Fael Kněz Thalonov

[Amelor]

Z daleka přichází, ze světa zapomenutého kde žádna duše jen tak nezabloudí. Ze světa kde lidé ctí řád prastarý , nehledají mír a nehledají válku , presto uctívají jméno toho jenž si budeš na vždy pamatovat, jméno co zazni až zbraně zas promluví, zazni a roznese se po bitevním poli.

Stydí se. Stydí se před nim, stydí se před všema, ale nejvíc sám před sebou.
Proč tak dlouho sbírá odvahu? Proč, když je už dávno připravený? Neví. O to dřív teď odchází.

Kráči do neznáma, lež nemá strach, strach , mocna zbraň , stoji na jeho straně.
Kráči sám , bez strachu , bez únavy, vpřed , jen na malou chvíli se zastaví ,poklekne vzdá hold  bitevnímu poli. Hned kráči dal. Jde a čas plyne, ale on nezapomíná. Ne.
On ví kdo je,  následuje řád posvátny , jenž od dávna zná a nikdy na něj nezapomene:

1. Prolívej krev ve jménu jeho a budeš v slavě vykoupen.
2. Bojiště ať je tvým domovem.
3. Mír nehledej , neboť to je jen přestrojen nepřítel.
4. Hledej zlo a se cti ho porážej, až tě ono najde, bude pozdě.
5. Bojuj se cti a on povede tě k slavě a vítězství.
6. Poklekni a pros ho o přízeň , neboť až stihne tě hněv jeho, na modlitbu bude pozdě.
7. Až tě sily opustí se cti umřít neváhej , ale pamatuj dokud jemu sloužíš život svůj lehko nedávej.

Kráčí a v hlavě mu porad zni slova co už tak dávno uslyšel:
Jdi a pamatuj kdo si, jdi a najdi v boji nehynoucí slávu, neboť ty si kněz  Thalonov...

[Amelor]

Jiný člověk

Omámen výpary z kotle vzal z truhly vedle staré, rozvrzané postele dva zcela nove srpy a pobral se ven, vyvětrat si hlavu.
Procházel ostrovem, sem tam, za pomoci srpu, utrhl nějakou tu kytku a vložil ji do batohu.
Šel krajem s klidem na duši a své kladivo sebou nosil už jen ze zvyku.

Než by si to uvědomoval, stal se z něho jiný člověk.
Už dlouho nepocítil tu slastnou chuť boje. Válčeni které pro něj kdysi tolik znamenalo, se teď z jeho života pomalu vytrácelo a nějak zvlášť mu nechybělo.
Až do dne který mu připomněl kým byl, je, a navzdory všemu, vždy bude…

[Amelor]

Jak to má být…

To ráno stal uprostřed tržiště poklidného Chmelíkova, když se mu do uši donesli znepokojující slova.

Dva muži, mluvili tiše, téměř šeptem, přesto slyšel jasně každé slovo.
Mluvili o neznáme Lady a o její nemrtvé hlídce, hlídce padlých vojáku Acronské legie.

I když zpočátku do slov dvou mužů nevkládal velkou důvěru, rozhodl se, že celou věc prověří.
A až padlo slovo TIMPANIE, bylo jasné kam povedou jeho další kroky...

[Amelor]

Bojiště ať je tvým domovem

A tak vydal se kolem pobřeží a přes kaňon až do útrob rozžhavené a vždy nebezpečné pouště.
Bylo ještě ráno, přesto slunce už stihlo zaplavit celou poušť a nemilosrdně spalovalo každý její kousíček.

Kráčel nehostinnou krajinou, přes moře rozpáleného pisku, které jen čas od času přerušil stín nějakého kaktusu.
Krutý zář spaloval jeho tělo a on jen zatínal zuby a kráčel dál, odhodlaně, jen v před.
Kráčel a opakoval si zapomenuté slova, posvátny řad Jeho pěšáka, slovo po slově a řádek po řádku. 
S každým slovem se v něm probouzelo něco, co už téměř zcela pochoval…

[Amelor]

Jak se věci mají…

Po dlouhé a namáhavé cestě, bylo slunce už na vrcholu, a pravě tedy uzřel na obzoru svůj cil.

