Stíny z temnoty

[GeForce]

Jak bývalo zvykem, nikde nebylo bezpečno, za každým rohem číhala nebezpečenství a obzvláště v podtemnu.


Avšak hrůzná sláva podtemna, která naháněla hrůzu kdejakým spolkům a paladinům je kdo ví kde, ty únosy nebohých občanů a jejich zotročování, mučení,



a zabíjení...

Už příliš dlouho byl klid, už dlouho nikdo nepamatuje mrtvoly na cestách...


Nedávno se však ukázala kněžka, jež přivedla nové drowy, kteří chtějí ukojit svoji nenávist v krvi. Jsou nelítostní...


Mezi povrchňany se proslýchá, že jejich útoky jsou čím dál častější a krvavější...


Nedoporučuje se vycházet v noci ven, protože ten, kdo si cení života, ten neukáže v noci nohu z domu!


Kdo ví, jestli se někdo ukáže, kdo bude mít odvahu jim čelit...


Avšak, zatím nastává krutá a temná doba pro obyčejný lid... smrt přichází...

[Kinkin]

Undiel se probrala z nevědomí. Její tvář byla bledá, bez známek života, bez emocí. Byla jako stín. Její sestry a muži co přišli z hlídky čekali. Se zatajeným dechem sledovali, jak  její krev vrací tělu život....pomalu..... V celé komnatě vládlo znepokojující ticho.
Clanah´s s očima upřenýma na kněžnino tělo se zvedla a koukla na Pande.
"Víme, kdo to udělal?" zeptala se.
"Jejich těla byla nalezena blízko skalních útesů, . Víme jen málo Clanah´s."
"Pak se musíme zeptat jí," přikývl Nessu.
Studený  závan vzduchu probral Clanah´s ze zamyšlení. Pro ucho smrtelníka nic neznamenal,  ale Clanah´s postřehla niť souvislostí. Jedno ze tří bezvládných těl se pohnulo. Konečně...Undiel.
Sklonila se až k podlaze a slyšela jak Undiel slabě vydechla. "Odpusťte mi Pandee, zklamala jsem."
Nessu  mlčky zaceloval krvácející rány Undiel.  Sar´Dree rozhlédl s obavou na potrhané zbytky  uniforem nehybně ležících drowů..
"Mluv sestro," šeptla Clanah´s. "Chtěla bych vědět, jak se to stalo."
"Byli jsme na společné hlídce s tímto mužem jako Pandee nařídila. Měli jsme hledat nové úkryty v jeskyních u pobřeží. Když jsme opouštěli jeskyně u útesů, byli jsme na chvíli oslepeni."
Clanah´s přikývla......"Pokračuj".
"Když jsem nabyla zrak, viděla jsem, že nás pozoruje pár skřetů. Jen malá nepříjemnost. Vyměnili jsi  myšlenky s mladší sestrou a připravili luky.
"Urážky?"  Clanah´s četla myšlenky polomrtvé drowky.
"Ne víc než je zvykem u skřetů. Odpověděli jsme rychle a jasně. "A oni vás napadli?" Clanah´s se zeptala: "Když mi řekneš, že dva skřeti srazili k zemi dvě z mého domu nepomůže Vám ani Lloth.  Stánu z Tebe kůži sama ...."
"Ne,, paní" Undiel vydechla: "Nesthli nás urážet dál, šípy jim prokláli hrdla. Ale pak se najednou objevilo dalších šest skřetů, zničeho nic"
Clanah´s pohlédl na Sar´Dree, který souhlasně přikývl..
"Nečekala jsem a otevřela portál. To bylo ve chvíli, jak druidka srazila mou sestru na zem. Snažila jsem se dostat k portálu, ale její bleskový meč mně zezadu srazil k zemi a já jsem upadla. "
"Druidka?"  zeptala se Clanah´s zvýšeným hlasem,aby ho slyšeli všichni.
