Kandelabrie forum
0
   Domů   Nápověda Vyhledávání Skupiny Kalendář Přihlásit Registrovat  
Březen 28, 2024, 11:00:11 pm *
Vítej, Host. Prosím přihlaš se nebo se zaregistruj.

Přihlaš se uživatelským jménem, heslem a délkou sezení
Novinky:
 
Stran: [1]
  Tisk  
Autor Téma: Očima elfa  (Přečteno 4934 krát)
Amelor
Host
kdy: Leden 12, 2010, 06:21:07 pm




...ani to nejbystřejší oko by v tu chvíli nezahlédlo jedinou zaříci hvězdu, i měsíc jakoby zůstávala raděj zahalen ponurým závěsem noční oblohy, tonouc ve své samotě.

Nadcházející noc byla opravdu tmavá a temná. Ne však tak jako několik jeho posledních dnu. Navzdory tomu jak temná mohla vůbec být, jen stěží by překonala hrůzu, kterou musel mladý elf přežít.

Ačkoli to bylo už několik dlouhých dnu, ošklivě vyhlížející šrám nad jeho okem se srůstal jen hodně pomalu. Ještě pořád tolik bolestivé zranění bylo však v tu dobu tím posledním, co elfa trápilo.

V hloubce svého neklidně bijícího srdce cítil, že šrámy na jeho duši se budou srůstat mnohem déle, jestli se jím to vůbec někdy povede.

Popravdě nestál o snahu to zjišťovat a napříč své výchově, kterou mu rodiče s upřímnou láskou vštepovali po celý jeho zatím poměrně krátký život, celá událost nim otřásla natolik, že byl přesvědčen o jediném.

Poslední co ho dělí od milosrdné smrti, jsou otázky. Otázky na které měl tuhle noc dostat jasnou odpověď...

Poslední změna: Březen 05, 2010, 01:43:45 pm od Snekoun Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #1 kdy: Leden 19, 2010, 04:09:43 pm

...tlumené světlo plamenu protínajících všudypřítomnou tmu, ozařovalo nejen mohutné kmeny lesa rozestoupené kolem, ale i dvojici kamenných tváři.

Zatím co první z nich nesla zvláštní půvab a čistotu mládi, kterou hyzdila jen zapálena rána táhnoucí se ponad levým okem až někam do vlasu.
Druhá z nich očividně patřila někomu mnohem zkušenějšímu. I na elfa vypadala značně zestárle a množství výrazně viditelných vrásek ji na veku taky nijak neubíralo. 

Malým provizorním táborem zavládlo na chvíli, pro něj zdánlivě nekonečné ticho. Ticho, které přerušilo až zapraskáni větve olizované bezohlednými plameny ohniště.
Jediná větev, ještě donedávna živa a hrající zeleni jejich krásných a zdravích listu, teď z posledních sil sama marně vzdorující nenasytným plamenům, stačila v okamžiku odvyprávět osud jejího lesa.

Její zoufale volání vytrhlo staršího z elfu ze zamyšlení a přinutilo ho pohlednout do tváře poznačené něčím jiným než neúprosným časem.
Mladý elf až doteď napjatě posedával u ohniště a odhodlaně probodával starce pohledem, snažíc se zachytit každý co jen sebemenší pohyb v jeho tváři a vyčíst z ní svou odpověď, ať už měla byt jakákoli. Až nechtěně věnovaná pozornost mu opět otevřela ústa a on o něco naléhavěji, připomněl starci sebe i svojí otázku. “Řekni mi to Ascale! Kým jsem?! Chci to vědět!“

Starší elf vyhýbavě sklopil své unavené oči a stejně tak zněla i jeho odpověď. “Jsi její dítě. Tak jako já, jako tvá matka i tvůj otec.“
Promluvil tichým hlasem, který měl zřejmě za úkol mladého elfa uklidnit. Nenalhával si, že by mu jeho odpověď mohla stačit, nebo by ho snad mohla uspokojit, zmínka o jeho rodičích ho však měla alespoň na chvíli umlčet.

Sám později litoval, že tak udělal, no v tu chvíli doufal, že se mu tímhle způsobem povede vyklouznout z nepříjemného rozhovoru.

Mladší z elfu však očividně nehodlal tuhle noc ustoupit. Nebo že by měl Ascala tak dokonale přečteného? Byl to předse jediný elf, kromě jeho rodičů, kterého kdy poznal.
Tak či tak, rychle potlačil úzkost která v něm bolestivé narůstala a vyčítavě se zamračil na starce sedícího naproti. Jeho přísný pohled zapůsobil přesně tak jak potajme doufal.

