Danny Blake

[Amelor]

Rozhovor

*Temny les, pod jedním ze stromu*

“Kate? Katelyn?“
Promlouvá poklidným tonem k někomu, no nik neodpovídá.
V širokém okolí není kromě jeho a jedné pumy nik další.

“Byl jsem za Amy“
Pokračuje po chvíli ticha, trochu váhavě, jakoby se za to styděl.

“Vím. Vím, že jsi ji neměla rada.
Ale já musel, řekl jsem ji to. Co chci udělat.
Nic nepochopila.“
Po dlouhé době se na jeho zanedbané tváři vyjeví úsměv.
Ne však jen tak obyčejný, leč úsměv hodny nejednoho blázna.

"Mysli si že to vše dělám pro sebe.
Že si chci nějak pomoct, ulevit.
To ne, mě už nic nepomůže.

Ale takhle to bude lepší.

Bylo to tak snadný, konečně to vychází Katelyn.
Tohle musí byt to správný.
Nesnažila se mě zastavit.
Jen. Nazvala mě zbabělcem.
Myslela, že mi řekne něco, co ještě nevím.

Možná…napadlo mě, že bych mel zůstat.
Ale rychle to odešlo, pro koho bych měl?
Jsem jen zbabělec a taky tak skončím.
Komu by na mě zaleželo?

Ale řekla taky, že se o ne postará.
A ja jsem ji řekl o našem domku.
Nevím proč, nějak mi to vyklouzlo.

Promiň Katelyn.“
Opět zahanbeně.

“Dal jsem ji peníze, ty co jsem šetřil, ale nechtěla je.
Řekla že jsou krvavé.
Chtěl jsem ji to vysvětlit, ale nevěřila mi.
Kdo by mně už věřil?
Jen ty.“
Úsměv se z tváře vytratí a zaschlou stopou po slze na ní, proletí slza nová.

“Jsem tady Katelyn. Tady, pod timhle stromem, slíbil jsem že tě před ni ochráním.
Zkazil jsem to, jako vše, promiň, vzala si tě, vzala… promiň“
V zaplave slz se zvali na zem a schoulí do klubíčka pod svým stromem...

[Amelor]

Zbabělec

*Temny les, pod známým stromem*

“Kate? Katelyn? To jsem zase já.
Už je po všem. Vyšlo to Katelyn, povedlo se!“
Trochu posmutněle, no s nadšením v hlase.

“Dokázali to, za jedinou noc.
Sami. Vynesli je odtamtud.
Amy se o ně postará.
Už mě nepotřebují.“
Na chvíli se odmlčí.

“Já..ja, včera jsem je viděl.
Držel jsem ho, na rukou.
Koukalo na mě těma velkýma očima.
A já, myslel pořád jen na tebe.
Proč tady nejsi a...“
Žal mu opět raz sevře hrdlo.

“Chybíš mi Katelyn.
Pořád mi chybíš.“
Otře si slzy z tváře.

“Tak strašně, mi chybíš.
Je konec, měl bych jít, ale nemůžu.
Jsem zbabělec.
Ráno se probouzím.
Probouzím a doufám, že tě najdu vedle sebe.
Nenajdu Katelyn, už ne.
Nejsi tu a už nikdy nebudeš.“
Žal ho opět na chvíli umlčí.


“Cely den pak hledám důvod proč.
 Proč ještě zůstat.
A večer, večer si to pak vyčítám.
Přemýšlím jak to skončit, ale nemam odvahu.
Jsem jen zbabělec.

Blázen co tě tu každý ráno hledá.
A večer, usíná s jediným přáním.
Probudit se vedle tebe, nebo už vůbec. “

[Amelor]

Kapky a úsměv

*Temny les, pod známým stromem*

"Kate? Katelyn? To jsem zase já.
Včera, včera mě zastihl déšť.
Myslím, že jsem trochu zmokl a...
Mam pocit že na mě něco leze.
Trochu mě škrabe v krku, ale to nic není.
Budu v pořádku: Chtěl bych ti říct.
Ale sám tomu nevěřím.

Lilo, jakoby to mělo byt naposled.
Taky jsem v to doufal.
Všude byla sama voda a já..
Nemohl jsem.
Nedokázal jsem vstát, odejit.
Tak jsem tu jen seděl, opět, celou noc.
Čekal jsem, nevím proč, nevím na koho.
Seděl jsem a koukal.
Jak kapky deště plachti tmou vstříc zemi.
Kde jejich pouť navždy konči.

