Příběh temného elfa

[Geralt z Rivie]

Byla to již dlouhá doba od chvíle, kdy dostal podivný úkol prozkoumat vzdálená zákoutí Temných říší, a proto se těšil na zasloužený odpočinek. Získal informace, pro které byl vyslán, a jak se blížil k branám Yueathindr'ynnu, stále více toužil po všem, čeho se mu v temných a tichých tunelech nedostávalo. Sotva prošel bránou, zastavil se a krátce se zamyslel. Poté beze spěchu vyrazil uložit peníze a dopřát si koupel v místním hostinci. Nikterak nespěchal, i věčně netrpělivé kněžky mu jistě odpustí drobné zdržení, až uslyší, co jim může říci. Navíc nad ním už od vyhlazení jeho původního rodu držela ochrannou ruku samotná Pavoučí královna a kněžky si toho byly dobře vědomy. Jen co se upravil, vydal se na cestu k rodovému sídlu. Tam na něj čekalo malé překvapení; dům byl tichý, zamčený a jeho magicky ošetřený klíč do dveří nepasoval. Však se není čemu divit, řekl si, zabezpečení je třeba obměňovat a já byl pryč dlouhou dobu. Nejspíš bude celý rod shromážděn v chrámu v modlitbách Pavoučí královně. S tou myšlenkou se vydal k chrámu.

K jeho překvapení však byl sál s oltářem prázdný. Věnoval tedy Lloth rychlou modlitbu, po dlouhé době strávené v divočině už bylo načase a Pavoučí královna není ani trpělivá, ani milosrdná, a rychle vyběhl po schodech do vyšších pater. Jenže celý chrámový komplex byl opuštěný. Sotva učinil toto zjištění, chrám se otřásl v základech. Spolu s otřesy bojovník ucítil zlobu zlé bohyně. Neváhal, seběhl dolů do svatyně a poklekl před oltářem, aby Pavoučí královnu požádal o radu a nabídl jí svoji pomoc. Odpovědi se mu dostalo záhy, ze všech koutů chrámu k němu začali proudit pavouci, velcí i malí, a zuřivě klapali kusadly. Ve snaze vyhnout se boji s posvátnými tvory vyběhl z chrámu a strnul. Před sebou viděl příšerný obrázek, výsledek probuzeného vědomí kruté bohyně. Země se otřásala, z hlubin vylézali obrovští pavouci a drowí strážci se bili mezi sebou, nahodile se měníce v dridery. Jediný, kdo si v jeho dohledu uchoval zdání zdravého rozumu, byl starý mistr, jež se ve strachu snažil uprchnout přes rozpadající se most. Bojovník jej přesto zdržel na tak dlouho, aby se dozvěděl o zmizení kněžek, následném úpadku města a počátcích velkých problémů vyprázdněného sídla drowů. A nyní, když svojí modlitbou z opuštěného města uctil Pavoučí královnu, uvrhla město do apokalypsy. Mistr moudře zmizel z dohledu, bojovník však byl příliš uchvácen zkázou chrámu a když se vzpamatoval, cesta pryč již byla uzavřena. Nebylo jiné možnosti, než si ústupovou cestu skrze všelijakou osminohou havěť prosekat.

Ne nadarmo však byl na svoji původní misi vybrán právě on, málokdo dokáže vyjít do Temných říší a zůstat naživu, a bojovník právě bojoval o vlastní život. Jeho velký meč hvízdal, jak jím vytvářel cestu tam, kde žádná nebyla, a častokráte uťal hned několik nohou naráz. Po krátkém, ale zuřivém boji se mu podařilo dostat z dohledu chrámu a bojovník se rychle ztratil v prázdných ulicích. Cestou potkal otroka-zloděje, nechal jej však jít, když ten zamířil ke chrámu. Ať poměří síly s rozzuřenou bohyní, byl to jeho problém. Bojovník vidíce stav města více neváhal a vyrazil k bance vybrat své úspory, na útěku se zlato může dobře hodit. Přesvědčit bankéře nebylo vzhledem ke zmatku venku obtížné, celkem snadno jej přesvědčil, aby odemkl i jiný, poslední zamčený a velmi dobře chráněný trezor. S otvíráním však bankéř nechtěl nic mít, tak se bojovník pustil do díla sám. Pouhý pokus pootevřít trezor však okamžitě spustil první mocnou magickou ochranu a bankéř vzal do zaječích. Rovněž bojovníkem magie otřásla do morku kostí, sebral proto pouze klíč, který vypadl z trezoru, a vyrazil ven. Cestou odvázal svého brouka a vyrazil nejkratší cestou pryč. Šílené stráže však odmítaly kohokoli pustit pryč a okolí brány zdobilo množství mrtvých. Bojovník se tak vydal pryč nepoužívanou a jedinou nechráněnou cestou, přímo skrze přiléhající houbový háj. Brzy se dostal ven, zpět do prázdných jeskyní Temných říší.