Undiel přikývla. "Poznala jsem, že je to druidka  podle kouzel. Přivolala na nás blesk z nebe,který srazil mojí druhou sestru na zem."
"Nemohli jste něco udělat......kněžky a bezmocné?" vyzývavě se zeptala Clanah´s.
"Ne"Undiel zaskučela bolestí.... "
"Druidi" přerušil těžké ticho Sar´Dree. "Slyšel jsem, že byli vymýceni, nebo se ztratili v hlubokých hvozdech na ostrově. Osamoceni nemají dost síly."
Clanah´s se podívala na muže, jehož rány připomínali útok zvěře.. "Odkuď se vzala...druidka?"
"Undiel zatla zuby a otočila se k nejvyšší ... ''Myslím, že ..."Odpusťte mi Clanah´s. Jak mně srazila,
uslyšela jsem jak skřeti v bolestech řvali její jméno."
Clanah´s vykřikla a levandulové oči ji zapláli vztekem . "Chci odpověď, tvrdou a ráznou....krev za krev. Chci mít na obětným oltáři tři hraničaře nebo druidy. Přivede je sem....ke mně. Za každou zabitou, nebo zmrzačenou sestru jeden povrchňan....za  každou z nich, bude jeden z nich obětovanej. Lloth chce krev....je lačná....v těch dobách temna,co postihli náš domov."
Z kouta komnaty se ozve tichý rozvážny hlas čaroděje, poradce vůdkyně"Je to moudré Clanah´s? Vyhledávání msty teď, když jsi hledáme nový domov....Stejně nám jedna sestra kněžka zmizela před necelým úplnkem a nikdo neví kde je. Proslýchá se, že je vězněna porchňany."
Bič vůdkyně zasvištěl vzduchem a zarazil ho dřív, než stačil pokračovat. Krev vystřikla z rozsekané tváře. Poradce se skácel k zemi.
"Krev za krev," zasyčela Je to naše cesta." Poradce i přes krvácení z úst škytl, "Sae.... Clanah´s ...."
Clanah´s se vztekle na něj koukla"Ale? Chtěl jsi něco dodat?"
Sar´Dree se zděsil. "To byl, prosím vás ... Clanah´s jen návrh..." Clanah´s se otočila k drowům.''Vy to nechápete, že?.....
"Přežili jste jen díky tomu, že jste v mé rodině a přežít....to je pro nás rozhodující''
"Myslel jsem, že zprávy jsou staré jen tři dny" Sar´Dree zklopil oči a podíval se na podlahu.
Clanah´s na chvíli zpomalila a chladný úsměv se jí rozprostřel na tváři.
"Pochopili jste všichni.....samozřejmě! Ušklíbla se.... to by mělo stačit." řekla. Její ruka projela přes poradcův obličej a jeho rány zmizeli.
Clanah´s se rozhlédla kolem. "Sar´Dree. Promluv se sestrami. Řekni, co se stalo tobě. Řekni jim, že mám představu o tom, jak odpovědět"
"Sae....Clanah´s" Sar´Dree se hluboce uklonil a skloněný couval z místnosti.
Clanah´s se zhluboka nadechla. ''Zabere nám to velkou část nezbytného času, ale útok na můj dům nesmí zůstat nepotrestán. Kdybychom neodpověděli dlouho, mohlo by to být bráno jako známka slabosti.''
"Krev za krev," řekla. "A Loth ji bude mít. Na povel jsi to vezme jedna z mých sester. Lovci vyrazíte hned! Na začátek mi přitáhnete druida. Hned!" Pět černě oděných drowů vyskočilo od stolu a spěchali ven z komnaty.
"Na druhou stranu je dobře, že náš dům je stále neznámý v tomhle nepřívětivém světě. Zavolejte  mi přízračné zabijáky. Nechci už žádné další překvapení. Chci vědět, co se děje v širokém okolí! "
Tucet mužů ze stínu zmizí z dohledu.