Ascal se s nevůlí ale předsejen vzdal pomyšleni nato, že brzo snad konečně přimhouří oči, aby se ponořil do snu. Ještě s vetší nevůli se však vzdal myšlenky nato, že příběh svých rodičů uslyší elf z jiných než z jeho úst…
Poslední změna: Leden 19, 2010, 04:26:26 pm od Amelor Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #2 kdy: Leden 26, 2010, 06:01:03 pm

…Ascalova tvář se ještě hodnou chvíli bořila v zemi pokryte čerstvě napadaným listím, hledaje ukryt před pohledem, jenž ho neúnavně svíral. Na jeho pokrčeném čele se zakrátko objevila i kapka potu, která se ještě stačila zalesknout v záři planoucího ohniště, než si to namířila mezi jeho husté a zšedivělé obočí.

Až pak, konečně vyhrabal svůj pohled z listí, aby ho vzápětí věnoval svému společníkovy. S těžkým výdechem, který následoval hned poté, starce opustili i poslední zbytky falešné naděje. Už mu nic nebránilo vypustit z úst slova, o kterých byl pevně přesvědčen, že je mladý elf toužebně očekává. Ty co měli následovat po nich, mu už takovou jistotu nepřinášeli.
“Dobrá, budu ti vyprávět o rodičích, řeknu ti o tvé matce i otci vše, jak si to sám pamatuju.“

Jen co stačili Ascalova slova dolehnout do uší které je netrpělivě očekávali, tělem jejích majitele se prolilo slabé leč citelné teplo. Sám nedokázal odhalit, jestli ho vyvolal záblesk chabého uspokojení, nebo pocit který se v něm dral z hloubky na povrch. Mladý elf si až teď uvědomil, že to po čem tak horlivě baží, ho začíná děsit.

Tajemný závan tepla se z jeho těla vytratil stejně rychle jako strach, který potlačil pocit v tu chvíli mnohem silnější. Ještě čerstvá vzpomínka bodala a pálila víc než rozžhavená čepel. A zatím co ho zaléval horky pot a teplo, jenž pro něj nebylo ani trochu příjemné, jeho oči přitahované plameny ohniště, pomalu opouštěli starcovou tvar.

Stačil krátký pohled aby plamen ohniště vyšlehl do neskutečných rozměru. Ve vteřině se slábnoucí ohniště proměnilo v zuřivý požár, kterého žár byl tak prudkým, že elfa nakonec oslepil. Vše na co se zmohl, bylo jen zběsile otáčení hlavou ze strany na stranu, které působilo krajně zoufale. Než však stačil udělat něco víc, naštěstí, zahledl v jednom z prudkých pohybů matný obrys sedící postavy.

Zrak se mu pomalu vracel a už zanedlouho se mohl na vlastní oči přesvědčit, že po strašlivých plamenech nezůstala až na ohniště, kterému pro jistotu věnoval jen krátký pohled, jediná stopa.
Jeho oči opět spočinuli na zestárlém elfovy a až jeho, klidný dech ho definitivně utvrdil v tom, že hrozivé peklo mělo místo jen v jeho hlavě. Ascal zůstával mlčky, zatím sám, ponořen do svých myšlenek…
Poslední změna: Leden 26, 2010, 06:21:43 pm od Amelor Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #3 kdy: Leden 27, 2010, 07:12:47 pm

…i pro elfa věku a talentu, jakým Ascal coby ošlehaný obchodník oplýval, bylo obtížné s ním teď mluvit. Jejich rozhovor byl už od začátku vleklý a těžkopádný, když se zestárly elf snažil s citem volit slova, která by elfovi na kolenou jeho bolest ještě víc neprohloubila. Nelehký úkol mu navíc stěžoval i vztah, který si k chlapci, ale i oběma jeho rodičům, stačil za léta života vypěstovat.

Teď však mlčky pátral ve svém nitru po příběhu, který byl té noci netrpělivě očekáván. Dobře si pamatoval téměř do detailu událost, která otřásla životem mnoha lesních elfu. Snad všem se přitom hluboce vryla do paměti, a i když měla být zapomenuta, většině z nich se nepovedlo zapomenout dodnes.

Spiš než po tom co řekne, proto pátral Ascal po, pro něj, co nejvhodnějším začátku. Po své už pravidelné odmlce se rozhodl, nepříliš chytře, začít pro mladíka, z počátku nic neříkající otázkou. Těžce zvedl hlavu, aby promluvil a svými slovy, i když to nebylo jeho cílem, o poznání mladšího elfa zaskočil. “Víš, kým byl tvůj otec?“

“Elf, lesní elf, ochrance lesa a Jejího života.“ Pronesl elf po krátkém zamyšlení svou odpověď. S úctou a taky značnou jistotou, která jak se měl hned nato dozvědět, nebyla příliš na místě.

