„Jak Slunce zapadá... plížím se kolem držíc se stínů. Život... mi visí na vlásku, slyšel jsem jak říkali, že nikdy nezřím zítřek...“ elf s popelavě bledou pletí si přestal ostřím holit hlavu, aby posléze pevně zavřel oči a zatřásl svoji hlavou jako znamení nesouhlasu. Uplynuly desítky nebo snad stovky let? Vzpomínky se postupem času zakrývají prachem a ztrácí svoji určitost. Jak potom rozeznat vzpomínky od snu nebo pouhého přání, které bylo kdysi v hlavě? Kde končí skutečnost a nastává sebeklam, který živí naději či prohlubuje zoufalost? Jak to vlastně tenkrát bylo? Jmenovala se Yos´laew, elfí žena, která doprovázela svého muže Bris´adriela do Timpanie. Žili na elfí poměry obyčejný bezstarostný život, Bris´adriel navštěvoval s karavanou Větrov či Timpanii pravidelně dvakrát třikrát do roka, jeho žena šla tehdy poprvé. Vlastně poprvé opustila Kandahárské lesy, rodný hvozd.
Cestování bylo novým zážitkem pro mladou nezkušenou elfku, cizí krajina ji nadchla svoji odlišností od hlubokých lesů, zároveň v ní však chyběla pestrost a čistota, v které vyrostla. Divoká a dravá zvěř se díky druidům karavaně vyhýbala, v lepším případě ji chvíli doprovázela a chránila ji. Elfka nechápala proč druidi chránící karavanu nedokázali ovládnout lidské bandity, kteří se ukrývali v průsmyku. Nemohla ovládnout nepříjemné pocity, které ji ochromovali mysl i tělo, když elfí luky a meče řešily pokus o přepadení. Netušila, že bandité jen zkoušeli obranyschopnost kořisti, kterou vídali pravidelně a věřili, že jednou její opatrnost poklesne a oni udeří plnou silou. Kandahárské lesy a louky k ránu nahradilo mořské pobřeží, nekonečné modré nebe za obzorem splývalo s mořskou hladinou a oči nemohly rozeznat, kde končí nebe a začíná moře. Zpěněná voda narážela na písečné pobřeží a zpívala spolu s racky, kteří kroužili nedaleko, když karavana vstoupila mezi ohromné skály, jež tvořily hranici pouštní krajiny. Elfka nikdy neviděla tak zdánlivě mrtvou krajinu, jen hole skály a rozpálený písek, mrtvolné ticho a téměř dokonalé bezvětří. Dlouhý a vyčerpávající pochod se táhl v nekonečnou věčnost, vysílená elfka byla nakonec uložena na povoz, protože její nohy už neposlouchaly pokyny mysli, která trpěla úmorným vedrem a únavou. Karavana se před polednem odchýlila z hlavní stezky a utábořila se mezi vysokými skálami. Několik ozbrojenců hlídkovalo u jediných dvou přístupových cest, zatímco ostatní členové karavany odpočívali skryti před zlověstným sluncem.