I přes horlivost kterou v něm vybičovali jeho vzpomínky , si zachoval špetku rozvahy a s opatrnosti se plížil k městu.

A až byla Timpánie tak akorát na dohled, naskytl se mu nevídaný obraz, který na vždy pochoval  jeho pochybnosti.
Žádné báchorky či snad řeči starých bab, vše se zda byt pravdou.
Ani stopa po co by jen jediném legionáři, místo nich teď hlídají bránu mrtvoly…

[Amelor]

Pohár přetekl

Poslední kapka, pohár nyní přetekl.
Zaplavil ho vztek, už neviděl cestu zpět.
“Kdo je ta neznáma Lady!?“ Ptal se, ale nehledal odpověď, bylo mu to jedno, stihne ji trest .
Kdysi tak svate místo přetvořit v ohavné doupě temných sil! Ne!  Tohle by nikdy nedovolil!

Víc vidět nepotřeboval, v momente odhodil batoh s bylinami a popadl své kladivo.
A už se i řítil vstříc bráně…

[Amelor]

Klop-klop, je někdo doma?

Pokud ty hromady oživlých kosti dokázali vůbec přemýšlet, určíte nečekali že jim do města vpochoduje takový šílenec.

Jeho robustná postava se setkala s branou města, a ta se s hřmotem rozletěla do kořán, při čem srazila k zemi dvojici kostěných hlídačů.
Zubožené těla už téměř ničím nepřipomínali to, čím kdysi byli, snad jen kusy šatu  naznačovali že jde o pozůstatky Acronské legie.
Nemrtvá těla dopadla na zem a než se stihli vzpamatovat, spočinulo na nich těžké kladivo které pochovalo jakoukoliv snahu o odpor…

[Amelor]

Ticho před bouři

Po tomhle Krátkém boji, který se jen těžko dá bojem vůbec nazvat, zůstala na zemi v prachu ležet jen hromada kosti.
Po městě se rozlehlo nepříjemné, pronikavé kvíleni, které po chvíli zcela zaniklo.
Na moment se zdálo že je po všem, městem zavládlo ticho.
Tohle ticho však mělo zvláštní nádech, jako ticho před bouři.

Netrvalo dlouho a kdesi z dálky začínal k němu pronikat znepokojující zvuk…

[Amelor]

Až zbraně zas promluví…

Než se stačil nad čímkoliv zamyslet, uzřel desítky dalších kostlivců.
Vyzbrojeni sekerami, pomalu no odhodlaně pochodovali rovnou na něj.
Teď kdy by mnoho těch nejstatečnějších udělalo to nejchytřejší a dalo se na útek, on popadl i druhé kladivo u pasu a s řevem se rozběhl vstříc pochodující mase nemrtvých.

Po chvilce řevu nastal tvrdý střet a za branami města se rozpoutal urputný boj.
Zástupy kostlivců se pod zářícím kladivem měnili v hromadu prachu a o nedlouho bylo po všem.“I zástupy nemrtvých legionářů mají svůj konec“ Proběhlo mu hlavou.

Až cítil že je po všem padl na kolena…

[Amelor]

Vzkaz

Městem opět zavládlo ticho.
Klečel v prachu a srdce mu bylo jako kdyby mělo každou chvíli vyskočit z hrudě.

Až nabral sil, vykročil směrem k paláci. Tu mu už nik odpor nekladl, sál byl téměř prázdny a jeho pohled ihned spočinul na oltáři uprostřed, nesl evidentní známky znesvěceni.

V záchvate vzteku přetvořil oltář na hromadu prachu a kameni.
Ještě než zamířil spět do pouště, stihl na dřevený trůn přibyt kus pergamenu:

I NA TEBE DOJDE, LADY KRISCARYN