Prokletý ostrov
Dveře kajuty se rozletěli dokořán a okamžitě se v nich objevila zavalitá postava Dunkena. Muž byl cely upocený, s tváří bledou jako mořská pěna, navíc zběsile chvátal po dechu, jakoby jen před chvílí uzřel samotnou tetičku smrt.
A taky že to nemělo daleko od pravdy.
“Vzpoura!“Zařval jen co stačil popadnout dech a upřel vytřeštěné oči na jedinou osobu v místnosti.
Žena až doteď i přes prudkost s jakou do kajuty muž vrazil, pokojně seděla v pohodlném polstrovaném křesle s nohama ledabyle vyloženýma na mohutném stole z těžkého masivu.
Stul byl opravdovým skvostem mistra řezbaře, podobně jako cela kajuta jenž byla tou nejluxusnější části lodě.
Stihla si ještě naposled loknout z láhve vzácného a drahého vína než ji stačil Dunken dokonale rozčílit. Bleskurychle složila nohy ze stolu a ani se na to nemusela postavit, aby se z výšky hromovým hlasem na zavalitého muže obořila.
“Jak si dovoluješ cojen pronést to slovo, tady a přede mnou?!! Na mé lodi?!“
“ Ja..ja vím ale..“Zakoktával se, jak se mu v tom zmatku a spěchu začali plést slova.
“ Žádný ale! Mluv, ty kryso prohnilá nebo tě rozpárám tady na místě, přesně tam jak stojíš!“
“To ne, mě ne kapitáne. Já s tím nic nemám. Posádka, prosím pěkně, muži, bouří se, jdou po Vás.“Muž zběsile chrlil slova okamžitě jak ho napadali a až poté přemýšlel a doufal že dávají správný smysl.
“ Kolik a proč?! Nezvýšila jsem jim snad přiděl?! Každému stejně, do jednoho. Tak mluv Dunkene a dělej nebo tě prošpikuju oceli a zeptám se jich nato sama!“
“ Ne to ne, to bych určitě nedělal. Každý dostal přesně to, co jste mi nařídila, o to jim nejde. I když tolik rumu jim určitě dodalo dostatek odvahy.“
“ Cože?! Zpochybňuješ moje rozhodnutí?!“
“ Ne to jistě ne, já... Nikdy bych si nedovolil.“ Pro ženu začínal být rozhovor už teď příliš zdlouhavý. Nepříjemně se na Dunkena zamračila a téměř na něj zavrčela, aby ho pobídla, ať přejde rovnou k věci. Co nebylo třeba, jelikož ke dveřím se přiblížila oslnivá zář davu pochodni. Byli jich tucty.
“Ten muž, po kterém jdete.“Vyhrkl naléhavě.
“Ať tě ani nenapadne přede mnou vyslovit to jméno! “Procedila skrz zatnuté zuby a hodila po něm ještě hrozivější pohled. Dunken tak v mžiku zmkl, zraku ale už poručit nedokázal, ten se upnul na iniciály vyryté do desky stolu, jenž byl kdysi darem.
“Už není čas, vědí o tom muži kterého jste vyslýchala, ostrove o ty hospodě. Mysli si že je prokletý, za nic tam nechtějí plout.“
Dav se nezadržitelně blížil.“ Copak nemají dostatek? Zklamal snad někdy můj čich na lodě?“Uprostřed proslovu vykročila ke dveřím, aby je zavřela a zamkla. S námahou k nim sunula masivní stul.
“ To jistě ne, ale musíte sama uznat, tohle na ně bylo příliš, bylo jen otázkou času než se ta banda nalije tak, že si dá dva a dva dohromady.“
“ Jak to myslíš?“
“ Pověrčivost, nic není silnější než pověrčivost námořníka. Když věří že ostrov je proklety, koneckonců sám znám jméno nejedné lodi jenž tam ztroskotala, nepoplují tam ani za všechny poklady světa. A pak…“Pohledl na ní, na další slova však nenašel odvahu.
“ Co?!“Opět se na něj obořila. Muž jen sklouzl pohledem na její bujné vnady. Žena se na něj dál nechápavě a teď už i pobouřeně mračila.
“ Jste žena, nosíte smůlu, plout s vámi na to místo se pro ně rovna jisté smrti.“ Slyšela dost, jako zázrakem se ji z ničeho nic v ruce objevila čepel.
Meč nebo spíš kord nesl jméno Mořský děs. A v těch co smrtící zbraň znali aspoň z doslechu, vzbuzoval už jen pohled naň hrůzu. Povídalo se, že s lehkosti protne kamen ba dokonce i ocel, jako kus papíru nebo stéblo trávy.
Dunken vytřeštil oči podruhé, zbraň ale nemířila na něj, nýbrž na kruhové okno kajuty za křeslem, před kterým ještě před chvílí stál masívní stul.
