vlkodlaků. Vydala se se svojí smečkou k městu, aby tam na dobrodruhy počkala na smluveném místě. Dneska měla Nani šťastný den. Do řad církve Dannan se připojil hraničář. Hraničář jménem Nadar. Když to ráno probíhal obřad přijetí, zjevila se na chvilku  i sama bohyně. Zářící duhovým světlem obdařila druidku a hraničáře kouzlem vytrvalosti a odvahy.
Překvapená druidka  hledí na početnou skupinu dobrodruhů na čele s kněžkou  Auril  Twin. Kněžka je pozvala do svatostánku Auril a připravila pro kolemstojící obřad. Celá místnost byla plná krystalky ledu. Při obřadu se objevili dokonce i sněhové vločky. A na vrchol všeho i samotná Auril s požehnáním pro dobrodruhy.V jeden den neviděla druidka najednou bohyně už dlouho, naposled v hájku druidů.

Vydali se cestou k lesu. Po cestě bardka Misha s kněžkou Twin likvidovali postupně všechny hnízda skřetů  kolem města. Stíny se prodlužovali a slunce se sklánělo k obzoru než dorazili do Kandahárskeho hvozdu. Nathan, rozpačitý mladík opatrně prošel hranicí lesa a křikl na ostatní – worgové. Naštěstí početná skupina se s něma rychle vypořádala. Hraničář Nadar, jako jeden z prvních doběhl k oltáři a za pomoci starých stromů - trentů sjednal pořádek. *Jen doufám, že z něho stane oddaný strážce lesa* pomyslela jsi Nani. Připravila obřad bohyni Dannan a všichni společně Nathan, Nadar, Misha, Twin uctili přírodu a její obyvatele. Setmělo se a nastal čas vymýtit vlkodlaky. Než se dobrodruzi vzpamatovali, kněžka Twin s hrozivým smíchem ukazovala odseknuté hlavy vlkodlaků a zvedala je jednoho po druhém nad hlavu. Mladík Nathan se s odporem odvrátil a tiše něco poznamenal. Druidka Nani vyjádřila všem poděkování za obyvatele lesa.

Usínaje u oltáře myslela na bohyni Dannan, jestli ochota a hrdinství dobrodruhů bude stačit na vymýcení zla z lesů kolem Kandaháru

[Kinkin]

Starý muž, sedící u ohně, upřeně hledí do dálky. Plameny hrají se stíny podivnou, nikdy nekončící hru. Na tváři muže se střídá napětí ze smutkem a zoufalstvím. Věk se na něm podepsal. Svaly, kdysi mocného dřevorubce zeslábli a zrak se rozostřil. Mocně sevřel jílec svého simitaru. Byl to dar z dávných bojů o Timpánii. Dostal ho od velmože elfů s kusem země, které lidi začali říkat Podhůří. Byli povoláni Zemskou radou – bratrstvím elfů, lidí, půlčíků a trpaslíků, do bojů proti acronským uchvatitelům,  nemrtvým a orkům. Prožil toho hodně. Střádaní a utrpení z bojů.....chvilky nadšení z vítězství, kterých bylo žalostně málo a vetšinou draze zaplacené krví. Trpaslíci nesnášeli elfy, lidi se povyšovali nad půlčíky. Jedna nepravost střídala druhou. Vesnice a města se bránila vesměs osamocena. Byla převálcována přesilou legionářů z Acronu a jako by to nestačilo později nemrtvými a orky. Staré tvrze, přetrvali do věků současných, jako připomínka na hrdinství bojovníků měsíčního svitu....posledních hrdinů bratrstva...svírajících tětivy luků a jílce krví potřísněných mečů ten soudný den.  Zavzlykal...* Poslední boj a ja sem přežil..proč, proč já Ithil.  Kamenné mohyly, Pastviny, Kandahárská pole, Pobřeží, Podhůří, Cesta na jih, Větrov...jen zlomek stojících tvrzí. Trpaslíci se stáhli do hor, elfové do hlubin lesů. Jen půlčíci a lidi se vesměs přizpůsobili  „acronským“ a místokráli.
A teď....sevřel jílec, až mu zbělali klouby na zápěstí...teď je další z tvrzí zbořená. Oči starého muže se divně zaleskli. Křikl z plných plic....ještě ne....ještě sem tady a sekl simitarem před sebe. Nikdy nemyslel na sebe, jen na bratrství i teď.  Nerozlišoval kdo je kdo....Vstal a bouchl se do plic sevřenou pěstí......* tady, tady to musí člověk mít, uvnitř  * ...Připomnělo mu to pozdrav bratrstva, které uznávalo i jiné hodnoty, ne jen hrubou sílu  a umění boje. Hodnoty, které se pomalu vytrácejí a hlasy zbabělců je slyšet víc a víc.
Z křoví hlubokého lesa sledoval starého muže párek gryfonů. Jak tak poskakoval kolem ohně, pokřikoval a rozhazoval rukama jim připomněl jemu podobné, jak zvedali ruce a vydávali divné zvuky.
Za ten dlouhý čas nepotkal nikoho podobného sobě, až na ty dívky. Z tou nepochopitelnou odvahou hraničící až z drzostí. Když je viděl poprvé spolu, vzpomněl jsi na sebe a bratrstvo...tenkrát...tenkrát byli stejně divocí. Jména byla divná, jak jejich chovaní, pamatoval si je stěží. Misha, Romi, Mortyša, Hayriye..a..Nani..ta malá dívenka, která u něho vyrůstala. Podobali se elfkám co nosili zbroj, ale to bylo dávno....hodně dávno. Setmělo se, starý muž přes sebe přehodil plášť a odebral se do chýše, ke svým....... 

