Theuregovi příběhy....

[theureg]

Jak jsem skolik bestii...

Jednou už v podvečer jsem se vracel z lovu orků. Promočený jejich krví jsem se vydal zpět přes pastviny v horách kde jsem dříve potkával jejich hlídky abych svůj masakr dovršil.
Na hřbetě mě nesl můj věrný vraník Ragnarokm cesta ubíhala rychle a již brzy jsem spatřil rozlehlé pláně. Orci nikde. Svuj meč jsem tedy připjal sedlu aby se mi pohodlněji jelo. Odepjal jsem si hrudní plát a spokojeně se uvelebil v sedle když tu jsem spatřil jak na obloze krouží bestie. Všimla si mě ve stejnou chvíli a střemhlav se na mě vrhla. Křídla široká jak dvacet mužů postavených na sobě i s koňmi, pařáty s drápy jak má ruka a s chřtánem plným zubů velkých jak má pěst se na mě řítila obrovská černá masa šupin, masa a kostí.
 Tasit meč již nebyl čas a na připínání zbroje jsem ani nemyslel. Rychle jsem seskočil z koně poslal ho od sebe tryskem pryč abych jej uchránil drakově běsnění. Ten si anštěstí vybral jako svou kořist mě. Spokojen že ragnarok je mimo nebezpečí čekal jsem utok bestie a přemýšlel jak vyváznout živ. Na poslední chvíli jsem se vyhnul jeho pařátům které vedle mě do země vyryli hluboké brázdy a chytil se jeho ocasu který se mihl kolem mě. Bestie obět začala nabýrat výšku a zběsile sebou škubala ve snaze mě setřást, ale já držel pevně. Začal jsem se přitahovat nahoru abych se dostal k jeho hlavě. Přidržoval jsem se velkého štítu který kopíroval celou jeho páteř a vyrtvale se blížil k cíli. Nedbaje drakovi snahy mě shodit.
 Bestie zamířila k zemi. Toho jsem využil a napůl pádem a napůl se přitahujíce jsem konečně dorazil na jeho krk. začal se po mě sápat pařáty, ale já uhýbal a s hlasitým smíchem jsem sledoval jak drásá sám sebe. Jak začal ztrácet krev začal i polevovat na síle a nakonec chtě nechtě musel dosednout na zem aby tak zachránil svuj vlastní život a nezřítil se z výšky. Využil jsem toho že tlapy zaměstnal udržením rovnováhy při přistání a skočil jsem po jeho čelistech. Každou rukou jsem chytil jednu a začal je vší svou silou táhnout od sebe. Snažil se mi v tom zabránit pliváním nějakého svinstva, ale já nedbal poleptaných rukou a rval jsem dál. Podle zakřupání vykloubené čelisti a zapraskání trhaných šlach jsem poznal, že jsem to dokázal. Drak zařval bolestí a trhnul s sebou tolik až mě odmrštil pryč. Dopadl jsem o kus dál a vyskočil na nohy sledujíce jak si drak bude počínat dál, ale otupělí ztrátou krve a řvoucí bolestí již pro mě nebyl hrozbou. To leptavé svinstvo mu jen bezmocně kapalo z tlamy a vypalovalo na zemi černé fleky. Jen jsem se ušklíbl na nemohoucností toho tvora a vykročil k němu dokončit svou práci. Uhnul jsem zběsile mávajícímu křídlu, chytil jsem netvora za hlavu a thnul až páteř praskla a bestie se nehybně svalila na zem. Hvízdl jsem a Ragnarok poslušně přicválal. Odepjal jsem od sedla meč a vysekl drakovi kost z tlapy ze které jsem si později vyřezal kotky. O zdechlinu se jistě orci brzy postarají, pomyslel jsem si a s usměvech na rtech jsem se vyhoupl zpět do sedla a odjel vstříc svým dalším nepřátelům....

