Není náhodou toto v moci Neuse a lidí kolem něho? 

Ty jsi hodně zatrpklá existence Dajardde, neštěkl po tobě ani pes, nechceš tu hrát a pořád sem cpeš tvoje otravný kecy o ničem, nebylo by lepší zkusit se proběhnout venku na sluníčku 

A než smažeš svůj účet,  tak věta na cestu 

"Kolik višní, tolik třešní."

K tématu:

Budu hrát poku si nikdo nebude klást podmínky. 

Copak je špatného s Kyl´arot´hem?

Nebyl to tenhle drow co tam přišel?

Netrvalo to dlouho poté co se plně zotavil a už byl opět v kobkách podtemna, tentokrát šel dobrovolně... musel, potože neměl na výběr. Drowové si pro něho přišli, nebojoval, stačil mu pohled na spoutanou elfí dívku a zbitého Bela´erna. Pokus o útěk nebo útok by znamenal jistou smrt pro tyhle dva zajatce, ale přežil bych... jak drowské, rozhodl se zůstat a tak se vzdal.

Ucítil nežný dotyk na své tváři a zaslechl otázku, hleděl do karmínových oči, které ho unášely daleko pryč... daleko do sadu v Chmelínkově. Sledoval její oči, její tvář a cítil její přítomnost. Vize se rozplynula v momentě kdy ho drow chytil za ruku a trhnul s ním směrem k cele, byl zase v temné kobce, slyšel Bela´erna, ale vedli ho jinam, vedli ho do cely k elfí dívce, aby tlumočil výslech.

Pohlédl do těch sivých očí, ve své náruči ukryl temnotu... temnotu se světlem naděje, cítil nesmrtelné ruce, které nyní držel a odnášel skrze mlhovinu do jiného času a místa. Šeptal. Šeptal slova, která musel říci, slova, která dlužil.

Ucítil jemný dotek chladného vzduchu na své líci, pohladil ho jako jemný dotek milenky, a on skrze tenkou linku pootevřených víček záhlédl noční krajinu povrchu. Necítil tu vůni, po které toužil, nevnímal ani krásu, jež se před ním zjevila, cítil jen pohyb nákladního brouka k jehož tělu byl přivázán a vláčen v jeho stopách. Jeho mysl byla zakalená temnotou, která se mu vkradla do hlavy tam v kobce hluboko v Temných říších. Jeho vzpomínky bloudily kolem obrazu temné bytosti, jež ho vytáhla z kobky, ošetřila některá zranění a pak ho přivázala k nákladnímu brouku. Nepamatoval si už, co mu řekla, a nepamatoval si ani její úder do jeho zátylku, důležité bylo, že cítil bolest, dokud cítím bolest, vím, že... žiju.

Smrtící šíp je jen pro AA a devast zvysi pocet pouziti.

jenom počet, takže je to k ničemu, protože TO je spíš učinné na postavy do 20lvl.

To je jako s paladinem, ten taky bojuje za dobro, ale neni hloupy a vi, ze jen ten kdo zije, muze konat.  Drow také se radeji maskuje, aby dosahl sveho cile.

Ale jsem pro to, at si kazdy hraje jak uzna za vhodne a co mu dovoli jeho svedomi.

otrok v podtemnu nebude chodit sám, někomu patří a ten za ného má odpovědnost, ale pokud opravdu potkáš neozbrojeného povrchňana v hadrech, tak proč ne, může to být otrok

NE. (pokud se budeme držet Forgetten Realms universa)

Rasismus a diskriminace.

Spatřil matné vzpomínky na tajné místo blízko Chmelínkova, kde trávil většinu času. Naplňovalo ho to vnitřním klidem, ale tehdy tam přišli drowové a odvlekli ho zpět do podtemna. Nevzdal se a podařilo se mu tehdy v kobce odstrčit Rizzena a zahájit svůj útěk... za světlem. Bylo to riskantní, ale přišla pomoc. Vybavil si i následující dny, kdy potkal tak zvláštní povrchňany. Dívku jež se měnila v silného pantera, cítil z ní něco nepřirozeného a mocného, ale zároveň zvědavě zkoumal její chování.. byl překvapen... zaujat tím řešením situace. Ona ustoupila před bojem a přesto neprohrála.... bylo to tak... cizí. A pak ten darthiir, ten vychytralý darthiir, s kterým...vzpomínka na rvačku u ohniště ho naplnila bolestí. Otevřel oči a rozhlédl se, pryč byla tráva i vůně rostlin, hlas větru, viděl jen tmavou kobku a slyšel hlasy z chodby, slyšel jak ho vyslýchají... slyšel toho mága, vychytralého darthiir, jak s nimi mluví... zlomili ho.

