Kinkinove postřehy

[Kinkin]

Domek u Bílého pakoně se rozsvítil nádhernou září barevných světel. To vesnice přivítala mistra krejčího, který byl skoro dva úplňky na cestách. Po pár dnech pití lektvarů se Kinkin konečně postavil na nohy a začal s úklidem polorozpadlého domku.
Když se slunce klonilo k západu, rozdělal v krbu oheň a uvařil si oblíbený nápoj. Pak se uvelebil v hlubokém křesle do kožešin a usrkával pomalu z korbele „léčivý“ dryák. Zahleděl se do plamenů a přivřel oči. V myšlenkách mu bloudili obrazy nedávných dobrodružství. Když plíživá tma zahalila i zbytek vesnice, v domku, na vysokém stromě se ještě pořád svítilo. To světlo plamínků z krbu tančilo po stěnách pokoje.
Blahodárné ticho přerušovalo jen půlčíkovo chrápání a kapky nápoje, které se tříštili o podlahu místnosti. Kinkin usnul hlavou vyvrácenou vzad  a napůl převráceným korbelem v pravé ruce.

Uplynuli takhle bezmála dvě,tři hodiny, když od dveří bylo slyšet tichý šramot. Hlasitým vrzáním se pootevřela a dovnitř tiše vklouzl tvor, podobající se kočce.
Natrádoval si to rovnou k spícímu Kinkinovi. Blízko plamenů se oklepal a lehl si půlčíkovi k nohám.
Nápoj se po kapkách už málem celý vylil, jen ta poslední kápla stvoření na čumák. Tvor hlasitě písknul a půlčík polekaně vyskočil. * Co to... do prde.......*
Skočil ale stvoření ležícímu vedle křesla, rovnou na tlapy. To najednou vřísklo tak, že Kinkinovi vypadl korbel z ruky.......spadl kam jinam, než na hlavu toho..... „zvířete“?
Než se tvor, za hlasitého jekotu a vřískotu vyřítil ze dveří ven, stačil půlčíka pořádně pocuchat a doškrabat. Kinkin nevěřícně zíral na pootevřené dveře, když v tom uslyšel vzdalující se tichý smích a chichot.

Rozběhl se ke dveřím a viděl drobnou....utíkající postavu v kápi. Kolem ní zářilo divné namodralé světlo. *Hej ty tam....stůj* křikl, ale postava zmizela ve stínu. Zakroutil hlavou a odbelhal se zpátky do domku..................než stihl třísknout dveřmi, objevil na nich klikatě načmáranou větu....Kdo hledá, ten najde.....

                                                                       

[Kinkin]

Bouře ustávala. Obyvatelé vesnice uklízeli zbytky popadaného dříví a věcí co rozfoukal silný vítr.
Kinkin zvedl těžkej promáčený pískovec a zaklel. Už dávno přestal počítat to množství tesaného kamene, co odvláčel do musea v elfí vesnici. Zatvrdil se.

Roku 1404...po událostech v Timpánii, jeho tajemné „nemoci“ ...přízraku zaklínače, s kterým komunikoval ve snu........, neznámé Moríígan, bytosti s vlasy barvy nachu........ stěhování a záchraně dívenky, z města nemocných Kandaháru.....a sakra divného počasí za posledních pár úplňků... přestal myslet na jeho oblíbené střádaní zlaťáků a jiné malichernosti. Ještě doplnil „sbírku klíčů“ ostrova a vyrazil zpátky do elfí vesnice.

Na pomezí hvozdu a jezera narazil na karavanu desperátů. Vklouzl do stínu a jeho rapír se rychle zbarvil krví. Po přečtení převzácného svitku, vytrženého z rukou lupičů zjistil, že věk, který prožil na ostrově, je jen střípkem do mozaiky neuvěřitelných, dávno zapomenutých příběhů ostrova. Na pergamenu byla ručně načmáraná kresba. Něco jako mapa s křížkem uprostřed s popisem knihy, nebo kroniky. Přestal tápat a naplno se začal věnovat výstavbě památníku v podobě honosného domu v elfí vesnici. Za pomoci správce vesnice Pylie a druidky Nani, se mu dostalo se mu cti, vybudovat museum. Místo, kde budou jména a skutky statečných ostrova, navždy vytesány do mramoru. Generace a pokolení, co přijdou několik desítek, možná stovky let po památných událostech dobrodruhů, připomene, co znamená  pomoc, věrnost a odvaha.

Pískovec s bouchnutím zapadl do podstavce první sochy. Vzal do odřených dlaní kamenické dláto a kladivo. Hluboký nádech a dláto se zabořilo do mramoru. Po několika hodinovém trápení a učení novému řemeslu kameníka, se na kamenné desce objevilo několik kostrbatých vět. Zvedl k očím dobité ruce. Matko boží, s tímhle už toho moc neušiji.  S bolestivým výrazem v tváři vypustil z ruk dláto a kladivo. Oba nástroje s rachotem dopadli na podlahu. Sevřel dlaně a z jedné z nich ukápla na mramor kapka krve. Kinkin se naštvaně zaklel a ztuhl úžasem. Jak se kapka roztříštila o kámen, zazněl divný zvuk a mramor se pokryl mechem. Vytesané slova obrostly kořeny a vzhůru vyrašily drobné lístky stromku.
Sáhl do batohu a v bolestech, s křečí v prstech sevřel pergamen. To jméno je správně .........co se to...........sakra........
Zazněla divná hudba a prostor v místnosti provoněla vůně lesa. Světla na svícnech se zavlnila a pohasla. Půlčík poklekl a uklonil se, aby vzdal jako první úctu jednomu, z mnoha statečných. Z klenby místnosti začalo padat drobné listí hlubokého hvozdu.....................

Mezi listím a mechem na piedestalu se rozzářily vytesané věty......se jménem Amelia
 
„ Věz... na tvé pouti krajinou věčného života,
   že tvoje oběť nebyla zbytečná
   a kořeny tvého stromu života jsou v každém z nás“.........

                                                

[Kinkin]

                                                                                                                                   
                                                                                                                                     Zrození světa


Prolog..........................................

Nikdo z elfí vesnice nevěděl, kdo je a odkud pochází. Znenadání se objevil a jako učitel všech, sedával u ohně, v centru vesnice. Hned vedle sochy elfky a nenápadného náhrobku. Vetchý stařec se sukovicí předával tajemné znalosti magie a života dětem i dospělým. Jak běžel den za dnem, na sezeních u ohně přibývali další a další. Lidi, elfové, trpaslíci, půlčíci, vesničané, zdraví i nemocní, řemeslníci, hraničáři, lovci, mastičkáři, mágové, dobrodruzi a vůbec všichni co potřebovali nějakou radu, nebo pomoc.

Já sem si jednoho večera přisedl taky k tajemnému cizinci. Byl nádherný večer a jeho měkký hlas splýval s hudbou ševelících listů. Druidi nevraživě chodili kolem
množství postav a stínů sedících, nebo jen tak postávajících opodál shromaždiště. Až když hluboký hvozd vyloudil hlubokou tajemnou melodii a nad druidským hájkem
se objevila záře miriad světlušek, jakoby poznali přítomnost veledruidky, připojili se k ostatním ve vesnici. Poslední paprsek světla, prosvítající skrze koruny stromů, ozářil sukovici starce. Přeběhl mi mráz po zádech a na chvilinku sem cítil přítomnost bohů. Zapoměl jsem na běžné starosti a obživou, domkem a museem. Zapoměl jsem na bolavé ruce a prsty.

Cizinec se odmlčel..............................................

Byli jsme tak pohlceni příběhem, že se po čas vyprávění nikdo ani nehnul. Cizincův hlas, i když měkký, nám pronikal hluboko do hlav a myšlenek. Působil, jako by se za tím skrývala magie. Legenda a historie, kterou nám vyprávěl, byla úplně jiná od té, kterou jsme znali my, ale kupodivu nikdo nic nenamítal. My, národ svobodných, jsme byli fascinováni jeho vyprávěním, a přesto také trochu nervózní a vyplašení z tohoto jednoduchého muže. Ten příběh byl jiný než kterýkoli co jsme slyšeli, ale byl nám záhadně povědomý. Nádherná elfí dívka sedící přede mnou, byla zticha, jen slzy jí tekly z očí. Malý kluk, půlčík mně bez bázně chytl za ruku a pevně jí sevřel, až sem vyjekl bolestí. Dřímající trpaslík Gronnel udiveně pootevřel oči a bard, brnkající na loutnu tklivou melodii zmlknul taky. Najednou měli všichni k sobě blíž..........