*spokojeně přejede svuj škrabopis a knížku zavře, zazubí se a založí knihu do knihovny*

[theureg]

*Theureg. Velitel cechu jednoho dne opět odložil své kovářské kladivo. Usadil se v křesle cechovního sídla, meč odepjal od pasu a opřel jej o ze´d tak aby jej měl na dosah. Zadíval se na něj. I teď když jsem se skoro usadil mi některé zvyky zůstali. Povzdechne si a přitáhne kalamář a brk. Knihu otevře tam kde skončil svou poslední povídku a pobaveně si ji přečte. Takové blbosti. Ale tehdy jsem ho vážně porazil i když mi to asi nikdo neuvěří.
Zhluboka se nadechne a začne psát na další stránku*

Vřelost Krve *napíše nadpis, pokrčí rameny a pokračuje dál*

Říkali o něm že nemá srdce nebo že ho má, ale zamrzlé v ledu. Nikdo nevěděl jak se jmenuje, odkud pochází jestli je sám nebo kde má rodinu. Byl to samotář který v hostincích usedával do nejzaššího koutu, k nejodstrčenějšímu stolu. Vždy pil sám, když přicházel nezdravil nikoho a od nikoho pozdrav nečekal a když odcházel bylo to stejné. Občas se kvůli němu někdo otočil a zahlédl pod kápí zamračený výraz hledící skrze zjizvenou tvář a rychle se zase odvrátil. Byl statný, patřil k vysokým lidem. i mezi nimi vyčníval. Orezlou a omlácenou zbroj ho nikdo nikdy neviděl sundat, přes rameno dlouhý potrhaný pláš, na hlavě kápy. Velký štít na kterém byl už dávno nerozeznatelný erb se mu houpal přivázaný na torně z popraskané kůže. Jen jediná věc se od jeho vzhledu lišila. Byl to jeho meč. Dlouhý meč s kdoví čeho byl vždy naleštěný, kůže na pochvě vžy dobře napuštěná olejem, čepel stále ostrá, záštita jednoduchá lehce prohnutá k čepeli, jílec oleštěný používáním a kulatá hruška s vyrytým obrazem lva byli vždy v dokonalém stavu.
*na chvíli odtáhne brk od papíru a zavzpomíná na starého přítele kterého se rozhodl připomenout si právě napsání o něm*
Každý člověk má srdce a i on ho měl. Tím jsem si jist jako ničím jiným. Jediný rozdíl byl v tom že jeho srdce netoužilo po lásce, po něze, po porozumění, nebo poznání.
Jeho srdce hledalo boj. Byla to jediná věc kterou znal a pro kterou žil. Ani já nevím odkud pocházel nebo kdo byli jeho rodiče.
Potkal jsem jej náhodou když skřeti drancovali malou ves daleko na severu ostrova z nějž pocházím. tamní obyvatelé si mě zaplatili abych jim pomhol vs střežit a toho dne přišel i on. Zahalený do své kápě jako vždy.
Seděl jsme tehdy před branou vesnice a vyhlížel nepřátele. beze slova přišel, posadil se vedle mne. Svuj meč si položil do klína a zadíval se do nedalekého lesa.
Neřekl nic tak ani já jsem nic neřekl. Seděli sme tam vedle sebe a pozorovali les v němž skřeti žili. Toho večera útok nepřišel ani dalšího.
Ale třetího večera po příchodu cizince se z lesa vyrojili hordy skřetů větší než jsem si dovedl představit. Někteří jeli na obrovských vlcích, jiní s řevem běželi za nimi. Vtsal jsem, vykročil jim svtříc a on mne doprovázel. Nad hlavou mi zasvištěli šípy vesničanů a v odpově´d jim přišli šipky s kuší skřetů. Naše šípy prořídly a zanedlouho zmizeli uplně jak se vesničané radši skryli než aby ryskovali své životy. Strhl jsem ze zad štíta vyrazil jim v stříc. Cizinec bežel na tři kroky vedle mne. Nablískaná čepel v jeho ruce se zaleskla ve světle měsíce. Pak jsme narazili. Byl to tvrdý boj a skřetů snad