Clanah´s  poklekla a několika krouživými pohyby uzdravovala Undiel. Zašeptala jí: "Druidi mají svůj háj. Něco posvátného. Chtěla bych vědět, kde je. Najdeš ho a vrátíš se. Pomůžou ti sluhové"
Kněžka vyřkla zaklínadla a začali se objevovat pavouci. Lezli snad ze všech koutů komnaty.
Undiel se otřese a vstane.  Přehodí jsi přes zkrvavenou zbroj zbraně a vyrazí do divočiny. Pavouci za ní, zmizí tak rychle, jako se objevili.
"Takže ... druid se odváží zaútočit na můj dům, na moje sestry ...zákeřně, bez varováni...Připomíná mi to nás...ponuře se usměje.....účtování mám ráda.....ukážu jim" rovnováhu "

"Nepřivoláme tím hněv druidů?" zeptala se Pandee, jediná co směla vznášet námitky bez hrozícího biče  Clanah´s. " Pokud bychom znesvětili jejich posvátne místa …......"
Clanah´s se hrozivě usmála, "He, nejvyšší. Ale má mnoho náhradních mužů. Jsem si jista, že je přesvědčím, využít háj k našim účelům. Jak padne její hlavní kněžka Kro'xz  bude po všem.
Nic nám nebude stát v cestě v sjednocení přeživších, po útěku z našeho domova v... .
Jestliže bude háj znesvěcen a vydrancován podezření padá na jejich rod. Moc dobře vím, že drowové válku s „povrchem“ odložili a šetří sílu...Jen doufám, že Sar´Dree zprávu doručí včas a strach mu nedovolí se opozdit. "
Pandee se usmála, "Líbí se mi to. Máme pomstu a rod Dr´oxz bude nést důsledky, aniž by bylo narušeno naše příměří. To je velmi ..."
"Drowské?" Clanah´s se hlasitě zasmála. "Brzy se to naučíte taky, sestro. Tahat za nitky a ovládat nejen drowa, jak loutku. Musíme dát věci do pohybu."

"Sae Clanah´s." Pande se uklonila v hluboké úctě jako ostatní a  odešla šířit  zmatkem mezi své  „přátele“ s vidinou, že brzo bude jejich rod s vůdkyní Clanah´s v čele.....na výsluní zbylé drowské společnosti.

[Kinkin]

Pod rouškou tmy, spěchá směrem k lesu, podivná skupina stínů. Srp měsíce visel nad západním obzorem a vykouzlil na krajinu přízračné světlo. Undiel myšlenkou přenesla jedovatým pavoukům příkazy a zůstala stát. Přemýšlela nad každým krokem, nad vším, co udělá. Věděla, že jí to zpomalí, ale už nechtěla zklamat Clanah´s. Nepřežila by to. Slepá oddanost k vůdkyni rodiny, pěstovaná od mládí, nedovolila kněžce porušit rozkaz.
Cesta k lesu byla až povážlivě snadná. Dláždili ji mršiny otrávených a dokousaných zvířat. Pomocníci dělali svoji práci. Nesnášela to místo kde byla, kraj, přírodu, zvířenu a všechno kolem ní. Připadala si jako kus vyvrženého zvířete, pohozeného bokem. Nechtěla si připustit myšlenku, že by zůstali na povrchu, v jeskyních, jako krysy navždy. Neskutečné útrapy posledních měsíců, hledání nového domova je všechny oslabilo a otupělo jejich mysl a konání. V koutku duše si připustila selhání v jeskyních u pobřeží. Bytostně cítila blížící se rozbroje a nevoli, mezi rodinami přeživších drowů.
Příkaz a splněný úkol – jen to jí dávalo smysl. Rychle a tiše se dostala na okraj lesa. Hučení  stromů a listí  jí rušilo ze soustředění. Pavouci zůstali jen dva, zbytek  zmizel v temném lese.
Vklouzla do stínu a rozběhla se vstříc podivnému skřeku co vycházel z hlubin hvozdu...................

[Kinkin]

                                        


                                                                         
Budete trpět mou rukou -  Undiel -

Před 10 lety........................................