Ascal jen nesouhlasně pokroutil hlavou a sledoval elfa, který se na něj pokusil, za odměnu, nechápavě zamračit. Takovým způsobem, až se jeho nešťastná rána pootevřela a obdařila ho bolesti, kuli které od svého úmyslu raději bleskově upustil.

Rychle zalapal po dechu vyrvaném z plic pronikavou bolesti a patřičně zmaten a znejistěn tím co jeho uši slyší, namítl.  “Sám si to předse řekl, jen před chvíli. Její dítě, jako tvá matka…“

“…i tvůj otec.“ Dokončil Ascal za něj a hned i pokračoval, nijak nerozhozen jeho připomínkou.

“Ano, přesně to jsem řekl a taky na tom trvám, přesto že většina z nich by to rázně odmítla a mnoho dalších by to přinejmenším hezky rozčililo. Ale i kdyby to tehdy dokázali přijat, tvůj otec by nikdy nemohl popřít to, čím kdysi byl a čím z časti navždy zůstal.“

Z výrazu zmrzačené tváře bylo jasné, že by elf teď Ascala rád zasypal spoustou otázek. Slovíčko “tehdy“ mu však svázalo jazyk, uvědomil si, že by tím jen oddálil očekávané vyprávění…
Poslední změna: Leden 27, 2010, 07:23:46 pm od Amelor Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #4 kdy: Leden 30, 2010, 08:08:40 pm

……mnohem víc než předtím teď Ascal cítil, že by měl elfovi bez dalšího otálení a zbytečného protahováni říct vše co chce a taky má právo slyšet. Bylo mu však proti srsti nazvat jeho otce slovem, které by ačkoli bylo na místě, bezpochyby by vyznělo stejně tak urážlivě jak bylo povětšinou míněno. Nešlo zapomenout nejen na pohrdavý způsob, jakým se ono slovo snášelo na hlavu toho, jenž měl od něj tak daleko, ale především na bolest kterou pak vídal v jeho i v tváři překrásné Lyrael.

Stárnoucí elf proletěl pohledem přes slábnoucí plameny ohniště a rychle zatáhl za konec svého hrubého plašte, aby se ním zakryl a mohl pokračovat v tom, co začal.

“Pro tvou matku, stejně jako pro tebe, byl tenhle les jediným domovem, ona sama zde strávila cely svůj život. Ale tvůj otec, byl jiný. Les nebýval vždy jeho domovem, tenhle ba dokonce ani jiný. V žádném případě se tím nechlubil a mluvil o tom jen nerad, neptej se proč, ani já to nevím. Z toho co mi byl ochoten říct, vím jen, že domovem pro něj bylo kdysi místo ležící daleko za posledními stromy lesu, velké město vytesané lidmi, z těžkého kamene.“

Slovo, kterému se Ascal vědomě vyhol, jako i jeho význam mladý elf dobře znal. Ani jeho zmrzačena tvář nedokázala ukrýt, že to co mu starý obchodník pravě říká přímá jen stěží. Jeho otec byl elfem, tak jako jeho matka a on až doteď neměl téměř žádný důvod pochybovat o tom, že byl jedním z lesních elfu. Několik menších drobnosti a nakonec i větších a nepřehlédnutelných událostí, které nebyl schopen ze své paměti vystrnadit a do téhle chvíle ani rozumně vysvětlit, ho ujišťovalo v tom, že to co mu Ascal vykládá, nebudou jen smyšlené lži.

Elfuv pohled poklesl a z obličeje se mu vytratil vzdorovitý výraz, s jakým napjatě naslouchal každému slovu. V hlavě se mu rozvířila spousta myšlenek a on se je zoufale snažil v nastalém tichu utřídit. Bylo však jedno jak moc se snažil, na kolik chvílí kdy měl pravdu na očích si vzpomněl, či kolik zvláštních okamžiku které prožil se svým otcem teď dávalo novy smysl. Ať si toho za tu chvíli stačil uvědomit kolik chtěl, nejmíň jedna z otázek pro něj zůstávala ještě pořád nezodpovězena, přesto že i tuhle odpověď měl už před očima.

Jeho dech se náhle zpomalil, když téměř ztuhnul na kámen, jen jediným pohybem prudce pohledl na Ascala který už tušil, co se mu honí hlavou. To že pravdu o svém otci poznal až teď, bylo jasným důkazem toho, že o životě rodičů před svým narozením ví jen málo. Ani teď neměl významný důvod se zajímat, netušil totiž, jak úzce to se vším souvisí a že příběh jeho rodičů je odpovědí na všechny jeho otázky.