Když nedaleko znenadání vzlétla sova, pleskot jejích křídel způsobil, že sebou všichni polekaně trhli. Noc byla hluboká během jeho vyprávění a zvuky noční zvěře utichly. Vítr přestal hladit listy nad našimi hlavami a také voda v nedalekém potoku jakoby ztichla. Nocí se ozýval pouze zvuk našeho dýchání a praskání ohně. Zdálo se jako kdyby celá příroda naslouchala příběhu vyprávěnému u ohně.

Cizinec se pousmál, zvedl doutnající dýmku ke svým rtům a pokračoval ve vyprávění.

"Neodsuzujte hned můj příběh za to, že je jiný než jaký o bozích znáte vy. Neexistuje žádný důkaz, že vaši kněží, nebo druidi jsou blíž k pravdě nežli potulní básníci. Minulost bohů je jenom jejich vůle, nikoli vůle živých stvoření. Jak tedy mohou znát pravdu? Teď už ale opět poslouchejte. Tohle je příběh stvoření  světa, jak ho znali bezejmenní bohové. Vaše vlastní historie.....................

Věky přicházejí a odcházejí
Četná staletí prošla prahem věčnosti
věky národů a ras jsou ztraceny
pochovány pochybnostmi a divným strachem
I dnes člověk přemýšlí a zvědavost ho žene vpřed
jestli má bytí smysl a kam jdeme všichni........
Chcete-li se dozvědět z minulosti, co je vaším osudem ..........................

Cítil jsem pokoru, cítil jsem strach z neznáma, při vyprávění tohoto starce. Něco mi říkalo, snad předtucha, nebo bohové, že to není obyčejný smrtelník. Ale jeho hlas, ten hlas..............Zvedl jsem pohled od ohně a zdálo se mi, že vidím stvoření, které sem hledal. Dívku s hbitým tělem a pohledem kočky..............................

[Kinkin]

Ani nevím, jak dlouho tady jsem. Čas ubíhá neskutečně rychle a množství postav u shromaždiště roste ze dne na den. Truhláři zhotovili narychlo lavice, které jsou už dávno obsazené. Malý půlčík se mně pustil a zmizel, ani nevím kam. Skočil sem si do hospody na rychlou svačinu a dotáhl korbel svého dryáku. Cizinec bez přestání mluvil dál.........

V pradávných dobách, v časech před myšlenkou, existovala mezi prázdnotou sfér, koule tvořená z Prahmoty. V ní bylo všechno tvoření pomíchané. Koule byla malá a velká, tmavá a jasná, všechno a nic.

Před miliony a miliony lety, začala koule růst a probírat k životu. Vytvořily se dvě síly. Rozdělili se na světlo a tmu. Světlo se stalo mužem a nazvalo se Solum. Tma se stala ženou a nazvala se Nether. Tyto dvě bytosti způsobily začátek zrodu známého světa.

Soluma Nether spojili své síly, aby unikly z Prahmoty. Při úniku se ona Prahmota rozbila na několik částí. Některé vzlétly a stalo se z nich nebe, některé spadly a stala se z nich země. Mezi nebem a zemí další části vytvořily životodárnou vodu a vzduch. A tehdy nastal zrod obrů a bohů.

Jsou duchové matérie, jenž vdechnou život všemu kolem nás. Solum a Nether posvětili rozbité části Prahmoty a stvořili jejich duše. Z ducha pravé země byl stvořen "Genesis". Nejsilnější z rodu obrů. Obři byli známí svou moudrostí, inteligencí a silou. Svou věrnost slíbili Solum a Nether, protože to oni stvořili jejich život. Do té doby neznámí „bohové“ byli pojmenováni Ollthair a Dannan. Spokojeni s pokorou obrů, je jmenovali mistry všech živých bytostí a rostlinstva. To bylo před ještě před poznáním smrti, kdy ráj opravdu existoval.

Ollthair a Dannan zrodily své božské potomky.  Prvních sedm se stalo vládci země a jejich sfér. Nejstarší dcera Shar se stala bohyní noci,tmy a zapomnění. Auril, nebo též Ledová královna...Aurilteas, je bohyně zimy, chladu (fyzického i duševního). Další dcerou je laskavá Ithil, v běžné řeči známa také jako Paní Měsíce, bohyně
čistoty, pravdy a klidu. Bohyně Lloth je nepředstavitelně krutá a náladová bohyně, je známá jako Pavoučí královna, temnoty a zla.Ta předposlední Waukeen, miluje bohatství,krásu a pohodlí. Proto se stala bohyní všech sobě podobných. Pak synům pojmenovaným Esus,Taranis,Tautates přerozdělili vládu ohně, vzduchu, vody a země.
Pro nejmladší dceru Evu, již nic nezůstalo a tak stvořila básně a hudbu. Zatímco jiní bohové byli zaneprázdněni svými povinnostmi. Eva psala básně a skládala hudbu. A tak začal věk bohů a obrů, kde na  zemi nebylo žádné místo, o kterém by bohové nevěděli.

Poutník se zhluboka nadechl kouře z dýmky a pomalu ho vydechl. Zamračil se a potichu vyslovil jméno posledního........

….........Adam, neznalý skutku, jenž brzy udělá si zatím tiše hoví v ráji a svádí sličnou Evu. Byl to potomek bohů, jehož děti, budou poznamenané zoufalstvím a hněvem. Některé z jeho dětí zešílí a se stanou se démony. Mezi nimi budou i nejsilnější monstra kontinentu – Draci.

Druidi znepokojivě zavrtěli hlavami. I já sem nedůvěřivě zvedl pohled na cizince. Ten jen zlehka pokynul směrem k obloze a tiše vyslovil jméno nejmocnějšího z nich........................

[Kinkin]

Ubíhají dny a týdny. Nad nemocí a zoufalstvím obyvatel ostrova, se konečně rozzářila hvězda naděje. Slyšel jsem od bardů písně o skupině dobrodruhů a vojáků, jenž snad zastavili její šíření.
Zmátožen únavou a vyčerpáním, jako jeden z mnohých vytrvale sedím u ohniště a poslouchám vyprávění poutníka třímajícího starou sukovici. Bard sedící opodál mi podal džbán dryáku a zapěl baladu na počest generálky a hrdinů od místa zvaného Kráter. Nejdřív vstal hraničář, pak několik elfů a nakonec všichni kolem ohniště. Vstal jsem i já s pravou rukou sevřenou v pěst a položenou na srdci.

…..............................

Já vím, že jsi zahradním květem
Červenou růží, která zemře příliš brzy
rukou dravce, která se jí dotkne
prstem vedoucím ke zkáze a smrti

Já vím že někde přebývá
 ten muž, jenž zná cesty do pekel
s ostrou čepelí a nemilosrdným srdcem,
jenž monstrum z jeho duše učinil

Já vím, že jednou přijde tichá chvíle
pro každého, jehož sladké vzpomínky vedou.
…................................
Nad propastí známou jako smrt


…..............bard tiše dozpíval a poutník pokračoval v příběhu...........................

Ollthair byl nepřemožitelný bůh. Udělal však velkou chybu, svedl Lloth , nejstarší dceru bohyně Dannan. Svůj poměr dokázali utajit před Dannan jen do doby než Lloth otěhotněla. Když to Dannan zjistila, strašně se rozzuřila. Svrhla svou dceru z trůnu vodní bohyně, a rozhodla se ji vyhnat na kontinent. Ollthair se k Lloth otočil zády a zanechal jí jejímu strašlivému osudu samotnou.

Opuštěná a těhotná Lloth uprchla na východ do temných lesů. Zde v ukrutných porodních bolestech proklínala Dannan a Ollthaira. Z devíti poznamenaných dětí Lloth, se šest proměnilo v démony.

A tak bylo stvořeno šest démonů na potrestání šesti bohů. Lloth byla naplněna hněvem k Dannan protože ji vyhnala a ke Ollthairovi za to, že ji svedl a odvrhl. Spojila sílu svých dětí a vytvořila armádu, která ji měla pomstít. 
Nejsilnější z nich.....wyverny.... ustanovila jako vůdce strašlivé legie, stvořené k jedinému účelu......k zabití bohů. Doslechla se to i Horis, wyverna světla, a se smutkem v očích řekla: 
"Matko, ty nevíš, co děláš. To opravdu chceš navždy zničit bohy? Opravdu chceš, aby se tvůj otec, matka a sourozenci váleli na zemi v kaluži své vlastní krve?"

