Příběh Amy Ashally, dcery země zlatého písku

[Amy]

Otec.

Byl starý. Moc starý na to, aby se účastnil výprav, moc starý na to aby dokázal nosit těžké balíky dřeva a rozlívat vodu zvířatům. Z toho mála co mu zbylo z lepších času koupil si stan a ten rozbil kousek za branou u městské brány. Regentu města zželelo se starce ("každý jednou budeme čekat na smrt")  a zaměstnal ho jako ponocného.

Uklízel ulice, hlídal zvířata karavan. Hlídal domy před ohněm a v noci ... hlídal čas. A ...

.... a svou malou Amy. Byla to jediné co měl. Dívka se ebenovou kůží, potrhlým usměvem a hýkavým smíchem, jeho jediný poklad a naděje. Dcera ženy, kterou kdysi potkal v lesích Kandaháru. Oženil se s ní a odvezl si ji sebou do Tympánie. Jaká to byla chyba! Jeho žena scházela v prudkém žáru slunce, jako utržená květina. Umřela a on zůstal se svou dcerou sám.

Viděl v ní sebe sama.
Hrdost, trucovitost, vzdor. Touhu po tom, něco dokázat, něčeho dosáhnout, někam patřit. Kolikrát se pousmál jejímu výrazu, když si z děti z města z ní utahovaly. Ta její zloba a zármutek seprolínaly do fantaskního výrazu urputnosti z černých očí.

Najednou jí bylo patnáct.
Vyškubl z ucha poslední zlaté cvočky ("dobře si vzpomínal, na obličej obchodníka, když mu tuhle ozdobu bral z jeho chladnoucího těla") a poslal ji do chrámu aby se stala nevěstou místnímu božstvu.

Cítil smrt ve svých kostech a bál se, že Amy zůstane sama.
("Tam bude alespoň k někomu patřit, nikdo v poušti nepřežije sám")
Bolelo ho u srdce když za ní zapadly dveře chrámu.

Stál tam a tiše poslouchal jak se její kroky za těžkými dveřmy vzdalují ...

[Amy]

Odedne, kdy Amy zmizela za dveřmi chrámu, její otec jako by stárl den ode dne rychleji. Ploužil se tiše městem, bez zájmu, vykonával své povinosti a čekal na den, kdy vydechne naposledy.

Zdálo se, že všemu je konec a že vše zařídil tak, aby mohl spokojeně odejít.
Ta nejdražší jemu srdci byla v bezpečí a zaopatřená. Řád se o ní po jeho smti postará a on se nemusí bát, že by musela přežívat z milodarů.

Jak se zmýlil...

[Amy]

Ten den měl být jako každý jiný.
Pozhasínat louče v ulicích,  namazat a pročistit dveře haly, odstranit písek ze schodů před knihovnou a pak jít spát...

Sluneční paprsky v dálce za obzorem pomalu osvětlovaly ranní nebe.
Hvězdy skromně poblikávaly, až jako svouknuté svíčky zhasly docela.

Stál na hradbách a usmíval se. Nadechl se a vydechl.
Cerstvý ranní vzduch. Měl ho rád, připomínal mu mládí a jeho první setkání se ženou v chladných lesích kandaháru.
Jak dávno tomu bylo, co si ji přivedl do hlavního města timpánie.

Jeho pohled upoutal zvláštní, černý vůz v dálce.
Kusy vyprahlé pouštní půdy odletovaly z pod kopyt koní (jak jsou ta zvířata zpocená!) a za pár chvil byl vůz u hlavní brány.
Čekal, že jej stráže prohlédnou, ostatně vždycky tomu tak bylo.

Tentokrát ale vůz projel spěšně otevřenou branou bez zastavení.
Starý Ashally pozdvihl obočí a se zájmem sledoval, jak vůz zastavil před domem radního.

[Amy]

Sestoupil z hradeb a se dávno zapomenutou mrštností a lehkostí přeběhl ke oknu domu. Vydýchal se a pak, zvědavec stará, se lehce naklonil, aby viděl, co se děje uvnitř.

Místnost skromně osvětlovala zapálená svíčka - plápolala na stolku hned vedle obrovské hromady papírů (to je proti požárním předpisům, problesklo mu hlavou) a její paprsky obkreslovaly obrysy postav.  

Ač se snažil sebevíc, špicoval uši a skoro ani nedýchal, nebylo slyšet vůbec nic, ani hlásky. Nakonec se musel spokojit jen s tím co viděl, ač si později svou zvědavost snad tisíckrát vyčítal.