I na tu, na kterou od svých rodičů nedostal nikdy odpověď. Proč je stárnoucí Ascal jediným elfem kterého zná a kde jsou všichni ti hrdí, moudří a silní lesní elfové o kterých slýchal v matčiných poutavých příbězích, když společne ulehli do měkoučkého mechu aby sledovali koruny stromu pohupující se ve vánku…
Poslední změna: Leden 30, 2010, 08:15:55 pm od Amelor Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #5 kdy: Únor 05, 2010, 10:14:55 am

…s námahou se snažil potlačit únavu a pokračovat. Slova jakoby mu však hořkla na jazyku a on je trpce polykal, ještě než je měl šanci kdokoli zaslechnout. Slovo po slovu nahrazovalo další, které stejně jako i ty předešle zůstávali uvězněné jen v jeho hlavě. Až do chvíle, kdy přišlo to pravé. Nehořklo jako ty předním, bylo sladké, tak jako pokaždé. Hladilo na duši a zahánělo v něm nejen únavu ale i bolest, kdykoli si naň vzpomněl. Její jméno.

Ascal se ve svých slovech nijak nevyžíval, chtěl mít svůj úděl co nejdřív za sebou. Doufal že se tak uleví nejen jemu, ale i jeho společníkovy. Každou další větu vyslovoval se stejnou obavou, přesto, že se snažil ze všech sil říct jen to co nutně musí a nezacházet do zbytečných detailu.

Mluvit však o matce mladého elfa a nezmínit se přitom o její nekonečném půvabu, okouzlující kráse či něžném leč podmanivém hlase, považoval téměř za hřích. Provinění proti samotné Matce, pohrdání její smyslem a citem pro nežnou a křehkou krásu života.

“Lyrael“ Proniklo mezi rty stárnoucího elfa zasněným tonem, o dost hlasitěji než bylo jeho záměrem.

Samotné jméno jeho matky elfa zaskočilo. Stihl pocítit slabý záchvěv, který ho na chvíli ovládl, než rychle polkl a zaposlouchal se do dalších slov. Ascal si nemohl nevšimnout jeho reakce, pobídnut ní se ihned pustil do pokračování.

"Když byla ještě mladá, podobného, možná stejného věku jako ty teď. Víš, tenkrát vlastně prožívala něco hodně podobné tomu co ty dnes.“
Poslední slova v elfovi na moment opět probudili vzdor, když zaseli do jeho hlavy naznak pochybnosti. Copak se Ascal snaží svoji lži takhle okatě zlehčovat to, na co elf nezapomene do konce života? Pomalu se začínal pohrávat s myšlenkou přerušit ho, no zdraví rozum, který nakonec uposlechl, mu napovídal, aby si úsudek o slovech starce udělal až později.

Postarší elf se o nic nepokoušel, neměl důvod chlapci lhát, už vůbec ne takovým způsobem. Nadechl se tak rychle, jak mu to jeho věk dovolil a pokusil se své, spíš troufale než věrohodné, tvrzeni vysvětlit.

“Byla ještě mlada a její krása už stihla zasáhnout nejednoho z elfu. Žádný z nich nebyl schopen se tomu ubránit. Ať dělala cokoli, každý její pohyb byl plný strhujícího půvabu, který se dožadoval pozornosti. Každý z nás byl vděčný za každou vteřinu strávenou po jejím boku. Každý pohled jenž věnovala, byl ceněn nad všechny poklady. Její usměv, byl malým zázrakem, darem za který se žádalo děkovat samotné Matce. A její dotek, byl snem, po kterém se toužilo nocí i dnem.“

Ascal se náhle zarazil, všiml si elfa, který udělal totéž, narozdíl od něj už před nějakou chvíli. Čekal od starce vysvětlení. Místo toho však s údivem sledoval, jak zasněně mluví o jeho matce a nenacházel odvahu ho přerušit.

Stařec zmlkl a sklopil zrak, nastalo nepříjemné ticho, v kterém se chaoticky snažil najít ztracenou niť. Každou chvíli přitom očekával zvědavou otázku elfa, kterou se ho bude snažit pobídnout k dalším slovům. Naštěstí se tak nestalo a Ascal mohl po delší odmlce opět pokračovat.

