Příběh Sionov – anebo co se stalo s naším truhlářem

[Amelor]

Nevinné hrátky s Démonem

*Neznáma sféra neznáme dimenze*

Sion si setřel kapky potu které mu už ztékali po tváři a zhluboka vydechl.
Už si nevzpomínal jak dlouho tu je a už vůbec ne na to jak se sem dostal.
Mohl tam sedět hodiny, dny ba dokonce týdny, nebo snad jen par minut?
Navzdory všemu, jednu věc věděl jistě, z téhle situace se jen tak nevykroutí.

Sedel na velkém černém balvanu a byl v koncích.
Před nim majestátně stál ozrutný démon, který měl evidentně dobrou náladu.
V pravé ruce držel malou minci s kterou se vesele pohrával, tiše se usmíval a hleděl při tom na zkrachovanou existenci před sebou.

Kolik takových už potopil? Sám by jich spočítal jen těžce, a přesto ho to bavilo pořád stejně jako poprvé , ba někdy se mu zdálo, že i o něco víc.
Trhat po kousíčcích černou duši podvodníčka ,jakou byla ta Sionova, mu působilo neobyčejnou radost.

“Už jen kousíček, kousíček a budeš můj!!!“ Pomyslel si a z hluboko se rozesmál.
Sion v té chvíli jakoby vytušil co se démonovy honí hlavou . Posbíral zbytky odvahy a v momente vychrlil jediné slovo “Orel“.
V té chvíli se démon přestal smát a nastalo ticho, které po chvíli přerušil jeho hluboký a temny hlas “Dobra“.
Podíval se nahoru a vzápětí vyhodil minci vysoko nad hlavu, a až se vracela opačným směrem, popadl ji ježte ve vzduchu a dřív než by Sion  stačil co jen mrknout, položil ji přímo před něj.

V tom se Sionovy zřítil celý svět. “PANNA“ Zařval démon a rozesmál se tak hrůzostrašně jako ještě nikdy předtím.
“P-p-podvod!“ Vykoktal s Hrůzou Sion jelikož věděl že hry je konec.
“N-ne, to nemuže...“ Řval jako malé dítě a ustupoval směrem dozadu, přičemž zakopl a zahučel rovnou na zem plnou prachu, kosti a popela.

V tom démon ztichl opět.
“CO!?“ Zařval tak až se velký černý balvan na kterém ještě před chvíli posedával Sion, rozpadl na male kousíčky a rozletěl všude kolem.
Z démonova výrazu bylo víc než jasné že Sionova slova rázem ukončila jeho dobrou náladu.

“TY! JAK SE OPOVAŽUJEŠ, MĚ! ZVÁT PODVODNÍKEM!“
Řval dál a pomalu s dupotem, krok po kroku, blížil se odhodlaně k Sionovy.
Ten se nezmoh ani vstát, plížil se prachem a popelem v zoufale snaze uniknout před spáry démona. Marně, spáry ho o nedlouho dostihly a než by měl šanci cokoli podniknout, vysel dolu hlavou, tváři v tvář rozzuřenému démonovy, který ho jednou rukou držel za nohu a řval na něj dal.

“Pozemský červe, kde bereš tu drzost, urážet MĚ samotného?!“
Než Sion stačil co jen pomyslet na odpověď, pokračoval démon dál.
“Já! Hrál čestně“ Vysvětloval “Ty! jsi ten co prohrál, a taky ten co bude pikat“ Vychrlil ze sebe a v zlosti odkopl  Sionovo zničené tělo do propasti.

Netrvalo dlouho a následoval tvrdý dopad po kterém upadl do bezvědomí…

[Amelor]

Konec konce aneb nový začátek

Jak tak ležel v propasti, kterou mimo tu nejčernější tmu naplňovali i hromady rozkládajících se, ohořelých těl, přál si jediné, probudit se z téhle strašlivé noční můry a na vše zapomenout.

Stalo se.
A až zas své oči otevřel ,uzřel něco v co pomalu už ani nedoufal, denní světlo.

Snad se nad nim někdo slitoval, vyslyšel jeho prosby, nebo jen démona omrzel Sionuv otravný a neutichající nářek, a usoudil že ho mnohem víc pobavý sledovat
jak zmateně pobíhá po světe.
Na tom jak to bylo doopravdy, teď nezáleželo.
Siona čekalo nejtěžší probouzeni v jeho živote.

