Nic netrvá věčně...

Mladá drowka se slastně protáhla a otočila hlavu ke spící dívce. Byly si tak podobné a přeci tak jiné. Oči upřela na její popelavě šedou tvář a tělem ji proběhla vlna zlosti. Jak nechutné! Jak ponižující, jak...bleskově a neuvěřitelně tiše sklouzla z postele aby v ten samý okamžik zmizela ve stínu pokoje sluch napnutý k prasknutí.

Za chvíli, která se zdála dlouhá jak věčnost, uslyšela šouravé kroky směrem od hospody, pak žuchnutí a vzápětí příval svirfneblinských nadávek. Nevědomky se ušklíbla a uvolněně vystoupila ze stínu.
´Zase nějaké svirfneblinské go´h´, pomyslela si a před očima se jí vybavily dávné vzpomínky na bič drásající zkrvavený svirfneblinský hřbet.

Pružnou chůzí došla k nohám postele. Venkovní šero odhalilo její nahé, do posledního chloupku zbavené tělo. Znovu se zadívala na spící dívku, která zmožena divokým tělesným potěšením pravidelně oddechovala ponořena do hlubokého spánku. Ušklíbla se. Dříve by tuhle míšenku nechala tak nanejvýš pro potěchu nějakého rothe. Teď si však nelze vybírat.

´Nic ale netrvá věčně´, pomyslela si. Pak vklouzla do šedé kápě a potichu otevřela dveře pokoje...