[Geralt z Rivie]

Sotva se ocitl mimo město, zastavil se a zauvažoval nad svojí situací. Samotný neměl téměř žádnou naději přežít v Temných říších dlouhé roky svého života, i těch několik měsíců prověřilo jeho schopnosti až na samé dno. Na své cestě kolem Elg'Cahl se přesvědčil, že temní trpaslíci k drowům chovají pouze nepřátelské city a město hlubinných gnómů mu bylo naprostou záhadou. Během svého pobytu v nyní padlém městě temných elfů také slyšel zkazky o Vesničce uprchlíků, místě daleko od jeho stávajícího domova, a v naději, že tam najde další přeživší drowy, se vydal na cestu. Ale nyní byly i jindy klidné tunely a stezky neobvykle živé. Bojovník pečlivě vybíral cestu tak, aby se vyhl boji, přesto občas musel svého meče použít a tak za sebou nechával jasnou stopu. Na jednom visutém můstku mu cestu přehradili nemrtví a to jej málem stálo život. S nimi si poradil bez problémů, ale ta mrtvá těla ho zdržela dost dlouho na to, aby ho konečně dohnal mnohem strašlivější nepřítel. Přímo za ním se objevil obrovský pavouk, mocná stvůra vyslaná za ním samotnou Lloth. Meč zpíval svoji píseň v neuvěřitelném tempu, přesto však bojovník prohrával. Několikrát pavouka na úzkém můstku sekl, on sám se však sotva držel na nohou. V kritickém momentu zakopl a spadl dozadu. Plazil se dozadu ve snaze dostat se do lepší pozice a postavit se, pavouk mu tu možnost ale nedopřál. Zachránilo ho pouhé štěstí. Pavouk se zrovna nacházel na hustě zakrváceném úseku můstku, když se země znovu otřásla a bojovník vleže udeřil. Rána z posledních sil spolu s otřesem pavouka na kluzké zemi doslova srazila z můstku do hlubiny. Bojovník si rychle ošetřil nejhorší rány a vyrazil na další cestu, nemohl ztrácet čas.

Další cesta však už byla klidnější, zdálo se, že Pavoučí královně alespoň protentokrát unikl. Obvyklé nástrahy Temných říší už jej nepřekvapovaly a po krátkém hledání cesty dorazil až k branám vesničky. Zde ho čekalo další překvapení, brány byly zavřené a na volání nikdo neodpovídal. Po nějaké době zaslechl zevnitř důvěrně známé chrastění kostí. Rychle vytáhl lahvičku neviditelnosti, bez váhání ji vypil a stejně skryl i svého brouka. Podruhé si tak zachránil život, neboť o pár chvil později se brána otevřela a vyšel z ní kostlivý strážce. Šokovaný bojovník se nezmohl jediného pohybu a tak se kostlivec po chvíli vrátil zpátky dovnitř a brána se opět zavřela. Bojovník se rychle a tiše vzdálil a znovu zaváhal. Cestou sem pospíchal, počítal s odpočinkem a tak byl již značně unaven. Naložil tedy většinu těžkého vybavení na svého mlčenlivého společníka a vydal se hledat nějaké místo, které by skýtalo alespoň náznak bezpečí.

Štěstí stálo na jeho straně, neboť po chvilce narazil na známou bránu. Před ním stála pevnůstka Quallarin, místo mu dobře známé, kdysi tu také sloužil a pomáhal chránit okolní jeskyně a tunely. Neváhal dlouho a vyrazil dovnitř. Pevnůstka plná klepetnatců pro něj nebyla žádným velkým překvapením a tak se ještě stále ve skrytu kouzla prodíral dále do vnitřních prostor v naději, že tam nalezne, nebo si vytvoří bezpečné místo. Štěstí se mezitím rozhodlo, že už mu pomáhalo dost dlouho a tak šlo zase jinam. Kouzlo náhle vyprchalo a než měl bojovník šanci jej obnovit, padlo jeho mečem několik klepetnatců a zhruba dvacítka podivných otroků. Sotva se mu povedlo kouzlo obnovit, déle nelenil a rychle se vydal do středu pevnůstky. Našel tam, v co ani nedoufal, totiž bezpečné místo z obou stran chráněné branami. Rychle je zajistil aspoň do té míry, aby jej vetřelec nezbytně probudil a ulehl k odpočinku.