[Amelor]

Neradostné probuzeni s neradostnou vyhlídkou

*Někde uprostřed Kandahárského hvozdu*

Až otevřel oči náhle ho oslepilo všude přítomné denní světlo, po dnech strávených v černé propasti to bylo zcela normální a nevyhnutelné.

Po chvíli kdy si jeho oči zcela zvykli na světlo a přizpůsobili se jasnému dnu, zaplavil Siona na moment pocit uspokojeni.

O tom že byl spokojený se však mluvit  ani z daleka nedá.
Naplňoval ho pocit jiný, o hodně méně příjemný ba vlastně víc než nepříjemný, byl to pocit zvláštní prázdnoty, prázdnoty a odcizení, navíc cítil že je značně zeslábnutý a zřejmě i proto  zůstával ležet.
Ležel pod stromem na hromádce napadaného listi, nevzpomínal si jak dlouho tu leží , jak se sem dostal a dokonce nebyl schopen zamyslet se ani nad tím kde to vlastně je.

Nedávné události mu připomínali jen pravidelně se vracející noční můry, které si bohužel nebo spíš bohudík pamatoval jen do chvíle až se zas probudil.

A takhle strávil několik dnu a několik nocí, ležíc na hromádce listi, dokola se budil a zas usínal.

Pořád a pořád, snažil se vzpomenout na své hrozivé sny, no když otevřel oči byl z nich už jen matný, rozmazaný obraz a čím víc se snažil, tím víc se obraz ztrácel
až nakonec zcela zmizel.

Když už to vypadalo že tu jistě zahyne, a že se nikdy víc nepostaví na nohy, něco se změnilo.
To ráno se nIčím nelišilo od těch předešlých, akorát slunce možná pálilo o něco míň.
Otevřel oči a porad ležel na stejné hromádce listi, pod stejným stromem.
Porad ho naplňoval stejný pocit zvláštní prázdnoty, podobny a přitom o tolik jiný jako ten který kdysi zažíval tak často, pravidelně po přebdělé noci.
Tehdy by určíte rázem Vyskočil na nohy, oprášil se a pobral něčím tu prázdnotu vyplnit. Jako obvykle by si zřejmě vystřelil z nějakého kolemjdoucího, jen aby si spravil náladu. Určitě by mu v té chvíli přišlo na um hned několik fórku kterými pravidelně bavil sebe a otravoval všechny ostatní kolem.

Ted však v žádném případe nebyl něčeho podobného schopen a vlastně na to ani jen nepomyslel.

V ten den si konečně uvědomil, že ležením na kupce listi pod stromem ničeho nedosáhne.
Akorát tak vlastní konec. Po smrti zrovna netoužil, ba dokonce ho přímo děsila. Ano děsila, děsila ho myšlenka, že smrti to ani z daleka nekončí, obzvlášť ne v jeho případe.

A tak ani sám nevěděl jak, posbíral sily a přinutil se vstát. Pomalu vykročil, no jediné na co se zmohl, bylo pobíhaní sem a tam a zas zpátky, bez jakéhokoli smyslu.
Kráčel lesem pořád dokola celé hodiny, sem a tam utrhl nějaký lesní plod a vložil si ho do úst, šel až dokud od únavy neupadl a neusnul. Ráno zas vstal a pokračoval dál.

Asi na sedmy den od prvního probuzeni v lese a asi na třetí den jeho bloudění,  se mu začal vracet zdraví rozum, paměť a on nějakým prapodivným způsobem dorazil až k táboru u Temného lesa.

Postupně sílil a pomalu se mu vraceli jeho schopnosti, a tak se časem pochopitelně dostal až do Kráteru.

I když se mu nějakou dobu zdálo že je na tom ze dne na den lépe, od ty doby už nikdy nenatáhl tětivu luku jako kdysi a už nikdy nebyl tak hbitý jako za starých časů.

I když jeho tvář znova nabrala zdravou barvu a jeho ochable tělo se trocha vzpamatovalo, už nebyl takovým jakého ho lidi znali.

Hospodám se spíš vyhýbal, stejně jako ženám, často se přistihoval jak jen tak,  bezmyšlenkovitě civí do zdi nebo do podlahy, mluvil jen když musel, i to víc než pomalu a mnohokrát se zdálo že dost z cesty.