[Kinkin]

Stáli, bez hnutí, jak dva sloupy v jeskyni. Hlavou jim běželi myšlenky jak splašené stádo koní. Nezklamou? Cvičili a připravovali se splnit povinnost. Povinnost k malé skupině lidí a elfů. Jejich rodiny a víra je to poslední, co zůstalo. Dorija cvičil hraničáře ve dne, v noci. Nehleděl na únavu a střádání.
Je to pár týdnů, co se „probudil“. Vstával s rozbřeskem a k spánku se ukládal jako poslední. Vzpomněl jsi na dobu, když vstoupil do bratrstva. Nekončící dny výcviku a disciplíny na pomezí Severního průsmyku.
Po měsících tvrdé řehole, vybral z nejlepších. Awen a Kyleu. To byla jeho volba. Vynikali mezi ostatními tvrdou disciplínou a vírou v budoucnost. Po splnění povinnosti u veledruidky, se z nich možná stanou vůdkyně jeho lidí. Přihodil kus větve na doutnající oheň a zahleděl se na elfky.
Stáli nehnutě, vzpřímeně. Jejich lesklá zbroj se třpytila v odlescích plamenů. Plavé kadeře protkané provázkem bílého draka,  svítili do chladné noci. Splní svůj úkol?  Slib, který dal druidce na posledním shromáždění? Po vyčerpávajících měsících dřiny věřil že ano, splní. Nová krev, nástupci bratrstva. Znovuzrození. Teprve s vycházejícím sluncem odvolal Dorija elfky ze stráže. Bez zakolísání, nebo známek únavy se Awen a Kylea připravují na dlouhou cestu....do hvozdů Kandahárských, vyhledat druidku.

Píše se rok 1396. Po bojích na pomezí Podhůří a Pobřeží se povedlo Kandahárské domobraně pod vedením kapitánky Romi, vytlačit nájezdníky, až k Horské vesnici. V Podhůří, se po krvavém střetu orků s domobranou, vybudovala obranná věž. Střeží ji žoldáci z Ostrovů Tenebris. Ve městě zavládlo nadšení, které trvalo jen pár dnů. Zátarasy a ruiny chrámu pořád připomínají neklidnou dobu a nebezpečí v kraji Kandahárském.

Gryfon Rach a medvěd Byton doprovodili obě dívky na mýtinu druidského hájku. Uprostřed se rozkládal velký kruh z obrovských kamenných sloupů a příčných kamenných desek. Elfky překvapeně hleděli na drobnou postavu gnómky uprostřed kruhu. V rukách měla misky a skláněla se nad kamennou deskou. Zvedla se a přivítala úsměvem blížící se průvod. * Jsem moc moc ráda, že jste tady, vítám Vás. Dorija, můj Dorija dodržel slib.*
Setmělo se a mraky světlušek osvítili tmavé postavy, stojící v kamenném kruhu. Začal obřad.

