Zápis dvacátý první: Jsi tolik podobná své matce

Celý můj svět se obrátil naruby. Seděla jsem, jako opařená a nezmohla jsem se na slovo.
Sledovala jsem toho muže, co se prohlásil být mým otcem. Jak by... jak by to mohlo být ... Můj otec? Místodržící?
Vrah? Všechno ve mne nesouhlasně křičelo. Vzdorovitě jsem hleděla do jeho usmívajících se očí.

Tisíce myšlenek vířilo v jednom velkém kruhu, tam uprostřed mé hlavy.
Seděla jsem tam jako solný sloup a poslouchala.
Otec hovořil o pádu elfí vesnice. O plánu mých rodičů na ochranu kráteru a uprchlíků v něm.

O výpravě na výspu acronů a dání se do služeb acronského Imperia.

"Jediný způsob jak ochránit tebe a tvé bratry, bylo stát se jedním z nich ..."

Pak se chvíli odmlčel a začal  hovořit o smrti mé matky.
Nechal ji zabít... nechal ji zemřít a nepomohl ji, když ji Acronská hlídka chytila v okolí Kandaháru....
Oči se mi zalily slzami. Matka tedy neodešla. Byla poblíž až do konce ... Má matka...
Věděla jsem, že je mrtvá, citila jsem to, ale přesto jsem doufala, že se s jí jednou setkám.

"Nemohl jsem nic udělat, prozradil bych sebe, zničil náš plán a ohrozil vás"

Před očima se mi zatmělo. Vykřikla jsem a vrhla jsem se na něj. Zaplavila jsem ho výčitky, křikem a údery. Chtěla jsem mu vyškrábat oči, chtěla jsem.. ho zabít.

Chvili tam jen tak stál a pak mne srazil jednou ranou k zemi. Otřela jsem si nakouslý ret od své krve a když jsem se uklidnila, opět promluvil:


"Jsi tolik podobná své matce, Amythien. Šílená ve své zlobě. Co jsem dělal, jsem celou dobu dělal pro Vás. Pro tvé bratry, pro tebe. Byl to plán tvé matky, ne můj. Já... nikdy jsem jí nedokázal nic upřít. Věř, že dnes bych se rozhodl jinak, naložil bych vás na lod a odpluli by jsme pryč, pryč od toho zatraceného ostrova a celého pekla války. Ale už je pozdě. Je pozdě a ty sama jsi jsi nás prozradila mé dítě, všechny...

Mí nepřátelé nás jistě poslouchají od chvíle, co jsi vstoupila do této místnosti a věz, že oni napatří k těm, kteří by nechali šanci jen tak proklouznout mezi prsty.
Musíš zmizet, každá chvíle zde zvyšuje riziko tvé smrti, mé dítě.

Pomohl mi vstát. Odepnul si plášt, přehodil ho přeze mne a sepl přezkou.
Odvedl mne k jednomu z obrazů odsunul jej a zmizeli jsme v tajné chodbě vedoucí k příštavu.

 

Za pár minut se dveře znovu otevřeli. Vešli sluhové a rozsvítili svícny stojící opodál tak, až místnost zahalilo jasné světlo  ze plamínků snad stovek svíček.
Konečně jsem si mohla prohlédnout stěny, zdobené umně zhotovenými malbami, které oslavovali sílu a slávu Acronského impéria.
Opodál byla mapa Kandelábrie. Překvapilo mne, jak dobře mají mí nepřátelé zmapovaný celý náš ostrov.

Zrovna jsem si prohlížela obraz pojednávající o vítězství Acronských námořníků nad neznámým nepřítelem, když se za mnou ozvalo:
"Otoč se, ať si tě mohu prolédnout"

Spatřila jsem bílého muže ve věku asi padesáti let, mohutná ramena, vysoký. Přes ramena měl přehozený plášt se sponou ve tvaru orlice.
Udiveně jsem na ně pohlédla.

Jeho oči si pátravě prohlížely můj obličej, mé vlasy.

"Kde jsi přišla k tak podivné barvě? Modrá... moc často se to nevidí," řekl a jemně vzal do dlaně jeden pramínek.
Sklopila jsem pohled a mlčela.
"Měla by jsi odpovědět Místodržícímu, mé dítě, když se tě na něco ptá," pronesl po chvíli pokývl na připravenou židli a sám si sedl opodál.

"Jaké je tvé jméno?" Neodpověděla jsem. Dlaně se mi potily a já si nervózně drtila prsty. 
Sebrala jsem veškerou zbývající odvahu: "El Ashally, ty prašivý acronský pse!" řekla jsem a z posledních sil se podívala do nepřítelových očí.

