Tisknout stránku - Kronika klanu El Ashally

(http://www.mythinglinks.org/NurembergChronicle~R70~largerVersion.jpg)

Zápis první:Odkaz

Svět byl kdysi klidným místem, louky plné květin a bylinek a nebe čisté, bez mráčku a vše živé v harmonii pod shovívavým pohledem Dannah a její dcery Khaless. Ve starých, zažloutlých knihách se ještě dnes najdou vyobrazení dávno vyhynulých zvířat, nákresy kdysi slavné Kandahárské katedrály, vyobrazení honosné síně Horské vesnice...

To vše se příchodem Acronských vojsk ztratilo v záplavách krve, hrůz a strachu. Mnoho let uplynulo od doby, kdy naši rodičové spojili své síly v nerovném zápase o přežití Kandelábrie. Bojovali jistě srdnatě avšak co zmůže pár lidí, proti nekonečné záplavě zla? Síly kráteranů byly neustále podrobovány zkouškám, jejich síly řídly a nové posily neměli kde brát.

Ztráta horské vesnice je odřízla od zdrojů ze zlaté hory, boj posledního spojenectví v lesích je připravil o nejlepší bojovníky.
Naši rodičové, vědomi si toho, že se konec blíží, kázali uzavřít brány a zasypat vchody do kráteru.

Sami, spolu s družinou svých věrných odebrali se k obraně elfích hvozdů, ze kterých se již nikdy nevrátili.
Čas plynul a my, děti rodu El Ashally, jsme dospěli.

Kráter i přes jeho odlehlost k sobě přitahoval uprchlíky jako magnet, avšak bez vlády pevné ruky se i on stal místem chaosu.
Domy se zřítily, hradby a brány se rozpadly.

Jediné, co přečkalo celých dvacet let bez úhony byla hospoda a hlavní sín postavená z měsíčního kovu...

Belisar, hrdý syn rodičů Kala Ela a Amy Ashally seděl v koutě správní budovy v Kráteru na rozbité židli u hromady starého harampádí. Halda obsahovala rozbitý nábytek ale i staré pergameny a papyry, napůl sežrané od krys. Belisar v nich našel zbytky poznámek a letopisů svého otce a celou noc do nich byl pohroužen, popíjeje vína. Snad alkohol způsobil, že si sám pro sebe mumlal:
"Hm, bratříčkové a sestřičky. Naši rodiče nám toho moc nezachovali, ale tohle nám umožní nahlédnout do dějin jejich vlády nad touhletou dírou před velkou válkou. Hm, hm."
Po chvíli přehrabování se v rozpadlých listinách pokračoval v mumlání:
"Otec se obklopil množstvím podivných lidí.... Hm, strýček Drozd. Aspoň tak mi o něm vyprávěli. Ale tady se o něm píše jako o katu. Prý padl v boji."
Vytáhnul další okousaný fragment listiny:
"Lukara. Cosi o nějakých zákeřných plánech. Pak nic. A pak: Ztracena v Chmelínkově." Zakroutil hlavou. "Zákeřné plány. Hm, hm. Další pochybná osoba."
Napil se vína a chvíli hledal daší kousky pergamenu.
"Á, tady něco je. Neshody s druidy, konflikt, Kráter uzavřen. Pak nic." Po chvíli zase: "Klerenc, Arnošt... Evin?" Kus jména je ukousnutý od hlodavců. "Rin, Bob, Durin. Kolika z nich se dalo věřit? Kolik jich mělo vlastní záměry?"
Pak vytáhnul jeden větší kus umazaný nějakou hnědou skvrnou.
"Hm, hm. Tak tohle je ten slavný boj o Horskou vesnici? Zrada? Lži, intriky, zoufalství. Je to tu všechno. S jakými lidmi jste se to dali dohromady, rodičové moji? Uděláme stejné chyby, budeme taky zrazeni? A co vám dalo sílu jít stále dál?" Ještě dlouho koukal do prázdna, než ho konečně zmohla únava.