jakoby neubívalo. Sekal jsem sekal a nakonec jsme spolu s cizincem skončili zády k sobě a společně odolávali přesile. Krev skřetů začala zalívat trávník na louce a mrtvoly kolem nás začínali tvořit val který skřetům zhoršoval postup. Vlčí jezdci již padli a neovládání vlci se te´d poštěli do vlastních řad a trhali co jim přišlo do cesty. K ránu už nebylo s kým bojovat. Díky šipce v rameni jsem nemohl zvednout štít. Další jsem měl pod kolenem a poslední hodonu jsem bojoval v pokleku na jednom koleni. Kdyby cizinec ustoupil padl bych. Ale on zustal kde byl a dál kryl má záda.
"Díky!" vycenil jsem na něj zuby v usměvu a nakonec vyčerpáním padl. Poslední co jsem zaslechl byl jeho smích a poslední co jsem zahlédl bylo jeho tělo kávející se na druhou stranu ode mne.
Od té doby jsme bojovali bok po boku. Dva roky jsme putovali ostrovem, přidávali se k nájezdům na města, někdy jsme je naopak bránili. Vždy byl zamračený a smál se jen v boji. Nikdy neřekl ani slovo.
Po dvou letech jsme přijali práci od jednoho trpaslíka. Jejich důl začali okupovat duergaři. Práce byla snadná. Zdržet je dost dlouho než připraví vše na uzavření té časti dolu odkud se temní trpaslíci vynořili a tak jsem dělali to co nás bavilo a to pro co jsme oba žili. Bojovali jsme.
Trpasličí obrana jež nás měla podporovat už dávno padla a my dva jsme ustoupili až ke vchodu do úzké chodby. nepřátel ubívalo. Krev nám tekla kolem nohou a naše štíty praskali pod údery nepřátelských zbraní. křik umírajích naplnil celé doly, kolem tanul smrad vřelé krve která prýštila z mrtvích trpaslíků kácejících se k zemi i z mnoha ran které sme sami utržili. Přestali sme vnímat čas a křik trpaslíků za námi kteří oznamovali že příprava na zával je hotová a že se mužeme stáhnout jsme nevnímali. Před očima jsme měli jen krev a oba jsme bojovali už jen proto aby jí bylo více. Naše boty byli nasáklé teplou a hřející krví. Pod naše zbroje zatékali další její proudy a hřály nás po celém těle stejně. Litry krve nám zaplavovali duše a hřáli naše srdce. Ten pocit nás povznášel a krve přibívalo a nepřátel ubívalo. Bolest byla pryč, necítili sme bolest v rukou ani únavu a jen jsme dál vytrvale zabíjeli další a další nepřátele kteří se hrnuli z chodeb před námi. Pak odněkud přiletěla šipka z kuše a proťala cizinci hrdlo. jako spomaleně jsem vnímal jak se cizinec s bublavím smíchem kácí k zemi a jak pouští meč zabodnutý v hrudi jednoho z temných trpaslíků který se kácel na něj. Chvíli potom se oběvili trpaslíci kteří se nám vydali na pomoc a usoudivše že jsme je v hluku bitvy neslyšeli nás stáhnout za místo které mělo být zavaleno.
To už se duergaři stáhli. Přišli o mnoho bojovníků a vidina posil je zjevně zahnala pryč. Klekl jsem k cizinci. ještě dýchal a z jeho hrdla vycházeli bublinky. lehce sem přitiskl prsty vedle šipky a přemýšlel jak pomoct. Trpasličí klerik byl až venku mimo doly a já si nebyl jist jestli by mu pomohl.
"Azgrad." zasípal cizinec. "Jmenuji. jmenuji se Azgrad a umírám ve vřelé krvy nepřátel." zasípal svá poslední slova a se šťastným úsměvem zemřel.
 Dodnes v těch dolech leží pod mohylou kterou trpaslíci vytesali z rudé žuly a do kterého vyryli jeho poslední slova a také svá slova díků Azgradovi a mě.
*zamyšleně zavzpomíná*