Těsně před soumrakem vydal vůdce karavany povel a během hodiny se karavana vydala na cestu. Chladná noc a tmavá obloha plná hvězd jen slabě utěšovaly rozčarovanou mysl elfky, které se zastesklo po domovině. Modlila se k Dannah a přála si, aby již přišlo ráno, vzduchem zavoněla vůně lesa a její bosé nohy mohly tančit po orosené trávě. Věděla, že ráno by již měla karavana stanout před branami Timpánie, v zemi kde nejsou lesy ani rosa. Sledovala hvězdnou oblohu a snažila se zahnat chmury, když hvězdy z prudka zhasly a noc se stala úplně temnou. Uslyšela jak vzduchem zazněl svist doprovázený dalším a dalším. Zděšeně se otočila kolem své osy, ale viděla jen tmu, která byla tak hustá, že neviděla ani vlastní ruce. Do hlavy ji pronikl přidušený výkřik jednoho z elfů, vzápětí uslyšela tichý dusot blížících se zvířat. Na okamžik se zaposlouchala do zvláštního zvuku, který ji překvapil, znala ho. Znala jeho podobu, ale ne v takové síle. Hlavou se jí prohnala vzpomínka říčky v rodném hvozdu a na drobnou zvěř, s kterou si hrála. Představila si své ruce položené v písku dlaněmi vzhůru a malé kraby, veverky, různá mláďata jak jí lezou na teplé dlaně, poslední vzpomínka patřila drobné ještěrce. Zpět do reality ji probrala ohlušující rána a vzápětí ji ohromná síla nárazu způsobena dřevěným povozem srazila tváří k zemi. Ucítila palčivou bolest v hrudi a ústa se jí začala plnit nasládlou chutí krve. Před očima se jí zjevil hvozd, který tak důvěrně znala. Usmála se a zaposlouchala se do zpěvu drobného ptactva. Její zjitřené smysly ji naplňovaly krásou a harmonií. Zahlédla poletující sojku a rozhodla se k ní běžet a tančit s ní. Když udělala první krok, hvozd potemněl, podívala se ke svým nohám a viděla plameny, které ji spalovaly nohy. Kůže se množila drobnými puchýřky, které se zvětšovaly, aby se posléze vzájemně spojily do jednoho ohromného. Elfka se pokusila rukama plameny uhasit, ale při každém doteku se její popálené nohy obnažovaly až k bílým kostem, jak se spálené maso chytalo na její dlaně. Z nebe k ní dopadli první kapky deště, následované dalšími a dalšími kapkami, zděšená elfka hleděla jak se kapky tříští o její pleť a nechávají rudou stopu, z nebe pršela krev. Chtěla běžet pryč, palčivá bolest spálenin a beznaděj ji zcela ohromovaly, začala sebou trhat, až se hvozd rozplynul a ona se probrala na chladném písku.
Štiplavý kouř jí pronikal do plic, otevřela oči a zaostřila před sebe. Viděla několik elfů s kušemi jak chodí kolem rozbitých povozů. Pokusila se natáhnout ruku, aby si jí všimli a pomohli ji. Těžký povoz ji ležel na zádech a ona se z pod něho nemohla vyprostit. Sledovala jak jeden z elfu přišel volným krokem k ležícímu elfovi. Ten se pohnul, byl těžce raněný, rozhlédla se kolem a viděla spousty těl ležících v písku. Hvězdy jasně zářily nad tím neštěstím a odhalovaly šípy v některých tělech. Do zděšeného obličeje ji kanuly hořké slzy, přesto zahlédla jak onen stojící elf tasil meč a proklál ležícího druha na zemi. Z úst místo výkřiku vypustila jen tiché zasípání. Zabořila ruku do písku a snažila se vylézt z pod těžkého dřevěného monstra, ale nedařilo se jí. Levá ruka, záda i nohy zůstávaly dál pod dřevěnou tíhou. Uslyšela ostrou elfí řeč v cizím dialektu, zvedla hlavu a uviděla několik ohromných ještěrů, jejichž sedle seděli připásáni elfové. Náhle se ještěři dali do běhu, aby vzápětí pomocí svých lepkavých nohou vyběhly po skalní stěně a zmizeli z dohledu. Několik pěších elfů se vydalo stejným směrem do soutěsky, na místě zůstala jen bezvládná těla a čtveřice elfů, kteří chodili kolem a prohledávali těla. Jeden z nich nakonec přišel až k Yos´laew, hleděl na ní nepřirozenýma očima. Zmocnila se jí hrůza, začala sebou trhat. Ruku bořila do písku ve snaze chytit