Lloth však svojí dceru Horis neposlechla.

Po dlouhých přípravách armáda démonů napadla palác, kde žijí bohové, a strašlivý boj začal. Pět wyvern zničilo vše, co bylo v paláci. Dokonce i bohové byli vystrašení neuvěřitelnou mocí démonů. Bitva neměla konce. Přesto, jestliže by válka nepřestala, svět by zanikl a s ním i všechny živé bytosti. Jen z dálky, v hustých mracích, sledovala Horis neskutečné krveprolití svých nejbližších a rodiny. Pleskot jejich mohutných křídel stvořilo první větrné bouře. Její slzy lítosti padající z nebes, se proměnili ve vzácné drahokamy, rozeseté po celé  Zemi.

Mnoho božích bojovníků a démonů bylo zabito. Každý den zahřmělo a Země se zatřásla, když se obě armády střetly v boji. Byl zimní čas. Obři a jiné živé bytosti Země sledovali ten hrozný boj. Voda, zbarvená  krví bohů ostře kontrastovala s bílou barvou sněhu.

Prudká bitva pokračovala po několik let. Nakonec se rovnováha postupně naklonila k jedné ze stran. I přes četná a vážná zraněni, Dannan a Ollthair, měli větší moc a porazili armádu démonů.

Po nějakém čase to vypadalo, jakoby válka skončila zničením armády Lloth. Nakonec wyverny roztáhly své křídla a zmizely. Zbývající démoni se k nim přidali. Bohové chtěli pobít prchající armádu, ale jejich zranění byla tak vážná, že pouze přihlíželi ústupu.

Když děti Lloth prohrály válku, Lloth nesnesla pomyšlení života na zemském povrchu a vytvořila si proto Podsvětí...neboli Podtemno. Stala se jeho krutou vládkyní.

                                          

[Kinkin]

Píše se rok 1406. Po potlačení hrozné epidemie černého kašle, elfí vesnice ožila. Několik desítek dočasných obyvatel jí opustilo. Vrátilo se do svých domovů na pohraničí hvozdu, kolem Kandaháru a Podhůří. I když nemoc ve městě Kandahár ještě doznívá, okolí města ožilo běžným životem jednoduchých lidí. Prací a obchodem. Sluneční paprsky jemně hladí znovu vzklíčené obilí na farmách a dobytek se hladově vrhá na zarostlé palouky kolem farem......dočasné to bydliště divoké zvěře z lesů Kandahárskych. Život se pomalu,ale jistě navrací do zpustlé krajiny.
Nový a nový odvážlivci přicházejí do elfí vesnice.....vstříc nebezpečným dobrodružstvím. Bardi, lapkové, rytíři, mniši, klerici, lovci, obchodníci....prostě směsice všeho. Tak jako před epidemií.

Nedlouho po odchodu části obyvatel, je vesnice napadena skupinou trolů. Jejich záměr byl vystopován pozdě. Povedlo se jim unést několik dětí.......patrně je nemoc zasáhla stejně, jako obyvatele ostrova...i když jsou známí svojí neskutečnou regenerací. Svoji kořist schovali v Šedavých skalách...několik desítek mil od vesnice. Po vytvoření družiny z dobrodruhů a trentů, veledruidka požehnala obřadem všechny kolemstojící a za přihlížejícího davu rozzuřených a plačících obyvatel vyrazili po stopách nájezdníků. Dostihli je v rozbitém táboře, nedaleko Šedavých skal. Boj byl rychlý a krátký. Osvobozené děti se rozběhly vstříc rodičům, kterých vděk byl nekonečný. Pak pomoci druidky udělali sbírku vzácných knih a  předali je všem, kteří se na výpravě podíleli.

Na počest dobrodruhů, přejmenovali Pramen nářků u Křišťálového potoka na Pramen naděje.....památník pro statečné od Šedavých skal. Na vděk druidce, vysázeli kolem pramene hájek mladých dubů.

                                                                                                                    

Událo se toho moc....zbývá mi jen málo času na poutníka. Na jeho příběhy o počátcích a historii světa. Množství posluchačů kolem něho prořídlo. Nedivím se tomu. Sám nestíhám doplňovat zásoby nástrojů v shromaždišti. Povídá se, že navštěvuje hospůdku pod Košatým dubem. Doufám, že mi čas dovolí, ho vyhledat. Vesnice ožívá.............

Po několika dnech, strávených v dílně, se dostanu na chvilku ven.... na sluneční světlo. Vyrážím za obchodem, do osvobozeného Větrova. Tam na rozcestí, u ohniště, potkávám trpaslíka Bivrika s družinou. Ten mi narychlo vysvětlí plán, napadení orků v jejich doupěti...v jejich vlastním hradišti.
Jak daleko jsme se dostali, můj ztracený králi Cassiene, generálko Romi a Misho. Před lety nás divocí orkové napadali v našich vlastních domovech a teď jim to oplatíme. Na pomoc přichází klan trpaslíků.

Oprášim prachem zapadlé Stínové brnění, vytáhnu Kord osudu a černou rohatici........po dlouhé době mi zase oči, zaplanou rudou barvou Morrígan...............zatroubím na pochod....za Kandahár, za Podhůří, za Auril.......kupředu...........

[Kinkin]

To ráno jsem se vzbudil celý dolámaný. Otevřel okno a připravil narychlo něco k snědku. Z centra vesnice bylo slyšet každodenní ruch života. Když slunce vyhouplo vysoko nad staletý dub, vylezl jsem konečně z domku ven. Tam jako obvykle na mně čekal párek běloušů. Bílých koní, co se volně pásli na okraji vesnice. Zvykl jsem si na ně a na jejich každodenní krmení. Odměnou mi byla, jejich
přítulnost a běhání kolem mého stavění. Vždyť, kdo má poblíž domku, dva nádherné cvalouše. Osedlat jsem je nikdy nemohl, z prostého důvodu.....jsem totiž půlčík. Moc malý a moc krpatý na to, abych dosáhl na třmeny a uzdu. Ale pokaždé jsem nad tím mávl rukou.....vždyť jen ten pohled na ně.....krása a melancholie.

Po vyřízení běžných pracovních věcí, jsem si udělal konečně čas na vyhledání poutníka. Našel jsem ho v hospůdce, u ohně, v obležení několika dobrodruhů. Jak sem předpokládal, byli zticha. Někteří z nich, jen stěží zakrývali dojetí. Mrkl jsem na číšnici, objednal džbánek oblíbeného dryáku a tiše přisedl. Po mém příchodu, poutník přestal s vyprávěním a zkoumavě se na mně zahleděl. Zahnízdil jsem se na lavici a moje tvář zahořela studem. Proč se na mně tak dívá? Hlavou se mi honila spousta myšlenek. Najednou poutník strčil ruku pod hábit, naklonil se ke mně a podal mi svitek. Obyčejný pergamen, převázaný ušpiněnou stužkou. Jen ten znak, pečeti byl zvláštní. Jednou, bylo to dávno, jsem ho viděl u krále, v jeho komnatách. Tenkrát jsme tam byli, s generálkou Romi, s tajným posláním.
Znak lva na stříbrném pozadí, jeden ze znaků pánů z Větrova. Poutník mi sevřel zápěstí a chytla mně závrať. Jako kdybych se propadal do hlubin času. Jeho myšlenky byli najednou mými, jeho život mým. Viděl jsem Větrovskou citadelu, věže na hradbách a odplouvající loď v dešti. Viděl jsem Větrovskou šlechtu i dobrodruhy, co stáli na její palubě. Obrovské, tajemné město z dálky, kterému říkali Acropolum Viděl jsem příběh mladíka, jenž mi vzal dech......

Jsem poutník.....poutník napříč věčností......jsem Metuzalém......tiše promluvil. „V různých zemích, v různých krajích mi říkají jinak. Tady na ostrově, mně všichni znají pod jménem Gaffer.“
Pevněji mi sevřel zápěstí, až jsem vyjekl bolestí. Tolik síly, u takového starocha. Poutníkovi zajiskřilo v očích a usmál se. Přečetl mi myšlenky. „Zdání klame.….nevěř slupce, kterou vidíš.“ Zamyslel se. „Ten svitek mám od kapitána obchodní lodě, jenž připlula z Acronu před necelým úplňkem. Musel jsem se z hlavního města vytratit.......začíná tam být horko....usmál se podruhé.
Pokud vím, byl si jedním z královy stráže. Předej ten svitek prosím generálce Romi. Král Cassien, jak sem postřehl z vyprávění o zpustlém Kandaháru zmizel, kdoví kam. Je to důležitá zpráva od Assinuse, pobočníka knížete Krobuwora. Ona bude vědět, jak se svitkem naložit.“

Poutník mi pustil ruce a jakoby se nic nestalo pokračoval ve vyprávění....................