Přemýšlel jak se sem vlastně dostal, nechtěl bojovat, snažil se je přesvědčit, ale nikdo ho neposlouchal, nikoho to nezajímalo.. cítil, že je loutkou v rukou jiných... snažil se osvobodit sebe samotného a přesto ho okolnosti přinutily dělat věci proti vlastní vůli. Hlasy utichly, slyšel kroky... blížící se kroky.

Zoufale zašeptal a upřel svoji mysl k bytosti na druhé straně. Zoufale se obrátil na bytost jež spala daleko odsud, pokusil se jí vzbudit a darovat ji... svobodu. Z myšlenek ho vytrhly hlasy temných elfů, kteří vstoupili do jeho kobky. Zvedl k nim pohled a viděl, že jich je mnoho, bude to dlouhé... znal to, kdysi sám vyslýchal... zajatce. Uvědomil si, že není zajatec... zrádce, uslyšel z úst temných.

Začali s výslechem, v mysli ucítil přicházející energii, pocítil naději, nebyl ztracen... nejsem sám. Vzdoroval bolesti, kterou mu temní působili, věřil... musel věřit, že to co dělá... je správné. Myslel na slova, která slyšel dříve a postupně je začal chápat. Série úderů ho vrátila do přítomnosti temné kobky, chtěli odpovědi a nakonec mluvil, ale mluvil jazykem darthirii. Jazykem, v kterém cítil svobodu a... ideál, za kterým šel. Rozhodl se bojovat za svůj... život.

Chci žít.. tohle je život, život bolí a já... já cítím.

Tělem mu pronikla ostrá bolest, neudržel se a zařval. Pokračovali, chtěli odpovědi a jemu docházely síly, nešlo vzdorovat do nekonečna a oni to věděli. Chtěli tu elfku a chtěli Bela´erna, chtěli vědět kde jsou, kde můžou být, chtěli je ulovit. Zavrtěl hlavou a pohlédl k temným, jeho odpověď je nepotěšila. Následovala další bolest, stupňovala se a cítil jak se ho začíná zmocňovat nenávist, hněv a zuřivost. Chtěl zabít své mučitele, ukázat těm ubožákům, co je to drow. Nechat je zaplatit za jejich hloupost, cítil jak se ho zmocňuje jeho odkaz drowů. Zde nebylo místo pro slabost, místo pro pošetilosti povrchu.. zde vládl jen chlad, moc a odhodlání zabíjet. Tím jsem JÁ.. jsem drow. Jsem vrah. Jsem služebník temných Bohů, sloužím jejich vůli a pro... jejich slávu.

Zavřel oči a spatřil obraz, bolestný a smutný obraz, nepatřil jeho vzpomínkám, neprožil ho, ale prožíval ho teď a cítil utrpení, které mu trhalo vnitřnosti. Ta bolest přehlušila bolest jež působilo mučení jeho tělu. Cítil cizí bolest... bolest jež nepatřila jemu, ale mladé dívce, tak mladé a neznámé.. nemohl si vzpomenout kde ji viděl, přesto vnímal ten obraz minulosti a tíživá temnota ho pomalu obklopila, začal se propadat do neznáma. Tam někde za temnou oponou zatracení slyšel hlasy temných, slyšel vlastní hlas, který jim odpovídá na jejich otázky, ale necítil nad tím žádnou kontrolu... byl jako cizinec, který jen pozoruje a není vnímán okolím.

Byl zahalen mlhou, cítil jak ho sevřely neviditelné, nesmrtelné ruce, které ho odnesly skrze mlhovinu do jiného času a místa. Svíraly ho a držely, aby se neztratil zatímco ho unášel vířící proud energie. Slyšel hlasy, ale nepatřily temným, patřily těm, které znal. Objevil se na zarostlé louce, cítil vzduch povrchu, křik ptactva, cítil... život. Necítil žádnou bolest, alespoň ne silnou, jako by ji něco odnášelo pryč z jeho duše.


