Rod Lovara Goral

[Snekoun]

Nocí řádila bouře a všude se ozývaly hromy a tmu protínaly blesky.Obyvatelé Kandelabrie se probudili do mlhavého rána.
Život městečka Kandahar začal jako obvykle.Najednou v přístavu vypukl zmatek.
Lidé běhali po molu a ukazovali si do dálky…………………..“heeejjjj ….co to tam je vidíte to taky,, křikla jedna hobitka a ukazuje na moře.
Na hladině se houpe záchraný člun plný haraburdí a kusů železa.Z poza krámů se na všech stranách pravidelně vynořují snědé ruce a v rytmu neznámé písně zanořují kusy prken místo pádel, do vody.
Lidé na molu vyjeveně koukají a nevěří svým očím……..
Za naprostého ticha a zvědavých pohledů loď příráží k molu.
Ticho prořízne volání a snědý podivín oblečený jako komediant přivazuje lano:
„Co čumíte čéče !…..máte tu babi nějakou sběrnu ? Héééjjj Gorale vyhoď to železoooooooóoo, jééééé paninko nechcete koupit zlaté číše pravá kvalitááááá ….echtttt nové ……pro vás za měšéééééc“Z lodě začínají vyskakovat snědé postavičky oblečené v barevných hadrech a na molu vypukne zmatek.
Na molu se tvoří hromada strého železa a vždy když se kolem mihne baravná postavička pomalu se přesouvá do města…………………“ coooooo kdee jeeeeee sběrná……..lidíííííí, sbíráme kovýýýýýý, brousíme nožéééééé“V davu někdo začal křičet že ztratil od pasu měšec…… a snědá dívka začala tančit u ohně, který najednou zaplápolal a v dály se někdo propadl na molu …..“ kterééééééj debil rozebral to molóóóó …… pomóoooc topím séééé……….“A tak do Kandelabrie dorazili cikáni a začli cestovat po světě.

[Snekoun]

Legenda vypravuje že kdysi žil cikán jménem Miro Lovara, byl to legendární zloděj koní.Jeho schopnosti byly prý nevídané.Dokázal  chodit nocí bez sebemenšího prozrazení, neexistovala žádná past a zámek s kterým by si neporadil a vždy dokázal přesvědčit každého že je nevinny.
Všichni ostatní cikáni si o něm vyprávěli u táborových ohňů a legenda o činech Mira Lovary kolovala po celé zemi.
Na jeho počest se začali konat velkolepé oslavy a všichni cikáni chtěli být jako on.
Nikdo do dnes neví kde Miro Lovara je, nebo zda zemřel, ale cikáni věří že jeho moc je dána bohem a byl seslán na zem aby všem cikánům pomáhal v jejich snažení, proto věří že žije navždy.Začli ho uctívat jako svého boha.
Jelikož podle legend Miro Lovara kradl a jedl rád slepice, obětovává se na jeho počest na oltářích slepice a cikáni nosí slepičí pírko u sebe pro štěstí.

[Snekoun]

Za kopci, v rovinách při řece hadí rozkládala se osada Chmelínkov.
V ten čas vejvoda mocného rodu Goral, Demetriovic Lovara pronesl k družině, kočující spolu po světě :

„Vyhledejme sobě nových sídel, kdež by náš rod žil s pokojem a díla si hleděl.“

Jak se usnesli, tak vykonali.Vzdali oběť bohu svému, obrátili se na západ slunce, v neznáme končiny.I bral se rod, všichni přátelé a příbuzný.Napřed šli zvědové a zbrojní muži, prostřed baron Demetriovic, sivého kníru, ale statný a silný, jeho kněžka Aranka a kolem nich družina nejvěrnějších.Zlá byla cesta hlubokými hvozdy, zlá jejich chůze luhy a bažinami, plnými rákosí, ostřice, rozlehlých mechových trsů a různých křovin.Zvečera zažehovali ohně a topili do úsvitu, aby zář, padajíc do tmy lesní, plašila úskočné, líté šelmy.Tak brali se končinami, až přešli hranice hadí řeky a tam našli osady.Došli a položili se na úpatí kopce této osady, jež slově Chmelínkov.Ráno pak za první zoře vstal Demetriovic a vydal se na kopec při úpatí této osady.Když vstoupil na kopec, bylo ráno: a hle, široširý kraj se před ním rozkládal do nedozírné dálky.I zaradoval se baron Demetriovic nad utěšeným krajem i zamyslil se pak nad ním, jak bůh dá, jak bude jeho rodu i budoucím pokolením.Když pak sestoupil, zvěstoval co zhlédl :