O Azgradovi říkali že nemá srdce. Ale on ho měl. Jen netlouklo pro vřelost lásky ale svou žízní po vřelosti krve jeho nepřátel. Zemřel tak jak žil a zemřel šťastný a já jsem dodnes bohům, předkům či komukoliv kdo v tom měl prsty vděčný za to že jsem ho potkal. Mnohokrát my zachránil život a já mu to mnohokrát oplatil.
 Nyní bojuješ po boku svích předků na věčném bojišti valhaly a slavíš svá vítězství v nekonečných hodovních síních.

*pomalu odložil svuj brk a párkrát dýchl na papír aby inkoust zaschl. za chvilku knihu zavřel a uložil ji zpět do knihovny*

[theureg]

*zase jednou zaskřípe brk na stránkách knihy, když theureg usedne za stolem a rozhodne se zase něco napsat*

Setkání Isidory a Sgoragoga. Prvního páru rodu Darwolf.

Sgoragog se tiše plížil lesem sledujíce krvavou stopu raněného vlka. Podle všeho zvíře sjelo ze strže a ošklivě se poranilo a v téměř pustých horách by byla škoda nechat sníh aby pokryl maso které je pro klan důležité a odkryl jej až začátkem léta shnilé a k ničemu.
 Lehce smočil prsty v jedné z větších krvavích skvrnách a spokojeně zjistil že je ještě teplá. Být to jinak nejspíš by pronásledování vzdal. Začínala zima a slunce zapadalo brzy. Společně s ním odcházeli i poslední zbytečky tepla a nočmí mrazy dokázaly zabíjet i statné horaly jako byl právě pulork Sgoragog. On sám však neměl ani tak strach z mrazu nebo ze tmy ve které viděl skoro stejně dobře jako za světla ale z tvorů kteří své úkryty napříč tuhým mrazům opouštěli právě po setmění.
Zamračeně vzhlédl k neby a přidal do kroku. V ruce připravený luk a šíp, na zádech přivázaný meč. ne že by jej na lovu potřeboval, ale jeden nikdy neví. Pomalu utichajícím lesem už po krvavé stopě skoro běžel a kolem se nesl dusot jeho těžkých nohou. zanedlouho daleko před sebou spatřil pod stromem ležícího vlka. Pomalu se k němu přiblížil, ale vlk už měl sotva dost síly na to aby pohnul hlavou. Sgoragog se lesnímu králi tiše omluvil a bodl jej šípem přímo do srdce. Přehodil si mrtvého vlka na záda a rychle se vydal zpět do vesnice svého klanu. Slunce už se začalo skrývat a tma začala zalívat les jako pomalá temná vlna mořského přílivu. K branám vesnice dorazil ve chvíli kdy zmizeli poslední sluneční paprsky a celé hory zahalila studená tma horské zimní noci. měsíc byl v novu a tak byla tma téměř úplná i pro dobré pulorčí oko. Stráž u brány zahučela na pozdrav. Ve vesnici stálo několik nízkých domků. spíše jámy vyhloubené v zemi přes které byli natažené trámy pokryté kožešinami. s otvorem uprostřed kudy vycházel kouř z ohniš´t uvnitř domu. Několik loučí rozmístěných po vesnici prskali jak se hořící smůla škvařila a vyháněli tak temnotu za palisády vesnice.
Sgoragog kývnutím pozdravil několik dalších lovců kteří se již vrátili před ním a te´d před domy za světla loučí stahovali své úlovky zkůží a vyvrhnutými vnitřnostmi krmili několik psů pobíhajích od jednoho domu kd ruhé podle toho kde zrovna byla červená kouřící hromada největší. Pomalu se doloudal do svého příbytku a rozhodl se že vlka vyvrhne až ráno. Zabalil tedy mrtvolu do kůží a pečlivě na ni naskládal kameny aby ji psi nesežrali. Nakonec se uchýlil dovnitř a na kožešinách na zemi usnul.