Když třeba mluvil se svým šéfem, už nikdy ho neoslovil sebevědomým, mírně drzým, někdy  až trochu posměšným tónem “Šéfe“
Místo toho ho oslovoval výlučně slovy “Pane…, ano pane…, ne pane...“

Truhlařina a práce s dřevem už ho tolik nezajímala a jediné na co se teď dokázal soustředit a nad čím většinu času přemýšlel, byl způsob jak naplnit to prázdno v sobě a najit to, co mu tak chybí a to co ztratil.

To bylo to jediné čím se teď zabýval.
 
Když člověk něco hledá, obvykle ví o co jde, jak to vypadá, jak je to velké, nebo aspoň kde by měl hledat.
Sion neměl tušení co by měl hledat, natož to kde by to měl hledat  a tak přežíval den za dnem v zoufale snaze najit někoho kdo by mu mohl pomoct….  

[Amelor]

Další nemilé probuzení

*Temný les, tábor*

Uprostřed noci ho probudilo záhadné zakvíleni.
V tom okamihu vystrašeně otevřel oči a splašeně házel pohledem ze strany na stranu
až konečně uzřel plamen už vyhasínajícího ohniště a vzpomněl si kde to leží.

Slábnoucí oheň v něm zažahl plamínek štěstí, když s radostí zjistil že už neleží bezmocně na hromádce listí ,pořad pod stejným stromem , tak jako se mu z počátku zdálo.

O něco méně radostná byla vzpomínka na zvuk který ho přimel otevřít oči.
Zrovna netoužil slyšet ho opět, no les, nebo spíš něco v něm, mu to potěšení jakoby s radostí dopřálo.
Jen co se stihl jakž tak zorientovat, do míry kterou mu jeho stav povoloval, rozeznělo se pronikavé kvílení už po druhé. Přešlo ním jako řeznická kudla a opět zaniklo.

I když byla jeho mysl místami rozervaná na tisíce kousku, rozhodně věděl kdo, nebo co, je původcem tak nepříjemných zvuku.
A i když zatím nebyl ve stavu vzpomenout si na temné chodby Temného hradu tyčícího se v skalách, ani na stříbrné hroty probodávající vybledlá těla, těla bez špetky života a přesto až příliš živá, dokázal si živě představit co ho asi čeká, až už tak slabý plamen zcela dohoří a temné, chladne stvoření, zavětří jeho teplou krev.

Vzpomínal si na povídaní mrzáků a starce u piva v hospodě.
Historky temné a děsivé, o dívkách bledých leč tak krásných.
Ještě i teď si vzpomněl na slova jednorukého muže, na jeho povidaní o tom jak tam ty dívky sedí a čekají…:
.
..
“…čekají na chudáka který zabloudí až do kamenného údolí“
“Ano sedí“
*Skočí prvnímu mrzákovy do řeči ten druhý*
“…jednou na samém kraji útesu, jindy zas pod ním, leč každičkou noc tam na tebe čekají, čekají a vyprávějí si vtipy
nechutné vtipy o smrtelnících, vtipy kterým se nik nesměje
i když se o to mnohé z nich pokoušejí, pokaždé však zazní, jen děsivé zakvílení“
*Všichni tři přikyvují.*
“Ano, smích, hlas duše, ten oni postrádají“
*Dodá po chvíli ten starší.*
..
.
Sion sám už nemel, co se tíká vzhledu, od takového stvoření daleko
dokonce je možné, že by si ho s jedním z takových stvoření mohl někdo lehce splést.
Netoužil po službách v řadách temného pána.
I když právě tam by možná našel konečně svůj klid, žádna bolest žádny cit.
Netrápí jich zlato, peníze ani jiná maličkost, jen jedna, jediná, krvavá touha.

"Brr" Otřásl se při vzpomínce na krev, a s vypětím všech sil se posadil.

Jak tak seděl a rozhlížel se, viděl jen desítky mohutných kmenu Temného lesa
jak stoji všude kolem dokola a jejich obrysy se míhají v světle slábnoucího plamene.

Ještě jednou se zadíval do plápolajícího ohne a rozhodl se víc nemrhat časem.
A tak vstal a vydal se směrem za stezkou, která se mu zjevila jen co se konečně odlepil od země.