Po nějaké době se probudil s nepříjemným pocitem cizí přítomnosti a bez váhání si z brouka vzal veškerou výstroj a výzbroj. Během rychlého zbrojení mu z kapsy vypadl ten záhadný klíč, jež vypadl z nepatrně pootevřeného trezoru. Neměl ale příliš času na rozmýšlení, neboť vzápětí postřehl u jedné z bran pohyb. Přímo skrze bránu prostupoval dovnitř Illithid! Bojovník neváhal a sotva se tvor na druhé straně zhmotnil, hluboko do těla se mu zaseklo mocné ostří. Přesto pravděpodobně stihl varovat své druhy, protože vzápětí na něj i skrze bránu dolehly mentální výboje a z druhé strany bylo slyšet úsilí vylomit bránu. Bojovník se ocitl v zoufalé situaci. Mimoděk si uvědomil, že v jedné ruce stále drží klíč, který mu před pár okamžiky vypadl z kapsy. To jej přimělo se znovu zamyslet. Věděl, že klíč musí být velmi cenný, jinak by jej Matrona neschovávala ve svém trezoru, ale další vodítka neměl. Zkusil jím tedy otočit v zámku jedné brány. Ta se okamžitě rozletěla a než se stihl vzpamatovat a klíčem ji zase zavřít, schytal několik mentálních výbojů. Bojovník zaklel a vztekle jím zavrtěl přímo před sebou, uvažujíce, k čemu mu taková věc může pomoci. Náhle se zarazil, neboť přímo před ním se otevřel magický portál. Bojovník neváhal, brány nemohly již dlouho vydržet, a vstoupil do portálu.

[Geralt z Rivie]

Průchod portálem nebyl zrovna dvakrát příjemný, ovšem místo, na kterém se bojovník ocitl, bylo mnohem horší. Znovu ocenil své štěstí, neb o božím zásahu se již mluvit nedalo, že jej napadlo před průchodem vypít lektvar neviditelnosti. Ocitl se na místě, které by takřka každého vyděsilo už jen tmou, jež tam panovala, nemluvě o jeho tichých obyvatelích. Nacházel se v jakési pravěké hrobce, kde se během věků všichni mrtví probrali k znovu životu. Nejbližší mumie jej patrně zaslechla, neboť svým zastřeným hlasem pronesla jakousi otázku. Bojovník se chytil chabé naděje, že se dozví nějaké informace, a zkusil s mumii oslovit. Ukázalo se však, že mumie je navzdory schopnosti mluvit stejná jako ostatní, tupá loutka naplněná nenávistí. Bojovník proto neváhal a rychle místnost vyčistil dopřávaje nemrtvým krátký odpočinek na jejich nekonečné pouti. Poté si hrobku prohlédl ve snaze pochytit známý prvek, něco vedoucího k určení jeho pozice. Naneštěstí nic nepoznával. Po tomto krátkém oddychu se odvážil zariskovat a podruhé, tentokrát vědomě, použil klíč. Opět se zvolna zjevil portál. Bojovník si popřál více štěstí, sebral odvahu a vstoupil do tajemného portálu podruhé.

Bohužel štěstí se k němu otočilo zády. Tento druhý průchod byl o poznání nepříjemnější. A druhé místo bylo hotové peklo, kdyby bojovník jen trochu mohl, okamžitě by proskočil zpět. Vůbec nic neviděl, byl dočista oslepen nepředstavitelnou září. Za celý svůj život se necítil tak bezmocně, kolem něj bylo horko, nepříjemný pach a vlhko, navíc mu neznámý mohutný šum útočil na uši. Jen co se vzpamatoval, jeho prvním cílem bylo ochránit citlivé oči, a tak si srazil hledí co nejvíce do obličeje a zbývající mezery přikryl několika záhyby svého pláště. Teprve pak se odvážil oči znovu pootevřít. Dohromady nic neviděl, přesto byl schopen ve svém nejbližším okolí postřehnout místo, ze kterého na něj oslnivá záře neútočila tak silně. Více neváhal a klopýtavým krokem na to místo vyrazil. Sotva jas trochu zmírnil svůj divoký útok, bojovníka na jeho úprku zastavila kamenná stěna. Neschopen jakékoli jiné akce, usedl na zem, otočil se tváří ke stěně a čekal. Jeho vrtkavé štěstí jej nakonec nenechalo na holičkách dlouho a šílený jas začal ustupovat. Nejprve pomalu, pak stále rychleji, až se konečně bojovník mohl odvážit opatrně přes spuštěné hledí pootevřít oči a prohlédnout si své okolí. Podíval se kolem a strnul v němém úžasu.