Snažil se odhadnout koho vidí -  radního zavrhl ( ten málokdy vyleze z postele před desátou - vrchnost, však to znáte) a ten druhý mu vzdáleně připomínal ... ne ... to nemoho být on.

At se za oknem dělo cokoliv, rozhodně se schylovalo k nejhoršímu. Nervózní gesta druhého  neznámého nabírala na obrátkách a i přes tlusté tabulky skla začínaly být slyšet střípky jeho vzrušené obhajoby.

První postava najednou pohybem ruky zarazila příval výmluv. Druhá postava strnula ve své hrůze a zůstala stát zrovna tak jak byla, lehce přikrčená.

První neznámý do druhého lehce kopl nohou a ten se (ó jaká hrůza) rozbil na zemi do střípků kamene a prachu.

"Socha! Zkameněl ho!" Vyjekl starý Ashally  čistou hrůzou.

Neznámý trhl hlavou k oknu. Jeho kápě při prudkém pohybu hlavy slétla dolů, jejich oči se setkali a starci došlo, že si svou zvědavostí možná podepsal svůj vlastní rozsudek smrti.

Na nic nečekal, sbalil svých pár pět švestek, vyzvedl Amy ze semináře a vyrazili na cestu do Kandaháru.

Tam snad budou před jeho mocí v bezpečí...

[Amy]

Dcera

Poprvé jsem se podívala za městské hradby a hned takový výlet!
U nás doma, víš, bylo všecko takové jednotvárné. Zelená barva byla velice vzácná - všude se rozlévalo zlato pouštního písku a jen slunce občas dokázalo přidat do něco více barev do onoho stereotypu.

Vyrazili jsme z města, přešli poušt, překročili řeku (Tolik vody jsem v životě před tím neviděla), vystoupili na kopec. V dálce se rýsovaly obrysy polorozpadlé věže a zřejmě proto, že se  začalo stmívat, rozhodl se otec přespat tam.

Byla to moje první noc mimo poušt.
Ty divné zvuky... Nemohla jsem spát. Posadila jsem se na útes a poslouchala vzdálené dunění příboje. Rukama jsem projížděla kobercem trávy a vnímala její tak zvláštní hebkost. A i když hvězdy a měsíc stínily koruny stromů,  přesto bylo všude dost světla.

Najednou se, ve směru odkud jsme přicházeli, objevilo světlo. Drobný paprsek louče mihotající se skrze zástěnu temnoty mne upoutal a lehce vyděsil. Zavolala jsem otce a ukázala mu onu "novou hvězdu" na obzoru.

Tatínek zneklidněl a ani ne za patnáct minut po tom jsme se i přes únavu opět vydali na cestu.  Sešli jsme z hlavní cesty a vydali se z kopců do blízkého údolí, kde se zákeřnou rukou bandity jejich životní cesty rozešly...

[Amy]

Mnoho roků uplynulo od doby, kdy Amy Ashally, dívka se tmavou pletí a modrýma očima vstoupila do světa bledých lidí.

Po smrti svého otce, ji nečekalo nic hezkého. Protloukala se životem jak uměla, sbírala byliny, uklízela po domech a v chrámu. Každodenní dřina ji naplnovala pocitem beznaděje. V noci, když všichni spali a ona drhla podlahy vznešených domů, si představovala, jaké by to bylo žít v domě s někým, kdo by ji měl rád.

Chyběly jí rozhovory s někým blízkým, pocit bezpečí...

Jednoho dne si ji všimla paní Lin - zlatnice žoldáků pracujích pro pana Sida - a díky ní dostala svou příležitost. Trávila své dny uzavřená v laboratořích, kde se na příkaz svého nového zaměstnavatele pokoušela vyrábět léčivé lektvary. Svářela esence, míchala lektvary. Z Chemických výparů ji vlasy změnili barvu - byly modré, jako její oči.

Dny běžely a Amy si zvykala na své nové přátele.
Noční můry pomalu přecházely a jejich místo zabíraly sny plné barev.

Sama bohyně Khalless, tak jako kdysi její matce, jí byla rádkyní a společnicí.

Povídali si tiše, skryté pod korunami stromů. Dvě dívky, mladé a rozpustilé - Amy mluvila o svých snech. Mluvila o vzpomínkách a nadějích a Khalless se usmívala.

[Amy]

Seděli na lavičce uprostřed kandaháru...

Vzpoměla jsi, když ho viděla poprvé.
Jeho úsměv, když procházel kolem a pozdravil ji,  ji pravidelně odzbrojoval. Ten podivný pocit na její hrudi...

