Návrat

[Ludekk]

Prolog

Poslední vzpomínka z minulého života se jí promítla před očima: Byla zrovna nedaleko Hadí řeky, kde se chystala špehovat nepřátele ve vesničce půlčíků. V tom ji překvapili tři rytíři s rudým křížem na prsou. Prvního z nich srazila k zemi svou mocí, ale druzí dva ji dostihli. Než stačila povolat na pomoc zplozence pekel, projela jí ostrá bolest. Podívala se dolů a sledovala, jak ji z hrudi trčí čepel dlouhého meče. Chytila ji a pořezala se na rukou. Chvilku pozorovala, jak její krev kane z chladného kovu i z jejích bledých rukou a odkapává na zem, která ji žíznivě pije. S nenávistí pohlédla do očí svému zabijákovi a z posledních sil se vzepjala k výkřiku. "Za tohle zapl...." Pěst druhého rytíře ji umlčela.

Rytíři se jí snad báli, snad porušili rozkaz nezabíjet špehy. Místo toho, aby její tělo přinesli před svého pána, zakopali ji na malé vyvýšenině u Hadí řeky. Nikdo se už asi přesně nedozví, jak dlouho ležela v zemi. Jistá je jen skutečnost, že to bylo po více než dvacet let. Temné síly, se kterými se v létech před svou smrtí spojila, zázračně zachovaly její tělo. Netušila však, co ji to přinese do budoucna. Zlo se hlouběji vpilo do její mysli a na povrch tak vyplula dlouho skrývaná touha po pomstě a moci za hranicí smrtelného života. Tyto emoce trýznily její duši po celou tu dobu, co ležela v zemi, a zatemnily tak většinu vzpomínek na minulost.

Jednoho krásného dne se mladý hobití chlapec vypravil sbírat naplavené dříví na břeh řeky. Doba byla těžká a i on musel tvrdě pracovat, aby se jeho rodina uživila pod tvrdou vládou acronského místodržitele. Chlapec chvíli sbíral dříví a nosil ho na hromádku, aby ho mohl svázat do otepi. Činnost to byla únavná a nudná a tak tedy usedl na malou vyvýšeninu nad řekou s kousekm dřeva, co našel, a jal se vyřezávat píšťalku. "Ferine!" Ozvalo se nedaleko a chlapec se lekl, až se ošklivě říznul do ruky. Jeho bratr ho volal domů. Z rány začala téct krev a stekla do trávy. Chlapec vstal, a s ránou přiloženou k ústům a malou otepí dřeva utíkal zpět směrem k vesnici. Na to místo se už nikdy nevrátil, ale kdyby to udělal, našel by ho v jiném stavu.

Krev stekla ze stébel trávy a vsákla se do hlíny. Toho večera začalo pršet a déšť se smíchal s krví a vsákl se ještě hlouběji. Tam narazil na její tělo. Její myšlenky naplněné zlobou a ubíhající rychlostí ledovce se najednou vyjasnily. Jakoby uslšela hlas. Zprvu vzálený, ale postupně sílil. Nejprve nebylo rozumět co říká, ale jak se přiblížil, zadunělo jí v hlavě jediné slovo: "VSTAŇ!" Náhlý příval síly způsobil, že sebou trhla a rozhrábla rukou rozměklou hlínu. Poprvé po desítkách let spatřila oblohu.

[Ludekk]

První krůčky

Po tom, co se vyhrabala z rozměklé hlíny, pokusila se vstát. Udělala sotva dva kroky a zhroutila se k zemi. Náhlý příval síly, který ji umožnil uvolnit se z hrobu, ji stejně náhle opustil. V nohách nic necítila a bezmocně ležela v říčním blátě tváří k zemi. Ale temná moc, která ji uchovala po celou tu dobu, se začala pomalu rozpalovat. Pomalu se jí vracela vláda nad končetinami. Nejprve získala cit v konečcích prstů a mohla vnímat studené bahno, do kterého byly ponořeny. Pak ucítila, jak vítr čechrá chloupky na hřbetu její ruky a jak kapky deště dopadají na její odkrytá lýtka. Uvědomila si, že na sobě nemá žádné oblečení. To v čem byla pohřbena se dávno rozpadlo a ona ležela nahá na břehu řeky. Chvilku po ji tom napadlo, že nedýchá. S vypětím sil otočila hlavu na stranu, aby uvolnila přistup vzduchu.