Bez zaváhání Undiel vypila tekutinu. Byla trpká a pálila ji v krku, ale ovládla se. Měla dlouholetou praxi v „pití“ jedů, které by spálili vnitřnosti většiny drowů. Položila dřevěný pohár na zem a zavřela oči. Druhá ruka jí vklouzla do kapsy na zbroji, kde měla protijed. Stalo se. Za dvě hodiny, by ho měla vypít, jinak zemře.

Její madlové oči bloudili po jasné obloze a počítala čas.....uplynuli minuty...hodiny. Setmělo se. Dlouhé stíny se rozlezli po skalní prohlubni, kde se schovávala.  Bude tady brzo....“pomyslela si“. Silný vítr čechral listy, které vířily kolem a Undiel se zachvěla. Nebo......... možná, tady už je.

“Proč jsi přišel, druide?“ Zeptala se tiše i když necítila žádný strach, krev z těla jako by jí zmizela. Nebýt tmavé kůže, byla by průhledná jak kapka vody. Zvuk lesa jako by přicházel z korun stromů. Díky vidění ve tmě spatřila vysokou siluetu u okraje lesa, dlouhý černý plášť zakrývající celou postavu a stříbrné oči zářící ve tmě.
Vnímala jen škubání svalů. To nejhorší, co jí mohl udělat bylo, že jí zabije. To si zajistila sama vypitím jedu. Tak jí nemohl zajmout a mučit.
Jeho stříbrné oči propíchli Undiel až do nitra myšlenek, co jí vířili hlavou. Divně se zkroutila a začala rychle vydechovat. Přistoupil k dívce a sklonil se nad ní.
“Abych byl upřímný, nejsem si jist“ Byla jste nepřítel druidů dlouhou dobu, ale nyní jsem zůstal sám“    ......Zatnul zuby a zasyčel...“Vyhráli jste....ale jen Dannan ví......že jednou budete zatraceni. “Já...... jsem“.....zkoumavě si prohlédl dívku......“ já sem tě vzal na milost.....nechť mi rodina a ti co zůstali odpustí“
Undiel nevěřícně zvedla pohled  na tmavou postavu. Sama by tomu těžko uvěřila.....nejednou se nechovala jako drow. Roztřásla se, její nádherné tmavé tělo se zvlnilo......tichým hlasem se zeptala... “Proč?“....křeče způsobili, že skoro přestala dýchat.
“Byl jsem podveden!“zasyčel. “Zemřeli rychlou smrtí! Měli umírat pomalu, abych završil mstu a přísahu.....Undiel slyšela z jeho hlasu bezmezný vztek a lítost..... “Měl jsem cítit a vychutnat jejich strach z porážky! Teď je už pozdě.......pozdě na mstu a lítost!“
Tmavá postava muže vystoupila ze stínu. Undiel spatřila bledou tvář a dlouhé bílé zářící vlasy. Připadal jí jako jeden z její rasy, jen pokožku měl bledou, jak měsíční svit, který na ně prosvítal mezi korunami stromů.. Zastřeným hlasem řekl,
“Vy drowové a  neznalí lidé této země, jste zabili mou rodinu. Příkoří a pověry.....to přinese záhubu lidem a vám drowům. Přijde den, když i tví blízcí budou pochodovat jak dobytek na jatka........Vzpomněl jsi na kruh....proroctví rady starších, o lesní dívce, která až přijde, pozvedne lesní lid..........k bývalé slávě. Přinese odplatu za všechny příkoří.
 “Zatraceně s celým kodexem neutrality.  Ži a nech žít.“ Najednou muž vzepjal ruce k nebesům....zahřmělo a oslepivý zářící blesk osvětlil les a kameny kolem. Nechť se stane Dannan.
….....stříbrné oči muže upřené do dálky, vlající bílé vlasy............to bylo poslední, na co jsi Undiel vzpomněla. Zkroutila  se v křečích a jen tiše špetla “Druide...já......já..................“

Probrala se a podruhé nevěřícně zírala na muže , co jí potíral rty protijedem z její kapsy.

