No včera to bylo zajímavé a snad i poučné Díky Krasusovi za téměř nezničitelného protivníka, Kylarothovi za nečekanou pomoc a Minuviel za nové jméno...

Díky ATM za pěkný výlet do nitra Benedettiny duše... bez ohledu na to, co se tam událo, Benedetta je hodná holka

Nefunguje odesílání e-mailu s heslem. Zkoušel jsem na dva accounty, dvě rozdílné e-mailové adresy a nic.

V poslední době jsem na K2 neměl tolik času, jak jem si předstatoval, ale stále jsem si říkal, že později bude dost možností to vše dohnat... nu, některé věci už asi nedoženu. Samozřejmě se připojuji k poděkování, Zanka mezi Ashally travila hodně času, a to tak nějak mluví samo za sebe (kompliment, pokud to není zřejmé Takže ještě jednou díky všem.

„Kapitáne…“ vysoký mladý muž se otočil po hlase a uklonil, když spatřil přicházející Pertiss. Jako vždy vypadala nádherně, paprsky právě vycházejícího slunce vytvářely kolem její hlavy lehkou zářící koronu, vypadala skoro jako anděl. Ale on se nenechal unést její krásou, ne snad proto, že by ho nepřitahovala, ale moc dobře věděl, že není všechno zlato, co se třpytí…
„Ano, paní Melani?“ zadíval se jí do očí a ihned si uvědomil, že dnes vypadá trochu jinak. Nebyla v tom jen únava, obrovská únava, jež měla vepsanou ve tváři, bylo to v jejích pohybech, v pohledu, jímž si prohlížela jeho i okolí. Nebyl to strach, možná obavy…
Zastavila se na dva kroky od něj  a zamyšleně si ho prohlížela, připadal si jako by ho oceňovala, jakoby přemýšlela, čeho všeho je pro ni schopný udělat… a on věděl, ne, byl si jistý, že téměř cokoliv…
„Kapitáne, je třeba posílit hlídky u všech bran do města, prověřujte každou osobu… a tím myslím opravdu každou.“ Zadívala se mu někam za rameno a jen tak tak potkačil nutkání se ohlédnout.
„Jistě, paní…“
„Acroni zaútočili na Horskou vesnici…“ přerušila ho a on si nebyl jistý, zda mluví skutečně k němu, k někomu za jeho zády či snad jen sama k sobě.
„Slyšel jsem o tom…“ nejistě se na ni zadíval a odmlčel se.
„Chci aby bylo jasno, kapitáne, že s útokem na Horskou vesnici nemáme nic společného. Je nad slunce jasnější, že se nás, zbývající ohniska odporu, snaží okupanti rozdělit… a nejhorší na tom celém je, že ačkoli tohle musí být jasné úplně každému…“ Pertiss se odmlčí a zadívá se kapitánovi přímo do očí. Opětuje její pohled a snaží se vyčíst nějakou, jakoukoli emoci z jejího obličeje.
„Nejhorší na tom je“ pokračuje po chvíli elfka „že se jim to teď možná podaří. Proto musíte být ve střehu, musíte si uvědomit, že nyní nám nehrozí nebezpečí jen od okupantů a jejich přisluhovačů, nyní nám hrozí nebezpěčí i od…“ .
„Od našich bývalých spojenců…“ doplní za ni a přikývne. „Myslím, že Vám rozumím, má paní. Postarám se o to…“
Pertiss přikývne, otočí se k odchodu ale pak se zarazí.  „Kapitáne…“
„Ano?“ sleduje její siluetu proti slunci a náhle ho zachvátí zvláštní svíravý pocit v  žaludku.
„Krick, znáte Kricka, že? On… poslala jsem ho získat nějaké informace do Horské vesničky… nevrátil se, musíme předpokládat, že je zajatý… že je mrtvý.“ Pertiss se pomalu rozejde směrem k mlýnu.
„Jistě…já…“ zarazí se a zamyšleně sleduje odcházející elfku.

Jean se pohodlně usadí do křesla, nohy si položí na desku pracovního stolu a se zamyšleným výrazem se pustí do čtení dopisu.