Nemáš v sobě démony.. není to prokletí.. jsi to ty.
Jsem syn svobodné...
Sám víš odkud jsi přišel, všechno co se stalo, musíš nést s sebou... není to minulost, jsi to ty.
Jsem syn svobodné... ne syn drowky zatracené  samotnou Lloth, drowky jež ochutnala svobodu... zemřela svobodná.
Tvá cesta mohla trvat staletí, ale další staletí může trvat.... to je život.
Jsem to já.. jsem to já... chci žít. Nechci zemřít v boji.. ale stářím.
Drowove umírají mladí, kněžky vydrží dlouho, ony ovládají naše životy... rozhodují o životě a smrti. Ano, jsi pěšák. To je tvůj osud... drowe.
Umírají mladí.. drowové umírají mladí... a oni... rivvil...když je nedostaneme... staří.


Louka se zahalila nocí, která přešla v temnotu. Znovu přicházela bolest a hlasy temných sílily, znovu slyšel vlastní hlas, plný bolesti. Nemohl prozradit elfku, ona se obětovala... objevil se mu obraz elfky klečící tam v sadu, ruce sevřené kolem břicha a svíjející se v agónii bolesti... jeho bolesti. Nevím kde je... nevím. Odpověď jim nestačila, jinak by nepřišla další bolest, silná, mnohem silnější. Na chvíli si uvědomil, že leží na zemi a Rizzen se chystá pracovat s jeho prsty, už nikdy nevystřelíš z luku..

Sledovala ho z výšky,  karmínové oči uprostřed temnoty, upřel na ně pohled a cítil energii, jež k němu proudila. Z temnoty se vynořily její ruce a její tvář, s ní se objevila i ta dívka, ta mladá trpící dívka, něčí chladná ruka mu sevřela vnitřnosti, obě dívky se prolínaly v jednom obrazu a v synchronizovaném pohybu k němu natáhly své paže. Vydal se k nim, aby se jim odevzdal. Sledoval obě bytosti, natahoval se k nim, aby ho uchopily a odnesly na místo kde naposledy vydechne, už byl téměř u nich, když si uvědomil, že ta žena s karmínovýma očima je.. ta elfka, ta elfka co se obětovala... pro mne. Ona a ten démon. Náhle si uvědomil kam mizí jeho bolest, ta bolest, která by ho mohla zabít. Co by asi provedla s ní?

Nechci tě zabít, zašeptal, kvůli sobě.. musím obětovat sebe. Tváře obou bytostí zahalila temnota jak ho cosi strhlo vzad do zatracení.

Prudká bolest ho vrátila zpět do kobky. Ležel na břiše, na sobě jen zbytky rozedrané látky. Jeden z temných se k němu sklonil, aby mu odezíral od rozbitých úst, zatímco ostatní hovořili o tom, že nejspíš... zešilel.

Temní začali odcházet, skončilo to.. možná si to ani neuvědomoval, možná ani neslyšel, že výslech jen začal a tohle byla jen příprava.
Nevědel kolik času uplynulo, ležel na zemi ve studené kobce, tělo ochrnuté bolestí se třáslo zimou. Napuchlá tvář plná podlitin byla lepkavá od krve a slin, pozoroval okolí tenkou škvírou mezí víčky levého oka, bojoval o každý nádech, když do kobky přišla temná bytost. Cítil jak ho uchopily ruce a otočily na záda, pochroumané kosti zalily jeho tělo vlnou bolesti. Bytost se k němu sehla a otevřela mu ústa, nemohu tě nechat mluvit, poté mu nalila do úst obsah flakónku. Pohlédl na známou tvář, ale neměl sil cokoliv udělat. Bytost odešla a pravidelně přicházela, postupně ho dávkovala neznámou tekutinou, cítil jak ho pálí uvnitř krku, jak ho pálí jazyk... a nebyl schopen promluvit.

Padal volným pádem, žaludek sevřený úzkostí. Cítil její dotek, byla s ním, uklidňovalo ho to, ale zároveň vzbuzovalo obavu, přirozená podezřívavost si hledala cestu z jeho nitra, je se mnou... ale kdo?