Ja Nani, veledruidka nekonečných hvozdů Kandelábrie, přijímám pod ochranu a milost bohyně Dannan, Tebe Awen a Tebe Kylea, jako ochránce a soudce hvozdu Kandahárskeho. Připojte se k mému strážci lesa Nadarovi a vše co vykonáte, nechť je v zájmu lesa a zvířeny. Střežte lesní stezky a klid lesa. Vaše šípy ať nikdy neminou svůj cíl. Buďte  laskavé a milosrdné k těm, co potřebují pomoc. Nechť jsou Vám bohové nápomocni.
Z oltáře se snáší na dívky proud světel . Zbroj a zbraně se jim rozsvítili zelenkavou září.

 …..cillanilelil Eanirec......senylil Willlill – laskavá Ithil...mocná Dannan ….doprovázejte Ty dívky na jejich cestě.

[Kinkin]

Stmívalo se. U skalního jezírka stojí dvě postavy v kápích. Rozlobeně mluví a rozhazují rukama.
Projev těch citů, které nepřináleží elfům.
* Řekla jsem to dost jasně, tak se toho drž * Awen pokročila blíž k druhé dívce a podala jí lektvar.
* Jen v největší nouzi, nemáme jich moc*
Kylea rozlobeně nacpala lahev do kapsy u boku a dívá se vyčítavě na Awen. Nepotřebuje rady a poučování od někoho, jako je ona. Byla mladá, nezkušená, daleko od domova a svých blízkých. Awen se stavěla do role starší, zkušenější i když to nebyla pravda.
* Jdeme * řekla  Awen a přehodila toulec na pravé rameno. Jsou to dva dny, co jim Dorija poslal dva pevné javorové luky, čtyři krát překládané a zpevněné adamantitem. Krásna práce, hodna starých mistrů. K tomu padesát tuctů pozlacených šípů. Byla to odměna za dosavadní službu u druidky. Jako kdyby tušil co má přijít.
Kylea uhasila ohniště a přidala se k Awen. Spěchali k místu, kde naposledy viděli stopy vetřelců. Sledovali je už třetí den. Poslali jestřábem zprávu druidce o tom, že se víc skupin orků blíží do Kandahárskeho hvozdu. Nečekali na odpověď a vyrazili orkům vstříc.
Hraničářky obdivovali druidčinu silnou vůli. Byla rozhodná, ale i laskává. Už delší čas sledovala Nani napětí mezi dívkami. Snažila se ho uvolnit a přidávala elfkám víc úkolů. Sbírala bylinky v Jižním průsmyku, když k ní přiletěl jestřáb se zprávou o blížících se vetřelcích. Hned vyrazila ze smečkou zpátky do hvozdu Kandahárskeho.
Hraničářky se potichu blížili k lesní mýtině. Vyplašená zvěř utíkala směrem k nim.
* Obejdeme je z pravé strany * řekla Awen a připravila si luk. Kylea nevědomky přikývla. * A je to tu zase...ty její příkazy *  pomyslela si a vytáhla pár šípů z tulce. * Awen....proč to děláš...snažíš se být lepší...já předci vím, co je třeba.*
Awen se v pokleku otočí a nechápavě kouká na Kyleu. * Co to povídáš, hvozd je v ohrožení a Ty máš zase ty dětinské řeči * Nežárlíš snad na mně. Naše vůdkyně nás stejně nerozlišuje.*
Kylea se zvedne ze země a jízlivě se uchechtne. * Zrovna Ty mi budeš něco povídat o dětinských řečech*.

Družina se dostala konečne na místo, kam je poslal jejich vůdce Volog. Vykácet a připravit co nejvíc dubových klad. Volog chystá po porážce v Podhůří něco velkého. Polovina orků z Horské loví zvěř do zásoby a druhá půlka má příkaz kácet stromy z tvrdého dřeva. Na mýtině, kde stáli dva vzrostlé duby, cítí orčí šaman vůdce družiny, že je někdo pozoruje. Kývne ranařům, aby se odpojili od skupiny a našli zvědavce. Začne zesílat obranné kouzla na nejbližší bojovníky.