Místodržící se pobaveně usmál. Kývl rukou na sloužící a ti s hlučným zaklapnutím dveří opustili místnost.
 

Umřít, to bych nechal na vlastníkovi postavy, ale stárnout a mít postihy na xp a možná i na církev ano.

Zápis dvacátý: Sny a stíny; dodatek třetí.

Pluli jsme celý den a noc. Nabídli mi kajutu, ale zůstala jsem raději na palubě a sledovala tanec mořských vln.
Acronští námořníci kolem mne chodili jako bych měla nakažlivou nemoc. Vyhýbali se mi obloukem, ukazovali si na mne a něco si šeptali.
Nechali mne být a já jim za to byla vděčná.

Snažila jsem se smířit s osudem, at je jakýkoliv.

Lod přirazila ke břehu a spustila kotvu. Dva legionáři mne vyvedli do přístavu a pomalu vedli k nedalekému hradu.
Acronští se zastavovali a s úžasem si mne prohlíželi a ukazovali si na mne. Asi je upoutala barva mé kůže a vlasů...
Snažila jsem se být statečná a jít tak hrdě, jak mi to jen můj stav dokazoval. Dnes s odstupem času si msylím, že jsem se spíš vlekla než šla, ale tehdy ... tehdy jsem doufala, že to tak nevypadá.

Vojáci mne provedli honosnou branou a vedli nahoru do palácových komnat. Prošli jsme několikati chodbami, překonali pár schodů a stanuli před velkými, vykládanými dveřmi vedoucími do potemnělého sálu.
Posadili mě do připravené židle, odešli a s hlučným zaklapnutím za sebou zavřeli dveře.

Zápis dvacátý: Sny a stíny; dodatek druhý

Křičela jsem. Bojovala ze všech zbývajících sil.
Zaryla jsem mu své drápy do zbytků jeho hnusného obličeje a snažila se ho od sebe odtáhnout, pryč ode mne, pryč od mého těla.
Rvala jsem se a vzývala svou bohyni.

Když tu najednou můj křik přerušilo svištění biče. Umně pletený konec obohacený ozubenými kroužky se vpil do násilníkových zad, krku a usekl mu špičku ucha.
Jeho krev dopadla na můj obličej a on se se křikem podsvinčete otočil a vrhnul se na neznámého.

Honosná zbroj mého zachránce se leskla ve skromném měsíčním svitu a hrozivý zrak acronského impéria na jeho hrudi žalářníka očividně viděsil.
Padl na kolena, a odplazil se z cely.

Legionář ho doprovázel znechuceným pohledem.
Přišel blíž a napřáhl ke mě ruku. Schoulila jsem se vyděšeně do klubíčka a zapištěla strachy.

"Jsem voják, ne zvíře, řekl když si všiml mé reakce a pak mi pomohl vstát.
Velitel chce s Vámi mluvit, paní Ashally."

Udiveně jsem na něj pohlédla a nechala se odvést.

Velitel si mne prohlédl. Chvíli neříkal nic, jen se díval. Snažila jsem se přikrýt své polonahé tělo, skrýt se před jeho pohledem a s obavami čekala na začátek výslechu.
Ten však k mému překvapení nepřišel. Velitel přikázal, aby mne oblékli, umyli a odvedli na lod.

O pár hodin jsem v prostém šatu stála na palubě válečné lodi a sledovala vzdalující se břehy Kandelábrie.
"Kam mne to vezou?" Zašeptala jsem a sledovala mizející světla nočního Kandaháru.
 

Přesně, myslíme podobně
Co si budeme říkat, většina hraje lidi kvuli featům

Jde jen o určení věku mohlo by to to být zajímavý

Zápis dvacátý: Sny a stíny; dodatek první

Otevřela jsem oči.

První věc na kterou si vzpomínám byla příšerná bolest hlavy, otupující, pulzující. Pomalu omámeně zvedám ruku aby se dotkla rány nad levým spánkem.
Projela mnou bolest, ostrá jako břitva a já si zděšeně prohlížela zakrvácenou dlaň.

Celé tělo mne bolí, jako by po mě přeběhlo splašené stádo. Modřiny, krvavé šrámy a podlitiny... a moje zaschlá krev na vězenských hadrech.
Kde to jsem? Úzkým, zamřížovaným okýnkem se proniká slabý měsíční svit. Zvuk vzdáleného příboje, klapot konských kopyt a tlumený zvuk lidských hlasů.
Ztěžka vstanu a dopotácím se k okénku. Je moc vysoko...

Rozhlédnu se po cele a po chvíli spatřím v rohu polorozpadlý, špinavý škopek. Dotáhnu ho k oknu, otočím a ztěžka se na něj vyšplhám.
Měsíční svit zabolí v očích. Kandahár....