Následovalo dlouhé ticho. S nejistotou v hlase se ho zeptala znovu “Proč? Proč jsem ještě naživu, měl si mně zabít, jak všechny z mé družiny. Ty ... jsi se mnou?" Muž se dívce zadíval přímo do očí.
“Zabili všechno, co mi bylo drahé. Neutralita je formou zbabělosti. Už nejsem druid, ale jen stín toho co jsem byl. Stín co přináší  zkázu a ty budeš mým nástrojem. Naučím tě všechno, co vím a ty mně všechno o temných silách....říkej mi.....Caldur....jako otevřená rána na mé duši“
"Už je to dlouho, co mně někdo oslovil mým jménem". Zdálo se jí, že ten lehký pohyb jeho rtů, byl úsměv.
Caldur jí podal zbytek protijedu. Undiel ho rychle vypila. Otřela si rty. Zadívala se mu do očí a lehce se usmála. Právě se stala renegátkou.......zběhem své vlastní rasy. Její mandlové oči ale zůstali chladné a smrtící.

“Tak začneme ? “................................

[Kinkin]

Undiel v podřepu, opřená s jednou dlaní o zem a druhou zvednutou před sebe. Caldur stál před ní a zkoušel vliv jejího kouzla na sobě. Dívka se soustředila a z její dlaně vyrazil proud plamene. Překvapený Caldur stěží uhnul spalujícím plamenům. Když dívka opakovala kouzlo, byl již připraven a zkropil jí sprškou deště.

Undiel se rozesmála, vstala a utřela si zmáčené tváře. Cvičili a učili se navzájem sesílat různé útočné a obranné kouzla. Bylo to vyčerpávající, ale pokaždé se v skrytu duše těšila na jejich dlouhé rozhovory u ohně, po setmění. Její vědomosti den ze dne sílili až to Caldura udivovalo. Nechtěl jsi to připustit, ale jeho vztah k dívce začal nabírat jiný směr než předpokládal. Byla to dívka výjimečných kvalit, šíleně odvážná s vůlí, s jakou se ještě nesetkal. O drowech slyšel hodně, dalo by se říct, že je znal lépe než lidi. Válčil s nimi, bral je kolikrát jako zajatce, jen postřádal u nich jediné. Lidskost. Ale Undiel ho přesvědčila o opaku. Navzdory tomu, co jí naučil, schopnosti ovládat temné síly jí zůstali. Nakonec to byla inteligentní bytost. Bohyně, které sloužila, jí patrně nadělila i jiné schopnosti a dary. Po několika měsících společného "bytí" konečně věděla pravdu. Život nebyl jen černý a bílý.

Nesnášela harmonii lesa, zvuky a všechno kolem. To byla jedna z mála věcí co nemohla překonat. Caldur si nedělal iluze o její moudrosti a citech. Asi udělal chybu, ale pro něj začal být důležitý jeho vztah k ní. Podle Undiel byla příroda jen hloupá, brutální síla, která by se dala využít pro vlastní účely. Nepochopila podstatu harmonie vztahů a kodexu přírody. Zjistil, že to co viděl na několik měsíců se protáhne možná na několik let. Koneckonců na jejich cíl to nemělo vliv. Byli to jen  osobní vlastnosti dívky, která prahla po moci.

Byl večer. Undiel si třela citlivé místo na krku, kde dostala ránu. Caldur rozváděl myšlenku, co udělají po splnění svého úkolu. Chtěl se usadit někde v hlubokých lesích a žít klidně daleko od lidí drowů a elfů. Neřekla mu nic, i když to znělo lákavě. Jenomže dívka měla plány jiné a byla ještě hodně mladá. Nechtěla zbytek života žít pod sluncem, měla své představy o budoucnosti. Možná, kdyby byla starší. Zkušeností a rozum by zvítězili nad neutuchající touhou po moci, přikývla by.  Ale dnes ne, dnes ještě ne.

Po 3 letech.........................................