Záviděl jsem jim, jak to máji snadný.
Nechat se unášet větrem.
Který to vše zařídí za ně.

Nad ránem déšť ustál a...
Vyšlo slunce.
Mě začala byt zima.
Napadlo mě, že bych se měl ohřát.
Ale zjistil jsem, že nemám kde.

Hospoda. Napadne tě určitě.
Mě taky, ale nemůžu, nejde to.
Bal jsem se už jen sáhnout na kliku u dveří.
Měl jsem strach.

Od...
Od té doby, co jsi pryč.
Byl jsem tam jen jednou.
A už nemůžu.
Každý kousíček té místnosti.
Ta židle, vyčep, vitrína, dveře pokojů.
Ten koberec, na kterém jsem před tebou klečel.
Připomínají mi jediné. Tebe.
Tvůj úsměv, který teď tak bolí.

Pamatuju, vždy jsi nim šetřila a já…
Miloval jsem to, když se mi povedlo rozesmát tě.
Na malou chvíli, na tu chvíli jsem měl pocit že…
Že jsem užitečný.
Že ještě něco dokážu, že k něčemu jsem.

Je to pryč, už není koho rozesmát…"

[Amelor]

Kráva, šaty a drak.

*Den co den, večer co večer, stejný les a stejný strom. *

“Kate? Katelyn? To jsem já, Danny.
Slyšíš mě? Pamatuješ ještě?
Na uřvaného Blaka.
Toho co pořád něco plácal.“
Šeptá nejistě a posmutněle.

"Chtěl, chtěl jsem ti říct jak se mám.
Jak se asi můžu mít? Bez tebe.
Nijak. A ještě hůř."

"Ale děti, děti se mají fajn.
Akorát mají pořád hlad.

Amy řekla, že bych měl sehnat nějakou krávu.
Tak jsem si jednu vyhlídl.
Na pastvinách u elfu.
Chtěli jsme si ji půjčit, v noci.

Všechno bylo připravené.
Byli tam všichni, všichni pomáhali.
Marcus a Morana i Pelien.
Až na kapitána.

Od té doby, od té doby jsem s ním nemluvil.
Nevím, co bych mu měl říct, raději neříkám nic.
Nechci se s ním hádat, vím, že jsi to neměla ráda.

Ale nejvíc, nejvíc si mi tam chyběla ty.
Přišla si o hodně.
Tom ušil pro Peliena krásny, rudý šaty.



Ne tak krásny jako jsi šila ty.
Nik nešil tak krásný šaty jako ty.

Pelien v nich měl tančit před býkem.
Než se postaráme o krávy.
Ale nebyl tim příliš nadšený.
Tak to nakonec zbylo na mě.

Musím tě však zklamat.
Vystoupení nám překazil drak.
Jo, řekneš si: Ten se už dočista pomátl.
Ale on tam opravdu byl.
Marcus s Moranou se o něj postarali.
Pelien měl jinou práci, zachraňoval mě.
Nevím proč, mohlo to konečně skončit.
Smrti jakou si zasloužím, u kradení krav.

Drak šel nakonec k zemi, avšak pozdě.
Všechny krávy požral a málem z toho nic nebylo.
Až se tam zjevil trpaslík, Marcus se do toho vložil.
Se svým šarmem jak sám říkal.
Nakonec z něj dostal něco o krávě z vesnice.
Nechtěl se jí vzdát, jakoby byla poslední na ostrove.
Naštěstí, jako na všechny trpaslíky, na něj zabral měšec zlata.
Abych byl přesný tři měšce.
Teď mě napadá, ještě jsem je Marcusovy nevrátil.

Počkali jsme u farmy a Morana šla zatím s trpaslíkem pro krávu.
To bys koukala, jak umí byt milá, s tou kravou ji to opravdu šlo.
Až ji přivedla, chtěli jsme jí dát nějaký jméno.
Marcus pohotově navrhl Amy.
Já byl proti, promiň, ale nemohl jsem ji to udělat.
Škoda že jsi tam nebyla, určitě by jste mě přehlasovali.
Krava se jmenuje Morana, uvázali jsme ji u staré hospody.

Kéž bych ti ji mohl někdy ukázat…"

[Amelor]

Nová naděje.