Do správní budovy vběhla nejmladší Belisarova sestra Lucie . Broukala si nějakou písničku co pochytila od uprchlíků a pohupovala se v bocích. Zastavila se a zadívala se na bratra Beliho. Nechápala co dělá. Byla ještě malá když se to vše co ho trápí přihodilo, když přišla o rodiče.
Odzdravila bráchu , její jiskrnné modré oči hledali někoho zábavného v místnosti. Nikde nikdo, pohodila hustou blonďatou hřívou a vyběhla ven. Volala jí sestra Amy , musela si převléci své mnoho ukazjící šaty za nějaké slušné . Lucie je hodná holka a nejtarší sestře Amy nikdy neodsekává a poslouchá jí. V Kráteru se cítí Lucie stísněně , moc se jí tam nelíbí. Tma , špína a neustálí rachot jí ničí mladiství elán. Slyšela vyprávět o hezkých čistých domech o vesnicích a upravených návsích po kterých chodí samý zajimavý, mladí , učesaní a sympatičtí pánové. I přesto že má Lucie Kráteru dost , uposlechne rozhodnutí své sestry Amy.

Belisar ležel v Kráteru na lůžku téměř neschopen pohybu. Ne nedávné průzkumné výpravě k Horské vesnici ho přepadl obrovský dvouhlavý obr a zle ho pochuchal. Zlomil mu několik žeber svým kyjem a praštil ho do hlavy. Z posledních sil ho Belisar zabil a pak padl do mdlob. Probral se až v Kráteru, kam ho dovleklo několik poutníků, kteří ho našli v bezvědomí vedle mrtvoly obra. Teď ležel na lůžku neschopen vstát a když byl při vědomí, snažil se nepozvracet se z Oglůrkovy smrduté masti, kterou mu zelenáč namazal na zlomená žebra.

Trápily ho zlé sny o osudu svých sourozenců, kteří se vydali s elfy dobývat Horskou vesnici. Když byl vzhůru, proklínal obra za to, že teď nemůže být s bratry a dávat na ně pozor. Předtuchy špatného konce válečné výpravy ho stále pronásledovaly, ale žádné zprávy do Kráteru nepřišly, ani dobré, ani špatné.

Po několika týdnech, se mu žebra začala hojit a tupá bolest hlavy pomalu ustoupila. Zrovna když se chystal vstát a udělat první pomalé krůčky, objevil se Minův trpasličí strážce Gulin.
"Pane Belisare, posílá mě tvůj bratr Mino. Horská vesnice byla dobyta. Tvoji bratři jsou v naživu, ale zle zbitý."
Belisar radostí objal trpaslíka, až oba málem upadli. Zapomněl přitom na bolest, která se za chvíli přihlásila s obnovenou intenzitou. Zavrávoral a těžce dosedl zpět na lůžko.
"Díky, Guline. Vyřiď bratrovi a taky Amy, že se za nimi vypravím, jak budu moct. Nejdříve za týden. Sotva chodím."
"Jasně šéfe. Budou rádi, když dorazíš. Už se domlouvají s elfama na obnově jednoho domu, do kterého se chtějí nastěhovat. Najdeš je tam. Bohové s tebou." A jak to dořekl, tak se otočil a vyběhl ven.
"Hm," zabručel Belisar a s bolestivým výrazem se chytil za žebra. "Ti to berou šmahem jako vždycky. Budu se tam muset brzo vypravit, aby neudělali nějakou blbost."

Zápis šestý: Příprava na nejhorší.

Aktivita nepřátel stoupá. Slyšela jsem dokonce zvěsti o hlídkách, které budují své stanoviště v lesích, dokonce i na hlavních tazích k Horské vesnici a směle zastavují pocestné a vybírají mýtné. Již se nebojí, tak jako před několikati lety. Ostrov mají zřejmě již dobře zmapovaný.

Kráter, kdysi tajné útočiště skryté před zraky cizích lidí byl odhalen. S dobytím Horské vesnice začali poutníci proudit z jednoho místa na druhé a tím roste riziko našeho odhalení každým dnem. Přemýšlela jsem a napadá mne jediné řešení.

Hlavní přístupové cesty musí být zavaleny.
Hned zítra se pokusím najít dost horníků a započneme práce.