Je nepochybné, že ti hlupáci budou spát v táboře, s vědomím, že nic zlého nestane. Slunce bylo vysoko na obloze a Undiel se chystala na svoji první akci. Jedna z mnoha pověstí mezi prostými občany byla, že drowové neutočí přes den. Ale Caldur a Undiel to změnili. .
Undiel jen zasyčela......"Nastal čas k nápravě......možná to nepřežijme. A když ... založíme klan svůj, klan renegátů................"

Pár nachových očí sledovalo z houští u skal dvě postavy...muže a dívky, mizejících v mlžném oparu lesa.

[Kinkin]

Chomáč chapadel se ovinul kolem jeho krku. Zalapal po vzduchu a vyvalil oči. V pudu sebezáchovy začal mlátit rukama kolem sebe, ale větve a trní ho pevně drželi. Undiel počkala, až  jeho “divočení“ a mlácení zpomalí a zrušila kouzlo. Hraničář zalapal po dechu.

Usmála se na něj a promluvila klidně, jako by se seděli někde u ohně v družném rozhovoru. Víš, kdo já jsem?"

Hraničář si odplivl a z úst mu vylítla krev smíšená se slinami. "Jsi špinavá drowka a budeš zatracena. Je nás tu nespočet a budeme vás všechny pronásledovat až do posledního drowa. Tady nemáte co dělat. Všichni vědí, co jste zač."

Udeřila ho a její nehty mu nechali na tváři hluboké krvácející rýhy. "Drowka? Uchechtla se. Ty a   tvoje družina jste se vydali na lov, aniž by jste věděli, koho a co hledáte. Možná chcete  uspokojit váš pokřivený názor, pro někoho “vyššího“ nebo jen tak pro vlastní spravedlnost. Nebo možná jen pro uspokojení obyčejné mužské touhy .
Kapky krve kapali z okraje jeho brady. Natáhla ruku a chytla jednu z nich na špičku prstu. Dívala se na ni mlčky dlouhou dobu. Pak prst olízla a usmála se.

"Máš pravdu, nebudu zapírat. Jsem drow a ne obyčejný. Zasmála se. Mučím tě už hodiny a ty žiješ. To vypovídá o mých “kvalitách.“ Nechci přemýšlet a rozvádět co jste dělali vy mým sestrám. " Přitiskla si ruce v bok v předstíraném úžasu. "Nevěřím, že zrovna ty a jsi byl jiný. Teď mně napadá jediné."Jsem ta dobrá, nebo ta zlá?"

Naklonila se k hraničáři, jako by ho chtěla políbit a zašeptala. "Dovol mi, abych tě ujistila. Jsem ta velmi, velmi ... zlá."

Znovu “vzkřísila“ chapadla, které nebožáka přibili k zemi. Hraničář téměř hodinu řval bolestí, než za hlubokého chroptění ztichl.
Undiel stála a pozorovala, jak umírá. Zvedla pohled na postavu, co stála poblíž, v houští. Zamrazilo jí. Ještě nikdy, od doby co jí “chytil“ neměl Caldur takhle ledovou tvář. Už si nebyla jista, jestli stojí při ní.

"Pojď, Bryx," křikl Caldur a zmizel v lese. Vlk se zmateně podíval na Undiel. Olízl si čenich v očekávání a rozběhl se za druidem.
" Undiel odvrátila tvář a roztřásla se. Vlna citů, které nechápala jí zaplavila celé tělo. Kousla se do rtů, až jí vystříkla krev. Pak zvedla ruku na pozdrav. Bez odezvy.............
Rozběhla se opačným směrem, ke skalám na západe hvozdu.

Byla už noc a Undiel zjistila, že je po dlouhý době sama. Přitáhla si  plášť a podívala se na noční oblohu.......neobvykle chladné noci na konci léta.  Zima přichází.

Caldure.....................