Byla tam, tady stala. Viděl ji, slyšel.
“Ne, nejsem blázen, nebyl to jen sen.“
V ruce pevně no nežne, svírá modrou růži.
“Vzpomínky. Jako oko v hlavě, budu je střežit, pro tebe.“
Spěchá se oholit, umýt a dát do pořádku zanedbanou tvář.
“Najdu si tě, najdu, vydrž, já si tě najdu, jak si našla ty mě.“
Opakuje a nespouští růži z očí.

[Amelor]

[Amelor]

Raska!?

*Temny les, pod známým stromem*

Kate? Katelyn? To jsem zase já, Danny.
Já...včera jsem někoho potkal.
Nolwe, myslím, že jsem to jméno už někde slyšel.
Jen jsem tak sedel a přemýšlel, co dál.
Co dělat, jak... jak tě získat spět.

Když si z ničeho nic přisedl a začal na mě mluvit.
Ani nevím, co vše jsem mu řekl.
Nevím jak, najednou jsme si povídali o tobě.
Promiň Katelyn.
Nezvyknu o tobě vykládat každému koho potkám.
Ale poprvé, poprvé od dlouhé doby, měl jsem pocit, že jsem udělal dobře.

Ten muž, řekl, že slyšel, nebo spíš četl, o nějakém chlapovy.
Raska, Alex Raska.
Já nevím, nevím co to znamená ale, zdá se že na tom něco bude.
Vykládal o něm zvláštní věci.
Zdá se že neměl nejlepší pověst.
Prý sídlil pravě tady.
 Kráter, někde tady měl mít sídlo a já, myslim že bych ho měl najít.

Ani nevím co hledat Katelyn.
Doufám že to nebude jen další ztráta času.

Pak odešel, rozloučil se a zmizel.
Ale řekl že se vrátí.
Pomůže mi hledat.
Snad už brzo, najdu něco co nám pomůže.

Nevzdávej to Katelyn, ja to nikdy nevzdám…

[Amelor]

Hlas

*Temny les, pod známým stromem*

Ten hlas Katelyn, nejdřív mě vyděsil.
Zněl tak… byl tvůj, v mé hlavě a...
Nevěděl jsem co s ním.

Ale pak, pak jsem to pochopil.
V té hospodě, ten stařík.
Najednou to začalo dávat smysl.
Ten sklep, prach a portál který odkryl.
Tohle musí něco znamenat.

Je to zatopený, vše.
Všude sama voda.
Něco tam však musí být.

Hodně lidi slíbilo pomoc.
Nolwe by měl taky někoho přivést.
Nevím, co nás tam čeká.
Ale už brzo to zjistíme.

Nevím, kdo z nich přijde.
A kdo bude chtít pokračovat.
Až zjistí o co jde.

Ale já to musím udělat.
A taky udělám, i kdybych měl jít sám.
Najdu si tě, ať jsi kdekoli.

[Amelor]

Duše

*Temny les. Blake sedí pod stejným stromem a v ruce drží relativně malý úlomek rubínu.
Nespouští z něj oči, jen sedí a mlčky si ho prohlíží, po chvíli mlčení však otevře ústa a tichým hlasem promluví. *

"Tohle má byt ono? Duše? Nevím, co jsem čekal. Obláček mlhy?
Nebo že mi tě snesou, anděle z nebe? Pamatuješ, co jsem ti říkal? Ty jsi byla a vždy budeš můj anděl.

Ten den, když nadešel čas. Už si nevzpomenu, jestli byla noc, nebo den, svítilo slunce, pršelo či foukal studeny vítr.
V hlavě jsem měl jen jedno, přemýšlel jsem o tom cely týden.
Co muže ten portál skrývat, co tam najdeme.
Měl jsem strach, že nenajdeme nic, našli jsme však mnohem víc.

Přišla spousta lidi. I takový,od kterých bych to nečekal.
Dorazil jsem a všichni už čekali. Stali a koukali, co ze mě vyleze, nevěděl jsem jak jim to říct.
Určitě bych vykoktla nějakou hloupost, nechal jsem to raději na Nolwem, ten se s tím dvakrát nepáral.
Vybalil na ně o co jde a na můj údiv, všichni se rozhodli pomoct.
Možná nevěděli, možná zapomněli, komu pomáhají, nevím a ani to nepotřebuju vedet, jsem jim za to vděčný.

