Zaqh

Hrot rudý na prsou košili trhá,
srážeje k zemi co stálo tak pevně.
S krví ti z rány smrt životem mrhá,
kam zmizela odvaha jenž zdobila tvé skráně?

Třesoucí paží meč svůj zdvíhaje,
mžitky před očima z posledních sil zaháníš.
Z temnoty ke světlu že vyvede tě doufaje,
snad k Bohu svou naději bláhově upínáš?

Jak přál by sis čepel svou vnořit v toho,
kdo zákeřnou střelu do zad ti vyslal.
Křičíš a spíláš mu v okolní ticho,
abys jen mlčení v odpověď dostal.

Pak spatříš ho ze stínu vystoupit ladně,
černého pantera oděného do kaftanu,
snažíš se povstat jak v legendách to je,
tam, kde vítězství rekovu ctí stranu.

Však nohy z olova a v rukou sil nemaje,
stojíš jak solný sloup a strach tě jímaje,
v kruté ti totiž myšlence dochází,
že dneškem život ti v nicotu přechází.

Horečné přeludy bloudí tvou hlavou,
co všechno bys dal za to být se svou ženou.
Slyšet zas radostný povyk tvých dětí,
ten co zníval když tatínek se vrací...

Tehdy drow čepelí chladnou krk protnul,
ve smrtelných křečích na zem tělo skopnul,
pak už je ze zad šíp vytrhnout stačilo
a s krutým úsměvem zašeptat:

"Lloth, to pro Tebe bylo!"