                                                                                               

Po válce bohů, trvalo dlouho, než se Země vzpamatovala z utržených ran na svém povrchu a všech živých stvořeních. Proto se Dannan rozhodla, že pomůže Zemi. Nakonec byla bohyní tvoření......
Po zkušenostech z nedávné války, povolala své čtyři nejvěrnější elementy.......vody, vzduchu, země a ohně. Z jejich pomocí stvořila Dannan, čtyři nejdůležitější rasy na Zemi.
Do elementu země vštípila svého ducha a stvořila rasu trpaslíků, jenž byla výjimečná svojí zručností. Trpaslíci byli výborný řemeslníci, kov kopové a stavitelé. Obři, mistři v povoláních, jim proto dovolili kutat a stavět v horách obrovské jeskynní prostory. Na ulehčení těžké dřiny, obři vytvořili trpaslíkům jejich první nástroje a zbraně....krumpáč a trpasličí sekyru.

Do elementu ohně vštípila Dannan svého ducha a stvořila silnou rasu orků. Orci měli nevyčerpatelnou sílu těla a vůle. Nebyli však tak mocní, jak Obři. Ti nechali orky, zabývat se uměním války.Do věna dostali orkové všechny obouručné nástroje a zbraně.

Další rasou, kterou Dannan svým duchem a elementem vody stvořila, byla rasa elfů. Rasa elfů byla ohromně moudrá a hbitá. Dokonce dokázala využít část božského ducha k magii. Elfové nebyli moudří jako Obři a proto je Obři nechali pracovat v politice a umění magickém. Elfové navíc neměli sílu orků, ani vytrvalost trpaslíků, tak jim Obři vytvořili ty dřevěné hole, lehké kordy a luky, jenž nikdy neminou svůj cíl. Spolu s magií tak byla stvořena výjimečná rasa.

Předposlední rasou byla rasa půlčíků. Tu stvořila Dannan za pomoci elementu vzduchu. Půlčíci byla nezkrotná, nezbedná  rasa, která nadevše milovala volnost. Záviděla ptákům možnost létat. Od těch dob se traduje z generace na generaci  myšlenka.....*Být volný, jako pták*  Půlčíci neměli schopnosti předešlých ras a proto jim Dannan nadělila vlastnosti jiné. Byli ohromně šikovní a hbití. Nebyli ale šikovnější, jako Obři. Jako jedni z prvních na Zemi používali matematiku. Obři, mistři v oboru, jim proto přenechali obchod, bankovnictví. Dále zručnost v řemesle nástrojářském, krejčovském a zlatnickém. Jako první nástroje byli vytvořeny jehly,dláta a různé drobné nářadí. Na jejich ochranu byli vyrobené různé drobně zbraně. Jako dýky, krátký meče, luky, šipky, hvězdice.

Poutník se zamračil a zamyslel se..... po chvilce pokračoval...........

Tohle dění sledoval z zpovzdálí Ollthair. Měl smutek v duši a byl, že ho Dannan přehlíží. Uvědomil si, že to dělá Dannan schválně. Trest za jeho nevěru. Jeho pýcha však přehlušila jeho soudnost. Byl nakonec nejvyšší bůh. Donutil tajně čtyři elementy, aby mu každý odevzdal kousek ze své podstaty. Jenže elementi mohli odevzdat jen to, co jim zbylo po stvoření ras. A tak dostal Ollthair jen zbytky:
ducha nečistých vod, umírajícího ohně, divokého...nezkrotného větru a nakonec pouhý prach z pouště.
Když si Ollthair myslel, že získal podstatu všech elementů křikl do celého světa.....“Podívejte se na bytosti, které já stvořím. Podívejte se na ty, kteří dostali ducha vody,země,ohně a větru. Budou silnější a chytřejší než Obři. Jednou ovládnou celý svět.“  Jak to křičel celému světu, vštípil ducha zbytky elementů do své formy. Výsledek byl katastrofální.  Jeho potomci byli slabí,hloupí, lstiví a zbabělí.
Jak se o selhání dozvěděla Dannan, strašně se rozzuřila. Vyhnala elementy z božského paláce a předurčila jim navždy sloužit těm, kdo mají sílu je povolat. I když za to v podstatě nemohli, zůstali navždy uvěznění mezi sférou bohů a živých bytostí. Tak se dostali elementi na Zem.

Všichni bohové, včetně Dannan hanebným výtvorem Ollthaira pohrdali. Aby Ollthair překonal druhé selhání, opustil své potomky a na nějaký čas se uchýlil stranou. Tak byli stvořeni lide a první z nich se jmenoval Adam.Tak se traduje na věky věků věta.....* Od každého něco a dohromady nic* Od těch neblahých dob mají všechny rasy, jenž chtějí uznávat různé bohy, klanět se jim a přinášet obětiny.
Lidé nedokázali udělat nic pořádně a ode všech schopností jim část chyběla. A tak se stali otroky Obrů. Dělali všechnu špinavou práci. Život lidí v těch dobách nebyl lepší, než život zvířat.

                                                                     

Poutník sebou trhl, jak jeden z hraničářů třísknul do stolu a odešel. Stařec tiše šeptl.....“hm.....patrně člověk. Ti lidi. Pořád zbytky pýchy a arogance z ducha Ollthaira.“ Protáhl se a napil dlouhým douškem z plechového džbánu. „ Jsem znaven a myšlenky se mi ztrácejí jedna po druhé. Slunovrat se blíží. Po obřadu se vrátím.........“ Vstal a zmizel.

Já jsem taky dopil svůj džbánek a klátivým krokem, vyšel z hospůdky. V rukách svírajíc tajemnou zprávu z Acronu..................

[Kinkin]

                                                                                                   


Po svržení Lloth zdědila trůn vodní bohyně Éva. Éva byla vždy trochu bázlivá a plachá. Poté, co byla svědkem hrůz, které postihly její starší sestru a poté, co přišla válka, strach ji úplně přemohl. Aby se vyhnula obrovské odpovědnosti, která na ni připadla, vytvořila si Éva úkryt na dně jezera a v něm se schovala.

Bez bohyně vody, která by nad nimi dohlížela, se vodní duchové pohybovali zmateně a bezcílně. Někde tekla voda proudy a tvořila velké močály, jinde voda netekla vůbec a tvořila pouště. Velká část kontinentu byla zaplavena, naopak v oceánech se začaly objevovat ostrůvky. Na některých místech pršelo dnem i nocí až do doby, než byly pod vodou i špičky hor.

                                                                                                   
   

Když zůstal některý kousek země bez vody, stovky přeživších bytostí se k němu hrnuly, jen aby si zachránily život. Na takových místech však vládl nepředstavitelný zmatek. Všechny bytosti, ať už ty, které chodily po souši, či ty, které pluly oceány, trpěly. Nakonec se Obři jako zastupitelé všeho živého obrátili na bohy s prosbou o pomoc.

Dannan a z úkrytu vystoupivší Ollthair, hledali všude na kontinentu. Po dlouhém hledání, konečně našli jezero, ve kterém byla Éva ukryta.

“Évo, podívej, co se stalo kvůli tvému strachu ze zodpovědnosti! Zničila jsi rovnováhu na tomto kontinentu, kterou jsme vytvořili s velkým úsilím. Nebudeme mít s tebou slitování, pokud nás neuposlechneš! Musíš zaujmout místo, které ti bylo přisouzeno!” Ollthair tiše přihlížel, ale Dannan byla tak rozčílená, že její oči, poprvé od války bohů, plály jasným plamenem. Země se vzdouvala, praskala a tak se stvořily první hory , plné dýmu a žhavé lávy.

Kvůli rasovým neshodám a povodni, se mnoho obrů, zvířat a jiných bytostí, uchýlilo do podsvětí, k bohyni Lloth. Tak po desetiletích života pod zemí, s požehnáním Lloth, vznikly rasy Drowů, Duergarů, Svirfneblinů, Gnómů a otroků. To vyvolávalo v Dannan závist a obavy. Éva, třesoucí se strachem, se nakonec podvolila příkazům své matky. Přestala psát básně a skládat hudbu. To období se nazvalo věkem ticha, smutku a utrpení. Z jejích slz se staly prameny, z pramenů potoky a z potoků řeky. Tak na Zemi vznikla sféra vod a vodních bytostí. Když konečně převzala vládu nad vodním živlem, pohromy ustaly. Ovšem škody již byly napáchány a zdálo se nemožné obnovit zničený kontinent.

