Co se šustlo lesem...

[Amelor]

S úšklebkem  tajemným a děsivým zároveň, jenž se zařezává do paměti každému z smrtelníků a ona si pokaždé, tu chvíli slastně vychutná, podává hrdému elfovy chladnou rukou svazek, na který čeká. V touze po tajemství v něm zapsané slibem se ji zaváže a ona už teď ví, že ještě jednou se uvidí.

Svazek XII.

*Rozmazaný náčrtek nad textem tvoří tři vyšší kameny, které se vypínají nad čtvrtým nízkým uprostřed*

...velebit krásy její i života, který vdechla nám i všem, zpěvem jejích dětí budem.
Ať každým dnem lásky její se dostane všem a nalezne útěchu znaven smutkem i jiným neduhem.

A slyšeti budou hlas její, dar ten vznesený ať spí, aneb bdí, všude tam kde i Ona jest, naleznou klid v jeho kráse.

Zpěvem tím, jenž vola vás k ní, volat budem a zpěv ten bude vyslyšen zde. Jak praví se i pravím ja vám teď, neb tak bylo a jest, místem tím zpěvem pro zpěv zrozeným, jako prvně tehdy i dnes.

Když jak stromu květ, obživlo místo to. Z vůle a moudra čtyř nejvyšších, jenž hlasem svým dali znáti, třem nejstarším, že jsme darů jejích hodní. I sama, poctila místo to darem i dohlédla na dary svých nejstarších, aby se v hojnosti nestali trestem.

A utichlo vše kolem, když zpívali tak porade: Nejvznešenější k Ní i každý další k ním. Každý jeden dalším hlasem porade tak, aby pohněván nebyl jediný z nich.

A hoc teď rovně kolem stojí, v hlasech těch poklekli oni, její nejstarší, k nohám jejím. I v kráse té, radosti svých dětí, vdechla život ten, do tvrdé skály, život jenž zaseje hlas moudrých do všech co při ni stojí...

[Amelor]

Po průchodu trpasličí karavany Temným lesem, zůstali na cestě k průsmyku ležet desítky zmasakrovaných těl.
Početná svorka statných vlku, vyrušena při lovu, neměla proti magii a trpasličím sekerám šanci.

[Sedostinka]

Nářek dobíjených zvířat a hluk boje doletěl až k vrcholku stromu Života. Elfka, stojící v jeho koruně sebou vyděšeně trhla a pohlédla na svého druha.
Oba na nic nečekali a vyrazili k místu, odkud se hluk šířil. Letěli jako vítr, sama Matka příroda jako by jim uvolňovala cestu. Stromy se rozestupovaly a zvířata uskakovaly z cesty, zatím co lehké elfí nožky přeskakovali překážky.

Přes veškerou snahu však elfové dorazili pozdě. Příliš pozdě na to, aby dokázali zabránit masakru svých zvířecích přátel. Jako ve snu, obcházeli těžce zraněná a posekaná zvířata, litujíc jejich utrpení. Tu elfka bolestně vykřikla "Cizinci zabili Posvátného! Posvátný je mrtvý!"

Lesní elfové, přivolaní na místo hanebného činuArakhorra,  se shromáždili kolem mrtvoly statného zvířete. S poctami ho položili na improvizovaná nosítka a odnesli zpět do stínu lesa, tak aby jeho duše mohla klidně odejít.

O pár hodin později, když krajinu kolem lesa přikryla tma, opásal se Inkvizitor rituálním mečem a vyrazil po stopách zabijáků firimar. Až zjistí, kdo spáchal onen zločin, sama Matka jistě propůjčí svou sílu a hněv bojovníkům Arakhora.
Smrt za smrt!

[Hodnak]

Druid zachumlaný ve svém plášti, vyrazil do prudké vánice plné ledových vloček. Hbitě minul hradby zmrzlého města a s jistotou zamířil k nedalekému oltáři, aby zpěvem přivolal přízeň své bohyně i do těchto nehostinných končin. Přes příval sněhu sotva viděl na pár kroků, když vtom málem vrazil do trpaslice řítící se vánicí. Jen tak tak se jí vyhnul a skočil do nejbližšího keře, aby se skryl. Trpaslice musela být úplně slepá a hluchá, čemuž se ani nedivil. Schovávaje se za každý keř, hrbolek či strom, nenápadně sledoval trpasličí kroky. Pozoroval, jak trpaslice vytáhla svoji obrovitou sekeru a zarazila ji do páteře posvátného bílého vlka. Vlk ze sebe vydal bolestivé zavytí a mrtev se skácel k zemi. Druid vykřikl, vyskočil ze skrýše a začal trpaslici pronásledovat. Ta si jej nejspíš všimla a dala se na zběsilý útěk. V panické hrůze si ale nevšimla, že vběhla do náruče krvelačným krysodlakům. Ti se na nebohou trpaslici sesypali jako kobylky na obilný lán. Trpaslice se s nimi rvala jako jeskyní medvěd, ale bylo jich příliš mnoho. Než druid stihl zasáhnout, ležela trpaslice v tratolišti krve bez známek života. Rozehnal tedy krvelčné bestie hodující na trpasličím mase a přistoupil k bezvládnému tělu trpaslice. Druid zalitoval, že trpaslice unikla z tohoto světa bez trestu a v duchu proklel její černou duši i celý její druh. Plivl na její zkrvavenou tvář a kopl do jejího roztrhaného těla. Poté se otočil a opět vyrazil vánicí směrem k oltáři.

[Hodnak]

Les je podezřele tichý a temný.
Nedávné události do něj vlili nepříčetnou zlost vůči všemu, co do něj nepatří. 
Již dávno není vhodným místem pro klidnou procházku.
Jeho obyvatelé jsou neklidní a někteří útočí bez váhání a bez rozmyslu na každého, kdo se příliš přiblíží.
Mezi stromy se pohybuje stín a číhá. Číhá na nebožáky, kteří do lesa zabloudí. K těm, které uchvátí, nechť jsou bohové milostivi, neboť od lesních tvorů milosrdenství čekat nemůže.

[Amelor]

Les ke svým obyvatelům už dlouho nepřemlouvá tak jak to mnozí ještě mají v paměti. Všem, jenž se snaží naslouchat, přináší jen matné a nejasné zvěsti které nevěští nic dobré. Nikomu s bystrým zrakem však neunikne, že hustý porost hlubokých lesů kolem ruin, kdysi skytající úkryt pro množství zvěře, už zažil lepší časy.

Spáleniště Kandahárského hvozdu už opět záři zelení a laka množství zvěře jenž na ni rychle a rada přivyká. I ty nejstatnější kousky prochází nechráněné okrajem lesů a přesto že je při tom nejednou někdo vyruší, pokaždé se vrací.