Po několika minutách se jí vrátil cit natolik, že se mohla převalit, ba dokonce i posadit. Široce otevřenýma očima pozorovala krajinu kolem sebe. Několik desítek metrů proti proudu řeky spatřila most. Zadoutnala v ní dávno pohřbená vzpomínka. Ten most už někdy viděla. Ale kde je? Zkusmo zahýbala nohama a rozhodla se to zjistit. Opatrně vstala a znovu si uvědomila, že je úplně nahá. Zasmála se tomu a zvuk, který vyšel z jejího hrdla, ji zároveň překvapil i pobavil. Její hlas se změnil. Už to nebyl hlas mladé ženy, jenž ji vytanul na mysli. Nějak zdrsněl a bylo v něm i cosi zvonivého. Jako hlas umíráčku. Ušklíbla se nad tou myšlenkou a vydala se obezřetně k mostu.

Jejím štěstím bylo, že v tu dobu na cestě vedoucí z Kandaháru do Chmelínkova zrovna nepanoval čilý ruch. Ona však nevěděla, kde vlastně je. Přeběhla most, rychle se rozhlédla a jako divoženka se ztratila v krajině rozprostírající se podél Hobití cesty. Z nedaleké ostřice ji zvědavě pozoroval zajíc. Netušil, že právě o chlup unikl smrti. Zasříhal ušima a odhopkal pryč, nechávaje za sebou scénu prvního dějství jejího návratu.

[Ludekk]

Kapitola 2: Divočina

Na křídlech bouře běžela skrze husté mlází. Její nahé tělo bičoval déšť, stejně jako větve stromků i výhonky nižších rostlin. Kůži měla poškrábanou a na několika místech liják rychle smýval krůpěje temně zakalené krve. Zahlédla svou oběť pod jedním z keřů a udělala několik dlouhých kroků zakončených skokem. Přistála tvrdě na břiše, ale v rukou už držela malého koloucha. Srdce se jí rozbušilo vzrušením, jak se její prsty sevřely kolem srnčího hrdla. Jedním trhnutím zakroutila kolouchovi krkem a na malou chviličku zazvonil do hřmění její smích. Dychtivě se zakousla zvířeti do krkavice a hltala teplou krev.

Podobným způsobem se od svého probuzení živila již několik dní: Malí chlupatí tvorečkové, drobní ptáci, kořínky. Kolouch byl doposud jejím největším úlovkem. Neměla moc štěstí. Počasí jí nepřálo a zvěř se v dešti těžko stopovala. Ale i přesto se jí nějakým zvláštím způsobem vracely síly. Do žil se jí vlévala energie, jen přesně nedokázala určit, jestli by ji nazvala životem. Moc dobře věděla, kde se probudila. Jen si ještě nemohla vzpomenout, jak se tam dostala. Jediné, co stále vyvstávalo ze dna její mysli, byla jistota, že za to někdo zaplatí.

Zatímco hodovala na kolouchovi, mraky byly odváty někam na jihozápad, směrem k bažinám. Najednou se z mlází vyvalil veliký jezevec. Zvednul hlavu a nasál čerstvý vzduch vonící mokrou hlínou. Pak si všiml nahé ženy hodující na kolouchovi a naježil vzteky všechny chlupy. Už se na ni chystal vrhnout, když žena cosi vykřikla, namířila na něj ruce a srazila ho k zemi sprškou zářivých světelných koulí. Odvrátila zrak od kouřícího jezevce a překvapeně se podívala na svoje ruce. Po chvíli ji po tváři přeletěl úsměv. Nouze ji donutila vzpomenout si. Už zase používala Moc.

[Ludekk]

Cesta

Znovunabytí Moci ji naplnilo novým sebevědomím. Začala se rozpomínat na stará zaklínadla a gesta. S rostoucí silou si uvědomovala, že divočina není místo pro ni. Z hloubi mysli se vynořilo několik vzpomínek na život ve městě: Vysoké hradby, dlážděné náměstí, dům jejího otce.... Ovládl ji hněv a odhodila kost, kterou zrovna okusovala. Nahá a se zakrvácenými ústy se vydala směrem k cestě.

Tehdy ještě Kandahár patřil Acronům. Ne že by to ona věděla. Po cestě do Chmelínkova jel vůz s acronským kupcem na kozlíku. Silný kůň pomalu a usilovně táhl své břímě. Kupec vezl zásilku vína pro Chmelínkovskou posádku. Byl to muž středního věku, trochu obtloustlý, s mastnými vlasy, děravými ústy. Smrděl potem, špínou a močí, ostatně jako vetšina lidí v jeho společenském postavení. Vedle sebe měl zavěšenou těžkou kuši na obranu proti lapkům. Mžouravě sledoval cestu před sebou a pomlaskával si do rytmu koňských kopyt. Už se stmívalo, ale on nechtěl rozsvítit lucernu. Škoda oleje, říkával si.