Kde tu dopadali na zem slaboučké paprsky měsíčního světla, které se horko těžko prodrali přes jinak zcela neprůchodné koruny stromu a osvětlovali mimo jiné i úzkou a nevýraznou lesní stezku, který stopu Sion té noci ještě mnohokrát ztratil…

[Amelor]

Další splněné přáni

Noc se už pomalu schylovala ke konci, no Sion ještě pořád bloudil Temným lesem.
Jeho unavené oči se upínali na tenkou stezku, místy výraznou a dobře viditelnou jindy však zcela se ztrácející.

Dlouho bloudil hustě porostlým a nehostinným lesem, prodíral se tmou přes nejrůznorodější keře, především když se mu povedlo z oné stezky vybočit, při čemž se nejednou stalo, že narazil na zdánlivě nepřekonatelnou překážku a musel se otočit a kus cesty vracet.

Když byl jednou takhle donucen se vrátit, to když narazil na skalní stenu, kterou ovšem v té tmě nezpozoroval ani když už stala přímo před nim, a všiml si ji až když se sni bolestivě setkal, náhle ho popadla zlost.

Nedá se říct že by Sion zrovna patřil mezi klidné povahy, no takhle ho už dlouho nic nevytočilo, naposled to byl snad jen ten nepovedený trik s Sirem Arturem a falešným turnajem v Horské vesnici.

Člověk by řek že se onen Démon s minci musí při pohledu na Sionovo počínaní náramně bavit.
Ten však měl právě jiné starosti, když právě, jako obvykle, trápil duši nešťastného sedláka kterého kopl rozzuřený kůň a zatím co jeho tělo křísili koňským trusem, tam někde na “dalším světe“ byla jeho duše trhána Démonem na drobné kousky.

Jak se tak Sion opíral o jeden z velkých kmenu který byl zrovna po ruce, zatínal zuby, od zlosti ale i bolesti, jelikož mu v hlavě dunělo jako v trpasličí dílně, odrazu měl pocit, že to už díl nevydrží.
Posbíral všechny sily a udřel pěsti do kmenu až si málem zlámal všechny prsty na ruce, při čemž otráveně zařval:

“Do sedmí pekel s tou zatracenou tmou, raděj bych se na miste propadl, než se zase vracet nevedno kam“

Po tak dlouhé a namáhavé větě, se pomalu sesunul k zemi a zůstal sedět na miste, opírajíc se o kmen stromu.

A až zas nasbíral sily a zároveň  usoudil že se předse jen bude muset vrátit ,vstal a vykročil do tmy, jak doufal směrem odkud přišel.
To by však nesměl  zahnout mírně do leva, kde se mu vyplnilo ,už po druhé, jeho tentokrát sice ne tak upřímné, no předse jen přáni.

A tak jen co udělal par kroku trochu víc stranou, vpochodoval přímo do díry, jakoby stvořené přímo pro něj.
Propadl se do neznáma.

Pád netrval dlouho, no ta chvíle stačila na to aby mu nějaký vyčnívající kořen stromu, uštědřil ránu do zubu na památku, když kolem něj Sion zcela nevinně prolítával.

Až Sion dopadal ,už ho čekal velký kamenný polštář který mu uštědřil další ránu, která ho uvrhla do milosrdného bezvědomí…

[Amelor]

Snídaně v tunelu

Nebýt  té nešťastní skalní steny, těch pár kroku stranou a dobře maskované jámy, Sion by svou cestu v nejbližších dnech určitě nenašel.

I když sám neměl o tom ještě ani tušení, ani když se probral z bezvědomí, ležel někde uprostřed Starého tunelu, vyhloubeného už před věky nevědno kým.

Jak se říkalo, Skalní obři byli na to až příliš blbí, a krátersky lid příliš líní.
Starý tunel, jak ho většina těch který o něm věděli nazývala, se táhl pod Temným lesem, kde byl přepojen s tamějším dolem, kolem dobře ukrytých a maskovaných  bran Kráteru, až někam do nehostinných hor obývaných převážně skalními obři, který tam číhali na kolemjdoucí nebožáky a házeli po nich těžké balvany.

Sion ležel pod Temným lesem v poměrně úzkém tunelu vytesaném do skaly, blízko tamějšího dolu, no zároveň ne tak daleko od Kráteru.