 Před ním se oběvili oči. Dvě velké snad elfí oči, pomyslel si ve snu, avšak skoro až příšerně zlé. nic jiného neviděl. vše kolem halila temnota a jediné dva pevné body které mohl sledovat byli ty oči. Ten sen se mu vracel už spoustu nocí a nenáviděl ho, ale nedokázal s tím nic udělat ani vesnický šaman. Kolem se začal ozívat nenávistný řev. sem tam zařinčení zbraní a něco tupě dopadlo na zem. Oči zmizeli a místo nich a temnoty se díval to ztemnělé chatrče kterou ozařovali jen dohořívající uhlíky ohniště uprostřed chatrče. Ale řev nezmustal. Naopak zvuk boje ještě zesíli. Sgoragog se rychle vztyčilil na nohy a meč který měl vždy nadosah ruky už měl dávno obnaženou čepel. Neobtěžoval se oblékáním a nahý jak předtím ulehl se vyřítil do chladné noci. Scéna která se mu naskytla ho na chváíli přikovala na místě. Brána vytržená z pantů a ležela o několik metrů dál ohořelá jako by do ní udeřila obrovská hořící pěst. Stráž která stála u ní te´d tvořila jen zvláštní obraz na její vnitřní straně jak brána strážce ve chvíli kdy byla vyražena vzala s sebou. Několik mrtvích pulorků leželo kolem jak vyrazli vetřelci vstříc. V Bráně stál statný černý kůń a na něm zahalená postava. Sem tam zvedla ruku. To když některý z vesničanů působil v řadách jejích bojovníků větší ztráty než se jí zdálo vhodné. takoví vesničan pak najednou jakoby se stáhl do sebe a následně se jeho kosti a vnitřnosti rozletěli po vesnici. některé chatrče byli v plamenech a před nimi stáli temné postavy, s úzkými dlouhými meči, v tmavěrudých zbrojích a zabíjeli každého kdo vyběhl ven. Sgoragog žil jen díky tomu že jeho chatrč byla až na druhé straně vesnice než brána. Z ohromení jej probrala až ohromná postava která se kolem něj prohnala jako lavina. Bylů to Atagarot. Náčelník kmene a nejmocnější bojovník jakého hory\ znali... až doposud. Se štítem který získal na svích cestách a o kterém se tvrdilo že dokáže odrážet kouzla, s mečem jehož čepel planula jasným ohněm, v kožené zbroji s obrazem vlčí hlavy na hrudi a s amuletem stejného obrazce se řítil vstříc temné postavě ve vratech. Sgoragog neváhal a vrhnul se v jeho stopách. Postava na koni, při bližším pohledu žena, v temně černé zbroji jakoby snad z leštěného obsidiánu která přesně kopírovala její štíhlé křivky, s pláštěm který jí splýval z ramen stejně černého jak noc s hlavou zahalenou v kápy otočila svuj zrak jejich směrem. Temné oči se zaleskli ve světle ohňu a Sgoragoga zamrazilo. Ty oči znám, pomyslel si, ale to už drowka mávla rukou směrem k náčelíkovi. Mocné kouzlo sjelo po štítu jako když se kapka roztříští o zem a náčelníkm se s hrozivím ušklebkem vrhl kupředu. žena něco podbného nejspíš nečekala a tak se v jejích očích na chvíli oběvilo překvapení. Nebýt několika jejích vojáků které náčelníka zdrželi dost dlouho na to aby se stačila vzpamatovat a seslat nové a mocnější kouzlo bylo by v dalším okamžiku po ní. takhle těsně před náčelníka dopadlo něco co se tvářilo jako malá bílá světelná koule. V druhém okamžiku pak náčelníka i vojáky strhla nějaká mocná síla a za zvuku praskajících kostí a trhajících se vnitřností je stáhla k sobě a následně vychrlila jejich ostatky do okolí. Sgoragog nechál jaká mocná síla to musela být že dokázala tak statného muže jako byl náčelník Atagarot zničit v tak krátkém okamžiku. přesto nezaváhal, překočil něco co mohlo kdysi mohla být lidská ruka a přidal do krkoku. švihl mečem vpravo a meč prošel tělem bojovníka který se mu řítil vstříc, odrazil se od země, pravá noha dopadla na rameno umírajícího, odrazil se, uchopil meč oběma rukama a s děsivím řevem sekl po drowce která odříkávala poslední slabiky dalšího ničivého kouzla míříce prstem přímo na něj. Věděl že dokončil svuj sek, ale nevěděl jestli zasáhl. těsně předtím vše kolem zalila temnota hustší než nejtemnější zimní noc a po chvíli utichli i zvuky boje v okolí......