Bylo nás hodně, chvílemi jsem se bál, že by to mohl někdo z nich zkazit a chvílemi jsem v duchu děkoval, že jsou tam semnou.
Sestoupili jsme do sklepa a Nolwe začal rozsypávat rubínový prach, který pomalu odkrýval portál.
Nikdo se moc neptal, jen koukali a lezli portálem, jeden po druhém.

Chvíli jsme bloudili zatopenými chodbami, ztráceli se a zas nacházeli, až Nolwe nakonec objevil cestu.
Všude byla spousta golemu, rudých, rubínových golemu.
Ale to nejhorší mělo jen přijit. Desítky, možná až stovky démonu a krvelačných stvůr.

Sám bych to nikdy nezvládl Katelyn.

Uprostřed toho všeho. Byli oni, její přisluhovači.
Hrdě se k ní hlásili. A já? Nevím proč, nechtěl jsem jejich smrt.
Kdybych potkal Mordreda, nebo kohokoli z těch času, asi bych se neudržel.
Ale tam, na tom místě, bylo mi to jedno. Theureg, chvíli jsem mu to měl za zlé, když se do nich pustil.

Všude byla jejich krev, nebránili se, neměli jak, neměli čím, jen umírali, jeden po druhem a já jsem nevšímavě kráčel dál, přes krví zalitá těla.
Uprostřed té spouště, potoku krve a smrti, hledal jsem život, tvůj, můj, náš život.

Toulce šípu ubývali a hordy démonu nebrali konce, když v tom, byl tam.



Byl obrovsky, velkolepý rubín, vznášel se nad zemi a zářil.
Zářil životem, životem všech těch, duší.
Na vždy zatracených, na vždy ztracených a uvězněných.
Ne, nechtěl jsem tomu uvěřit, měl jsem tě na dosah, a přesto jsem nevěděl jak dál.

Chvíli mi to trvalo, než jsem si vzpomněl na tvou růži.
Jediný dotyk a rubín se rozletěl na kousky, které mizely ještě ve vzduchu.

Lekl jsem se a uskočil, místo rubínu tam stála krvelačná zrůda.
Vrhla se na prvního, koho viděla.
Neměla však šanci, bylo nás hodně, po chvíli padla na zem, kde po ní zůstala už jen hromádka popela.
V tom bělavém popelu se však něco zalesklo, byl to střípek, kousek toho velkého a zářícího rubínu.

“Tohle je ono?“

Ptal jsem se, ale nik neodpovídal, jen v drobném záblesku, odlesku kamínku, který jsem svíral v ruce, uzřel jsem na chvílí něco, něco co připomínalo tvou tvář.
Od té doby ho nepouští z ruky.
Až jsme se dostali ven, nedokázal jsem z něj spustit oči, pořád v něm hledám tvou tvář.

Nerozloučil jsem se, nepoděkoval, jen odkráčel, s tvojí duši na dlani."

[Amelor]

Štěstí

Mám tě před sebou, chladnou a prázdnou.
Srdce tluče radosti, ne však jako dřív.
Jsi to ty, něco ti však chybí, tvůj úsměv.
Marně se ho snažím hledat, není tam.

Chladne, neopětované oběti, dohání mě k slzám.
Můj dotyk nevnímáš, má slza tebou nehne.
Jak dlouho budeš muset ještě čekat?
Proč to jednou nemůže byt snadné?

Proč se vše tak komplikuje?
Štěstí, je tak blízko, na dosah.
Ty si mé Štěstí, ztracené štěstí.
Které tak dlouho hledám.
Proč to teda nedokážu? Nezasloužím si tě?

Jen ty, ty si ten důvod, proč to vše stalo zato.
Tenhle ostrov, proklínal jsem ho dnem i noci.
Proč? On... dal mi tebe.
Dal mi tě a já tě chci spět, chci si tě vzít.
Nemůžu, nechci se tě zříct, nikdy!

[Amelor]

Jen tvůj úsměv

Hvězdy blednou závisti, když kráčím vedle tebe, noční krajinou.
Usmívám se, protože vím, že pod kápi, jež tě chrání před chladem noci.
Skrývá se tvář, jenž jsem ji tak dlouho hledal.

Mé štěstí teď kráčí vedle mě a tak už to zůstane.
Už žádné slzy, už žáden plač.
Jen tvůj úsměv, jenž chci, aby mě provázel do nekonečna.