[Kinkin]

                                                                                                                 

Byla skoro v bezvědomí, když se chladná a vlhká mlha začala spouštět k zemi.. Otevřela oči. Nic necítila, jen ostrý jas světla, co jí pálil. Nemohla to vydržet dlouho. Všechno kolem bylo tak jasné. Světlo se odráželo od vloček sněhu, který přes noc napadl a pokryl její vlasy a kůži. Zimu necítila, jen tiše zírala na jasnou oblohu. Sledovala malé křišťálové vločky, jak pomalu padají k zemi. První sníh na podzim...............
 Undiel byla podrážděná a hladová. Na poslední výpravě utržila rány, které se jí vůbec nehojili. Zkusila vstát, ale vyšel z ní jen chraptivý sten.....zkroutila se. Vlezlá zima a světlo jí zbavili posledních zbytků síly, co ještě měla.. Už nevnímala ani sníh. Tupě zírala před sebe.

Caldur....muž, co jí zlomil srdce, duši a rozbil její sny......to bylo poslední, na co myslela, než upadla do bezvědomí.

Jeho paže těsně kolem ní. Cítila teplo a slabou vůni jehličí. Studený sníh vnímala najednou jako uklidňující a bolest v noze ustoupila.  Všude kolem nich bylo mrtvé ticho. Neslyšela jeho smích, ani to jeho, kolikrát nesmyslné povídaní. Jen muž a žena, schouleni vedle sebe. Dvě postavy, co se ztráceli v mlze.

Praskání hořícího polena jí vytrhlo ze spánku.......byl to jen sen?

Vlhký čumák Bryxe vrazil do její tváře. Undiel chvilku trvalo, než se jí oči přizpůsobili světlu kolem ohniště. Posadila se a zasténala, jak jí vlna bolesti projela tělem. Dívala na blížící se hromadu přikrývek, ze kterých „čouhala“ mužská hlava.
Caldure........vykřikla. Uklidňující slova druida a  horký nápoj. Věděla, že je v bezpečí. Schoulená v dekách z teplé srsti, usnula během okamžiku. Podruhé se probudila na vůni pečeného masa a vařící polívky. Caldur s ní mluvil jemně, ale byl zamračený. Než stačil začít další větu, Undiel ho chytla za rameno a přitáhla k sobě......děkuji.
Stačilo. Dost bylo msty a beznaděje. Nechci zůstat prázdný.....chci žít.....prázdnota zabíjí. To je důvod, proč jsem tě opustil.
 
Jeho výraz potemněl, jak pokračovali v rozhovoru. Z každým vyřčeným slovem cítili, že potřebují jeden druhého. Když se jim setkali pohledy, věděli, že se jejich zjizvené duše sblížili......................

                                                                                                                             
 

[Kinkin]

Po 6 letech................

Poblíž kraje lesa, na odlehlé louce, stojí jednoduchá chýše z trávy a kamene. Dveře, spletené  z  větviček a prken, pohybují se na pantech tam a zpět. Opírá se o ně vítr, který fouká přes stromy od rybníka na západ. “Zpěvavci“ všech barev, létají po obloze v nesčetných hejnech. Tmavé mraky, které se houfují jak stáda oveček, ve snaze okrást zemi o milost světla, se pro tento okamžik rozptýlily. Jejich temné odstíny oranžové a ohnivě červené, se jako chapadla dotkli tmavého purpuru. Lehká mlha sedá na louku, ve snaze zachytit poslední blednoucí pramínky zlatého slunce.

Opodál chýše stojí Undiel, vzhlížející k obloze. Z čela si otře několik toulavých krůpějí potu. Jemná záře, na její klidné tváři...... úsměv, zlomí její “obvyklou“ nostalgii a vzpomínky. Stříbrné skvrny v jejích mandlových očích zůstali jako památka na léta života...... s Caldurem. Rozzářené ve slábnoucím světle, jak se dívá na první hvězdu noční oblohy.
Je prostě oblečená. Tunika ze sluncem bělené jelenice a pár volných sandálů. Její prsty se boří v měkké hlíně a vedle ní hromada plodů jejich zahrady. Dary země, jak říkával Caldur. Po mnoha letech strávených s lukem, čepelí a mstou, pár let klidu.