*promne si oči a odložil brk* "No co.. to dopíšu pak vono se nic nestane. *protáhne se a nechá inkoust doschnout.* "radši pudu zase něco udělat." *zvedne se na nohy nechajíce knihu na stole. Meč opřený u zdi na stejném místě jako vždy si připne k opasku a vydá se do cechovních dílen*

[theureg]

*spokojeně unaven prací se vrátí do svého křesla v sídle. Materiál již téměř došel tak nebylo třeba pospíchat. Do dolu se mu po lávové koupeli nechtělo ani za mák natož pak pro změnu do ledové vody pod železnou věží. otevřel knihu na poslení popsané straně, přitáhl si kalamář, namočil brk a pokračoval kde skončil*

...Zase jednou viděl ty dvě oči ale nyní k nim patřila i tvář. Temně černá kůže krásné elfky s tváří bary nejtemnější noci, lemované stříbřitě bílímy vlasy barvy měsíčního světla. Byla krásná, ale z těch očí tentokrát nečišelo jen zlo ale i nepředstavitelný chlad a nenávist. Proč mě nenávidí? opakoval s Sgoragog ve svém snu zas a znova, ale nic se neměnilo. Stále jen hleděl do temné tváře a vše kolem halila temnota. Ze sna ho vytrhla příšerná bolest zmítající celím jeho tělem. S vypětím snad všech sil které měl a s nepředstavitelným soustředěním dokázal otevřít oči. Ostré světlo jej bodlo jak stovky malích jehel a otevřené je udržel až na několikátý pokus. Vesnici zalívalo dopolední slunce.
Z některých chatrčí už zbyli jen doutnající jámy, jiné shořeli jen zpoloviny. Kolem něj leželi mrtví drowští bojovníci rozsekaní, s roztříštěnýma kostama když se na ně vesničané pouštěli s vervou jež je snad jen pulorkum vlastní. I pulorčí ženy leželi kolem se zbraněmi v rukou a ty co nenašli zbraň svírali v křečovitě za´tatých prstech klacky či dřevorubecké sekery. Kousek od něj ležel byl na zemi zvláštní kráter kolem kterého leželi kusy roztrhaných a rozdrcených těl. Zkroucené zbytky náčelníkova planoucího meče te´d dohořívali a z jasného plamene zbyl jen nepatrný plamínek. Pokusil se pohnout. Ignoroval bolest která prcházela celím jeho tělem a jakéhokoliv pohybu dělala agónii trvající snad celou věčnost. Zjistil že v ruce stále svírá svůj meč. Použil jej jako hůl a pomocí něj se vysoukal do sedu. Otočil hlavu. Na drowku která nejspíš utok vedle nezapoměl. Byla tam a jeho meč zjevně dopadl kam měl neboť její přez její obločej se táhl hluboký šrám. Nejen přez obličej. Meč zjevně rozťal lebku a poté vyklouzl z rány. Ano to jsou ty oči a ta tvář. Vzpoměl si Sgoragog na svuj častý sen. Ve tváři se stále ještě odrážel výraz překvapení se kterým drowka zemřela.
Opíraje se o meč se zvedl. Bolest z těla již začala ustupovat a najednou se mu začalo chtít spát. Je zima, pomyslel si. musim se zahřát jinak umrznu. Až te´d si uvědomil že je stále nahý. Tak jak v noci opustil svou chatrč když ho probudil zvuk boje.