Byl na písčitém plácku z jedné strany obklopeném nedozírným jezerem a z druhé jej tísnily skalní stěny. Zato nad hlavou neměl zhola nic! On, temný elf zahnaný do hlubin země před dávnými věky, nyní stál na povrchu prakticky bez naděje na cestu zpět! V prvních chvílích těžce bojoval s panikou a pokušením okamžitě znovu použít nespolehlivý klíč pro cestu jinam. Nakonec zvítězil rozum. Byl již unaven a pokud mohl soudit, zde snad nehrozilo žádné zjevné nebezpečí. Přesto jej ta myšlenka přiměla se znovu rozhlédnout a tak zjistil, že není na naprosto uzavřeném místě. Po skalní stěně se kamsi nahoru vinula úzká stezička. A co bylo ještě horší, seshora na něj shlížela jakási postava. Pozorovala jej bez pohybu a mlčky. Bojovník to dlouho nevydržel a začal nahoru volat jednu otázku za druhou. Odpověď nepřišla žádná, místo ní se postava beze slova pustila po stezičce dolů. Jak se blížila, bojovník si uvědomil, že se kolem ní drží temnota. Dvakrát zavolal, ať se zastaví, než stanula přímo před ním, a v tu chvíli si uvědomil, že je to žena.

Byla to ta nejkrásnější dívka, jakou kdy viděl. Ebenová pleť, havraní vlasy, zářivé oči, to vše mu naprosto učarovalo. Přesto se snažil uchopit rozum do hrsti a nepolevit v ostražitosti, jenže jeho zbraně jí byly pouze zdrojem pobavení. Nebyl schopen s ní bojovat. Navíc z jejího jistého chování a pohybů, když k němu přistoupila a sňala mu přílbu, měl pocit, že ji zná odjakživa, a když se dotkla jeho tváře, dočista zapomněl na prázdný prostor nad svojí hlavou. Byl si naprosto jist, že jí nedokáže nic odmítnout. Alespoň se za pomoci klíče připravoval k útěku. I to si však uvědomila a několika prostými slovy mu jeho záměr rozmluvila. Poslední šance na útěk se beznadějně rozplynula a bojovník tak poprvé v životě podlehl. Ranní svítání se přiblížilo neuvěřitelnou rychlostí a s sebou přinášelo prokletí povrchového světa. Ta tajemná dívka, snad bohyně, snad štěstěna, mu nečekaně nabídla pomoc a stvořila jiný portál, velmi podobný jeho vlastnímu. Padlo posledních pár slov a bojovník prošel jejím portálem do jakési rozlehlé podzemní síně. Hned poté portál za jeho zády zmizel.

[Geralt z Rivie]

V první chvíli bojovník pouze odpočíval a vychutnával si chvíle, kdy mu nehrozilo bezprostřední nebezpečí, ovšem zanedlouho jej začala pálit jedna důležitá otázka: "Kde to vlastně jsem?" Když zhruba celý půlden strávil sezením na místě a nevšiml si žádného znamení od té dívky, rozhodl se, že nastal pravý čas pro nějakou další akci. Opatrně začal prozkoumávat okolí.