Navzdory tomu ho neobjevila žádna z hlídek kráterske stráže, která byla čas od času vysílána aby prověřila jestli se v tunelu neusídlil nějaký obr.

První a popravdě i jediný kdo si Siona ,ležícího v tunelu, všiml, bylo hejno hladových krys.

Dopad Sionova těla se sice roznesl tunelem, no jediní kdo tenhle zvuk registroval byli malí hlodavci.

A tak ti nejzvědavější s těma nejhladovějšíma, cupitali po kamenné dlážce zjistit, jestli se dnes dočkají snídaně:

“Co to je?“
*Zapištěla jedna z krys až uviděla bezvládné tělo Siona.*
“Dá se to jist?“
*Pištěla za ni další.*
“Nějak divně to smrdí“
*Pokračovala třetí*
“Ovšem že se to dá jíst“
*Ozvala se zřejmě ta nejhladovější.*
*Mezi krysami nastal menší rozruch.*
*Všichni přítomni se navzájem překřikovali, dohadovali se a dělali si narok na nejrůznější části nalezeného těla.*
*Když tu náhle, ozval se pronikavý pískot který přehlušil všechny krysy, které téměř okamžité ztichli.*
*Rady krys které za ten čas přicupitali k Sionovy a obklopovali ho ze všech možných stran se rozestoupili a mezi krysami prošla jedna stará, obzvlášť vypasena a prošedivěla krysa.*
“Jen nikam nespěchat.“
*Promluvila vypasena krysa, vážným a důležitě znějícím tonem*
“Všechno se musí nejdřív prověřit“
*Pokračovala dal neméně vážným tónem*
“Co když je to otrávený“
*V tom po sobě začeli krysy navzájem nervózně pokukovat*
“Ale kdo?“
*Ozvala se po chvílce ticha jedna z krys*
“Ty!“
*Prohlásila prošedivěla, vypasena krysa, a upřela svoje drobné oči právě na krysu, která se tak zvědavě ptala*
“Jaa? Nee! Ja vlastně ani nemam hlad“
*Vychrlila ze sebe tu nejchytřejší výmluvu na jakou se jen zmohla*
*A tak se za krátko rozpoutala další hádka, pískot krys se nesl tunelem a neustal až do chvíle kdy to jedna z krys už nevydržela a po Krátkém přesvědčováni přikývla*

Netrvalo dlouho a Sion pocítil na palci své pravé ruky její, malé leč překvapivě ostré zuby.
To ho  ovšem okamžitě přinutilo otevřít oči a zařvat bolesti tak, až se hejno obklopujících ho krys rozprchlo na všechny strany.
Měl za sebou další krásné probuzeni…

[Amelor]

Krásny to den

“Krásny to den předemnou“
Pomyslel si Sion když ležel na studené kamenné podlaze s velkou bulvou na hlavě, zlomeným zubem a bolestivě krvácející rukou.

Kdyby jen tušil jak blízko je jeho cíl, určitě by těch pár kroku, nehledíc na nic, zdolal raz dva.
Úzký průchod s poměrně vysoko posazeným stropem, mu v tomhle stave ničím nepřipomínal, Starý tunel, kterým ještě před nedávnem vláčil i s pomocí přátel těžké klady javoru, z dalekých pláni pod horami.

Všechno se změnilo, i jeho nálada rázem stoupla, když se přidržujíc zdi, jednou zdravou rukou, dopotácel k první, ostré zatáčce.

Chodba náhle změnila směr, a když Sion mírně zvedl uvadnutou hlavu, aby jakž tak zkontroloval, jestli před ním nečíhá nějaká překážka, uzřel náhle světlo, nepříliš silné, no jasně svědčící o blízkosti jeho vytouženého cíle.

V tom mu to konečně došlo, zdi, krysy i ta studena kamenní podlaha, všechno mu náhle bylo tak povědomé.

Po momente nadšení, v něm na chvíli skrsla nedůvěra, když sám nemohl uvěřit svému štěstí.
Že by v tomhle stavu, takhle čistě náhodou narazil na vchod do skrytého města?