Odnesla ho skrze mlhovinu do jiného času a místa, cítil lehkost svého těla jež se rozpadlo na milióny malých částí a ty teď vířily kolem jako zrnka prachu unášené pobřežním větrem. Vedla ho skrze obrazy jež mlha utvářela a poznával, že tohle vše se již jednou stalo. Viděl své přízraky jež ho pronásledovaly na každém kroku, tentokrát ovšem to bylo jiné, cítil se jako cizinec, který se rozhlíží a je nepoznán svým okolím. Sledoval útržky událostí jež mu působily bolest, ale něco ho tlačilo v čase a on se nestíhal soustředit na konkrétní okamžiky. Postupně se mlha začala proměňovat v temnotu jak jeho průvodce zamířil do neznáma... prostor se zmenšil a byl stále více a více těsný, zmocnila se ho panika a cítil přicházející bolest. Něco ho stahovalo do hlubin, jež neznal a nešlo to zastavit, pak ucítil samotu a... už jen temnotu a bolest.

Viděl vše tak nejasně, temné studené a vlhké místo, chtělo se mu zvracet, ale nezmohl se k pohybu, měl pocit, že se dusí...a ty zvuky, nepřirozené zvuky ho drásaly. Cizí neviditelná ruka mu uchopila jeho mysl a vytrhávala z ní kusy myšlenek... vzpomínek a přidávala jen zmar, bolest a utrpení... propadal beznaději.

Byl ztracený, cosi mu říkalo, že zemřel a jeho duše se vrátila k Lloth, aby ho potrestala za jeho vzdor, měl ovšem pocit, že zde již byl. Z myšlenek ho odtrhla další vlna bolesti, lebka ho pálila a cítil, že mu každou chvíli praskne, cítíl odporný sliz na své tváři jež způsoboval menší bolest a svědění, rychle slábnul a tušil, že to jen tak neskončí... odsouzen k věčnému utrpení. Ztratil jsem duši.

Pak se cosi na jeho tváři pohnulo a on pohlédl na bytost, kterou viděl...xas, tohle a ta elfka... začaly se mu zjevovat obrazy, které viděl když se mu snažil pomoci drowský mág Mertyrr, aby odhalil příčinu jeho... otrávené mysli. Tihle dva mi způsobují bolest. Ucítil jak se o něho něco otřelo...tak jemně, neagresivně.

Cítil jak ho objímá neznámá síla, která tlumí bolest. Přišla pro něho jeho Bohyně, aby ho vyvedla pryč z toho místa? Pomyslel na krásnou ženu jež vídal ve svých představách, její temná pleť a tmavé vlasy, krásné tělo a nebezpečný pocit jež v něm vzbuzovala. Cítil jak ztrácí vědomí.. temnota se mu vkrádala do myšlenek, byl unavený... naposledy pohlédl na bytost, která ho mučila a pak temnotě dovolil vstoupit a zbavit ho utrpení... a tak ho pohltila.

Když si znovu uvědomil svoji existenci... své vědomí, byl oklopen mlhovinou, necítil nic, žádný pohyb, žadná bolest, žádná naděje. Nicota. Rozhlížel se kolem a snažil se pohlédnout za závoj mlhy, pátral po okolí, ale nebylo zde nic, vlastně ano... viděl malý tenký bod. Ucítil hřejivou energii, příjemný pocit, který se vymykal jeho chápání, jeho dosavadním prožitkům. Mířil k tomu bodu, spěchal a toužil. Cítil jak ho objímají nesmrtelné ruce, sledoval ten bod, ty oči, které se měnily z očí Mertyrra na sivé oči elfky. Vábila ho k sobě, cítil její neviditelné ruce jak ho svírají a táhnou k jejím očím. Byly už tak blízko... natáhnul se k nim, jako by chtěl uchopit její obličej...ztratily se.

Jeho smysly ucítily vůni lesa, cítil jak sedí v trávě, cítíl život kolem sebe a cítil její vůni... její vůni? Trhnul sebou při vzpomínce na léčku, kterou mu přichystala. Otevřel oči, aby pohlédl na tu jež hodlal poslat před jejího Boha, necítil však hněv, byl ještě ovlivněn tou neznámou energií? Pohlédl na elfku před sebou, klečela v trávě, tvář staženou bolestí a objímala své křehké tělo, viděl její bolest. Zarazil se a snažil se vzpomenout co se stalo. Cítil, že se vrátil z místa, kde strávil mnoho let utrpení, už si ale nevzpomínal, kde to bylo... a proč?