Zase spěch. Nani v myšlenkách bloudí a nedovede se soustředit. Něco jí v tom překáží.....Jsou tady.
Dívky jsou v ohrožení a neví o tom. Měli na ni počkat na domluveném místě. Křikne na medvěda a gryfa a použije proměnu na levharta. Bude rychlejší.
Tma padá na kandahárský hvozd a jen nepatrná naděje dělí dvě elfky od neštěstí. Příchod smečky.
Awen a Kylea natáhnou tětivy luků, až jim zbělají klouby na zápěstí. Hroty pozlacených šípů jiskří do tmy.
Smečka na čele s černým levhartem „letí“ přes starý les. Jejich pařáty v trysku odhazují chomáče hlíny a mechu do stran. Myšlenka, na která druidku tíží a svazuje ji. Přijdou včas? ......................

[Kinkin]

Stříbrný svit měsíce a slunce, zlatem třpytící se
Oblaka bežící nad námi s ranním rozbřeskem
Divoké hvozdy jenž jste naším domovem
Obdařte naše paže sílou starších a naplňte nás odvahou
K Tobě Dannan vzhlížíme, nechť přání naší vůdkyně je naší přísahou.............

Poslední vyřčené slovo a svítící šípy rozekláli houstnoucí mlhu nad lesní mýtinou.
Kvílení raněných stromů se nesou lesem a zvěř prchá pryč od mýtiny daleko, až na pomezí hvozdu.

Sekyra jednoho z orků zůstala na chvilku nepřirozeně ve vzduchu, jak mu první šíp proklál hrdlo. V křečích se svalil vedle „ohlodaného“ pařezu. Ani nemohl zařvat bojový pokřik, s kterým válečníci družiny „odcházeli“ ke svým předkům. Vyhasínajícím pohledem sklouzl na tělo dalšího, jenž se skácel vedle něho. Purpurová barva pokryla  listí, křoví a kmeny stromů, jak se krev rozstříkla po okolí. Zaražený vůdce družiny zuřivě křikl na ranaře, kteří se ztratili v křoví. Další s orčích průzkumníků klesl na kolena a snažil se vyrvat jiskřící se šíp z hrudi. Šaman zrudl zuřivostí a vyřkl pár zaklínadel. Zbytek družiny ukryl v temnotě. Jen ranaři si klestí cestu křovím.

Kapky vody, z husté mlhy srážející se na kápích dívek, stékají na jejich tváře a brání jim ve výhledu. Kylea zaslechne praskot v křoví a vykřikne. Pozdě. Awen přikrčená u starého pařezu uskočí a sápe se po kordu. Než ho stihne vytáhnout, úder sekyry jí zasáhne do ramene a sveze se jí po stříbrných šupinách zbroje na záda. Awen se s kordem v ruce napřímí a mlčky se sveze na zem.
Kylea křikne a vzpomene si na slova družky. Než k ní stačí ranaři přiběhnout, zmáčkne v zuřivosti lahev a vypije lektvar. Pořeže se o rozbité sklo a nevšimne si, že kapky krve nechávají stopu v listí na zemi. Lektvar neviditelnosti jí zachránil život.

Stopy krve přivedli ranaře k vysokému dubu. Zařvali a rozběhli se, každý na jednu stranu se zdviženými sekyrami. Překvapeně zírali, když za stromem nikoho nenašli. Z koruny stromu, se tiše jako had svezl bič a jeho smyčka se ovinula jednomu z ranařů kolem krku.
Prudké trhnutí a ork se zmítal v křečích pod korunou stromu. Druhý z ranařů začal divoce máchat se sekyrou kolem sebe. Jiskřící šíp ho srazil na kolena......pak druhý......třetí.......čtvrtý....a najednou před rozzuřenou dívku skočí černý panter.

Kylea zrudne a skloní luk k zemi. „Awen...Awen...leží.....oni ji...“ a nedořekla. „ Já vím“.. řekla Nani a utišila elfku. „ Kde je zbytek vetřelců?“
Ukázala Nani místo a uslyšeli slabé sténání. Nani přiběhla k Awen, ošetřila ji a uspala lektvarem. „Takhle jí bude líp, teď zůstaň s ní.....“ Kylea mlčky přikývla a poklekla k spící Awen.