“Když byla tvá matka, když byla Lyrael přibližně tak mlada jako ty právě teď, stalo se něco, na co ji nikdy nenapadlo ani pomyslet. Naše Matka si tehdy k sobě povolala její milující a hrdé rodiče, oba najednou. Vím, že to chceš vědět, neptej se však jak. Rád ti to řeknu, teď však prosím ne, mluvíme o tvých rodičích. “
Naléhal Ascal a tušil správně, první otázka která se elfovy prohnala hlavou, ještě než na ní stačil stařec upozornit, zněla “Jak?“. Po jeho slovech se jí však vzdal a nechal ho raději pokračovat.

“Pro Lyrael to nebylo o nic lehčí než dnes pro tebe, všichni jsme s ní sdíleli její žal, ona se však s rozhodnutím Matky nedokázala smířit. Na ničem ji nikdy nezaleželo tak jako na své matce a otci. Její půvab od té doby provázel smutek, který sebou nosila všude kam jen šla. Její pohled patřil už jen půdě, po které kráčely její bosé nohy. A její usměv, vystřídali slzy a tichý, leč bolestivý pláč který bodal do srdce každého kdo ji kdy znal.“
Stárnoucí obchodník už nemluvil zasněně ani smířeně či jen klidně, s každým slovem nanovo prožíval osud a bolest Lyrael.

“To nejdůležitější, co se změnilo, co udělala, byla až samota do které se uzavírala. Nejen já, ale každý kdo měl i sebemenší šanci pro úspěch, všichni se snažili zmírnit její bolest.
Vše bylo k ničemu, byla jako stín, něčeho co bylo navždy pryč. V posledních dnech, jsem byl poslední, komu ještě odpovídala na pozdrav. Neumíš, nik si neumí představit, jak jsem jí toužil pomoct, nevšímala si toho.

Pak nás začala opouštět. Odcházela s východem slunce, ztrácela se v ranním lese a vracela až s večerním šerem. A brzo jí jediný den nestačil, z jednoho byli dva, pak čtyři. Když ani ty nestačili, z dnů se stávali týdny a z týdnů nakonec měsíce.

Když odešla předposlední krát, byli to dlouhé čtyři měsíce kdy ji nik ani jen nezahledl. Nejen já jsem o ní měl strach, spousta se jich vydalo hledat, stejně jako já se však vraceli sami. Až pátým měsícem když obavy prorůstali i zbytky naděje, se konečně ukázala. Co však všechny přinejmenším zaskočilo, nevracela se sama.

Když jsem je poprvé společně zahlédl, první kdo upoutal mojí pozornost, byl on. Černé havraní vlasy tvého otce bili do očí každému, kdo na něj pohlédl. Pomalu se ke mně blížili a stáli už téměř předemnou no já na něj nedokázal přestat civět. Víš, co tenkrát udělala tvá matka?“

Ascal na chvíli zmlkl, spíš proto, aby na moment vydechl a popadl novy dech, než aby dal elfovy šanci na odpověď, ten se tak či tak neodvážil tipovat a jen mlčky pokroutil hlavou.

“Usmála se.“
Šeptl stárnoucí elf a hned pokračoval.

“Cely ten čas, jsem dělal vše pro jediné a slepě doufal, že se mi to jednoho dne povede. Bylo to poprvé, od jejích smrti kdy se na mě usmála, nebylo to však díky mě.“
Stařec se opět odmlčel a mladý elf stihl zahlédnout slzu, která se zaleskla v jeho oku a kterou předním vzápětí ukryl za zavřené oči. Jedno předním však už ukryt nedokázal, elf začínal chápat že Lyrael byla pro Ascala víc než jen dobrou přítelkyní…
Poslední změna: Únor 05, 2010, 10:19:54 am od Amelor Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #6 kdy: Únor 09, 2010, 06:56:12 pm

…starcovo mlčení bylo tentokrát výrazně delší a elf ho zdá se dobře chápal. I on sklopil zrak, aby nechal Ascala aspoň zčásti o samotě. Vyčkal, než se rozhodne opět pokračovat.
Trvalo to několik dlouhých minut, než otevřel oči a hlasitě vydechl, aby i mladý elf poznal, že nadešel čas dokončit příběh. Ten s obavami zato bez váhaní upřímil pozornost na jeho vraščitou tvař.

“Správa o jejím návratu a především o tom koho sebou přivádí se šířila jako požár. Tvůj otec byl nežádoucí a tak s ním bylo i zacházeno, už od prvních pohledu a věr mi že jen u pohledu nezůstávalo. Pokorou s jakou oba přicházeli, však nakonec docílili svého. Ještě toho dne proběhlo shromáždění.