Nechápala, co se to s ní děje. Směsice pocitů, zvuků a vůní jí prolítala hlavou vždy, když si na něj vzpoměla, když byla blízko něj.

Jeho hlas, zvuk jeho hlasu ...
Ze říše snů...
Snad sama Khalles vyslyšela její tichý pláč po nocích. Snad samotná její harfa omámila jeho mysl a vehnala jej do její náruče.  

Jak málo stačí aby život prosté dívky nabral smysl...
Usmála se na něj a pomalu nechala své paže obejmout jeho tělo.

Byla štastná.

[Amy]

Následujících několik stránek textu je nečitelných. Částečně kvůli jejich rozmazání a částečně kvůli ohni, který je na půl strávil.

Kniha leží mezi jejími věcmi v elfím domě. V domě, kde prožila nejlepší část svého krátkého života.

Amy zmizela.
Nikdo pořádně neví, co se stalo. Tedy, až na řeči, které se šíří po Kráterui.
Lidi viděli Amy přijet z výpravy a vejít do hlavního domu.
Pak se z ničeho nic ze vnitř ozval její nářek a ona vyběhla ven.

Od té doby ji nikdo nikdy neviděl. Tedy až na jejího koně, který se  za tři dny vrtátil ve zbídačeném stavu.

Dny a noci plynuly dál jako by se nic nestalo, vše se vrátilo do normálu.

Tedy... až na to, že světlo v domě  novýha pán Kráteru, Kala  z rodu EL svítilo každou noc. Jako by se mu zdály zlé sny...

[Amy]

Již ne rozpustilá dívka.

Její plet se vyčistila od dětských neduhů a Amy vyspěla. Minulo dvacet pět let od doby kdy otevřela oči a poprvé se nadechla.
Zdálo se jí to jako věčnost... Celá ta dlouhá doba ... putování, ztráty a nálezy. Osudu těch, které na své cestě potkala, osudy těch které ovlivnila.

Usmála se a rozčeřila hladinu vody před sebou. Jemné, třpytivé vlnky rozmazaly její obraz a odnesly její v dál.

Kamila a Murtagh a jejich věčný hádky, křik a řinkot rozbíjejícího se skla.
Sid a jeho věčný mrzoutský mumlání, nespokojenost a pedanstký přístup ke všemu kolem něj.
Balsa a její radost ze světských věcí.
Kal...

Vydechla.

Uběhlo spoustu dní co ho viděla na posledy. Vycházela každý večer před brány Kráteru, až tam na kopce ke visutému mostu a pozorovala, zdali ho v dálce neuvidí vracet se ze svých výprav. Avšak čas plynul a Kal se nevracel. Několik stráží zmizelo při jeho hledání, sama na svém koni prohledala co mohla ale po Kalovi a jeho společníkovi Drozdovi jako by se slehla zem.

Dal jí prsten. Má ho pořád u sebe, jako by doufala že magická síla jejího přání ochrání Kala před vším zlým.
Doufala ... ale on se stále nevracel.

Jedné noci, po půlnoční bohoslužbě, vyrazila z kráteru podivná karavana.
Kráterští strážci vyprovázeli svou paní. Šli s ní až na kraj lesa - až tam, kam dopadá stín upířího hradu.
Odtamtud už šla sama. Vrátila se zpět tam, kde to všechno začalo. K žoldákům, do Horské vsi.

"Sama" řekla a zahalila se do pláště a vydala se k siluetám tvrze tyčící se na kopci.


 

[Amy]

Epilog.

Mnoho let uplynulo od doby, co padla vesnice elfů. Mnoho jejich přátel padlo rukou invazních jednotek Acronského impéria. Lékárna byla zničena, vyrabována a proměněna v popel. Její knihy s recepty, vše zapomenu to.
Naštěstí v kráteru, bylo pro ni stále místo.

Vrátila se zpět, aby se stala Kal-elovu ženou.

Tak spolu založili rok El Ashally, který pokud Khaless dá, přetrvá i po jejich smrti...

[Amy]

Zlatý písku...

Odrážíš barvu zapadajícího slunce.
Rudý jako krev, rudý jako krev z mých čerstvých ran.
Objímáš mne a opouštíš konečky prstů.
Složité, příliš složité ... bez ladu, bez harmonie. Uprostřed rozhádaných bouří, rozbitá jako loď o útesy zatížená kameny.
Jsem to já. Jsi to ty.
Jaký je v tom rozdíl?

Zlatý písku ...
Mou krev... ti dám...
Já ...