Nedůvěra se však za nedlouho proměnila v drobný, sotva badatelný úsměv na jeho unavené tváři.
Jen co tunel opět změnil směr, nejasné světlo se odrazu stávalo jasnějším a po pár namáhavých krocích se Sionovy naskytl pohled, který se mu na dlouho vryl do paměti.

Tajemně vyhlížející městečko v skalách, ze všech stran obklopované vysokánskými kamennými zdi, zvané Kráter, ho vítalo.

U hlavní brány postával velký, nepříliš sporo oděný orčí strážce, kolem kterého se široko daleko šířil vtíravý a nepříjemný pach.

“Vůně domova“

Tiše zašeptal Sion a ještě tišeji proklouzl kolem strážce, který se opíral o svou tupou obouruční sekyru a spokojeně podřímával.

Bylo brzké ráno když velká, dřevená,  pokovaná brána zavrzala, při čemž orčí stráž jen na chvíli zvedla hlavu a mírně pootevřela obě očí, aby se rozhlídla ze strany na stranu a zas je pomalu zavřela.

Sion se ocitl tam, kam jeho kroky směrovali už od onoho rána, když se probudil na hromádce listi pod stromem.

Opírajíc se o široký dřevený sloup, vkročil do města.

V šeře ranního světla, už viděl svůj dům.

Ale je ještě vůbec jeho?
Jak dlouho byl vlastně pryč?

Opět si připomněl své neradostné postavení, když si nadále ,kromě několika dnu a noci strávených v lese, na nic předtím nevzpomínal.
 
To ho na tolik vyčerpalo, že sklouzl na dřevené desky tvořící zaklad celého města, a po chvilce, opírajíc se o dřevený sloup, usnul…

[Amelor]

Musí existovat způsob...

Byl už málem večer když se Sion probral ze svého spánku.
Hned jak otevřel oči se rozhlídl  kolem aby zjistil jestli se mu to jen nezdálo.
Ne, nezdálo. Opravdu sedel u bran Kráteru.

Po chvíli opatrně vstal a pomalím krokem se dopotácel až k svému bývalému domu, kde s překvapením zjistil, že klíč který našel v kapse, ještě pořád pasuje do zámku.

Neváhal, otočil klikou a vstoupil do svého útulného příbytku který byl, jak se zdálo nedotčený.
Namířil si to přímo do postele, kde opět usnul.

Jeho spánek byl vsak znova neklidný a provázeli ho temné noční můry.
A tak až zas s těžkostí vstal, byl unavený a zeslábly, jakoby celou noc oka nezahmouřil.

Několik dlouhých dnu a noci strávil doma, a jediné co ho těšilo byl fakt, že se už nemusí potácet lesem.

Po několika až příliš se opakujících dnech, posbíral odvahu a sedl za psací stul.
Chytil do ruky psací brko, a za dlouhý čas, vznikli tři, téměř stejné dopisu.
Psané stejnou rukou, stejně unavenou a roztřesenou, dopisy pro tři různé osoby no se stejnou
naléhavou prosbou.

První z dopisu, byl určen pro nějakou Amy.
Hned jak ji poznal, padla mu do oka, stejně jako každá pohledná žena.
Teď se na ni ale obracel zcela z jiných důvodů, byla to vážená kněžka bohyně Khaless a taky do značné míry rozuměla alchymii.

Druhý z dopisu skončil v Chmelíkově, v poštovní schránce jednoho z domu představitelů Rodu de Lioncourt, známých svou zálibou, nezištně pomáhat,.
Aspoň podle toho co se k Sionovy doneslo, pro něj to byli, až doposud, jen šaškové v nablýskané zbroji, teď se vsak karta obrátila, a Sion přistupoval ke každému s značnou pokorou.

Třetí a zároveň poslední z dopisu, byl určen pro Elfí vesnici, a byl adresován celému Druidskému společenství.
Ani jich neměl Sion zrovna v lásce, co bylo částečně způsobené jeho nepříjemnou zkušenosti z dětství. Nicméně vždy k nim choval určitý respekt, a v tomhle zoufalém postaveni se rozhodl prosit o pomoc i je.

Ještě ten den, vydal se na dlouhou a namáhavou cestu, aby tři dopisy sám doručil...

[Amelor]

Marná snaha…

Jako první přikývla na setkáni s Sionem, kněžka bohyně Khaless, zvaná Amy.