                                                  
                                                                           

[Kinkin]

Píše se rok 1407.
Zoufalá snaha orků o výpady, proti „kleštím“, které  připravili kmeny Seveřanů v horských soutěskách, končí hrozivým masakrem. Nepomáhají zuřivé výpady hrdých bojovníků Darme, nepomáhá dunění válečných bubnů. Síla potomků hrdinských náčelníků a vůdců slábne.

Dobrovolné oddíly  Ke-Hra...jdoucí na smrt...elitních bojovníků Uruk Hai a běsnících orčích ranařů, podnikají sebevražedné mise. Jejich cílem je, co nejdéle zdržet nepřítele. Když se zdá, že je všechno ztraceno, stráže dotáhnou do Hradiště umírajícího ranaře. Zkrvavený ranař, před vůdcem Vologem, upustí na zem starobylou sekeru. Podívá se mu do zvířecích očí. Umírajíc zachroptí...Ke-Hra.

Volog pozvedá sekeru vysoko nad hlavu a zařve. Kolemstojící dav bojovníků  zaburácí křikem a řinčí zbraní...
Volog za víření bubnů, pronáší památnou řeč k hordě. „ Krev na této sekeře, volá po pomstě.“ Tady“ dupne železnou botou do země „ je naše místo. Tady se rozhodne o bytí, nebo konce potomků Darmy. Tady skončí to hadí plémě, svou cestu. Jejich hlavy, napíchnuté na kůlech, budou  runou k našeho vítěství....
Širým krajem se nese volání hordy..... Ke-Hra....Ke-Hra....Ke-Hra
Vysoko z útesu, sledují celé dění dvě postavy, oděné v kožešinách...dva páry očí s orlím pohledem...muže a ženy...

Mezi lidem Podhůří, se povídá se divných zvucích a křiku z podzemí. Něco se tam...hluboko dole... opět probouzí k „životu. Z průzkumných výprav, do podzemí ostrova, se nevrátilo už několik troufalců. Moc temných sil roste každým dnem.

V Kandaháru, ve městě nemocných, se "zabydluje" všemožná verbež, všech ras a pohlaví.

V Elfí vesnici se usadil nový, podivný řád. Uctívají „JEHO“. Kdo ví, co chtějí. Snad pomáhat lidu kolem elfí vesnice, jak hraničáři veledruidky. Obřady často končí slovy, že temné síly a jejich nepřátelé shoří v plamenech tak jasných, jak slunce samo. Hmm...čas ukáže. Pravdou je, že byli hlavní údernou silou, při obraně kraje, před útokem trpaslíků z Větrova.
Hmm...ano, klan trpaslíků z Větrova...
V posledních měsících, nás, národ svobodných, bezdůvodně napadají. Proslýchá se, že uctívají bohyni Auril a hledají velekněžku Shi. Důvody útoků, jsou přinejmenším podezřelé. V hospodě, po boji u zbořené věže v Táboře, si několik patronů povídalo o zvláštním vzezření trpaslíků...hlavně jejich poblouznění. Jako kdyby byli transu. Ale kdo ví...možná v transu byli ti ožralové z hospody.

Poblíž vesnice, se našlo se několik zavražděných lidí a elfů. Svědci tvrdí, že za to můžou divní tvorové. Ti do obětí kousnou a pak jim prý sají krev.....Hmm, řeknu vám...pěknej hnus..*Odplivne si*
A nebo „jedna bába povídala“...kdo ví, kdo ví....

Otře brk o kalamár a poslední kapkou inkoustu načmárá do knihy něco, co vypadá jak zvířecí dráp......

Měsíc po měsíci utíká. Rozhodl jsem se vrátit... z ústraní. Snad pomůžu veledruidce v doplnění krejčovských vitrín. Ale nejdříve vyhledám starce.
Našel jsem ho samotného, jak „bloumá“ hospodou. „Ááá...jsi to ty , znám tě“ řekne „...pojď...pojď 
Snad si nezůstal osamocen?...., pamatuj, vědomosti o historii, jsou klenotem všech ras“ Usmál se. „Kde jsme to tenkrát skončili?.....“


Ollthair ukázal svou hloupost tím, že stvořil tak podřadnou rasu, jako byli lidé. Navíc kvůli jeho lascivním skutkům a žárlivosti Dannan, bylo stvořeno Podtemno, z kterého vzešlo mnoho démonů. A završila to slabost a neschopnost Évy, kvůli které byl kontinent téměř zničen. Semínko pochybností začalo klíčit v mysli Obrů. Takovýmto bohům jsme slíbili věrnost?

Obři si mohli dělat, co chtěli. Podle potřeby se mohli pohybovat v božském paláci. Dokázali použít kouzlo k tomu, aby zvedli ostrov do vzduchu a mohli žít jako bohové na nebesích. Uměli si prodloužit život, až byli nesmrtelní téměř jako bohové. Obři si začali myslet že jejich síla je stejná jako ta božská. I přes svou velkou moudrost se stali arogantními. A tak se Obři rozhodli stát se bohy.
Začali experimentovat s živými bytostmi a zkoušeli stvořit novou formu života. Obři nazvali kouzla umožňující konání takových zázraků “věda”.
Opojení vlastní moci začali vytvářet armádu, která měla sloužit k boji proti bohům, nehledíce na neúspěch Lloth, šesti wyvern – jejích dětí a mnohých dalších démonů.

Bohové to viděli a byli rozzuřeni. Dannan, která jediná měla právo tvořit, oněměla hněvem. Přísahala, že zničí všechny Obry a s nimi i kontinent a celý svět. Ollthair ji uprosil, aby zůstala klidná.
“Tak, jako ty jsi matka tvoření,” řekl, “já jsem bůh ničení. Sama víš, čím jsem musel projít a co jsem způsobil, když jsem prahnul po tvé úloze.
To já potrestám Obry za jejich aroganci. Jestliže pořád chceš zničit svět, budu proti tobě bojovat vším, co mám,” Ollthair nechtěl dovolit zničení kontinentu za žádnou cenu a Dannan byla velice uražena kvůli tomu, že jí překazil její plány. Nicméně oba byli stejně silní a proto nemohla nic udělat.

Dannan, známa svou moudrostí, nakonec ustoupila. Aby potrestala Obry, rozhodla se, že si půjčí Ollthairovo kladivo – známé jako Kladivo bohů. Kvůli jeho nesmírné ničivé síle, ho Ollthair ještě nikdy nepoužil.

Dannan zvedla v zuřivosti Kladivo bohů vysoko nad hlavu a svrhla ho do středu města Obrů.

[Kinkin]

Ty, jenž si stvořena z pouhých myšlenek nepoznaného
v souznění a hojnosti všeho, co sdílíme v dobách míru
jiskra v očích a chmýří na řasách tvých
ženou mně vpřed, stezkou klikatou
stezkou osudu, jenž mi byl předurčen
veden od mladí k poznání...jen neztrácet víru

[Kinkin]

                                                           
Až když začaly z nebe padat rudé plameny, uvědomili si Obři, že udělali velkou chybu. Proto spojili své síly ve snaze odvrátit zuřivé poselství Dannan, ničivé Kladivo bohů. Avšak i s jejich vskutku obří sílou se jim podařilo změnit směr kladiva jenom nepatrně, a to stále sestupovalo na zem.
 
Jediný jeho úder zničil největší město světa. Bezpočet Obrů a příslušníků jiných národů zaniklo v jediném okamžiku. V zemi zůstal obrovský kráter a ohromné vodní vlny se přehnaly přes pevninu. Když to všechno skončilo, téměř všichni Obři byli mrtví.
 
Ve snaze vyhnout se hněvu Dannan, utekli někteří Obři na východ. Jejich cesta se téměř shodovala s tou, kterou se kdysi vydala Lloth. Avšak matka bohů Dannan, Obry pronásledovala i na východ, do smrdutých lesů a bažin. Lovila je jednoho po druhém a spalovala ohňem, který používala místo šípů. Obři třesoucí se strachem, začali vzývat  Ollthaira.
 
“Nejmocnější Ollthaire! Už jsme si uvědomili svou chybu. Jenom ty můžeš zastavit zlost a šílenství, který se zmocnily matky bohů. Zastav to vraždění...nás, jenž jsme byli zrozeni na stejném místě jako ty.“
 
                                               

Ollthaira se najednou zmocnila veliká lítost nad těmito ubohými stvořeními a pochopil, že Obři už trpěli dostatečně za svoje opovážlivé chování. Vzal proto nejhlubší vody na jih od kontinentu a zatarasil Dannan cestu.
 