Vzadu za mnou se ozval dupot těžkých okovaných bot, skřípění dveří a pak zarachocení klíče v zámku.
Světlo z chodby zaplavilo mou celu a ozval se chraplavý hlas poloopilého žalářníka: "Vypadi vod toho okna, barbarská couro".

Prohlédla jsem si ho. Nikdy nezapomenu na jeho obličej ač bych tolik chtěla. Plný špinavých boláků, bez zubů, s jizvou přes pravou tvář.
Zbytky vlasů mu vyčuhovali z mastné čepky. Dopotácel se ke mě a zhodil mne ze škopku. Ztěžka jsem dopadla na zem a zakřičela bolestí.
S hrůzou jsem sledovala, jak si žalářník povoluje šnůrku u kalhot a sápe se po mne.

Ne... ne ... NEEEEE!
Prosím ...

Stárnutí postavy, aspon popisem v infu, to by nebylo špatné. Při dosažení určitého věku penalizace na zisk xp z monster

No ... nevím... asi je to hlavně o místě a o vzhledu, tohle mi moc reprezentativní nepříjde.

Nedá se někde udělat standartní Galerie?

Zápis dvacátý: Sny a stíny.

 Nevím jak dlouho byla v naší knihovničce, ale toho večera jsem si ji poprvé všimla.
Kniha svázaná ve zteřelé popraskané kůži, s listy zažloutlými věky - opatrně jsem ji vytáhla, položila na stůl a otevřela.

Na třetí straně byl její název "Vítr u Krbu" a pod ní věnování.
"Mému příteli Kal-Elovi. Šedostínka - Stačí říct"

Udiveně jsem pohlédla na text před sebou. Otec měl přítelkyni? Milenku? Váhavě jsem otočila další stránky a mé oči přelétly pár řádek. Text psaný ve verších, básně...
Posadila jsem se na postel a procházela knížku, stránku po stránce. Verše byly vždy doprovázeny fantastickými kresbami. Bytosti a zvírata shlížela z obrázků, jako by byla živá, jako by se každou chvíli měly rozběhnout a utéct z knihy ven.... některé části básně byli zatrhnuty a vedle nich tužkou připsány otcovou rukou těžce čitelné poznámky.

Usmála jsem se při pomyšlení, jak jeho těžkopádná ruka zapisuje poznámky do okrajů. Posadila jsem se blíže ke světlu svíčky a naklonila stránku tak, aby na ni dopadlo víc světla.
Přimhouřila jsem oči a pokoušela se poznámku přečíst:

"Tohle se ti honí hlavou, Šedostínko?"
" To a někdy i víc, syčáku Kale"

Udiveně jsem se ohlédla. Stála za mnou dívka, nebo spíše její obraz. Mlhavé zobrazení ženské bytosti s růžky a kopýtkem. Udiveně jsem na ni pohlédla s pootevřenými ústy. Vzpamatovala jsem se a natáhla se pro kamu.

Kdo jsi?! Co tu děláš?
Ďáblice se na mne udiveně pohlédla a pohnula rukou, jako by rozháněla oblaka páry a řekla přísným hlasem: Ty nejsi Kal-El. Kdo jsi? Kde jsi vzala mou knihu? Ukradla jsi ji snad?
Vyděsila jsem se. Plameny v jejích očích mne probodávaly jako dva ostré nože. Trvalo notnou chvíli než jsem se odvážila ji vysvětlit kdo jsem: Já .. jsem jeho dcera. Amythien. Dcera Kal-Ela a Amy Ashally, vybrekotala jsem a ruka s kamou mi ztěžkla.

Dcera? Zatracený proutník pronesla dívka s nádechem ironie ve svém hlase. Kdepak vůbec je řekla, vystoupila z mlhy-portálu a sedla si k mým nohám. Ustrašně jsem jí pověděla o anabázi našeho rodu. O narození bratrů, acronské invazi do elfích lesů a o tom, co jsem věděla o smrti svého otce.

Šedostínka (tak si ta bytost říkala) na mě pohlédla pak zavřela oči a ty pod víčky jako by pročítali stránky z pomyslné knihy.
Máš svého otce za mrtvého? K tomu má daleko, řekla s podivným úsměvem.

To co mi té noci řekla mi převrátilo život na ruby. Všechny mé hodnoty, všechno čemu jsem věřila. Ne... to nemůže být pravda. To nemůže být tak jak ona říká.
Já ...

Musím se přesvědčit.
Sedla jsem na koně a vyrazila ke Kandahárským branám.

No ... hele já bych o tom nepopisoval tolik stránek. Ono bohatě stačí, aby za Acrona loglo DM a řádně vás prohnalo

Tak směle do toho, když už to víš