A. Ashally.

Zápis sedmý: Nové stráže

Včera jsme v kráteru měli návštěvu. Na náš inzerát, vyhlašující výběrové řízení na vnitřní ochranu kráteru odpověděli tři společnosti. Jedna zastupující lesní elfy, ty z padlé elfí vesnice. Elfové ale odradili mé bratry svou nadutostní a nesnášenlivostí vůči ostatním rasám. S ohledem na bratrstvo trpaslíků jsme jejich služby byli nuceni odmítnout.

Druhou skupinou, která projevila zájem pracovat pro náš rod byli trpaslíci z dalekého severu. No, je pravda že se neuvedli zrovna nejlépe. Hned potom co přišli zamířili k baru a začali dělat řádný trpasličí randál. Snad toto způsobilo, že i jejich služby bratři odmítli a najmuli až třetího zájemce, žoldácký cech z ostrova.

Ještě ten den s nimi podepsali smlouvu a žoldáci nastoupili na místo uvolněné řádem Kandelábrijského kříže.
Doufám, že jsme vybrali dobře. Čas ukáže.

PS. Včera se u nás konal turnaj v kostkách. Zkusím hospodského požádat o pomoc při organizování tradičního pěstního turnaje. Uvidíme, jestli bude mít alespon poloviční ohlas.

A. Ashally.

Zápis osmý: Zrada a pomluvy.

Armin! Kdo by to čekal! Pamatuji si, jak jsem ho našla bloudícího v lese. Bez majetku, bez věcí. Dovedla jsem ho do kráteru, pomohla jsem mu... A tak se mi odvděčil!

Dnes jsme byli na výpravě hluboko v území Blat. Porazili jsme na hlavu místního draka a pak se vydali na cestu zpět. Armin a jeho společníci z horské vsi, jejichž jména mi zůstala utajena, zmizeli a ponechali mistra Bjorniho a ještě další jejich osudu. Kdyby se Dannyho lidé pro ně nevrátili, Khaless ví, jak by to s nimi dopadlo.

Vymotali jsme se z bažin a vydali se do temného lesa v naději, že snad tam na nás, mě a mé společníky, čeká podíl na kořišti.
Místo toho však nás čekaly jen urážky a osočování ze strany Armina. On a jeho lidé nás přehlíželi, jako by jsme byli vzduch. Smáli se nám, vysmívali se...

Já ... málem ...*zaškrtáno* díky Dannymu se nic nestalo ... Armin pak mluvil s Bjornim jako bych tam nebyla, podával nepodložená obvinění, která prý hlásí přímo elfům! Ten bídák. Jestli má někdo řešit porušování práva a vyšetřovat na území kráteru, pak to bude někdo z mého rodu. Žádný elfák, ani pánbíčkář nebude tahat do kráteru tu jejich "svatou inkvizici" - ano tak to nazval.

Viděla jsem dobře, jak nakládají s lidmi...

Armina už nechci vidět.
Ne dokud neuzná svůj omyl, neomluví se a nenahlásí přestupky, které nám zůstali i nadále utajeny.
Pokud se i přesto ukáže, stráže vědí, co mají dělat.

A. Ashally.

*psáno rukou Belisara*
Zápis desátý: Nájezd

Dnes naše rodina zorganizovala útok na Acronské utlačovatele. Vyrazili jsme s plném počtu (já, Amy, Mino a Pik) a s sebou jsme vzali trpaslíka Bjorniho z Bratrstva a hospodského Dannyho Blaka s trpasličím přítelem Pelienem. Cílem byl Chmelínkov, kde jsem chtěli vyvolat chaos a způsobit Acronům bolení hlavy, protože jim nepřátelská aktivita v té oblasti je nízká. Snad to bude důvod k rozmělnení jejich obrany z bývalé elfí vesnice a Kandaháru.

Vyrazili jsme časně, abchom nepřítele překvapili v posteli. Amy běžela napřed, asi prozkoumat terén. Cestou jsme překvapivě narazili na Zanku s početným doprovodem. Měla s sebou nějaké další bojovné ženy a hlavně Armina. Amy už se se Zankou pustila do hovoru a jako by zapomněla, co si ten zatracený chlap dovolil. Měl jsem sto chutí si to s ním vyřídit, ale raději jsem šel pryč. Amy se Zančinou skupinou nás ale dohnala a přesvědčila mě a Dannyho, kterému se to taky nelíbilo, že Armin je tam jen na ochranu Zanky. Se skřípěním zubů jsme souhlasili a šlo se tedy. Někdy sestře opravdu nerozumím.