Všichni viděli jak je šťastná a nik z nich to nemohl popřít, možná i to bylo tím co většinu z nich tak děsilo. Měli z něj strach a to po čem tvá matka toužila, co po nich žádala, bylo něco zoufale šílené, už předem odsouzeno ke zklamání.“
Slova starého muže přestávali byt vybíravé jako dřív, už se nechystal zamlknout, slepě se řítil ke konci, nevnímaje pohledů elfa. Tichl na vteřiny, jen aby popadl dech, který se krátil rychleji než kdy předtím a hned, bez náznaku zaváhaní, pokračoval.

“Bránila tvého otce ze všech sil, tvrdě odmítala jejích pohrdavá a uštipačná slova. Nik kromě ní mu ale neřekl jinak, než firimar. Rvalo jí to srdce na kusy a pohled na ní zas to jeho. Sám mohl však jen přihlížet. Nesměl se jí zastat a nepromluvil dokud nebyl vyzván. Tvá matka ho dobře připravila, věděl, že by tím mohli jen ztratit a poslední co zřejmě chtěl, bylo zkazit ji to, o co se tak zoufale a s láskou snažila.  A přesto se zdálo, že jediné co mu v tom bráni, je její křehká, chvějící se ruka svírající prsty odhodlané sevřít se pro ni v pěst, pokud budou muset. Myslím, že o to tam konec konců šlo. Chtěli aby se vzepřel, usvědčil, posvětil to, v co všichni tak bezohledně věřili.

Nezabíralo vysvětlování, proseni ani přemlouvaní. Bylo jedno, jestli uctivá Matku, jestli vyhání pytláky, či pečuje o les, nebyl jedním z nich, neznali ho a to stačilo. Ani tvůj život, který musela už tehdy nosit pod srdcem, by je neobměkčil.

Padla noc a tvé matce docházeli sily, mnoho řečníku ji zadupalo do země, nenašel se jediný, který by se postavil na její stranu. Poslední minuty bezohledně stírali vzdor z její něžné tváře. Bez špetky soucitu ji připravovali o křehkou naději, s jakou před ně předstupovala, zůstával ji jen strach, s jakým si ji zoufale chránila.

Konec v jaký on ani ona nedoufali je nijak nešetřil, oba už jen mlčky stali a snášeli výčitky i obvinění které se o ně bolestně tříštili. Hrůzné dvě hodiny napětí a netichnoucích hlasů, řvoucích do všech koutu, jakoby je měl slyšet celý les. Ani to však nestačilo, láska tvých rodičů je ohrožovala, museli jim dát jasně najevo, že to co cítí je nežádoucí, nepřirozené, pro lesní elfy zcela nepřijatelné. Milující Lyrael se tlačili do očí hořke slzy kterým se snažila ze všech sil vzpírat.

Ttvůj otec víc nesnesl pohled na její, žalem pustošenou tvař. Zdálo se že předsejen promluví, a taky že nepůjde o nic hezké, v té chvíli však všechny zaskočil mohutný hlas samotného Inkvizitora. Vystoupil coby ze stínu, kde vyčkával na chvíli kdy vše ukončil. Shromáždění bylo rozpuštěno, poslední slovo zůstalo, jako obvykle, pro Archiváře. Jeho rozhodnutí, mělo zaznít příštího dne v poledne.

Tvému otci bylo stěží dovoleno přespat poblíž nás. Nikoli však mezi námi, Lyrael se s ním proto ztratila mezi kmeny nočního lesa, kde společně strávili noc, aby se v poledne vrátili na stejné místo.

Vše kolem tehdy ztichlo, celý les jakoby zamlkl, když napjatě vyčkával rozhodnutí. To však jen potvrdilo to, co už dávno všichni věděli. Nikdy totiž nešlo o tvého otce, tvá matka byla jediná kdo je kdy zajímal a taky jediná která to neviděla, nechtěla, odmítala vidět."

Ascal se nechystal vychutnávat napětí, nechtěl ani potrápit elfa který zmateně vstřebával každé z jeho chrlících se slov, jen co nejrychleji těžce polkl, aby zahnal sucho v hrdle a ujistil se, že ho jeho společník dobře poslouchá.
"Archivář ji neposlal pryč, nechtěl ji vyhnat a neudělal tak. Nechal rozhodnou ji, dal jí na výběr a zbavil se odpovědnosti.