Brzy seznal, že se nachází v podzemních prostorách jakéhosi dávno opuštěného města. Místní nestvůry sice v životě neviděl, nečinily mu ovšem sebemenší problémy. Bylo na nich jasně znát, že ještě nikdy neviděly nikoho jeho rasy, jinak by možná i pochopily, že drowímu bojovníkovi se mají klidit z cesty. Takhle končily buď bez hlavy, nebo překrojené vejpůl. Byly to ale mrchy zákeřné. Zatímco jejich příval se o bojovníka rozbíjel jako příboj o útes, menší skupina přišla odkudsi zezadu a pustila se do nebohého brouka. Když si bojovník všiml, co se děje, bylo už pozdě. Brouk ležel na zemi i s nákladem a nejevil známky života. Bojovník bleskurychle vyčistil okolí a pak poklekl k nehybnému broukovi. Při představě, že by měl veškerý náklad nosit na zádech on sám, se mu div neudělalo špatně a radši zkusil obětovat jeden z posledních cenných obvazů prosycených magií na svého nosiče. Zdá se, že štěstí mu zase začalo přát, neboť brouk se po chvíli pohnul a zacvakal klepety. Bojovník si tedy brouka přivázal velmi natěsno k sobě a vydal se hledat nějaké bezpečnější místo. Podzemní sál nebyl tak velký, jak se ponejprv zdálo. Celkem brzy jej uzavíraly podivné magické bariéry, kterými bojovník nebyl schopen prostoupit. Vydal se tedy na druhou stranu, do obyčejných a velmi neuměle opracovaných jeskyní. Cesta byla klidná a naprosto volná, její konec byl tím nepříjemnější. Bojovník se opět ocitl na povrchu světa, nyní s větší dávkou štěstí. Když už nic jiného, v okolí panovala tma dostatečná pro jeho citlivé oči a tak se mohl bojovník konečně rozhlédnout.

Stál na kameném ostrohu a kolem něj se tyčilo cosi, co navenek vzdáleně připomínalo houbové háje, které znal z domova. Mezi košatými hlavami těch velikánů probleskovaly jakési nespočetné, tajemně blikající body. To ale nebylo zdaleka nejhorší. Celé okolí se hýbalo a na bojovníkův sluch doléhalo neustálé hučení a šumění, které navíc každou chvíli protrhl nějaký výkřik či skřek. Bojovník sebou trhl a tasil zbraň při každém takovém zvuku. Jeho svět byl úplně jiný, naprosto tichý, a tak jeho bystré uši vnímaly i cvrkání cvrčků jako něco hrozivého. S obtížemi vzpomínal na lekce, které kdysi slyšel od Mistra Tradice, a nakonec pochopil, že se nacházi v lese. Ty divné houby, jejichž jméno si nebyl schopen vybavit, sice prý nevnímají ani neublíží, ale v těch hájích má žít spousta jiných tvorů a tak je podle Mistrových slov celý povrchový svět mnohem zákeřnější, než Temné říše. Bojovník si povzdechl a zalitoval, že se kdysi nezúčastnil žádné výpravy na povrch, v době jeho hlídek se z jemu neznámých důvodů žádná výprava nekonala. Nakonec se rozhodl, že vyzkouší místní podmínky na svém nosiči, v přítmí jeskyně z něj složil veškerý náklad a uvázal jej venku k jakémusi stromu. Zanedlouho se svět začal rozsvěcet a tak se bojovník stáhl zpátky až do opuštěného sálu a tam čeká na konec dne.

[Geralt z Rivie]

Už zase brousil, tedy spíše leštil čepel svého meče. Byla to zbytečná práce, žádná břitva by se za podobné ostří nemusela stydět, bojovník ale neměl co jiného dělat. Roztrpčeně si uvědomil, že je to stejné jako za posledních několik měsíců. Dny, týdny i měsíce se mu slévaly dohromady a on neměl, jak je měřit. Neplánoval zde zůstat a proto nezačal s počítáním času ihned po svém příchodu, ale až o několik cyklů později. Nyní toho zalitoval, nevěděl, jak dlouho již zde dřepí na místě odsouzen k nicnedělání. Stejně na tom nezáleželo, ale nebyla by tu ta nejistota. V mysli se vrátil o několik měsíců zpět, do doby krátce po svém příchodu.

Náhodou tehdy narazil na svirfneblinku utíkající před hněvem Lloth. Obvykle by se báječně bavil pozorováním jejího utrpení, tentokrát však zvítězila jeho touha překazit plány Pavoučí královny. Za okamžik již zuřivě krájel Llothiny stvůry na plátky vybíjejíce tak svůj vztek. Svirfneblinka se rozhodla přijmout neobvyklého spojence a společně zmařili snahu padlé bohyně. Pak jí z nějakého divného důvodu dovolil jít s ním a nakonec se rozhodl jí ukázat cestu do svého úkrytu. Dokonce spolu porazili tlupu šílených elfů, to tenkrát docela stálo za to. Pak ale jejich obydlí náhle vzplála a oni se rychle stáhli do bezpečí.