 Dobelhal se tedy do své chatrče. jako jedna z posledních naštěstí zůstala stát, tak teď děkoval předkům že ji ušetřili. Zabalil se do huňatých kožešin a pomocí křesadla a chlestí které měl jako vždy pečlivě připravené pod haldou kožešin rozdělal ohniště. Jeho tělo se začalo pomalu rozehřívat. Bál se že se zase vrátí bolest, ale ani ta už se nedostavila. Začal být zpět ve formě a jeho mysl začínala zase pracovat. V nejmenším nechápal proč drowové napadli jeho vesnici. Nejbližší jekyně, skrze kterou se dalo dostat do podtemna byla na míle daleko, pod vesnicí nebo v jejím blízkosti nebyl žádný důl nebo svatyně nebo cokoliv neobvyklého. Nedokázal pochopit proč a radši odsunul tyto myšlenky stranou. Když se dostatečně ohřál oblékl se do kožené zbroje, zahalil se do pláště s kožešin, pečlivě přiložil na oheň aby neuhasl a vrazl prohledat vesnici. U každého mrtvého poklekl a doufal že ucítí slabí náznak dechu nebo tlukotu srdce. Starý šaman mu ukázal jak vrátit skoro mrtvému život, ale naneštěstí nenašel nikoho komu by mohl pomoci. Vydal se tedy až k šamanově chýšy, ale ta bohužel patřila k těm nadobro spáleným. Sám šaman pak ležel před ní s rozpáraným hrudníkem. než zemřel stihl ještě svou dýku zabodnout do krku jeho vraha a ten te´d ležel vedle něj. Bohužel průzkum celé vesnice nedopadl. Jinak. Všude leželi mrtví pulorci i drowové. sem tam byli rmtví roztrhaní kouzlem v kruhu drowů, jinde ležel pulork, jindy zase osaměle drow. Nenašel nikoho kdo by jevil známky života. Při  sběžném spočtení zjistil jen to, že se jednalo o menší jednotku, přibližně s padesáti muži. V místě kde působila kouzla se občas počet nedal přesně říci protože utrhané konečtětiny a zbytky těl vesničanů se mísili s těli nepřátel. Vrátil se zpět do své chatrče. Věděl že musí rychle odejít. Krev brzy přitáhne vlky z celého okolí a je kupodivu, že už jich není dávno plná vesnice. Rychle sebral z jámy pár kusů nasoleného masa, zabalil je do plátna. luk s mečem si hodil na záda. přez rameno tornu a a přez sebe dlouhý kožešinoví plášť s kožešinovou kapucí.
Na nohy pevné kožené boty které ještě ovázal olejem napuštěným plátnem aby co nejméně prosakovali vodou a stáhl je koženým řemínkem. Toulec s šípy připjal k opasku a pak urychleně opustil vesnici. Vlčí vytí se začínalo přiblžovat a znělo zlověstněji než kdykoliv předtím. Naposledy se zastavil a zadíval se do mrtvé tváře drowky. Proč? vytanula mu opět na mysli táž otázka kterou si kladl na začátku a pak už se údolím nesli jen rychlé kroky Sgoragoga, navždy opouštějícího svůj domov....

*odloží brk a nechá zaschnout inkoust*