Položila jí skřížené ruce na hruď a šeptem odříká modlitbu hraničářů

Stříbrný svit měsíce a slunce, zlatem třpytící se
Oblaka bežící nad námi s ranním rozbřeskem
Divoké hvozdy jenž jste naším domovem
Obdařte naše paže sílou starších a naplňte nás odvahou
K Tobě Dannan vzhlížíme, nechť přání naší vůdkyně je naší přísahou........

vrať se Awen...........prosím vrať

Druidka navedla smečku na mýtinu, kde orkové vykonali na stromech dílo zkázy.  Dannan jí pomohla vyčistit mýtinu od temnoty a mlhy.  Zmateni orkové padali rozsápaní smečkou jeden za druhým až zůstal jenom poslední......šaman, vůdce družiny. Druidka zastavila rozběsněnou zvěř a pohlédla mu do zvířecích očí. Už v nich neviděla zlobu a zuřivost jen zmatek a strach. Podlomili se mu kolena, jak mu skrze myšlenky přenesla zprávu, pro jejich vůdce v Horské vsi.
„ Teď jdi.....a odevzdej vzkaz..“ řekla a bez ohlédnutí odkráčela se smečkou za Awen a Kyleou.

To ráno byli na obloze červánky nad hvozdem zvláštně rudé......znak toho, že se prolila krev. Krev elfů bratrstva.

[Kinkin]

Ranní rozbřesk prosvítá mezi hustým porostem Kandahárskeho lesa. Skupinka vyplašených zvířat běží směrem od pomezí tábora skřetvědů. Nesou poplašnou správu o vpádu orků do okolí jezera a přilehlých lesů. Ptactvo rozčileně štěbetá o kvílení kácených staletých dubů.
Pláč lesa je slyšet na míle daleko. Druidka se před návalem utrpení málem zhroutila k zemi. Rychle se rozhoduje a svolává svoje věrné. Po nezbytném obřadu vyráží proměněna v levharta na mýtinu, blízko lesního jezera. Už před ní, u Tajemného tábora hladové a rozběsněné zvířata trhají na kusy několik orků a jejich strážce, vykonávající dílo zkázy na stromech.
Z chrčících , napůl mrtvých orčích dřevorubců se dozvídá o jejich výpravě. Mají v plánu vybudovat ležení mezi městem Kandahár a elfí vesnicí. Udělá nezbytné kroky na ochranu části Tajemného tábora a houf lesních bytostí vyráží k jezeru. Země se otřásá dusotem kopyt a tlap běžící zvěře.
Dryády přinášejí druidce zprávy o ležení a počtu orčích bojovníků. Druidka na pomezí jezera zastavuje svoji smečku a samotná se vydá, do středu ležení.
Aby ušetřila zvěř co nejvíce, vyvolá nad ležením ohnivou bouři spojenou s kyselým deštěm. Zmateni a omámeni zemětřesením, se orčí nájezdníci stahují blíž k sobě. V té chvíli povolá druidka své nejvěrnější, aby dokonali mstu na vetřelcích.
Tlupa orků byla sice početná, ale naštěstí pro lesní lid...bez posil. Druidka, vědoma si nebezpečí záloh a posil nájezdníků, rozmisťuje na hranicích jezera a Tajemného tábora své zvědy a pár stráží.
Ošetří zraněné stromy, zvěř a rozhodne se vybudovat v elfím hvozdu obrannou věž........jako jednu z prvních.

[Kinkin]

[Kinkin]

Píše se rok 1400
Po nekonečných útrapách se několika dobrodruhům konečně povedlo přestěhovat nejnutnější věci , předměty denní potřeby a zásoby do elfí vesnice......přivítaní otevřeností a loajalitou vesničanů, tvořených všehochutí ras a pohlaví. Byli tam utečenci z Podhůří, hraničáři zemana Doriju, z časů nájezdů orků, přeživší z temných časů vlády Shar, nemocní a uprchlíci z města Kandaháru....prostě směska, jakou si lze jen těžko představit.
Řád a pořádek dodržují s překvapením všichni, pod dohledem veledruidky a její elfích stráží. Uplynuli léta, než se Awen s Kyleou uplatnili v její službách, jako oddané hraničářky.
Nastal čas jejich povýšení na soudkyně lesa. Jako správce vesnice si druidka vybrala pohlednou elfku Pylii.