Kdyby tenkrát o tebe věděla, kdyby věděla, že rozhoduje i o tvém životě, možná by vše bylo jiné. Nečekám, že ji pochopíš. Ty, jsi jiný Dwine, máš její črty a máš i její touhu, to co ona jsi však poznat nemohl. Nevíš co je to rodina, rodina jakou znala tvoje matka, jakou zná každý z nás elfu, každý z nich. Měl si jen je a oni tebe, o to je to a bude těžší.“
Stařec zasáhl elfa víc, než měl možná v plánu, viděl, jak ho pravda bolí i jak jeho pohled zvolna, no o to bolestivěji, padá na zem.
Jeho tvař, zalévalo horko i kapky potu a zapálena rána dávala starci, svým bolestivým způsobem, za pravdu.

“Má matka Ascale. Co pak, co bylo dál?“
Pokoušel se ho napomenout a nešikovně setřást pozornost o kterou už nestál, jako i myšlenky na budoucnost která mu nedávala smysl.

Postaršího elfa zaskočilo, jak odhodlaně se elf vzpamatovává a dožaduje se pokračování, i proto mu nezbývalo nic než odpovědět.
 “Stala se vyhnancem, kvůli své lásce přišla o to co milovala a na co byla tolik hrda. Matky by se však zříct nikdy nedokazala, veřím že ani kuli tvému otci.

Byla i jeho Matkou a on po ní nic takové nežádal. Musel ji opravdu milovat, šel by za ni kdekoli. Vždyť to taky udělal, i přesto že oni o to nestáli. Vzdal se všeho, svých přátel, všeho co kdy měl. Vzdal se svého života, aby ho věnoval jí, jí a tobě. Zde v lesích začeli společně nový život a ten zasvětili svému jedinému synovy.„

Vyprávění stárnoucího obchodníka se blížilo jistě ke svému konci. Dostalo se až na místo, kdy se jejích příběh stal i jeho příběhem, bylo jasné, že tam kde končí oni, má mladý elf pokračovat sám, neuměl si však představit jak...
Poslední změna: Únor 09, 2010, 07:09:32 pm od Amelor Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #7 kdy: Únor 14, 2010, 01:56:03 pm

… nespoutaně hučící tok myšlenek se náhle snaží přerušit plaše znějící slova.
“To je vše Dwine, dál už to znáš.“

Ascala nanovo zmáhal spánek zavírající oči, které se otvírali coraz pomaleji. Zaslouženy odpočinek se však nedostavil. Mladší elf jen strnule sedel vrhajíc mlčící stín, budící obchodníka, který by jinak od únavy už dávno usnul v sede.

“Dwine!“
Napomenul ho stařec opět o něco směleji i hlasitěji a doufal, že ho tak vytrhne z bdělého spánku, který na něj nepůsobil nijak pokojně. Dwin však dál jen sedel, bez zájmu či pokusu o jakoukoli reakci.

Stárnoucího obchodníka naplněli obavy, nervózně se zahnízdil ve snaze vstát a přiblížit se k elfovi vzdáleném natolik, že pouhá slova nato nestačila. Mladý elf byl však rychlejší, zdánlivě bez zajmu, zvedl svůj prázdný pohled a přitlačil ním starce spět k zemi. Hluboká prázdnota jeho bledých očí ho fascinovala a děsila zároveň, s pootevřenou pusou se v ní nehezkou chvíli ztrácel, než opět procitl a zkusil štěstí potřetí a naposled.
“Dwine, nyní to víš. Kým jsi i kým byli tví rodiče, jak i proč se rozhodli a co kůli sobě i tobě obětovali. Ted je na tobě, co bude, zde příběh nekončí, ty rozhodneš jak bude pokračovat dál.“

Naléhavý tón, doprovázející slova nesoucí se studeným vánkem, vytáhl elfa z ohlušující samoty, opět ho posedil před starce a upoutal jeho ztrácející se pozornost.

“Já už se rozhodl, Ascale.“
Zaznělo z jeho úst natolik chladně, až starci naskakovala husí kůže.
“A ty se pleteš. Já rozhoduju a říkám, že příběh končí. Jen já ho držím naživě, jen kuli mě. Rozumíš?  Skončí to, dál to prodlužovat nemíním. Napravím chybu, kterou jsem zavinil a vše bude jak mělo být.“

Oči starce se bez váhaní probrali k životu planouc  hněvem, který se bez slitování, hromovým hlasem, snesl na zmrzačenou tvář.
“Kým jseš!? Dwin’ali, že si dovoluješ říkat, co jak mělo být! Né ty! Leč Ona vede naše životy, ona nám dává silu a jen ona si ji smí vzít spět! Jak si dovoluješ, opovrhovat Ní?! Chceš, zavrhnou to, co se ti snažili cely život předat?! Vzdát se toho co z tebe udělali?! Ona nedělá chyby Dwine! Tvůj čas ještě nenadešel.“