„Již si nebudeme stýskati, neboť jsme našli kraj, kde zůstaneme a sídla zarazíme. Vizte, to je ta osada, kterou jste hledali. Často jsem vám o ní mluvil a sliboval, že vás do ní uvedu. To je ta země zaslíbená, penězi a slepic plná, medem oplývající. Na všem budete míti hojnost a bude nám dobrou obranou proti nepřátelům. Hle, země po vaší vůli!“

Každý stál nehnutě, boje se, aby šlápnutím nerušil, a hleděl na mladou kleričku, stojící v jejich čele.Líce sejí zjasnilo u svatém, náhlém nadšením, kterým i zraky jí vzplály.Posvátný strach zavanul družinou a dotkl se srdce všech.
Aranka u vytržení, jako by vůdce, družiny nebylo, vztáhla ruce k zeleným stráním, a hledíc na údolí, mluvila prorockým duchem :

„ Město vidím veliké, jehož sláva hvězd se bude dotýkat. I zasvěťte toto sídlo mocnému Lovarovi a zřiďte sídlo kde jeho slávu budeme uctívat. A jakož lid zdejší, proti nám se bude stavěti, dopřejtemu času pochopit správnou cestu jemu, tak jednou budou klanět hlavu bohu našemu.Budeť mu čest a chvála a bude slovutno světu.“

Umlkla.Byla by více mluvila: náhle však pohasl žár nadšení, neb duch od ní odstoupil.
I hned šli a osídlili osadu, jali se na tom místě stavět sídlo.Stavěli, vystavěli, Lovarovi zasvětili a hromadně zvolali :

„Vítejž, osado svatá, nám zaslíbená! Zachovej nás zdravé, zachovej nás bez ourazu a rozmnož nás od národu do národu až navěky !“

Veškerá podobnost s jinou legendou je čistě náhodná......

[Snekoun]

Za kopci, v rovinách při řece hadí rozkládala se osada Chmelínkov.

Před sídlem, vedle ohrady handliře je roztrhaná slepice.
Směs peří a krve tvoří podivný obrazec.Při letmém pohledu na konci zorného pole jako by člověk zahlédl známý tvar.Jen při letmém pohledu hned člověku vyskočí v podvědomí podivný pocit .......SMRT ! je to jen zdání že směs peří a krve vypadá jako lebka ?

Demetriovic Lovara Goral se hned vydá k oltáři a modlí se.

Ó mocný Lovaro co nám to chceš říci ..............?

[Snekoun]

Demetriovic se už několik týdnů opíjel každý den do bezvědomí.Od dob kdy zhlédl obrazec smrti, začala jeho rod provázet smůla.Spousty členů jeho rodiny odcestovala, nikdo neví kam a dokonce kněžka Aranka se ztratila také.Jeho mysl byla zachmuřená a jeho paměť po každodenních dávkách piva a vína se vytrácela.Jeho ochablé tělo ani neuneslo štít a ruce nedokázaly udržet pořádně zbraň....................

Čonka otevřel dveře domu rodiny Lovara goral a hned ho praštil do nosu puch ...
V posteli se válel baron, zežratý, poblitý a kolem poletoval roj much.
Čonkovo slabá natůra se neudržela a z toho nechutného pohledu se musel vyzvracet.
Utřel si ústa a kyselého pocitu v ústech se zbavil douškem silného vína.Pohled na hlavu rodiny mu připadal žalostný.Byl rád že vše včas podchytil a nechal podepsat Demetriovice několik lejster, když byl v dobré náladě.Ten prcek v bance nic nepoznal a správu ůčtu mohl teď ovládat spolu s ostatními Badži.

Rychle odchytnul hobitku co pobýhala okolo po domě a vrazil ji zlatku.
„ koukej vše uklidit ! a hejbni sebou !
Nebo tě zmrskám že budeš mít místo zad omalovánky !!“ křičel Čonka.
Hobitka poslušně začla uklízet postel a rovnala mohutné spící tělo......