Včelí úl....tak začali přezdívat elfí vesnici obyvatelé vesnice a širokého kraje. Ve dne  v noci to v ní vře, bublá, bzučí, šustí a lomozí. To její obyvatelé žijí svůj každodenní život.
Každou chvilku někdo někam spěchá, odjíždí, nebo přijíždí. Vesnice "obživla" za cenu klidu a pokoje.

Kinkin , kde jinde, jako u krejčovského stavu, chystá oblečení pro mistra Yariela, ná kýženou výpravu na nebezpečný ostrov králů.....jak mladý nezkušený tovaryš se píchne se o jehlu....zakleje, ale vzápětí zmlkne........v dáli zazní zpěv...  ......zpěv barda....

Kdo jsi, že jsi všude kolem nás
Hlídáš nás jak bloudíme v temnotě času
Si zdrojem všeho co se má zrodit
Tvá síla.......milosrdenství.....pokora
Dáváš duši klid....pochopení...odvahu
Spokojené srdce a víru v budoucnost

[Kinkin]

Mistřině Misha a dobrodruh Kinkin svolávají dobrodruhy na "zběr" dračích kůží. Připojte se k nám....jsme na hradišti u orků.

//Začátek výpravy dnes 11:00

[Kinkin]

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=e4DEVHHtkX4


                                                                                                                                       Cesta zpátky


Bylo slyšet, jen křupavé zvuky zmrzlé trávy, pod jeho železnými botami a cinkání řetězců na brnění. Procházel dlouhým, zmrzlým údolím, směrem k Dračí řece. Grag se vlekl v třeskuté zimě, přes les, ledem obalených stromů. Ale mráz byla poslední věc, na kterou  teď myslel. Měl na zádech přehozenou, černě oděnou ženu. Byla v bezvědomí a její ochablé tělo se houpalo, při rychlé chůzi orka. Její bledá ruka, co vyčnívala z rukávu hábitu, se najednou křečovitě sevřela v pěst. Místo nehtů, měla tahle "bytost", dlouhé a ostré drápy. Kapala z nich černá tekutina, tvořící tečkovanou stopu, na ledem pokryté zemi. Grag hrozně páchl. Bylo to od kyseliny, spálenin z dřívější bitvy. Ten smrad byl tak velký, že ho až pálil v nose. Došel k nábřeží. Viděl jen záblesky sněhových vloček, mizejících v řece.
Zastavil se. Stáhl si rohatou helmu a pohodil jí na sníh. Odstrčil kapuci ženy a podíval se, na její vyčerpaný obličej. Její oči byly stále otevřené, ale jakoby bez života. Havraní vlasy měla mastné a protkané wyverním provázkem. Červené pruhy z hlinky, jí barvily prameny vlasů, až na tváře. Špičatým hrotem rukavice, projížděl ženě bledé rty. Odhalil tak její bílé zuby, co se podobaly spíš jehlám. 
Položil bezvládné tělo na kůži z bůvola a protáhl se. Je to už dlouho, co odešel z hlubokého hvozdu a vydal se po stopách téhle ukrutné stvůry. Rozdělal oheň a narychlo zbudoval úkryt. Uložil se s ženou k spánku.
Obloh ztmavne. Poslední, co Grag vidí a cítí, než tvrdě usne, je vichřice. Burácející vichr a sloupy sněhu, valící se z černých mraků............   
                                                                           
               
                                             




// zkusím přidávat music, jako pozadí..../doporučuji pouštět/ ....to čtení příběhů, je pak o něčem jiném

[Kinkin]

http://www.youtube.com/watch?v=UnofWqGiaXM



                                                                                               




