Je pryč...

Je pryč...
Proč, proč, proč?!? Opustila ho snad, stalo se jí něco? Kdy jí zase uvidí?

Poprvé ji potkal v Kandaháru ještě v dobách klidu a míru. Byla mladá a nevinná, vypadala tak bezbranně. Již při prvním pohledu na ní mu bylo vše jasné. To je ona, to je ta dívka se kterou chce strávit celý život. Trávil s ní více a více času, sedávali na lavičkách ve městě, povídali si a scházeli se na pobřeží kde sledovali západ slunce. Jejich pouto bylo stále silnější. Jednou se mu svěřila, že jí práce u Žoldáků přiliš vyčerpává, že má moc práce a málo času k odpočinku. Chtěl pro ní jen to nejlepší a proto jen s těžkostí snášel, když ji viděl mnohdy tak znavenou a ustaranou...

Netrvalo dlouho a jejich city se spojily v jeden, v jeden jediný zvaný láska… Všechno bylo tak úžasné, celý svět se zdál být úžasný. Ale jen do chvíle než zvědové donesli zprávy o flotilách Acronu lemující moře. Oba věděli že se blíží chvíle, kdy stanou bok po boku s ostatními žoldáky při obraně jejich krásného města. Tak se také stalo. Acronská vojska vtrhla do města a i když ho bránilo spousta odvážných a statečných dobrodruhů, nebyla možnost zvítězit. Boj byl prohrán a město ztraceno, nezbývalo než odejít...

Jejich cesty se na nějakou chvíli rozdělily. Ovšem jen do doby kdy se k němu nastěhovala. Mohli ted spolu trávit kolik jen času chtěli, podnikali společné výpravy za dobrodružstvím a láska z nich přímo vyzařovala. Pomáhal jí zdokonalit se v alchymii, sbíral jí bylinky a společně se radovali z každého nového výrobku, který se jí podařil vyrobit. Všechno do sebe dokonale zapadalo, ti dva si byli souzeni...

Avšak jak už to tak bývá, nic netrvá věčně. Začalo jí vadit zdejší prostředí. Hlavně zvířata a nepořádek který způsobovali. Vše tolerovala do té doby než ji přímo uprostřed vesnice před zraky spousty lidí napadl divoký medvěd. Nevydržela to a utekla do Horské, nechtěla se již vrátit a tak hledali společně nové útočiště. Jediné bezpečné místo bylo v Kráteru. Zdejší správce byl už natolik starý že se nemohl o všechno postarat a tak je požádal o pomoc...

Jednoho dne se vrátil domů, unavený z výpravy, chtěl si přečíst svou oblíbenou knihu. Podíval se do knihovny a ona nikde. Nevěřil vlastním očím, byla ze všech nejvzácnější. Obrátil celý dům naruby aby jí našel. To se ale nestalo a tak začal přemýšlet kde by mohla být. Hlavou se mu začala honit myšlenka že snad ona tu knihu vzala. Ale proč mu nic neřekla? Vždyť určitě věděla že ji měl tak rád. Tato myšlenka ho ovládla a začal zuřit. Byl přesvědčen že ona s tím má něco společného, musel ji vidět, chtěl vysvětlení...

Našel ji v Kráteru, zuřil, neovládal se, křičel na ní a choval se jak blázen. Byla to největší chyba kterou v životě udělal, rozplakal ji, za pomocí magie ji držel aby neodešla, ona se však ze sevření dostala, udělila mu několik sečných ran a utekla. Za všechno může on, ztratil ji. Ač to třeba někdy nedával dostatečně najevo, miloval ji. Pod tím bezcitným a vypočítavým zevnějškem se schovávalo jeho velké srdce, které se rozletělo na milion kousků když viděl, jak mu v dálce mizí před očima. Podlomili se mu kolena. Jeho zranění vypadala dost špatně a neustále krvácel. Zatmělo se mu před očima...

Když se probudil, neměl na sobě ani škrábanec, stál uprostřed hvozdu a všechno mu to připadalo jako dlouhý sen. Vrátil se tedy domů, kde zjistil že vše byla bohužel pravda. Byla opravdu pryč...