[Snekoun]

Čonka zrovínka ležel na seně v ohradě a svého Pusíka měl po boku.Medvěd těžce oddechoval a Čonku uklidňovalo ten pocit blízkosti obrovského zvířete.Přemýšlel co se za poslední dobu všechno událo. Z jeho rodinou to šlo z kopce a Demetriovicovi to bylo jedno.Jeho pití bylo stále horší a horší...Každnou noc se baron opíjel do němoty a jeho výlevy pocítili hlavně čonkova záda. Jizvy od karabáče se nechtěli hojit a bolest která se ohlašovala při každém pohybu byla nesnesitelná. Chtěl se pomstít tomu starému ožralkovi....
Byla hluboká noc, sebral odvahu a rozhodl se jednat.
Potichu vstal a vydal se pomalu k domu..Dveře tiše odemknul a plížil se k posteli..V místnosti bylo cítit zvratky, alkohol a moč.Nemohl se mýlit. Pevně sevřel palcát v ruce a mohutně se napřáhnul...
" křup " ozvalo se prasknutí lebky a krev vystříkla Čonkovi do očí. ..... mlátil a mlátil palcatem jako zběsilý.Místo křupání se ozývaly už jen čvachtavé zvuky jak železo dopadalo do krvavé kaše.Chtěl vybít všechen ten vztek, to bezpráví ...
Najednou zkoprněl zaslechl nějaké kroky na schodech.Ihned odskočil od postele a vyběhl z domu.
Namáhavě se opřel o hradu se zvířaty a najednou pocítil jak se mu zamotala hlava. rychle se předklonim a zvracel a zvracel ..............

[Snekoun]

Dřevorubec se zrovna chystal sbalit svou sekeru a vydat se zpět do Kráteru. Byl sehnutý a balil břit do starého hadru, když zaslechnul medvědí zabručení. Rychle si lehnul do kapradí a pozoroval lesní stezku odkud se ozval zvuk. Viděl starého medvěda jak nese na zádech chlapce. Chlapec byl snědý s černými vlasy. Jeho oblečení bylo potrhané a jeho špinavé ruce si cpaly do úst kus syrové zvěřiny. Teď si teprve všimnul že chlapec sedí na medvědici. Její tělo bylo ověšeno zbytky řemenů a postrojů na nošení nákladů. Zřejmě to byl mědvěd kterého elfové využívali dříve jako nosiče. Celé toto divadlo se odehrálo během chvilky. Z dálky se ozvalo ržání koní, kteří jeli pro ležící klády vedle dřevorubce. Medvědice zavětřila, rozhlédla se a rychle zmizela i s chlapcem v hlubokém lese.

[Snekoun]

Driber vyrůstal od malička v přirodě pamatuje si matně otce jak vždy přicházel na noc k nim do doupěte. Nechápal proč se tolik podobá otci , měl ruce jako on, nohy a  ple´t. Ale proč matka je jiná ? Má hebkou srst, veliké tesáky, obrovské tlapy. Nechápal to. Nejvíce ji zaviděl tu srst .... byla mu neustále zima a ležet na studené podlaze jeskyně mu nepřipadalo pohodlné.

Jednoho dne matka zabručela ...věděl že to je signál nebezpeči. Zahlédl u vchodu postavu svého otce jak v ruce drží palcát a braní se podobným tvorům jako on. Oni však neměli fialovou a rozevlátou nahradni kuži jako jeho otec. Jejich druhá kuže byla střibrná a lesklá jako mokrý kámen. Byla hladká. V rukách drželi dlouhé lesklé tesáky. Otec uhýbal obratně ale te přesile nemohl dlouho odolávat. Zpival tu podivnou píseň ... " hej moooooreeee muzikaaaaa bajla bajla beeee iritore kateryna iritorte kantareeeee."

Strašlivy zpěv se zařezával do uši a protivnici se s děsem v očích se snažili toho zpěváka utišit. Jedna rána prošla obranou a otcova píseň najednou umlkla. Driber jen zaslechl jak křiknul z posledních sil : " Pusiku uteč ! " Jeho matka obrovská medvědice se vyrhla ven s jeskyně. Nešla však po utočníkách ale chtěla je odlákat od něj. Driber vědeě že on nemá šanci jim utéct. Schoval se za kámen.


 Netušil jak dlouho tam leži ... najednou se probudil a zjistil jak ho olizuje obrovský jazyk. Ucítil vůni zdechliny a hnijiciho masa ... věděl ze je v bezpečí ..