Náhle před sebou na cestě spatřil bledou postavu. Zastavil koně a natáhl kuši, málem si při tom úsilí pustil do kalhot. Postava přitom postoupila o několik kroků blíž. Kupec si všiml, že je to úplně nahá žena. Lascivně vzdychl a odložil kuši. Za uslovného hekání slezl z kozlíku a opatrně se šoural k ženě, jeho mysl plná sexuálních představ.
"Pojď sem, maličká. Starej Faustus se o tebe postará."
Ona jen stála a dívala se na něho. Když k ní popošel o dost blíž, strnul hrůzou. Dívka byla smrtelně bledá a na její kůži byly podivné temné skvrny. Nejděsivější byl ale její výraz. Krvavá ústa jen podtrhovala příšerný sadistický škleb a dvě oči jako černé tůně se do něj zlovolně vpíjely. Teprve teď si uvědomil, jakou udělal chybu. Jeho mozek mu říkal aby utekl, jeho tělo ale nestačilo zareagovat. Bylo už pozdě. Dívka udělala dva kroky a chytila ho pod krkem. Fausta paralyzoval ledový stisk, který z něho začal vysávat život. Nemohl nic dělat, jen se dívat do těch děsivých hlubokých tůní.

Kdyby někdo celou scénu pozoroval, povšiml by si, že zatímco muž jakoby stárnul, dívce se pod kůží rozšiřovaly mrtvolné skvrny a řečiště žilek se zakalenou temnou tekutinou. Nikdo tam ale nebyl. Jen muž, dívka, kůň a všudypřítomný hmyz. Vše proběhlo vemi tiše, přerušované jen občasným zafrkáním koně a ukončené žuchnutím těla na tvrdou cestu. Dívka vzala mužovu dýku, uřízla kus plachty z vozu do které se oblékla, přepásala se mužovým opaskem a vyzbrojila se jeho těžkou kuší. Stáhla si hrubou kápi do čela a vydala se rozvážným krokem směrem ke Kandaháru.

[Ludekk]

Kdysi dávno

Seděla na trávníku pod velkým jilmem a usmívala se. Její havraní vlasy čechral jemný letní větřík a skrze listí na ni tu a tam problikávaly sluneční paprsky. Byla velmi hezká dívka. Kůže barvy čistého alabastru, zelené oči, plné rty. Její postava se mohla srovnávat s kteroukoli kráskou království lidí. Na sobě měla černobílé šaty šité nejvkusnější krejčovou na ostrově, Elen z Chmelínkova. Vedle ní ležela hůl z lesklého černého kovu a černý byl i její kůň Vecna, uvázaný u stromu opodál. Poblíž koně dřímal v trávě veliký hnědý pes a hluboce oddechoval. Její milenec, vysvlečený do půl těla, ležel na boku, hlavu podepřenou jednou rukou a zamyšleně se na ni díval. Sledoval její křivky, jak kdyby ji chtěl hladit očima. Měl svalnaté tělo, hezky řezanou tvář a rudé vlasy.

Byla by to idylická scéna, ale jen pro neiformovaného pozorovatele. Takových však byla většina a málokdo tušil, že dívka měla i přes nasazený úsměv hlavu plnou temných myšlenek. Mezi sebou se prolínala touha po moci s nenávistí, bezbřehým chtíčem, marnivostí. Ze všeho nejvíce ji však tlačila chuť po pomstě. Pomstě tím nejhroznějším způsobem, servírované za studena a okořeněné ponížením, mučením i zoufalstvím. Křívda způsobená nic netušícím nepřítelem v ní doutnala stejně jako v den, kdy k ní došlo. Události připravené za tím účelem se míhaly její myslí jak černé mraky. Instrumenty k pomstě byly zapovězené zbraně, lži, schopní spojenci i Moc. Hůl vedle ní byla nádherná, ale ukovaná z magnetitu - kovu, který by mnohé lepší lidi pálil v rukou a pomalu z nich vysál duši. Ze stejného kovu byly ukovány i hroty šipek v toulci zavěšeném u jejího sedla. Jméno koně mělo tajemný význam související s černou magií a pes dřímající v trávě nebyl z tohoto světa. Jeho očí byly hluboké jako Propast, ze které vyšel, a zornice měl lemované plamenem. Ani mužovy myšlenky nebyly tak klidné, jak by se mohlo zdát. Spalovala ho neuhasitelná touha po dívce, vedle které odpočíval, ale v patách jí šly obavy. Obavy z toho, jestli ho také tak miluje, obavy z toho, jestli to s ním myslí vážně i starost nad tím, proč má zálibu v tolika zvláštních věcech. Kdesi v hloubi duše mu číhal strach z událostí, které by mohly vzejít z jejich násilného střetu s přívrženci Lioncourtů, který vyvolali před několika dny. To alespoň dívka cítila, když se mu podívala do očí a políbila ho.

Bylo příjemné letní odpoledne, jen několik měsíců před velkou válkou, která měla na desetiletí uvrhnout ostrov Kandelábrie pod krutou nadvládu Říše.