Pro Siona to byl dlouhý a namáhavý rozhovor, zoufale prosil, vysvětloval a kněžku málem ani nepustil k slovu.
Přesto se nemohl zbavit pocitu nepochopení.
I když ho Amy ubezpečovala, že dobře chápe jeho pocity a na závěr dokonce dodala, že se pokusí něco vymyslet, aspoň tak si její slova tenkrát Sion vyložil, jen na malou chvíli se ji povedlo v něm vzbudit malou naději, která se pomalu pominula až uvědomil, že pravděpodobně jen nechtěla prohlubovat, jeho už tak velké trápeni.

Vyčerpaný a unavený z rozhovoru, se pobral opět domu.
A poslední zbytky naděje vkládal do dvou dalších dopisu…

[Amelor]

Naděje umírá poslední...

Jako druhé v poradí, proběhlo setkáni, které mnoho věci objasnilo a do značné míry Sionovy pomohlo.

Zcela náhodně, narazil na podivného muže v nezvyklém habitu a kapuci na hlavě.
Muž ho z počátku jen pozoroval ,no zanedlouho ho i oslovil, co Siona vytrhlo z jeho pochmurného kroku a mírně zarazilo.

Když se však onen muž, představil jménem Jean Obscure de Lioncourt, probudila se v Sionovy opět naděje.

Odhodlaně přikročil k mužovy v kapuci, a ihned se začal neostražitě vyptávat na svůj dopis.
To Jeana jak se zdálo mírně překvapilo a začal si Siona podrobněji prohlížet.
Ten se však nenechal ničím odradit a pokračoval dál...

Po chvilce ,když oba usoudili že mají chvíli čas, pobrali se na Sionovou prosbu trochu víc stranou, kde rozhovor pokračoval.

Sion se opět rozpovídal, s velkou úzkosti v hlase, dychtivě líčil události uplynulých týdnu.
Mluvilo se mu těžko, no přesto to bylo pro něj lehčí než dusit to trápení v sobě.
A tak povídal dál, o temných snech, o svém zoufalství i únavě a bezmoci.

Mluvil tak dlouho, až začal ztrácet dych i slova a za krátko, se už jen zoufale dožadoval pomoci.

V tom však Jean neztratil hlavu a v okamihu když se zdálo že se Sion mírně upokojil, položil mu několik otázek, na které ale dostal jen nejasnou  odpověď.

Ale i přesto slíbil, že se pokusí zjistit co se stalo, a zároveň zbavit ho těch temných vzpomínek.   

Sion s pocitem že už nemá co ztratit, byl připraven souhlasit s čímkoli.
Zanedlouho už oba stáli v nevelkém, no dobře osvětleném pokoji.

Sion odhodlaně stál na svých unavených nohách, a plný očekávaní a obav zároveň, čekal na to co přijde.

No ať už čekal cokoli, na to co mělo přijít nemohl byt nikdy připraven...

[Amelor]

Hledáni ztracených vzpomínek

*Chmelíkov, mlýn, jeden z pokojů*

Zatím co Sion, se sotva držel na nohách a s strachem v očích čekal co přijde, oproti němu stál Jean Obscure de Lioncourt s výrazem daleko jiným, pokojným a soustředěným.

Stál s nohami mírně rozkročenými, měl zavřené oči a vypadal přitom tak odhodlaně, až se zdálo, že by neuhnul ani kdyby ho nožem řezali.

Po chvíli soustředění, náhle z ničeho nic, otevřel oči, co Siona na chvíli vyděsilo ještě mnohem víc.
V očích mu totIž zářili jasné rudé plamínky.

Jean teď hleděl Sionovy přímo do očí, a on byl světlem téměř oslepený, no nedokázal zavřít  oči aby se proti tomu bránil.

Jen tam stal, co by nějaká socha a zíral na rudé plameny.

Až do doby když Jean otevřel i své ústa a začal zaříkávat.
Mumlal si něco v nesmyslném jazyce, tak tiše a nesrozumitelně, jakoby jen sám pro sebe.

Když z jeho úst vyplynulo i poslední z těch pro běžného smrtelníka naprosto nesmyslných slov, Sionove oční víčka náhle ztěžkli a ochabli, jeho oči se zavřeli ale kromě toho, se nic badatelného nezměnilo.