Dannan byla zlostí bez sebe. “Co to má znamenat?! Kdo se opovažuje postavit se mi do cesty? Évo, má milovaná dcero, okamžitě odstraň vodu, která mi brání v cestě, jinak se připrav čelit stejnému osudu, jako tvá starší sestra Lloth!”
 
                                                                                                   

Éva měla v živé paměti osud, jenž potkal její starší sestru, proto okamžitě vrátila vodu zpět do moře. Dannan pokračovala v lovení Obrů, zabíjejíc jednoho za druhým. Obři začali opět žadonit o pomoc.”
 
 Ollthaire! Ty, jenž jsi nejmocnější z bohů! Dannan nás nepřestává lovit, rozhodla se nás všechny vyhubit! Vyzýváme tě – prosíme, slitování a zachraň nás!”
 
„Proč to už konečně nevzdáš, Dannan? Celá Země zná tvůj hněv a obává se ho. Moudří, ale bláhoví Obři pocítili svou chybu každou částečkou svého těla. Nech je být! Národ hrdých a vznešených stvoření, která svého času vládla světu, se skrývá na úzkém lánu země a třese se strachy ve snaze utéct před tebou. Už nemají na to, aby mohli měřit síly s bohy. Tohle místo bude navěky vězením obrů. Utiš svůj hněv, tvoje pomsta je dokonána.”
 
Dannan zuřila, ale nemohla konat proti vůli Ollthaira, byl totiž obdařen stejnou mocí jako ona sama. Rozhodla se proto, že bude lepší, jak řekl Ollthair, nechat Obry na tom rovném, nehostinném kousku země, na západ od Středomoří. Nechat je, navěky litovat své hříchy, raději než je všechny pobít. Ukončila teda svůj lov a vrátila se domů.

                                                                         

Po velké povodni, se z kousku pevniny stalo pohoří, známe jako Severní pohoří Kandelábrie, její jižní a severní průsmyky. Znalosti a vědění si předávali přeživší Obři z pokolení na pokolení, až je nakonec úplně ztratili. Zůstala jim jen hrubá síla a jejich potomci se přizpůsobili životu v horách. Výjimečná rasa přešla po staletích, na kmenové společenství. Etinové, Obři žijící v horách a Mrazivci – ty kmeny, jenž obývají ledové průsmyky, rozsáhlé jeskyně a hřebeny hor severu...to jsou pozůstatky někdejší slavné rasy. Snad se jednou objeví potomek „polobohů“, který navrátí Obrům jejich někdejší moc a vědění.
 
                                                                                                                

Později už Dannan téměř nezasahovala do dění na zemi, protože byla velice zklamána bytostmi, které na ní žily. Ollthair také souhlasil, že už se na zemi nebude ukazovat. Věk bohů se chýlil ke konci.

Poutník se odmlčel a zvedl pohled na mně. Mlaskl jazykem a olízl si vysušené rty. Usmál jsem se a rychle objednal u sličné číšnice další džbánky dryáku. Poutník jen přikývl a pokračoval dál...........

[Kinkin]

Svět zasáhly rozsáhlé deště a povodně. Ovšem na místech „liduprázdnych“. To Éviny slzy lítosti smáčely těžce zkoušený svět. Viděla to Ithil a připojila se k mladší sestře, známé svojí přívětivostí a milosrdenstvím. Ithil a Éva se rozhodly, probudit v matce Dannan její vztah k Zemi a všem živým bytostem na ní.

„ Matko, matko Dannan...učila si nás laskavosti, milosrdenství a odpuštění. Nevyhledávej odplatu a nedovol, aby tě přemohl hněv.Tvá slova nikdy nezapomenem.

Učte se ode mne, neboť jsem tichá s laskavým srdcem...pohleďte na mně...pohleďte mi do mých očí, zářících světlem, jenž vyvede bloudící bytosti z temna a přinese odpuštění.

„Matko, matko Dannan, pamatuješ na svá slova? Matko...vyslyš naše prosby.“ 
Odpovědí bylo bylo jen ticho, z prázdnych komnat paláce bohů.

Po náhlém zmizení Obrů zasáhly svět velké nepokoje. Elfové, orkové, trpaslíci,půlčíci, gnómové,lidé a další stvoření, dříve zvyklí na vládu Obrů, se najednou museli postarat sami o sebe. Navíc svět, ve kterém nyní žili, byl poznamenán drtivým dopadem Kladiva bohů. Mnoho bytostí zahynulo během pohromy, kterou přivolala Dannan, mnoho dalších zahynulo během chaosu, který následoval. Všechny rasy se modlily k bohům za spásu, ovšem bohové mlčeli.
Jako první se ujali vlády nad situací elfové, kteří se dříve starali o politické záležitosti. Elfům se podařilo sjednotit rasy a obnovit běžný chod života. Jenže postupně se ukazovalo, že nejsou tak schopni vládnout jako Obrové. Nejprve docházelo jen k menším střetům, poté se však ozvali orkové:
 
“Být elfáci silnější než my? Ne! Mít oni právo nám vládnout? Ne! My nedopustit, aby nám vládnout někdo tak slabý!”
 
Vojenská moc orků byla veliká. Naopak elfové, žijící v míru, nemohli vzdorovat hrdým a nebojácným orkům. Většina území rychle padla do rukou orkům a elfové byli vytlačeni do hlubokých hvozdů, na hranicích země. Tam hledali pomoc trpaslíků, kteří se díky svému obrovskému bohatství a kvalitním zbraním mohli orkům postavit.
 
                                                                                                     

“Raso země,” volali elfové, „pomoz nám! Zuřivé orkské hordy nás pronásledují. Pojďte, budeme s nimi bojovat společně!”
 
Ale trpaslíci chladně odmítli jejich volání o pomoc. Starali se spíše o vlastní prospěch a proto byli vždy nakloněni tomu, kdo byl u moci. Neměli žádný důvod zajímat se o problémy elfů. Elfy jejich rozhodnutí rozzlobilo, avšak nemohli ho změnit.
 
Elfové se rozhodli hledat pomoc u půlčíků a gnómů, rasy života a vědění. Jejich důvtipné mechanismy, výzvědné schopnosti, tiché, zákeřné útoky by mohly být velmi užitečné v boji proti orkům. Elfská delegace se vypravila za drobným národem až do Kraje a rozlehlých jeskynných tunelů, někde v Středozemí.
 
“Raso života a vědění, pomoz nám! Barbarští orkové nás utlačují svou silou. Spojme se, bojujme proti nim a ukažme jim jejich hloupost!”
 
Ale půlčíci a gnómové se nestarali o politiku, ani o probíhající války. Smyslem jejich bytí bylo užívat si radostí života, zkoumání a vynálezy. Rozhodli se zůstat neutrálními a ukryli se hlouběji ve vnitrozemí. Elfové byli zoufalí.
 
“Běda, nikdo nám nepomůže! Je toto náš konec? Získají špinaví orkové všechna území, slávu a bohatství pro sebe?”

S ohromnou lítostí, hleděli na zkomírající svět, tři páry očí. Hluboké, blankytně modré oči Évy, stříbrnými hvězdami protkané oči Ithil a oči toho, jenž měl zůstat nepojmenován. Zrozeného ze zářivého světla, mnoha zmařených životů. Triády...Souznění bohů...předurčilo na další věky osudy bytostí na Zemi.

Tak vznikla obrazná představa „něčeho“, co v dlouhé historii Země nemělo obdoby. Nevěděli o tom bohové, Obři a ani bytosti, žijící na ní. To něco, bylo pojmenováno prostým slovem...naděje.

                                                                                                              

[Kinkin]

V tichu noci, luna třímá, hvězdy Triád srpem svým,
lehký dotek stříbra svitu, měkce hladí oči Ithil, s pohledem upřeným...
Na výkvět elfů, v tmavém hvozdu, co mlčky hledí k nebesům...

Zvednuté paže nad hlavami, v rukách svírají božské dary
Sklánějí se u oltáře... vzdávají poctu bohům posledním?.....
Tu najednou jejich zoufalé tváře, na chvilku ozáří
...nejen svit z pochodní.