Vážený pane,

dnes se mi konečně dostalo informace, kterou, jak pevně  doufám,  všichni tolik očekáváme. Vyslechla jsem náš kontakt v Horské vesnici a ten mi pověděl o nedávném nenadálém útoku okupačních jednotek. Jiné, méně důvěryhodné zdroje ale naznačují, že se acronští pokusí o další, tentokráte intenzívnější útok na Horskou vesnici. Vím, že se může jednat o past, a tak nechám konečné rozhodnutí na Vás. Přesunuji se nyní blíže ke Kandaháru, kde budu očekávat Vaše rozhodnutí.

S úctou,

Pertiss

Kapitola druhá, Lesní romance

Když jsem poprvé, kdysi velmi dávno, tento Eleonor napsaný příběh četla, neměla jsem tušení, že v něm popisuje skutečnou událost, jež je samozřejmě upravená a tak poněkud odlišná od té skutečné. Jen čirou náhodou jsem Alkarský kraj navštívila při své cestě do Qal~Samoe, když jsme se museli vyhnout právě propukající vzpouře v Dazůru. Místní knihovník byl ale velmi úslužný a vyšel mi ve všem vstříc... Společně jsme propátrali původní záznamy místního soudce a také velmi zajímavý opis jisté elfské kroniky... S překvapením jsem zjistila, že Eleonor tu skutečně byla...

Část 1

Větrný poryv do něj znovu udeřil celou svou silou, chlad bezcitně pronikl přes roztrhané oblečení a jako tisíce ledových pařátů se zakousl do jeho znaveného těla. Nahrbil se, trochu ve snaze skrýt se před tím nemilosrdným mrazivým živlem, a také ve snaze ulevit svému bolavému boku... Les byl v tuto noční hodinu podivně tichým místem, dokázal vnímat jen neustávající skučení větru, sténání stromů stojících mu v cestě a svůj vlastní těžký dech, který vytvářel před jeho obličejem mihotavé obláčky páry. Znovu se zadíval na to místo, kde ji poprvé spatřil, na místo, kde se jejich pohledy poprvé setkaly, kde si uvědomil, že se v jeho životě něco mění… na místo, které nyní zelo prázdnotou…

Část 2

Vzpomněl si na jejich první setkání... viděl vše tak jasně, jako by se to stalo právě teď, před chvílí... Objevila se před ním z ničeho nic, jako zjevení z nějakého prastarého příběhu pro děti. Byla překrásná, oblečená do přiléhavé světle zelené uniformy hraničářů, na nohách vysoké kožené boty s černým lemováním, znakem dospělosti, na zádech krátký meč a v rukou tenký, ale dlouhý, elfský luk. Světlé vlasy slámové barvy, které sotva dosahovaly na její krk, měla posypány jemným sněhovým popraškem, a když se k němu otočila, vločky ve třpytivých myriádách začaly z vlasů opadávat na zem…

Část 3

Stál tam tehdy jako uhranutý, neschopný sebemenšího pohybu, stejně tak i ona… hleděli si navzájem do očí, a navzdory všem předpokladům, navzdory všem instinktům, ať už vrozeným či naučeným, nebyla v nich ani stopa po ostražitosti či snad podezřívavosti, pouze upřímné překvapení a… zájem. Ta chvíle, ten jedinečný okamžik, trvající snad celou věčnost, mezi nimi z jakéhosi záhadného důvodu vytvořila silné pouto… o pár dní později, každé ráno i večer, začal přinášet Paní Lesa drobné dary a obětiny, aby Jí tak vyjádřil svůj vděk, svoji úctu a svoji oddanost...

Část 4

Těch několik týdnů, které jejich vztah trval, byly pro něj tím nejnádhernějším obdobím jeho života. Téměř zapomněl na svoje původní plány a snažil se žít jen pro ni… a přes všechny společenské rozdíly, které mezi nimi byly, jejich láska přetrvávala. Scházeli se na svých oblíbených místech, kde si pak vyprávěli každodenní zážitky, úspěchy i neúspěchy, drobné radosti i zklamání, plány i sny… často se scházeli v nedaleké lovecké chatě, kde společně leželi před krbem, jehož plameny mihotavě osvětlovaly a vyhřívaly místnost, horká těla přitisknuta těsně k sobě, ruce i nohy propletené, předávali si navzájem svoji lásku…