U Chmelínkova jsme narazili na několik hlídek. Ta první nás málem přemohla, ale další byli jen roztroušení vojáci. K mé nevoli jsme je všechny pobili. Zajatci žádní. Vydali jsme se směrem přes bažiny. Tam jsme narazili na několi zbídačelých půlčíků, kteří zjevně přiběhli ze solného lomu. Jeden z nich zemřel vyčerpáním, ale druhá dívenka ze sebe vytrousila cosi o zabíjení, když se nevrátí, a utekla. Vydal jsem tedy příkaz k rychlému přesunu směrem do lomu, abychom využili překvapení, než nás děvče prozradí.

V lomu nás však místo Acronů čekaly hrůzné obrázky. Místní půlčíci musí dolovat sůl holýma rukama, aby splnili kvótu, jinak ti bídáci Acronští zabijí jejich děti, které drží jako rukojmí. Za takové věci si vojáci Říše jistě zaslouží ten nejhorší osud. Vysvobození dětí nepřipadalo v úvahu, protože by jistě došlo k hroznému masakru. Nechali jsme tedy půlčíkům nějaké jídlo a pár krumpáčů, které mohou použít mimo dohled Acronů na plnění svých kvót. Ještě že trpaslíci s sebou tahají takové věci.

Vrátili jsme se tedy k hlavní bráně Chmelínkova, abysme neútočili ze směru lomu, kde by jistě padlo podezření na hobity, že nám pomáhali. V divoké lučištnické přestřelce jsme přemohli podádku obranné věže, a pronikli nezavřenou branou až dovniř vesnice. U brány se strhl divoký boj. Zabili jsme několik vojáků a když to vypadlo, že běží posily, stáhli jsme se. Ještě před tím ale bylo pobito několik dalších a sestřička připíchla na bránu leták který jsme si připravili.

(http://img139.imageshack.us/img139/9781/letk.jpg) (http://img139.imageshack.us/img139/9781/letk.jpg/)

Celá akce proběhla bez zbytečných ztrát a doufejme, že Acrony to trochu rozhodilo před naším dalším útokem. Ještě uvidíme, jak ten dopadne. Rozhodně je ale hodlám ztrestat za ty nebohé půlčíky.

Poznámka: Naše skupina není armáda a těžko se jí rozkazovalo. Příště bude potřeba pevnějších rozhodnutí a nepřipouštění dlouhých diskuzí.

Zamyšlení na závěr. Armin se choval příkladně a neměl žádné nepatřičné poznámky ani výhrůžky. Že by se mu jeho činy rozležely v hlavě? Nebo se mu elfové vysmáli? Držela ho Zanka zpátky? Těžko říct, ale jen tak mu jeho činy nezapomeneme a důvěru si také tak snadno nezíská.

Pár týdnů po útoku na Acrony Belisar zase jednou seděl v pokoji v kráterské hlavní budově s pohárem vína. Tentokrát však nevypadal uvolněně. Tvář měl sinalou jak kdyby viděl samotnou Smrt a ruka se mu klepala. Hlavou se mu honily nejrůznější děsivé obrazy: Ještě doutnající trosky vesnice a v nich ležící ohořelá těla. Rozkládající se torza elfů posekaná acronskými čepelemi v kupách okolo bran. Těla elfů i lidí rozházená po návsi prošpikovaná skrz naskrz. Všude trčící šípy připomínající nějaký odolný druh trávy rostoucí ze země, z těl i z trosek budov. Zlověstné ticho a puch obepínající vše kolem.
"Proč jsi tam chodil?" Ptal se sám sebe.
Toho dne se byl podívat na zkázu vesnice, protože v bitvě byl omráčen a skoro nic si nepamatoval. Snad jen křik nějaké šílené ženy, který byl slyšet až do budovy, když se vrátili do Kráteru. Spílala Blakovi že je vrah. Blake to sice vymyslel, ale on to schválil a přkázal. On nese hlavní podíl na smrti těch elfů. Půjde ta krev na rukou smýt? Odpustí jeho rodině ta hrstka elfů co ještě zbyla? Měli právo rozhodnout o osudu celé generace aby zachránili ty příští? Jaké příští?
"Ne!" Najednou vykřikl, vyskočil na nohy a mrštil pohárem o zeď. "Nenecháme se vydírat. To oni jsou vrazi, otrokáři a bestie. Nepolevíme a budeme pokračovat až do hořkého konce!"
Popadl kus pergamenu a jal se vymýšlet další leták La Resistance.

