Kandelabrie forum

Zima, chlad, hladomor a zoufalství, to jsou slova, která jsou nyní nejčastěji slyšet v souvislosti s Větrovem. Aby toho nebylo málo, v ostatních městech a vesničkách Kandelábrie se objevuje muž oděný v zářivě bílém plášti a blyštivém brnění. Z jeho vzhledu jde chlad. Šeptá se, že je to kněz bohyně mrazu. Prorokuje zkázu Větrova. „Již brzy zapadne sněhem,“ tak prý tvrdí. „Chraňte se před zlobou Auril a uctívejte ji jako jediné božstvo, neboť žádní jiní bohové vás před ní neuchrání!“

"Žadný města, žádný lesy, jen sníh, led a děti zimy."

"Auril vede dvě války. Tu první lze vyhrát, jejím cílem je zničit všechna království a jejich města, protože civilizace je nepřirozená a překáží té druhé. A ta je věčná, je to souboj živlů, ročních období, větru, ledu a slunce..."

"Proč bych měl věřit v Auril když je tak... tak chladná a zlá?" Muž v bílem plášti ho probodl modrýma, pronikavýma očima. Rozhodl se ho nezabít a odpověděl: "v mrazivém počasí Auril přežijou jen vyvolení, říkají si Děti Zimy. Vzývej a uctívej Bohyni Auril, přinášej jí dary a možná se staneš jedním z nich."

Studený severní vítr ohýbal větve stromů. Ti co co mají to štěstí a těší se přízně ledové paní v něm uslyšeli píseň, ve které  mrazivý dívčí hlas oslovuje vyvolené a svolává k obřadu.

//Termín dohodnem zde: http://kandelabrie.dontexist.net/chat/index.php?topic=6125.0 (http://kandelabrie.dontexist.net/chat/index.php?topic=6125.0)

Venku se chumelí, v síni je mráz;
máť bděla s děckem až v půlnoční čas.

V chudobných peřinkách, bílých jak sníh,
hoch ležel s horečkou na líčkách mdlých.

,Co se už tatíček nevrátí sem?'
»Nemůže, synáčku, kryje ho zem.«

,Co se mu nestýská, když je tak sám?'
»Ledová královna zpívá mu tam.«

,Proč zpívá, matičko? — pověz mi jen.'
»Aby měl sladký a klidný sen.«

,Když ty tak pláčeš, jak může spát?'
»Pošle si pro nás jedenkrát.« —

Do oken vítr udeřil v ráz.
,Neslyšíš, matko, královny hlas?'

Máť vzhlédla na dítě, pohledla ven:
»To vítr jen zadul do oken.

A teď mi, děťátko, jen klidně lež,
matička znavená zdřímne si tež.«

V chudobných peřinkách, bílých jak sníh,
hošík si zastýskal a potom ztich'.

A matku s dítětem už pojal sen;
sníh s větrem šoumal do oken.

To nebyl vítr, — to něčí dech
květ mrazný nadýchal na oknech.

To nebyl vítr, — to v mlžině
se někdo díva do síně. —

Zastenal vítr? Zapěl to hlas? —
Teď okno se rozlétlo v jeden ráz.

A jako pára dechová
v síň vešla královna ledová.

Sněhový závoj, v oku mráz,
ale tak sladký měla hlas. —

Matku i dítě pojal sen,
ledová královna na ně dýchá jen.

Dýchá tak z ticha, a dech ten hned
jim na tvářích se mění v led.

A jako pírka tich a tich
za ní do síně vlétá sníh.

A jako květy z úběle
usedá spícím na čele.

Ledová královna k nim chýlí skráň
a na srdce klade jim ledovou dlaň. —

A matku i dítě jímá sen,
a nikdo jich nezbudí, až bude den.

Josef Václav Sládek

Povídá se, že v Kandaháru se chystá obřad pro usmíření Auril.