Vichřice ustala teprve s východem rudého slunce, které se plíživým pohybem, posouvalo nad obzor. Z ohromné hromady zmrzlého sněhu, vyrazila plechová rukavice s trnem. Grag prorazil otvor v sněhovém závěji a vysoukal se z něho ven. Druhou rukou vytahoval ženu, která se kupodivu nevzpírala a držela se jeho zápěstí, jak klíště.
 Grag se jen stěží dovlekl až na vrchol úbočí, k strmému ledem pokrytému srázu. Jeho nohy byly pohřbeny hluboko ve sněhu a pomalu přestával mít v rukách cit. Odhodil tolik častí zbroje, co jen mohl. Žena se ze sklopeným pohledem, plazila po čtyřech za ním. Nechtěl jí poutat, v téhle bohem zapomenuté zmrzlé díře.
 
Najednou znovu zasténal silný poryv větru, který je málem smetl z vrcholu úbočí. Slabou postavu ženy, srazil tváří do ledu. Zvedla pohled na orka a přečetla mu myšlenky. Věděla přesně, kam má namířeno. Šílený hlad jí dělal slabou a otupělou. Poslední zbytky sil vydala na plazení se, za svým věznitelem. Žízeň zaháněla polykáním sněhu.

Grag jsi přitáhl plášť těsněji kolem širokých ramen a pohlédl na zasněženou zem. Málem oslepl od ostrých slunečních paprsků, odrážejících se  od bílé plochy, ležící kolem nich. Zadíval do hlubokých kolejí, táhnoucích se ze strmého srázu. Stopy po ohromné hromadě sněhu, která se zřítila z úbočí hory. Sněhová masa tak odkryla pásy skály, až dolu, kam oko dohlédlo. Rukou chytl ženu za rameno a přidal do kroku. Na konci srázu ucítil povědomý zápach. V soutěsce na konci srázu, stál obrovský lední medvěd.
 Upustil ženu na zem a  zlehka se přibližoval k medvědovi. Pevně uchopil těžkou sekyru a zadíval se zvířeti do očí. Pak na krátký okamžik zavřel oči a zhluboka natáhl do plic ostrý ledový vzduch.
Pomalu otevřel oči, napjal svaly a rozběhl se. Když byl od medvěda jen několik kroků, vrhl sekyrou a zasáhl překvapené zvíře do boku. Šelma se postavila na zadní a hlasitě zařvala. Grag v běhu vytáhl dlouhý bodec, vrazil ho medvědovi do krku a uskočil. Zvíře stihlo v smrtelné křeči, srazit orka na zem a přivalit ho. Ticho přerušovalo jen chroptění medvěda a orka. Žena se spustila znovu na všechny čtyři a plazila se k soutěsce.
Tam zabořila hlavu do rány, co měl medvěd na boku a pomalými doušky pila jeho teplou krev. Po chvilce jí přišlo mdlo, ale cítila, jak se jí rychle vrací síla. Stáhla mršinu zvířete na okraj skály a prohlížela orka.
Grag se probral z bezvědomí a spatřil ženu opřenou o skálu. Prudce vyskočil a sahal po zbraních.  Teprve teď si všiml pořádně, hadích očí, té zvláštní ženy. Ta se z bolestivým výrazem v tváři usmála a kývla směrem k medvědovi. Z jeho krku trčel bodec, který Grag hledal. Beze slov ho ork vytáhl a otřel o kožich zvířete. Sekyru našel opodál. S tou usekl ze zvířete kus masa a vydal se soutěskou směrem na jih. Na konci soutěsky zastavil, rozložil oheň a pomalu opékal kus masa. Setmělo se.
Rozložil kůže a ukládal se k spaní. Ze severní strany uslyšel šramot. Z tmy se vynořila postava ženy v černém hábitu. Pomalým krokem mířila k ohni. U ohně, se vrhla na zbytky masa a jak šelma si ho porcovala zuby ostrými, jak břitva. Dlouhým pohledem se zadívala na ležícího orka a tiše zasyčela....
 
„Kde budeme hledat hranici mezi životem a smrtí? Mezi přítelem a nepřítelem.Když jsme krok přes?“ Ležící ork dělal, jakoby nerozuměl a natáhl ruku s bodcem směrem k jihu.

Tam, někde v dáli, za jižním průsmykem, se rozprostíral hluboký Temný les.............