Hleděl na ní a přemýšlel proč ta elfka... nemohl najít vhodná slova... proč se ta elfka... obětovala pro drowa.

Jak kráčel údolím, hněv naplnil jeho duši, pronásledovaly ho chmury a představy, nakonec našel své útočiště kousek od malé vesnice, vesnice jež si pamatoval z doby kdy byl rekrutem v Bojové Maghtere a vesnice byla cílem jednoho z jejich nájezdů. Kdysi tak živé místo nyní bylo prázdné a opuštěné. Jeho útočištěm se stalo místo odkud kdysi pozoroval nepřítele.





Většinu dní trávil pozorováním okolí a odpočinkem, jež se mu nedařil. Bylo zde mnoho hluku, který mu ztěžoval pozornější naslouchání, jeho spánek byl velmi lehký, bál se ponořit do spánku hlouběji, aby nebyl chycen nepřipraven. A tak pozoroval malé tvory, rostliny a snažil se svojí pletí chytat lehký vánek.

Jedné noci ovšem přišel narušitel, bylo otázkou času, než bude dostižen. Jeho naděje v ten okamžik pohasly, válka si mne našla i zde, přijal fakt jako samozřejmost. Nebo je má mysl stále otrávena a tohle není skutečné? Sledoval travnatý porost a pátral po porušených stéblech trávy, aby mohl získat jistotu a o racionalitě nezvaného hosta, potřeboval vědět zda je skutečný nebo jen další přízrak. Viděl stopy kudy narušitel přišel, cítil neznámé vůně tak silné a zvláštní proti těm z podtemna, byl si jist, že narušitel je z povrchu.
Vím, že tu jsi, nadhodil konstatování, dnes ovšem umírat nebudeš. Necítil se ohrožen, povrch nebyl tak velkou hrozbou pro tvory z podtemna. K jeho překvapení to byla elfka, ta kterou již kdysi potkal. Ta, která měla zemřít jeho rukou, cítil touhu zlomit ji vaz a vykonat pomstu za její drzost, ale ve snaze udělat něco proti tradičnímu chování a výcviku, jež se mu dostal v maghtere, zdržel se nepřátelské činnosti a nechal plynout své myšlenky ať se mění ve slova. Vedli rozhovor, ve kterém poznal druhou stranu jednání drowů, ta drzá elfka co vládla zvláštní mocí, nebyla tím kdo vše vyvolal, ona se bránila, to my jsme ji napadli, přemítal, naše touha po moci a po nadvládě nás tak oslepuje. Bylo to stejné jako s těmi výtvory kolem něho, nikdy je nevnímal jinak než jako úkryt, nevnímal tvary listů, skladbu jednotlivých částí tvořící celek nečeho... jedinečného.

Elfka mluvila a on naslouchal, cítil klid, který zahání jeho nenávist a touhu vše ovládat. Naslouchal těm slovům, jež v tomhle klidu dávala smysl. Smysl, který mu býval lhostejný a snad ho nikdy nehledal, smysl, který v něm zasadil divný pocit, jež klíčil v něco většího. Vytvářelo to pochybnosti o správnosti toho co kdy udělal, pochybnosti o smyslu existence jeho vlastního já, viděl sebe jako vykonavatele vůle pavoučí Bohyně. Ta však byla poražena, věřil, že se zbavil její moci a proč by měl vést dále její válku? Elfka mluvila a on přemýšlel nahlas.

Byla silně manipulatvní, cítil pochybnosti a hledal náznaky klamu v jejím chování, pokud tam byly, dokázala je dokonale maskovat, přesto démoni uvnitř jeho mysli ho drželi ve střehu. Mohu tě zbavit té bolesti, její slova dávala naději, zároveň však tvořila smrtící léčku. Zvažoval možnosti, nakonec kývnul na její nabídku, došel až sem, byl už příliš daleko, aby ustrnul na své cestě a teď zde byla šance zapudit bludy a noční můry jež nosil uvnitř. Poslechl jejích pokynů a přešel ke kmeni stromu, opřel se o něj zády a odevzdal se její moci.

 Než ztratil pojem o místě a času, ve kterém se nacházel.. zahlédl pohyb v trávě kousek od nich, nebyla sama...

..... byla to léčka.

Pak se jeho mysl propadla do temnot.