S tou malou ale dlouho nevydržel. S ní by nejspíš nikdo dlouho nevydržel, pomyslel si, přesto nyní zalitoval, že zde není. Ona se na povrchu vyznala a její zkušenost jej naučila pohodlně přežít a obstarat si jídlo. Bojovník otočil čepel a zarazil se, když si vzpomněl na tu tajemnou dívku. Náhle se objevila přímo u něj a bojovník pocítil klid. Neuběhlo ani pět vteřin, když tu se dívka náhle rozplynula a o okamžik později vstoupila do místnosti ta svirfneblinka. Bojovník ji v duchu okamžitě obvinil za zmizení té krásky a když opět začala být nesnesitelná, vztekle ji vyhodil. Již se nevrátila a nevrátila se ani ta čarokrásná dívka. A tak tomu je už po několik měsíců. To čekáni začíná být příliš dlouhé, pomyslel si bojovník a sevřel vyleštěný meč. Už mu docházela trpělivost.

[Geralt z Rivie]

Jakoby kdosi poslouchal jeho myšlenky, sotvaže temný elf sevřel rukojeť meče, objevila se před ním cizí postava. Nevypadala přátelsky, naštěstí se nakonec ukázalo, že nebyla hrozbou. Přišla jej jen vytrhnout ze strnulosti, aby se vzápětí na jejím místě objevila ta dívka. Že prý má pro něj úkol. Bojovník se zamračil. Po takové době má být tohle uvítání? Kde vůbec byla? Proti své vůli se hned po její první odpovědi musel pousmát. Dlouze ji políbil a vše bylo zapomenuto. Souhlasil, že splní její přání, a nechal ji, ať mu sdělí veškeré podrobnosti. Pak se vydal na cestu.

Ta proběhla celkem v klidu, dokonce se neubránil smíchu, když viděl orčí pokus o let. Nakonec se mu podařilo úkol splnit ještě před svítáním a vyhnout se tak slunečním paprskům. Návrat jej přesto poněkud překvapil, nevrátil se totiž do své již celkem útulně zařízené komnaty, ale do jakéhosi sálu. Zde se dozvěděl o plánech té čarokrásné dívky i o své roli v nich. Když se nad tím zamyslel, neměl si na co stěžovat. Podruhé ochotně souhlasil a pokusil se pro ně ukrást malou chvilku. Tento plán bohužel nevyšel a dívka opět rychle zmizela.

Krátce poté vstoupila do sálu jiná temná elfka, bývalá Llothina kněžka. To vyvolalo zajímavou konfrontaci, nakonec se však bojovníkovi podařilo dosáhnout svého a kněžka jeho postavení uznala, byť zdráhavě. Zdálo se však, že pomsta Pavoučí královny připravila kněžku o část soudnosti, když už ne o život. Přesto se domluvili. Bojovník nakonec vyvolal planý poplach, aby zjistil, jak toto místo funguje. Výsledek nebyl nijaký. Ne že by se nic nestalo, ale nijak nevybočoval z průměru, mohlo to být lepší i horší. Poznal tak druhou drowku, která mu pomohla se zorientovat v okolí. Zároveň viděl, kolik práce je potřeba udělat, a neubránil se malému povzdechnutí. Přesto se do ní pustil bez váhání. Po měsících nicnedělání to byla vítaná změna.

[Geralt z Rivie]

Zpráva o jeho příchodu se musela tím naoko opuštěným místem vcelku rychle roznést neboť během týdne se objevili další uprchlíci. Bojovník se tedy rozhodl svolat všechny, kdož se zrovna nacházeli poblíž a promluvil k nim. Zdálo se, že nikdo proti změnám nic závažného nenamítne, a tak pokračoval v rozdělování práce. To se jim líbilo ještě méně, očividně si zvykli na nicnedělání. Rychle určil práci i pro otroky, aby jim ukázal, že na tom nejsou zdaleka tak špatně, a poté se rozhodl jim dát ještě jedno pobídnutí. Vzal kladivo a pravidelné zvonění kovu o kov se rozléhalo Kráterem celou noc.

Druhého dne po setmění jej opět navštívila ta krásná dívka, jenže tentokráte mu místo nějakého úkolu dala dar královské ceny. Na tváři temného elfa se objevil úsměv, když si to uvědomil, a rozhodl se vzít jej jako potvrzení správnosti svých rozhodnutí. Ona bohužel neměla času nazbyt, tak se rozhodl zkontrolovat práci otroků. S potěšením konstatoval, že neztratili nic ze své výkonnosti, už měli téměř hotovo. Bude pro ně muset vymyslet další úkoly, s jedním nápadem si již nějakou dobu pohrával.

Když poté šel s tou svirfneblinkou prozkoumat větší část okolního neznámého světa, pociťoval uspokojení. Zdálo se, že se věci zase dostávají do pohybu.