Šepot bohů, výkřik, myšlenka, zazní v bludišti beznaděje
Hleďte...hleďte jen...hvězda padá k západu
...to duše Évy promění se v kometu.
Stařešinové, urození, elfové...zažehněte plameny v srdcích svých
pro zástupy statečných, proroctví poslední přináším...

Obraťte pohled svůj, směrem k západu...přijměte pomoc, hned jak nebesa zbarví nach
nechť síla Jeho, vás doprovází na cestách,
pozvedněte paže, vzhůru...
na památku věku a bohů svých...nechť červánky
znak bratrstva ztracených, vás povedou.....



                                  


Poutník se ztěžka nadechl a pokračoval ve vyprávění....


Odmítnuti pragmatickými trpaslíky a neutrálními půlčíky a gnómy, elfové stáli sami proti bojovně naladěným orkům. Opuštění elfové truchlili nad svým osudem, když tu byli překvapeni zjevením neznámého cizince. Ten poklekl před králem elfů, který při bližším pohledu zjistil, že jde o zástupce lidské rasy. Cizinec měl na hlavě věnec ze zelených větviček.
 
“Kdo jsi? Snad vládce nevznešených lidí?” ptal se král elfů.”Přišel jsi se nám vysmát v naší těžké situaci?”
 Člověk sklonil svou hlavu a řekl: “Ne, moudrý králi. Přišel jsem, abych vám nabídl pomoc.“
 
Hmm..stařešinové a rada elfů, uznale kývli.  Ačkoli lidé byli hloupí a slabí, jejich ohromné počty by mohly pomoci. “To je velmi chvályhodné, lidský králi,“ pokyvoval hlavou vládce elfů.
“Můžeš být bezvýznamná bytost, ale tvá oddanost a ochota obětovat svůj život pro nás je obdivuhodná. Vstup do bitvy vstříc vítězství a já ti zaručím vysoké postavení hned za rasou elfů.”
 
Lidský král se hluboce poklonil před radou, poté zvedl svou hlavu a pohlédnul do tváře elfa.
 “Nejvznešenějsí vládce...stařešinové,” řekl, “my lidé, máme velký nedostatek a zároveň požadavek předtím, než začneme bojovat pro slavné vítězství rasy elfů. Jsme příliš slabí. Naše zbraně nejsou schopny, ani jen škrábnout kůži orků a naše ruce jsou nepoužitelné proti jejich svalům. Prosíme vás, udělte nám sílu postavit se proti nim. Naučte nás vaší magii.”
 
Tento požadavek rozzlobil některé elfy. Naučit lidi magii? Nikdy!
Jejich ruce se začaly pohybovat při vyvolávání kouzla, které by člověka proměnilo v hromádku popela, ale kněžna Vilian zakročila. Cítila, že žádost s sebou nenese hrozbu a že by jí měli zvážit. Lidé byli příliš slabí a nebylo pochyb o tom, že by nemohli porazit orky bez lepších zbraní a magie. Nakonec, z jejich podřadnou energií, by lidé nebyli hrozbou, ani kdyby se magii opravdu naučili. Tak učinila rozhodnutí, které ji později mohlo stát život.
 
Lidé brzy pronikli do tajů magie, učili se mnohem rychleji, než elfové očekávali. Lidská těla, ačkoli nebyla tak silná jak těla orků, zesílila díky tvrdé práci a vzájemným bojům. Byli obratní a dovedli zručně ovládat zbraně. A co bylo hlavní, jejich obrovské počty byly vskutku působivé.

Tak se stalo, že během krátké doby, se lidé stali hrozivou sílou.........

[Kinkin]

Po měsících samoty a odloučení, jsem se vrátil z cest. Chtěl jsem na vlastní oči vidět Acropolum, hlavní město Acronské říše, o kterém jsem tolik slyšel, ale to je jiný příběh. Zpátky do elfí vesnice. Připadala mi vylidněná, tak moje první kroky vedly do hospody. Mé hrdlo, možná i nervy jsi žádali můj oblíbený dryák. Kývl jsem sličné číšnici a objednal zrovna dva džbánky. Po chvilce, když už se moje hja vznášelo v nebesích, s hlukem vrazili do dveří moji kumpáni, dřevorubci. S radostným řevem přiskočili ke mně a snad po letech jsme zapěli své staré balady. Značně pohroužen do hlubokých myšlenek, odcházím z hospody v nočních hodinách a ejhle...
můj dům, moje pýcha a útočiště byl v ….ehm....hrozném stavu. Někdo by řekl, že mi spadl z toho košatého dubu na hlavu. Vyspal jsem se na náměstíčku, při svitu zvláštních světel. Zdály se mi divné sny.
 Až ráno  si všímám, změn ve vesnici. Vyptávám se na poutníka. Stráže mi ukážou místo, kde kolem něho stojí hlouček obyvatel vesnice. Tiše přistoupím a zaposlouchám se........



Ithil, ten, jenž měl zůstat nepojmenován a Éva přihlíželi s nadějí, na nově vzniklé spojenectví a přátelství, mezi lidmi a elfy. Nepočítali ale s druhou, „temnou“ stránkou lidí. S jejich vrtochy, arogancí a chamtivostí. Pozůstatky s „ nepovedeného stvoření “.

Lidsko-elfská aliance postupně začala získávat převahu nad orky. V této situaci, trpaslíci změnili názor a přidali se, jak jinak, k vítězící straně. Urychleně zásobovali vojska zbraněmi a jiným vybavením. Se silnější zbrojí a ostřejšími zbraněmi dokázali lidé porazit orkské hordy i bez pomoci elfů.

Elfové začali být znepokojeni, ačkoli počet spojeneckých vítězství narůstal. Cítili, že lidé jsou nyní velice mocní a dostávají se mimo jejich kontrolu. Ovšem nepřipouštěli si jakoukoliv hrozbu, protože nevěřili, že nejnižší ze všech ras – lidé – by mohla naplánovat vzpouru. A jak se blížilo konečné vítězství, elfové neměli ani pomyšlení na starosti spojené s lidmi. Lidé získávali stále větší magickou moc a díky tomu válka skončila vítězstvím lidsko-elfské aliance. Orkové byli donuceni podepsat potupnou smlouvu a stáhli se.

Vůdce orků se při odchodu smál: „Hloupá elfák! To nebýt vaše vítězství. Jak teď vy ovládat ty zrůda, co vy stvořit?“

Pravdivá byla jeho slova. Elfové nyní čelili nové hrozbě – lidem. Po dlouhém boji zůstali elfové vyčerpaní a slabí. Naopak lidé s nově nabytou magickou silou se cítili silní. A tehdy lidé povstali proti elfům.

Příliš pozdě si elfové uvědomili, že si hřáli na prsou hada. Začal nelítostný boj magie proti magii a země se znova otřásala. Elfové však nedokázali vzdorovat lidem. Postupně byli zatlačováni na stále menší území, až se nakonec skryli v bezpečí nekonečných  lesů. Z tohoto místa se připravovali na poslední bitvu. Elfská magie byla v lesích nejsilnější a oni hodlali využít tuto výhodu proti nepříteli..

Elfové vykopali hluboké podzemní chodby, které se vzápětí naplnily řinčením mečů a bojovými výkřiky. Ale jasnými vítězi byli lidé. Ani hrdost, ani síla lesa, ani síla jejich magie nepomohla elfům proti nekončícím zástupům lidské armády. Elfové utrpěli obrovské ztráty a dali se na útěk do hlubokých hvozdů.

A tak lidé obsadili téměř celou zem.

Konečně se při zbytečném krveprolití zjevila Dannan a pohrozila lidem.
„ Vše do času. Přijde věk, kdy zbídačeni vyhledáte lesní lid  a poprosíte ho o odpuštění. Jestli vás nevyslechnou, budete zničeni. „
Pak vztáhla ruce směrem k Triádě bohů a usmála se. „Obstáli jste ve zkoušce.

Ty, jenž jsi nepojmenován,budeš lidem připomínat po celé věky dobro a spravedlnost. Věčný oheň, ti pomůže v tvém poslání.
Ty Ithil,  měsíčním svitem pomůžeš elfům najít v hlubokých nocích pravdu a klid. Povoláš vlčí smečky, aby svým vytím připomínali lidem jejich zradu.
Aby lidé, nikdy nezapomněli na nespravedlnost a bídu, kterou elfům způsobili, budeš se Évo  se po staletí vracet k lidem jako jasná, zářící hvězda na obloze. Plameny, šlehající z tvého nitra, budou lidem navěky připomínat nebezpečí, s kterým musí žít.