Část 5

Na potem zbrocené tváři se mu objevil křečovitý úsměv a krví pokrytou rukou si odhrnul z očí pramen slepených vlasů. Asi měl přece jen poslechnout svůj vnitřní hlas, který mu neustále našeptával, že nic takového nemůže trvat věčně…měl uposlechnout své staré instinkty, ale byly příliš oslabené, aby dokázaly přehlušit bouřlivou lásku, jež ho pohlcovala každým dnem víc a víc… Ať už se o jejich vztahu dozvěděl kdokoli, rozhodně věděl, s kým se o tuto zajímavou informaci podělit… A tak na něj dnes večer ve srubu nečekala hřejivá náruč jeho milované, leč přepadové komando, dárek od starostlivé rodinky, připomínka rozdílného  společenského postavení…

Část 6

Ať už to bylo jakkoli, byla to minulost, kterou již nešlo žádným způsobem změnit…a on si s jistým pocitem uspokojení uvědomil, že by nic na těch posledních pár týdnech neměnil… Náhle pocítil slabost, ztěžka dopadl na kolena a zabořil se téměř po pás do hluboké návěje před tím. Chlad necítil, přestal ho cítit již před několika minutami, stejně jako ostrou bolest na pravém boku, pozdrav od jejího budoucího manžela, pozdrav, který zabijáci bez zbytečných emocí předali ještě před tím, než na něj zaútočili. A nyní leží ve srubu, všichni do jednoho, mrtví…

Část 7

Nekontrolovatelně se rozkašlal… dávivý pocit po chvíli přestal a on se s podivným úsměvem na rtech zadíval na krví pokrytý sníh pod ním. Nebyl překvapený, v hloubi své duše takový konec vždycky očekával, ale připraven na něj rozhodně nebyl… ne teď, když měl pro koho žít. Svým způsobem byl on sám poslední obětinou, kterou mohl dát Lesní Paní, obětinou, kterou bohům možná dlužil už od té doby, co se on sám stal nájemným vrahem. A dost možná pohár jejich trpělivosti přetekl právě ve chvíli, kdy přijal nabídku právě v tomto kraji…

Část 8

S vypětím posledních sil pozvedl svou hlavu, náhle neskutečně těžkou, a zadíval se znovu na to magické místo… v očích se mu objevily slzy a v mysli měl jedinou myšlenku… prosbu, aby ji mohl ještě jednou, jedinkrát spatřit, potěšit se její krásou, její láskou… ale nikdo jeho prosbu neslyšel, nebo slyšet nechtěl…

…mezi stromy se znovu prohnal větrný poryv a s nebývalou silou jej srazil do sněhu…

Až informace, kterou jsme nakonec společnými silami vypátrali v zatuchlé chrámové knihovně Alkarshé hlavního sídla Uwera, mě dovedla k zajímavému rozuzlení jedné drobné záhady, jež mi dlouho nedala spát... zjistila jsem totiž jméno toho muže, muže, do něhož se Eleonor kdysi dávno zamilovala... jmenoval se Gioberto Melani...

Kapitola první, Eleonor

Období Poklidu se po celou dobu svého trvání neslo ve znaku velmi krutých zimních období, které sužovaly hlavně severní oblasti císařství. To, které přišlo v roce 2179, však předčilo cokoli, co si mohli obyvatelé přístavního města Portunia představit v těch nejdivočejších snech. A právě tady, v tomto rozlohou malém, ale svým způsobem velmi významném severském městečku, jež po celý rok navštěvují převážně Acronští korzáři a vůbec piráti všeho druhu, se poprvé objevuje postava Eleonor…

Stála na náměstí poblíž malé kovárny s tmavými okny, oblečená v zašpiněném plátěném oblečení, které nepříliš dobře zakrývalo její pohublé tělo, natož aby ji dostatečně ochránilo před všudypřítomným krutým mrazem. Sníh nepřestával padat už několik dní a město samotné, a hlavně cesty do něj vedoucí, byly plné sněhových návějí, což velmi znesnadňovalo zásobování města z okolních vesnic a usedlostí. To mělo za následek další snižování už tak nedostatečných denních přídělů potravin a pokud Eleonor v nejbližší době nesežene nějaké peníze, její zaměstnavatel ji opět potrestá… a dost možná ji ani nepustí do domu. Při vzpomínce na něj a jeho tresty jí přeběhl mráz po zádech, neklidně přešlápla a s nevolí zadívala na další vrstvu nového sněhu, která pokrývala její boty…