Jean mlčky také zavřel své zářící oči a pomalu se vkrádal do Sionove zastíněné mysli, zatím co ten jen nepřítomně stál a vypadal přitom jakoby za nějakých podivuhodných okolnosti usnul ve stoje...

“Slyšíš mě? Slyšíš můj hlas Sione?“
*Ozvalo se hlubokým a záhadně znějícím hlasem, někde v Sionove hlavě*
“Ano“
*Odpovídal Sion, nepřítomně no zároveň zřetelně a jasně*
“Vzpomínáš si na to ráno...na ráno v lese?“
*Pokračoval hluboký hlas*
“Ano, ano vzpomínám“
*Pronesl Sion*
“Teď, se vrátíš zpátky, zpátky před to ráno, ten den, vrať se Sione...“
*Přikazoval mu hluboký hlas*
*Sion už neodpověděl, místo toho v okamžiku otevřel oči, které zářili stejným plamenem, jako ještě před chvíli ty Jeanově*
*Náhle vypleštil oči, no neuviděl nic z toho co čekal.*
*Místo toho teď čelil obrazům ze svých temných snu*
“Démon...néé...démon!!!“ 
*Řval Sion strachem, no nik v okolí ,kromě Jeana ho neslyšel, neslyšel by ho ani kdyby stál přímo u něj, jelikož se celý, podivuhodný rozhovor
 odehrával jen v jejích myslích a hlavách.*
“Kde? Kde jsi, kde je ten démon“
*Ptal se hluboký hlas pořád stejným, pokojným tonem*
“Tady...tady předemnou...néé...já už nechci, už nechci...hrát...ne...už...néé!!!“
*Řval Sion jako smyslu zbavený*
“Co tam děláš Sione? Co hrajete Sione“
*Ptal se hlas pořád úpěnlivějším tónem*
“Ja...nevím...ja...ja...nechci, už néé!Nech...nech ji byt...polož tu minci...nech mě prosím jit!!!“
*Řval Sion zoufale dál*
“Proč, proč Sione, proč hrajete?“
*Neváhal hlas ani chvíli a ptal se dál*
“Ne...nechci...nech mě jít, prosím...on...on, slíbil mi moc, jejich moc...“

Netrvalo dlouho a po několika dalších otázkách, se Jean dovtípil o co tu jde a v snaze neprodlužovat Sionovo trápení otevřel své, ještě pořád jasně zářící oči.
V zápětí pronesl opět několik zvláštních slov a plamen se z jeho očí pomalu vytratil.

Sion padl na zem, co by nějaký přezrály plod ze stromu a udřel si při tom hlavu.
Jen co se trochu vzpamatoval, pomalu vstal a s překvapením zjistil že je zalitý potem.
Hodil par překvapených pohledu po místnosti a vystrašeně spustil: “KDO? KDE? Kde to jsem a kdo jste vy?“

“Jean Obscure de Lioncourt“ Představil se Jean jen co zalapal po dychu, jelikož ani pro něj, i když se tak mohlo zdát, nebyli předcházející minuty, přecházkou růžovým sadem.

“Ano, ano už si vzpomínám“
Vykoktal po chvíli Sion a Jean se pustil do vysvětlováni.

Sion opět prožil to peklo s démonem, jako každou noc.
Opět uzřel hrůzostrašné obrazy, které se opět rozplynuli, když přicházel k vědomý.

Jean to minimálně tušil a proto mu v zápětí rozpověděl co se vlastně přihodilo.

Mluvil o minci, o zlomyslném démonovy, o Sionove chamtivosti, o hře, o touze po vzpomínkách padlých bytostí i hrdinu, i o vzpomínkách  o které ho démon připravil.

Sion je překvapeně zíral , s pusou mírně pootevřenou a hltal každé slovo.
A až Jean skončil, ještě dlouho tam jen tak stál, a snažil se srovnat si myšlenky.

Na závěr nezapomněl Jean dodat, že Sionová mysl je nyní čistá, a temné vzpomínky by ho už víc trápit neměli.

Sion jen přikývl, jelikož se na jinou odpověď nezmohl a začal upřímně děkovat.

Vždyť i měl za co, už tu noc začali temné sny ustupovat a Sion se víc nebudil s výkřikem na rtech, no pořad stejně unaven, ale teď už aspoň věděl, co postrádá...