Zápis dvanáctý: Horská vesnice.

Dnes ráno jsem dostala zprávu o událostech v horské vesnici. Vypadá to, že včera trpaslice Agural (Poznámka: Dlužím ji za dvanáct kilo masa) oslavovala ztrátu nevinosti. Občas je až s podivem, co jsou trpaslíci ochotni slavit ...

Nicméně, vypadá to, že oslava byla zneužita nekalými silami ke krádeži hlavy bestie, kterou před časem ulovil Quantin Allance.
Lidé svalují vinu na kde koho, někteří dokonce tvrdí, že v tom mají prsty bytosti z podtemna, ke kterým prý ona bestie měla patřit.

Když se nad tím tak zamýšlím, jsem docela ráda, že brány kráteru jsou v noci uzavřeny. Alespon tak eliminujeme, alespon částečně, tok cizích lidí. Na druhou stranu obchodu to moc neprospívá, ale od té doby, co jsem začala nabízet vylepšenou kamenku je to jedno. Zákazníci se vždy vrací a to prozatím stačí.

Ale zpátky k včerejšku. Trochu jsem nad tím přemýšlela. Ať ukradl hlavu kdokoliv, musel moc dobře znát terén, vyznat se tam. Jinak si nedokážu představit, jak by mohl uzmout onu věc ze střežené vitríny...

Jo... a taky se nám ztratil hospodský. Včera jsem chtěla zajít na šálek čaje a ouha! Hospoda zavřená. Přiznám se, že jsem si na toho starýho mořskýho vlka už zvykla. Pošlu pár lidí, aby se po něm poohlídli, byla by škoda, kdyby se mu něco stalo. Alespon prozatím. *Nakreslený usmívající se obličejík trola*

PS. Dnes večer nezapomenout na obchodní schůzku s panem D.

Zápis šestnáctý: Rutina

Dnes jsem celý den řešila provozní věci. Moc času jsem kráteru nevěnovala, ale nelze se čemu divit. Vraždy temných pánů a to dění kolem mě stálo víc sil, než jsem měla k dispozici. Doufala jsem, že elfové učiní přítrž Uneladorovu vraždění, ale k mému překvapení toho šílence pustili...

NO doufejme, že si to s ním jeho řád vyřídí sám. Přece jenom na ně vrhnul špatné světlo. Tedy, pokud se elfové chtějí dívat. Bráška soud odšel vydýchat do lesa. Už je tam pár dní. Nebojím se. Mino se vždycky v lese vyznal z naší rodiny nejlépe. Pamatuji si, jak starému Oglurkovi přivedl do domu napůldivokou pumu. Chudák Oglurku stál vyděšený na pultě zatím co Mino mámil pumu ze spíže...

Beli odešel na průzkum Kandaháru. Říkal, že se zastaví cestou na ostrově a vyřídí formality kolem ochránců.
Kdysi dávno mi maminka povídala pohádky o Harfenících. Beli se mému nápadu směje, ale nebrání mi.
Ví, že budu zase chvíli hodná.

Kráter se vylidnil. Hodně lidí, včetně knihovníků odešlo do Větrova. Lidé obsadili město a začali se tam zabydlovat. No... doufejme, že věděli co dělají. Přece jenom, už tam jednou Acroni byli... Je tam přístav, nejsevernější na ostrově ... Kvůli Dannymu doufám, že o přístav Acroni stát nebudou.

Dneska mě vytáhl z postele jen proto, aby mne upozornil na veverčí hovínko ložící u vitríny. Nechtěla jsem se smát abych nezranila jeho city, ale ... ten jeho postoj s natahnutou rukou, ukazováčkem, naznačujíc směr a přesou pozici ležícího exkrementu mne nakonec rozesmály...