Jen ty a já, jen my dva, na věky spolu.

[Amelor]

*Předsíň skromného domku, sladké voňavé hnízdo.
Oáza pokoje připomínající to slovo, které mu v jeho živote celou tu dobu chybělo, domov.

Dopotácí se k pohovce a bez slova na ni zmořený a bez sil dosedne.
Opět si jednou nahmatá ošklivou ránu na hlavě a prohlídne zkrvavenou košili i kalhoty.
Coby posledním dechem se zoufale uchechtne a zvali na opěradlo, kde se jeho oči pomalu zavřou. *

Jak křehké muže byt přátelství. Dá se to tak vůbec nazvat?
“Přítel…“, “Jsi můj… náš přítel…“, “Jsme ti zavázaní Blaku…“, “pane Blaku…“
Lži, samé lži, lhali, chladne a vypočítavě.
Jak málo jim stačilo, aby tě odepsali… podezřeni, pouhé tvrzeni, neměli nic.
Už tě nepotřebujeme, už nejsi náš, už jsi jen Blake.
Jen pes, kterému ukážeme jeho místo.

Jak málo stačilo, jak málo jsi chtěl?
Pouhá slova, ani zato jsi mu nestal.
Bylo to tak moc?  Chtít jednou aby se k tobě nechovali jako k psovi?
To je vše, co jsem pro ne byl?

Jen pes co štěká na povel. Můžeme na něj řvát, můžeme si dělat, co chceme.
Vždyť je náš, můžeme se z něj smát, bude nás dál slepě následovat.
Vytaháme ho za uši… proč ne? Ať jen zkusí pokousat.
Odkopneme ho jako hadr, zbavíme se ho… je to jen pes, proč ho litovat?

[Amelor]

Poslední objetí…

...ještě dlouho poté, ležel v louži krve, která se pomalu vpíjela do chladné země.
Dlouho pote co se krvechtivá smečka rozprchla na všechny strany.

Přišli z celého ostrova, pokochat se smrti milující ženy, jak lidské.

Ležel poblíž ní, na zádech, sledujíc nepřítomným pohledem, modrou oblohu.
Na tváři se mu třpytila slza za slzou a do širokého okolí pronikal jeho zoufalý nářek.

Zatím co strůjci velkolepého díla, rvali se o zbytek jeho jediné lásky.
Už nemel sil, jen zlomeny přihlížel, jak se rvou, coby krdel supu, o její chladnoucí tělo.



  Až země nasákla jejich krvi a slzami, tak jak si to všichni přáli, nadešla noc a jemu zbývalo udělat poslední.
Vzal její chladnou ruku do dlaní, aby ji naposled dodal trochu tepla a pohladil ni svou blednoucí tvář.
Zabalil ji do svého černého pláště, toho posledního co mu po ni na tomhle světě zbylo.

Se slzami v očích, ji vzal do svého náruči, aby ji odnesl tam, kde na vždy, společně naleznou svůj klid.

Nesl ji dlouho, přes pole, lesy, jeho plač však neustal, ani na jedinou chvíli.
Ještě mnohokrát té noci upadl, no nebylo to z únavy či bolesti, byla lehká jako pírko.

To žal, posílal ho opět a znova na kolena.
Lítost nad jejím krátkým no trpkým životem, nad jejím osudem a nad svým selháním.
Jenž ji nepřineslo štěstí, radost, rodinu, děti a smích, vše po čem oba tak toužili.

Nesl ji až tam, kde ji směl poprvé spatřit, objat.
Nevšímavě, s ní na rukou, procházel kolem trosek hospody i velké ohrady s pasoucí se kravou.
Odhodlané kráčel a nechával za sebou jen dlouhé pohledy těch, jenž jim jejich láska nic neříkala.

Až byli tam, pomalu ji složil mezi kořeny stromu, sám se pak uložil vedle ní a udělal tak jak ji slíbil.

“Vzali ti život, ale mě už ti nevezmou, byl jsem jen tvůj a navždy budu.“

Ještě než naposled vydechl, než nuž protínající jeho krk dopadl vedle nich a první kapky krve dosedli na suché listí, dopřál své milované i své poslední objetí.

A tak tam leží, spolu, tak jak si to přáli. Kde slunce nikdy nevychází,  jen stín se stínem se míjí, pod jediným stromem, tam v nekonečném objetí, smrt je navždy spojí...