Pak se vrátila do paláce bohů a promluvila. „ Znám tvé přání Shar. Máš poslaní, jenž změní představy a životy stvoření obývajících Zemi.  Noc je hluboká a nebezpečná...
Zkoumavě se zahleděla na Auril. „ Jsi připravená bohyně chladu a zoufalství ? Tvorové na Zemi nic netuší, ale ty ano.“  Dannan se lehce ušklíbla.

„ Věk zimy a ledu...tvůj čas Auril...přichází...“. Bohyně Auril jakoby v návalu netrpělivosti, vztáhla ruce směrem k Zemi. Jeden z mnohých ostrovů v západním Středomoří se ocitnul v smrtelném objetí sněhu a ledu.

[Kinkin]

Od počátku věků, co si rodina předávala po generace v kronikách, žila menší skupinka půlčíků v usedlosti na pomezí ..močálů a hlubokého, tajemného hvozdu. Věnovali se převážně farmaření, lovu a sběru  vzácných léčivých bylin. V časech zlých sloužili muži jako hraničáři nebo stopaři v službách Větrovské šlechty. V usedlosti žilo po generace střídavě několik rodin, ale jen rodina Vlčků a Konopů vytrvala „beze změn“. V časech klidnějších projížděli usedlostí jednotlivci, dobrodruzi, nebo i celé karavany obchodníků ze zbožím. Výhodná to příležitost k obchodu, k novým informacím, nebo spíše „drbům“ z ostrova potažmo, království. Samozřejmě když ne u hodokvasu, tak aspoň u korbele dobrého pivánka nebo medoviny. Půlčícká usedlost, jako pokaždé štědrá a ochotna udělat to nejlepší pro návštěvníky a cizince v nouzi.
Tady začíná příběh Chvaldu Vlčka...přezdívaného řetízek.

Dětství měl bezstarostné, i když vyrůstal v poměrně nebezpečném kraji. Povahou se podal spíš na svého dědu Chvalomíra. Jeho mocný vztah k přírodě se projevil už brzo po narození, když svým pláčem, nebo spíš vřískotem „konejšil“ rozdováděnou smečku psů nebo jiných zvířat. Nikdo, krom jeho dědečka tomu nepřipisoval zvláštní význam. Nakonec Chvaldův děda byl hraničář. Naplno se jeho „vlastnosti“ projevili až o několik desítek let později. Z celého dětství mu v paměti utkvěli natrvalo jen dvě vzpomínky.
Když byl „unesen“ nebo spíše zachráněn vlčicí a druhá nesmazatelná vzpomínka na jeho přítelkyni, dívku Vivian.

Před 21 lety.................

Vřískot matky, křik hledajících půlčíků, matné odlesky pochodní v houštinách vřesoviště. Vítr, zvířené listí,smrad bahna a černé mraky na obzoru. Jak odlesky rozbitých střípků se snaží seřadit ty obrazy ve své mysli. Silná bolest v nohou a pažích, kolem divočáci a jiná zvěř prchající před bouřkou. Cítil nárazy a kousání....pak upadl do nevědomí. Všechno to, co si může pamatovat čtyřleté dítě.
Doprovázel matku při sběru bylinek, když vyplašili to stádo divočáků. Pamatoval jsi ještě svůj křik, jak uklouzl a spadl ze srázu do vřesoviště. Pak od bolesti nemohl mluvit, jen poslouchal lomoz zvěře, křik hledajících půlčíků a rachot hromu....pak bylo najednou ticho.
Probudil se na ostrou bolest a něco vlhkého, co mu drásalo rány. Kolem tma a teplo. Leknutím vykřikl, protože slyšel kňučení a vrčení, hned vedle sebe. Byl ve vlčí díře, hluboké černé noře s mladými. Olizovali mu rány a převalovali se přes něho.
Vlčice ho v poslední chvilce vytáhla z vřesoviště. Málem přišla o život taky, protože v tom zmatku tam uvízlo i několik divočáků, divoce kopajících kolem sebe. Jeden z nich trefil půlčíka rovnou do tváře a způsobil mu hluboké rány na pravé straně. Jak ryčení topících se divočáků přestalo a odtáhla ho do svého doupěte.
Chvalimír si pamatoval jen její nachové oči a obrovské bíle tesáky, jak se pokaždé vracela z lovu. Po několika dnech, ho vystrkala před své doupě a zmizela. Tam ho našel jeho táta a děda.....zbídačeného a zjizveného.
Po dlouhé době se Chvalimír dozvěděl, že tátu a dědu přivedla k zraněnému klukovi vlčice s očima barvy nachu.
Probral se po týdnu v horečkách a s neutuchající žízní. Skláněl se nad ním muž, kterého neznal a opodál malá dívka. Pamatoval si její oči...hluboký, do morku kostí pronikající pohled.
Projíždějící obchodník byl alchymista, tak po předešlých prosbách jeho matky tam zůstal několik dnů. Pomocí bylinek a lektvarů se Chvalimírovi pomalu vraceli síly. Jen ta potrhaná, znetvořená tvář zůstávala. Jednou v noci se probudil na blahodárný dotyk. Rány na tváři ho přestali bolet a ulevilo se mu.
Rozplakal se štěstím....přes slzy viděl mizející dívčinu ve dveřích.
Tyto její „návštěvy“ se opakovali od té doby každou noc, až po jizvách a znetvořené tváři nezbylo nic. Nic....jen dvě uzounké čáry propletené runami....řetízek táhnoucí se přes celou pravou stranu tváře. Noc co noc. Každá runa byla uměleckým dílem...zvláštní kresba, otištěná na tváři. Vyzařovali zvláštní vlnění a teplo.
Trvalo několik měsíců, až se Chvalda vylízal ze všech utržených ran. Konečně mohl běhat zase s dětmi a mámou po lese. Jen od té doby, dva krát do roka, vyhlížel karavanu, která projížděla jejich usedlostí. Zvláštní chvění run na tváři mu napovědělo, že jeho nejmilejší Vivian jede taky.


Před 10 lety........

Děti umějí být horší než dospělí.


"Hele, podívej se...... tam. To je ta lesní dívka. Zase přijeli. Zase nezabřeznou zvířata?"

Desetiletá Vivian se schoulila do svého pláště a snažila se stát neviditelnou. Ale kluci si jí všimli.  Kámen dopadl na zem před ní a jen těsně jí minul. Nevzdali to a zasypali ji listím. Zasyčela a pohlédla na skupinu chlapců, planoucíma očima.
"Proč mi to děláte. Oslepím vás, vaše oči!" Všichni se rozesmáli a ukazovali na ni. Snažila se odběhnout do bezpečí lesa, ale kluci kroužili kolem, smáli se ještě víc.
Největší z nich se postavil před Viktorii a strčil do ní. "Jsi nejošklivější lesní nymfa, jakou jsem kdy viděl" Kopnutím jí podrazil nohy. Ostatní uviděli svoji šanci a začali do ní kopat a  plivat.
"Drž se dál od naší farmy, čarodějnice!" zařval jeden z nich. "Náš dobytek dostal horečku kvůli vám, lesním lidem. Proč tudy vůbec procházíte?"

Z domu se vyřítil křičící Chvalda z palicí, s kterou mával kolem sebe. Rozehnal skupinku dětí a zamířil si to k dívence.
Viktorie byla dobitá a plakala. Pomalu se zvedla ze země, a utírala si nos do rukávu. Chvalimír do ní jemně strčil a podal jí šátek.

"Kdybych byla čarodějnice, tak bych vám mohla ublížit." zamumlala. Ale já umím jen léčit a mluvit se zvířaty. Matka mi řekla, že můj úkol je léčit bolesti v přírodě.  Ale jak je to s mojí vlastní bolestí? Chvalimír jí položil ruku na rameno a pohladil ji.



                                                    



Další den odjela karavana brzo ráno a nestihl se s Vivian rozloučit. Smutný uslyšel pod svojí postelí, škrábaní a kňourání. Ucítil chvění na tváři a vlezl pod postel. Vytáhl s pod ní štěně vlka, zabaleného v šátku se znakem vlčice............

Touha najít po letech lesní dívku............vzdát hold přírodě..............vrozená zvědavost - poznat ne vždy přívětivý svět kolem sebe....................vlhký čumák vlka, narážející do jeho boku.......to všechno ho přimělo vydat se na cestu, vstříc svému osudu, pryč z vřesovišť a močálů.....................synku........................vykročil jsem ...


                                                                                                             


Aniž bych si to uvědomil, nad hlavou se mi vznášel stín vlčice, která mně doprovázela a chránila, do konce mých dnů