Blödhgarm

[ElkBucket]

Přemýšlel nad tím kdo byla ta záhadná žena, která ho napadla...

Všichni tvrdí že se mu to jen zdálo, že ho omámila nějakým jedem, ale on si byl jistý, že to vše bylo skutečné. Loď, na které se objevil byla opravdová, vítr ho šlehal do tváří, vlny narážely do přídě, to nemohl být jen sen. Jaké mocné kouzlo použila, aby ho přenesla na takové místo? A co po něm vlastně chtěla? Jak je možné, že se potom přeměnila v ohavnou příšeru s obrovskými rohy? To byly otázky, na které nedokázal odpovědět. Bylo mu ale jasné, že to tak nemůže nechat, až se s ní příště setká, musí být silnější...

Dal dohromady několik prastarých knih a začal je pročítat, aby vymyslel mocné kouzlo, které ho posílí a ochrání před nástrahami okolního světa. Několik dní a několik nocí na neznámém místě sestavoval magickou formuli. Když vše bylo hotové a on byl spokojený se svým výtvorem, začal odříkávat kouzlo. Vše vypadalo nadějně a prvotní příliv síly ho naplnil radostí, avšak s posledním slovem se jeho síla začala vytrácet. Byl slabší a slabší... Chtěl kouzlo přerušit, ale bylo už pozdě, vysálo z něj všechnu energii...

Před očima se mu zatmělo...

[ElkBucket]

*Otevře oči a uvidí noční oblohu plnou jasně zářících hvězd. Krom občasného šumění a zaskřípání dřeva, do kterého se opírá voda, je kolem naprosté ticho. Upřeně hledí na oblohu a přemýšlí.*

Tolik se toho změnilo, od toho zatracenyho dne, kdy sme ztroskotali na tomhle bohem zapomenutém ostrově. Dokud tady byl kapitán Dudley, byla pořád naděje, že odtud zase jednou vypadneme. Ale když odešel začalo to všechno jít od desíti k pěti. Kde jsou ty časy, kdy sme brázdili moře a pokud to nebylo nutné k doplnění zásob, nezdržovali sme se na pevnině. Teď jsou z nás stejný suchozemský krysy, který sme obírali na jejich plavbách. Šel z nás strach, každý kdo viděl naši loď se dal na útěk... i když to bylo vždy marné. A teď? Poslední dobou slýchávám slova jako svatba, dítě, rodina, spolupráce, pomoc... Pche!!!

*Zvedne se, něco zamlumlá a proud energie, udeří do hladiny*

Nezapoměl jsem na to, kým sem byl, to teda ne.

*Podívá se na moře rozprostírající se před ním*

Takhle to teda neskončí...

*Nasadí si kapuci a vydá se k Větrovu. Nepozorovaně proklouzne do města a poté i do domu. Sbalí vše potřebné a zase se otočí k odchodu. Ve dveřích se zastaví a naposledy se otočí*

I kdybych jim to řekl, stejně nikdo nepujde se mnou.

*Ušklíbne se a vypraví se na sever. Nastoupí na loď, rozhlídne se, zhluboka se nadechne a vysloví dlouho připravované zaklínadlo. Provazy zapraskají, plachty se napnou, vytáhne se kotva a loď se s narůstajícím větrem začne pomalu odlepovat od břehu.*

Je čas zase začít žít...

*Pevně sevře kormidlo do svých rukou a vede loď na širé moře*