Včera někdo zničil vitrínu a zabil prodavače. Opět. To snad nikdy neřestane. Nevím kdo to byl, ale stráže mluví o někom, kdo vyšel ze dveří řádu. Nechala jsem to tak... Už jednou mi dokázali, že pro ně spravedlnost neplatí, tak proč se trápit. Odejdou a doufejme, že se nevrátí ... Snad už ustanou všechny ty "nepříjemné" náhody z poslední doby.

Zítra se chystám najmout pár lidí a vyrazit kolem kráteru. Je trochu třeba srovnat příšery potulující se kolem kráteru, například z nedalekého temného hradu se poslední dobou ozývají podivné zvuky.

*Amythien.*

Zápis sedmnáctý: Zpěv Harfeníků

Včera jsem ztrávila příjemných pár chvil ve větrově. Tedy, až do chvíle, než na mne zautočil dav větrovských, vedený, jak jsem se později dozvěděla Atlantem, bývalým členem řádu Lilie.
Zprvu jsem nechápala, nicméně pak mi bylo řečeno že vedení řádu Lilie, těch zatracených knihovníků, bylo nalezeno mrtvé.

Kora, Sadron ... už nikdy víc.

Dav mne vyhnal z Větrova, jako bych byla prašivá. (http://www.epilogue.net/cgi/database/art/view.pl?id=106528)
Copak to nikdy neskončí?

Rozkázala jsem aby vojáci připravili kráter na obléhání. Už nebudu nic riskovat a připravím se na nejhorší.
Pakliže toto byla první ukázka "spravedlnosti" Větrovských, na druhou čekat nebudu.

*psáno rukou Belisara*

Zápis devatenáctý: Bolest

Je mou smutnou povinností zaznamenat našťastnou událost. Podle očitých svědků se naše sestra Amy vydala na vlastní pěst na průzkum do Kandaháru. Byla něčím velice rozhněvaná a svou nejlepší kamu tasila už v bráně Kráteru. Nikdo ji v tu chvíli nemohl zastavit. Na posteli naší ctěné návštěvnice ležely dva krásné prstýnky a když jsem je našel, ihned jsem si uvědomil, že něco je špatně. Stráže vyprávěly o svém svědectví a tak hned byli vysláni poslové, aby pátrali po tom, kam se sestřička vydala. Bylo už pozdě, když to zjistili. Amy vstoupila do bran Kandaháru a nikdo ji už neviděl je opustit. Naši průzkumníci našli jen její posekané a zkrvavené šaty visící na ceduli před městem. Nápis na desce zněl "Pro výstrahu!". *zápis je čím dál tím víc roztřesený, na okraji stránky je fialová skvrna od vína*
Nechal jsem vyhlásit zprávu o jejím pádu. Co bez ní budeme dělat?

Addendum: Našel jsem ještě něco. Tři předměty. Nechala mi je v opatrování. S těmi vím, co dělat.

Zápis dvacátý: Sny a stíny.

Nevím jak dlouho byla v naší knihovničce, ale toho večera jsem si ji poprvé všimla.
Kniha svázaná ve zteřelé popraskané kůži, s listy zažloutlými věky - opatrně jsem ji vytáhla, položila na stůl a otevřela.

Na třetí straně byl její název "Vítr u Krbu" a pod ní věnování.
"Mému příteli Kal-Elovi. Šedostínka - Stačí říct"

Udiveně jsem pohlédla na text před sebou. Otec měl přítelkyni? Milenku? Váhavě jsem otočila další stránky a mé oči přelétly pár řádek. Text psaný ve verších, básně...
Posadila jsem se na postel a procházela knížku, stránku po stránce. Verše byly vždy doprovázeny fantastickými kresbami. Bytosti a zvírata shlížela z obrázků, jako by byla živá, jako by se každou chvíli měly rozběhnout a utéct z knihy ven.... některé části básně byli zatrhnuty a vedle nich tužkou připsány otcovou rukou těžce čitelné poznámky.