Po několika minutách si znepokojeně uvědomila, že přestává cítit prsty u nohou. Věděla, že pokud se brzy něco nestane, pokud něco sama neudělá, bude se muset vrátit s prázdnou a to znamenalo mít opravdu velké problémy. V tom upoutal její pozornost pohyb na druhé straně ulice. Stála tam drobná postavička mladého děvčátka, kterou Eleonor vídala v poslední době na tomto místě poměrně často. Jmenovala se Pertiss a bydlela někde na samotném okraji přístavu. Tady na náměstí prodávala zápalné dřívka, nebo něco takového - nutno podotknout, že zatím spíše bezúspěšně. Dnešní den byl však jiný, kdosi k ní přistoupil… někdo, koho si Eleonor ve své únavě nevšimla, nechala ho projít kolem… a on se nyní zastavil u té holky! Potlačila nadávku, přimhouřila oči a snažila se přes hustě padající sněhové vločky lépe prohlédnout nově příchozího. Pak se rychle přikrčila se - podle znaků na plášti to byl někdo od stráží, což znamenalo výprask a zabaveni veškerého majetku za nedovolený pouliční prodej. Eleonor v té chvíli děkovala všem známým i neznámým bohům za to, že si strážný nevšiml právě jí…

Ale navzdory všem předpokladům strážný děvčeti neublížil, jen s ní chvíli hovořil, cosi gestikuloval a poté jí hodil k nohám měšec… měšec! Eleonor byla nejdříve, stejně jako děvčátko, šokovaná jeho neobvyklou štědrostí, ale po chvíli si uvědomila, jaké štěstí ji, Eleonor, dnes potkalo. Rozhodla se rychle, téměř bez přemýšlení - chvíli počkala, přesvědčila se, že štědrý dárce skutečně odchází, a potom se opatrně rozběhla k děvčeti, neustále přitom sledujíc okolí. Asi deset kroků od cíle ji však větrný poryv vmetl bodavý sníh do tváře a obrovskou silou ji srazil k zemi. A dost možná právě proto si jí dívenka, do té doby zaujatá prohlížením obsahu měšce, všimla. Zadívala se na ní svýma velkýma bezelstnýma očima a jakoby snad uměla z tohoto letmého pohledu vyčíst samotnou pravdu, otočila se, a začala utíkat. Eleonor potlačila bolest, rychle vstala a rozběhla se za ní…

Dostihla ji v jednom opuštěném průjezdu a teď v šoku sledovala bezvládné dívčí tělo ležící na zemi s dýkou, její dýkou, v zádech. Okolní sníh získal namodralou barvu, stejně jako měsíc, který na chvíli vykoukl z nekonečného moře hustých tmavých mraků. Eleonor ucítila podivnou pachuť v ústech, rychle se odvrátila a začala dávivě zvracet…

Po chvíli byl průjezd znovu prázdný, na zemi zbylo jen opuštěné mrtvé tělo rychle se pokrývající novou vrstvou padajícího sněhu…

Vysoká elfská žena, oblečená v černém upnutém kostýmu pokrytém barevně nepříliš výraznými orientálními znaky a zahalená v tmavém cestovním plášti se žlutým erbem rodu Lioncourt na zádech, zamyšleně hleděla na vývěsní tabuli nedaleko vstupní brány do hlavního města. Polední slunce, které jindy spolehlivě zahnalo většinu obyvatel do chladivého bezpečí jejich domovů, bylo dnes zcela zakryto těžkými tmavými mraky a ulice města proto hýřily nebývalou aktivitou. Žena po chvíli odtrhla znavený pohled od vývěsky, rozhlédla se a posunkem přivolala nejbližsího strážníka.
„Madam?“ strážný se uctivě uklonil a vyčkával.
„Vrátil se již správce ?“ stopy únavy se objevily i v hlasu mladé ženy.
„Ne, ještě ne, madam.“
Elfka se nespokojeně zamračila.
„Pak mi tedy sežeňte Bellu Longarrow a toho Elbina… a tenhle výhružný vzkaz ihned odstraňte.“
„Jak si přejete.“ Strážný se uklonil, uctivě počkal, než se žena dostatečně vzdálí a poté se s povzdechem obrátil na vývěsku.