Žena rázně vykročila, podrážděně štěkajíc.
“ Tak těm psům už nejsem dost dobra jo?! Vraždit a loupit to jo?! Pakovat kapsy a lit do chřtánu rum to jo?! Ale tam naše věrnost končí!“Jílcem meče rozbila sklo na okénku a očistila rám od střepů. Řinčeni skla se ztratilo v hukotu davu vzbouřené posádky, jenž právě dorazila k zataraseným dveřím.
“ Vytáhněte tu děvku ven! Vlastnoručně ji podříznu hrdlo! Ne! Stáhneme ji z kůže zaživa a vykucháme!“Neslo se s vlnou křiku, hvízdaní a sprškou nadávek.
Žena si narozdíl od Dunkena již nedělala těžkou hlavu. Snadno se prohoupla rámem rozbitého okna a rázem se ocitla ven na levoboku, odkud to bylo k několika dřeveným veslicím už jen pár kroku.
“ Zatáhni pupek a polez Dunkene, nebo tě nechám těm psům k roztrháni.“ Muž nebyl ani jedné z myšlenek příliš nakloněn, sílící lomoz pocházející od zamčených dveří ho ale nakonec rychle přesvědčil. Zatáhl břicho, zadržel dech a vrhl se na malé okénko, v kterém okamžitě uvízl.
“Sakra chlape, řekla sem zatáhni pupek, na tohle nemáme čas!“ Popadla ho za obě ruce a vší silou zatáhla. Ačkoli dřevo bylo pružné a pevné, žena nebyla žádna křehotinka. Dunken mohl břicho zatahovat jak chtěl, na tak malý otvor byl jednoduše až příliš dobře živený. Po chvílí se ozvalo zapraskáni a Dunken se překulil přes ženu která ho ještě pořád pevně držela za obě ruce, kolem pasu mu zůstal uvízlý kulatý okenní rám. Žena rychle vstala a celé věci se jenom zasmála.
“Tak a je to, až nás potká bouře, aspoň si můžeš byt jistý, že neutoneš. I když, s takovým mechem, pochybuju že je to vůbec možné." Dunken ani nemukl, z kajuty z které pravě oba unikli a v které zůstala po lodním okénku jen podivná díra ve zdi, dolehl tlumeny zvuk. Masivní stul se pravě převrhl, těžce dopadl na podlahu a hned za ním následovali dveře kapitánské kajuty.
Žena v mžiku zvedla muže ze země a oba se rozeběhli k veslicím. Jen co doběhl k první z nich obtloustly Dunken se pustil do rozvazováni provazu, jenž držel člun nad vodou. Těsně v závěsu za nim však doběhla žena, která ho bez váhaní hrubé nakopla do zadku a on tak po hlavě sletěl přímo do člunu. Člun se drsně rozhoupal poprvé a vzápětí opět jak v něm přistál pár vysokých bot. Čepel proťala provaz a ten doslova zasvištěl kladkou. S hukotem dopadli do moře a už teď se vzdalovali.
Než přiopilou posádku vůbec napadlo co se v kajutě odehrálo a než si někdo všiml že jeden z člunů schází, byl ten i s posádkou už v nedohlednu. Zakrátko se strhla na palubě nemalá šarvátka, jak se muži snažili domluvit, zda obrátit loď a pustit se do pronásledování, nebo ponechat kapitána svému osudu.
Dunken zběsile vesloval, ačkoli věděl že je čeká dlouhá plavba nemohl tušit, že jejich úprk je už vlastně u konce. Žena si jednou rukou odhodila pramen vlasu z tváře a pohledla na mizící obrys své překrásné kocábky.
“ Čert vás všechny vem. Ať vás pohltí sedm pekl, prohnilá chátro!“Proklela jedovatě celou posádku a hned se otočila k Dunkenovi, který dál zběsile vesloval.
“ Ať jim jejich smradlavé kosti ve spánku ohlodávají krysy. Najdu si je až dozraje čas a pak budou škemrat o život. Seženeme novou posádku, takovou která si vidí dál než jen po špičku svého… i kdyby to měla být do nohy samá ženská.“Dobře živený Dunken na chvíli přestal s veslováním, aby popadl dech.
“ A.. a co bude semnou, co bude se starým Dunkenem.““ Co by s ním bylo? Necháme si ho, někdo bude muset tolik ženských držet na uzdě a taky utěšovat.“Dunken vytřeštil oči hrůzou, až mu málem vypadli z důlků. Tolika ženských na jediné palubě. V mžiku potřásl hlavou a raději se pustil do veslování.
Noc byla ještě dlouhá a nadcházející den ještě delší, v dálce jim však svítala naděje. Pod rouškem nadcházející noci člun nepozorovaně vplul do přístavu Timpanie.