pevného bodu a utéci. Zápasila o každý centimetr, ale neúspěšně. Uslyšela tiché tření kovu o kov, jak útočník tasil meč. Kousek od něho se pohnulo tělo na zemi. Útočník zastavil svůj pohyb , otočil se k tělu a pomocí několika tichých kroků se přemístil ke zraněnému, jež ležel tváří k zemi. Špičkou boty ho otočil na bok a Yos´laew se zahleděla do špinavé krví zbrocené tváře Bris´adriela. Začala sebou opět smýkat a volala jeho jméno. Útočník se podíval nejdříve na elfku a pak na Bris´adriela, na tváři se mu objevil úšklebek a jeho ruka zvolna tasila meč. Posléze přiložil čepel na Brisovo tělo a lehce přitlačil, meč pomalu vnikal do jeho těla a z Brisova hrdla se ozývalo chrčení. Útočník nechal čepel trčet z nebožákova těla a došel k ležící elfce. Poté co odsunul povoz z jejího těla, ji uchopil za vlasy a táhl jí pískem k Brisovu tělu. Když konečně uvolnil sevření, klesla hlava elfky do prachu. Z Brisova hrdla se ozývalo bublání a po ústech se mu valila krev, jeho oči na ní hleděly a ona se v nich utápěla. Útočník ji hrubě otočil na záda, ona však vnímala jen Brisovi oči, v kterých pomalu zhasínal život. Nevnímala jak bylo její tělo znásilněno, sledovala jen ty oči a krvavé bubliny, které se tvořily kolem rány. Když splaskla poslední bublina a žádná další se již neobjevila, zavřela Yos oči. Když násilník vstal, neslyšela jeho tiché kroky, jen tichý zvuk, když z Brisova mrtvého těla vytáhl meč. Posléze cítila teplé ostří s jeho nasládlou chutí krve jak se jí opřelo o spánek. Útočník tiše mluvil a čepel jeho zbraně se zlehka zakousla do elfčiny kůže na líci. Elfka začala sebou divoce zmítat a její tvář se topila v pramenech krve, které vyvěraly ve stopě čepele, která z tváře sjela na krk. Netrvalo dlouho a na krku se jí otevřela proláklina. Útočník schoval zbraň a odešel. Elfka si držela ránu a ze zbytku svých sil se snažila držet si svůj život. Slyšela odcházejícího útočníka štěknout povely a pak se nad ní objevilo několik skřetů a koboldů, kteří ji tloukli a škrábali svými drápy. Ona se soustředila jen na ránu na svém krku a za žádnou cenu ji nechtěla pustit. Úsvit potemněl a ona se propadla do temné a studené prázdnoty.
Vzbudila ji bolest, hlad, žízeň a těžký teplý vzduch. Byla uložena na prostém lehátku ve veliké místnosti plné nemocných a zraněných lidí. Až poté co nabrala dost sil, aby mohla opustit lazaret, se dozvěděla, že byla jednou z mála členů karavany co přežili. Její tělo se částečně zhojilo a ona se vrátila do rodného hvozdu, který již nikde více neopustila. Od té události nikdy nepromluvila, nikdy se nepostavila na své nohy a nikdy se na mne vřele nepodívala. Byla mojí matkou, přesto osobou tak vzdálenou, tak uzavřenou, plnou citů i nenávisti. Odpověď na otázku kdo byl můj otec, jí dala moje pleť i vlasy. A ačkoliv mi říkali Bris´adrielův syn, bylo jasné, že mne elfí společnost bude těžce snášet, pro ně jsem nebyl... nejsem elf. Miluji svoji matku, milují elfí národ, ale nenávidím matku, jež mne nechtěla a elfí národ, jež mne zatratil. Miluji svého otce, proto, že nosím jeho krev, ale nenávidím ho stejně jako svoji matku, miluji jeho národ, protože je mojí součástí, ale nenávidím ho za to, že mne zatratil. Nejsem elf po matce, do pekel se způsoby lesních elfů. Nejsem elf po otci, do pekel s vlasy jeho rasy. Vidím jak se stíny plíží kolem mne, vím, že si pro mne přijdou a stáhnou mne do zatracení.. vím to... řekli mi to.
Hleděl na hladinu vody v sudu a sledoval odraz svoji tváře, tak cizí i důvěrně známou. Věděl co se v ní skrývá, mrazivý pohled i falešný pláč. Zatřepal hlavou a rukou rozehnal obraz na hladině.
Jak to vlastně tenkrát bylo? Jmenovala se Insri´less a byla... i když, proč skrápět živou vodou mrtvé vzpomínky, nechme je navždy v nenávratnu spát.