Hluboké vzlyky se jí prodrali plícemi. Už jim “nekladla“ překážky. Ruce se jí zastavili...jen na chvíli. Řekla tiše...jen tak....pro sebe... "bohové ... kdy se to skončí“. Myšlenky, jak dravec trhající její bytí na kusy, opět bloudili v časech nedávných. Šest let ... to vypadá tak dávno, a přesto je to chvilka. Chvilka štěstí, za kterou bude vděčná do posledních dnů svého života. Caldure.....nic...ticho...jen houkání sovy a divných skřeků z lesa.. Nebyla to odpověď, jen hluboký smutek v jejím hlase.....slova...slova.....přijmout přírodní koloběh věcí.
Slova druida.....nenáviděla teď přírodu ještě víc. Nikdy se nesmíří se ztrátou milovaného, i když odešel v klidu a štěstí.  Nechápala to, jeho smíření se smrtí. Věděla, že jednou přijde její čas a připojí se k němu. Vzpomněla si na jejich první setkání a na jed. Nemusela by “čekat“, až se jednoho dne by se připojí k milovanému. Ale společný čas, čas jejich soužití, zanechal v Undiel, v její lásce ke všemu živému hluboké rýhy. Zalapala po dechu....bohové....
Po letech jsi vzpomněla na svoji rodinu. Leží v posvátných zemích, tam hluboko, v její domovině. Její sestry...kněžky......rod.
Usínajíc, zakroucená v přikrývkách, cítí laskavé dotyky svého nejmilejšího.......je to jen sen?

Z lesa, nedaleko chýše, vystoupí na stezku pár stínů. Nachové oči jednoho z nich zabloudí pohledem na stříbrný měsíc.....skřípajícím hlasem štěkne "drowsky".... je čas...

[Kinkin]

Drowí bojovnící se tiše plížili k chatrné chýši z dřevěných prken. Stříbrný svit měsíce prodlužoval stíny postav a prosvítal skrze mezery do domku. Náhle vpadli dovnitř a našli jen rozházené kusy hadrů a povalený nábytek. Tiše se vytratili a jako vlci, co ucítí čerstvou krev, rozběhli se po stopě Undiel, vstříc temnému hvozdu.

Utekla na poslední chvilku....tiše a rychle. Zamířila si to do tábora dřevorubců, jižně od chýše, místa známého jako Skála nářků, nedaleko východním okraje Elfího hvozdu. Chvilkami se jí zdálo,že neběží sama.
Rychle hodila myšlenku stranou a soustředila se na běh. Její vrozená všímavost jí ale nelhala. Jen o pár desítek metrů od ní, pod úbočím vršku si razil cestu hustým porostem mladých akátů muž. Musel si ji všimnout už dřív. Undiel běžela směrem do kopce a pak zpátky, aby zmátla aspoň na chvilku pronásledovatele. Najednou se  oba ocitli v těsné blízkosti, vedle skalnaté části vršku.

Elor položil ruku křížem přes prsa a sklonil hlavu. Plášť mu vlál volně kolem těla a s pohybem hlavy rozhodil několik plavých copů, co se mu rozsypali kolem ramen. Undiel si olízla suché rty a kývla lehce na oplátku.
Znala  zamlklé hraničáře.....poslové smrti...aspoň v její případě. Věděla,že musí dlouhou čekat, než s ní začne mluvit. Pozorovala jeho tvář dlouhou chvíli. Její víčka napůl zakrývala mandlové oči, když si Elor prohlížel dlouhé jizvy na jejím krku.

Vzájemnému prohlížení, udělala přítrž lehkým kývnutím ruky směrem k jihu. Pronásledují mně...štěkla málem drowsky. Elor sáhl po luku a bez řečí vyrazil na jih. Rozbřesk ranního slunce ozářil jeho mizející postavu, když se Undiel rozhodla a rozběhla se za neznámým..........................