Ascal rozhořčeně mávl rukou nad elfem a proletěl ho pohledem, který mu měl dodat chybějící hrdost. Místo hrdosti v něm však vzbudil hněv, stejný hněv jaký v něm probudila náhlá smrt rodičů, ten který z něj dělal to, čím byt nikdy nechtěl.
“Chceš říct, že tohle byla její vůle, to se mi snažíš namluvit?! Nevěřím a neuvěřím! Víš co Ascale?! Raděj budu věřit že to byla chyba, ne Její, má chyba! Raději tohle než věřit že tohle byl její plán. O co si zasloužili zemřít víc než já, řekneš mi to?! No tak řekni!!  Mela si mě vzít a taky mě dostane. “

Dwin se odpovědi nedočkal, odhodláni a chuť s jakou prahl po smrti Ascala vyděsila, no zároveň mu otevírala oči. Právě teď pochopil, jakým způsobem elfa odchod rodičů zasáhl a že jestli má jeho cesta pokračovat, nebude to vůbec jednoduché.

Téměř všechny odpovědi už znal a spoustu dalších dokázal najít sám a přesto jich porad neměl dost. Mysl starce začínala byt otupělá, i proto poslední pro co se rozhodl a na co elfovi kývl, byli pouze tri odpovědi a příslib dalších s východem slunce.

Tak se i stalo a po třech otázkách udělal to, co litoval po zbytek svého života, zalehl do suchého listí, přikryl se hrubým pláštěm a uvrhl elfa do samoty, aby se vypořádal s pravdou, kterou nyní poznal. Do samoty, která však trvala mnohem, mnohem déle než jen do rána které bylo už téměř na dosah...



Poslední změna: Březen 05, 2010, 01:45:05 pm od Snekoun Zaznamenáno
Amelor
Host
Odpověď #8 kdy: Březen 07, 2010, 07:04:14 pm


...v jednom měla pravdu, v jednom určitě. Vždy jsem se litoval, sebe a své hříchy především. Co, nebo koho jiného jsem měl?

Ascala? Možná, trochu, určitě ze všeho nejmíň, ať mi promine, jestli muže.
Matku? Její bolest i to jak málo jsem mohl každý den udělat, časem víc než toho že jsem ještě naživu.
Rodiče? Z počátku, později to byla spiš závist. Nezáviděl jsem jim smrt, nevím, jestli se to dá pochopit, záviděl jsem, že jsou její součásti, už ne tady, ale tam, po jejím boku.
To že nejsou zde, nevidí každý den to utrpení, mizící les, trofeje cizích světu, bezhlavá těla ponechaná v tom mém...
Děti? Ty děti, ze všeho z mého života, ze všeho nejvíc. Bojím se ptát, co je s nimi. I proto tam už nemůžeš.

Slabochu...
Našel bych desítku, možná i víc, důvodů proč se za něj považovat. Ona si vybere ten, jenž bolí ze všech nejvíc.

Jsou všechny elfky takové? A Možná jen první tri, nebo bude každá další taková? Už teď se děsím té čtvrté. Kéž by třetí, byla pro mě tou poslední.

První ...udělala přesně, co jsem čekal, ba ještě víc. Můžu za to, já sám, přímo jsem si o to žádal. Chtěl? Tak proč to od tebe tak bolí? Byla jsi jako sen, měl jsem pocit, že se mi jen zdáš, kéž by tomu bylo tak. Nezdála ses, byla jsi skutečnější než bych si přál. Bylas první, hoc bych stěží uvěřil, že si o to někdy stala. Jak hrozne, jsem chtěl, abys ni zůstala? Chtěl jsem z tebe mít první, na vždy.
Říct ti to, co ještě nikomu před tebou, svěřit se, se vším. Zkusil jsem to, proto jsem teď slaboch.

Druha ...bylas tak skutečna, do teď jsem to nepochopil. Tvůj hřejivý dotek. Tak proč ten chlad? Jediné co jsem se odvážil ti dát. Chtělas po mě víc. Tolik snahy, pro někoho jako já. Jak skutečné to muselo byt, když jsem si toho všiml i já? A proč ti musím ublížit? Jsi první. Děkoval bych, kdybych našel odvahu.

Třetí ...vše je najednou tak krásné. Bojím se co bude, až se začneš ptát…

 
Poslední změna: Březen 07, 2010, 07:17:25 pm od Amelor Zaznamenáno
Stran: [1]
  Tisk  
 
Skočit na:  

Theme by m3talc0re. Powered by SMF 1.1.8 | SMF © 2006-2008, Simple Machines LLC MySQL | PHP | XHTML | CSS