Usmála jsem se při pomyšlení, jak jeho těžkopádná ruka zapisuje poznámky do okrajů. Posadila jsem se blíže ke světlu svíčky a naklonila stránku tak, aby na ni dopadlo víc světla.
Přimhouřila jsem oči a pokoušela se poznámku přečíst:

"Tohle se ti honí hlavou, Šedostínko?"
" To a někdy i víc, syčáku Kale"

Udiveně jsem se ohlédla. Stála za mnou dívka, nebo spíše její obraz. Mlhavé zobrazení ženské bytosti s růžky a kopýtkem. Udiveně jsem na ni pohlédla s pootevřenými ústy. Vzpamatovala jsem se a natáhla se pro kamu.

Kdo jsi?! Co tu děláš?
Ďáblice se na mne udiveně pohlédla a pohnula rukou, jako by rozháněla oblaka páry a řekla přísným hlasem: Ty nejsi Kal-El. Kdo jsi? Kde jsi vzala mou knihu? Ukradla jsi ji snad?
Vyděsila jsem se. Plameny v jejích očích mne probodávaly jako dva ostré nože. Trvalo notnou chvíli než jsem se odvážila ji vysvětlit kdo jsem: Já .. jsem jeho dcera. Amythien. Dcera Kal-Ela a Amy Ashally, vybrekotala jsem a ruka s kamou mi ztěžkla.

Dcera? Zatracený proutník pronesla dívka s nádechem ironie ve svém hlase. Kdepak vůbec je řekla, vystoupila z mlhy-portálu a sedla si k mým nohám. Ustrašně jsem jí pověděla o anabázi našeho rodu. O narození bratrů, acronské invazi do elfích lesů a o tom, co jsem věděla o smrti svého otce.

Šedostínka (tak si ta bytost říkala) na mě pohlédla pak zavřela oči a ty pod víčky jako by pročítali stránky z pomyslné knihy.
Máš svého otce za mrtvého? K tomu má daleko, řekla s podivným úsměvem.

To co mi té noci řekla mi převrátilo život na ruby. Všechny mé hodnoty, všechno čemu jsem věřila. Ne... to nemůže být pravda. To nemůže být tak jak ona říká.
Já ...

Musím se přesvědčit.
Sedla jsem na koně a vyrazila ke Kandahárským branám.

Zápis dvacátý: Sny a stíny; dodatek první

Otevřela jsem oči.

První věc na kterou si vzpomínám byla příšerná bolest hlavy, otupující, pulzující. Pomalu omámeně zvedám ruku aby se dotkla rány nad levým spánkem.
Projela mnou bolest, ostrá jako břitva a já si zděšeně prohlížela zakrvácenou dlaň.

Celé tělo mne bolí, jako by po mě přeběhlo splašené stádo. Modřiny, krvavé šrámy a podlitiny... a moje zaschlá krev na vězenských hadrech.
Kde to jsem? Úzkým, zamřížovaným okýnkem se proniká slabý měsíční svit. Zvuk vzdáleného příboje, klapot konských kopyt a tlumený zvuk lidských hlasů.
Ztěžka vstanu a dopotácím se k okénku. Je moc vysoko...

Rozhlédnu se po cele a po chvíli spatřím v rohu polorozpadlý, špinavý škopek. Dotáhnu ho k oknu, otočím a ztěžka se na něj vyšplhám.
Měsíční svit zabolí v očích. Kandahár....

Vzadu za mnou se ozval dupot těžkých okovaných bot, skřípění dveří a pak zarachocení klíče v zámku.
Světlo z chodby zaplavilo mou celu a ozval se chraplavý hlas poloopilého žalářníka: "Vypadi vod toho okna, barbarská couro".

Prohlédla jsem si ho. Nikdy nezapomenu na jeho obličej ač bych tolik chtěla. Plný špinavých boláků, bez zubů, s jizvou přes pravou tvář.
Zbytky vlasů mu vyčuhovali z mastné čepky. Dopotácel se ke mě a zhodil mne ze škopku. Ztěžka jsem dopadla na zem a zakřičela bolestí.
S hrůzou jsem sledovala, jak si žalářník povoluje šnůrku u kalhot a sápe se po mne.

Ne... ne ... NEEEEE!
Prosím ...

Zápis dvacátý: Sny a stíny; dodatek druhý

Křičela jsem. Bojovala ze všech zbývajících sil.
Zaryla jsem mu své drápy do zbytků jeho hnusného obličeje a snažila se ho od sebe odtáhnout, pryč ode mne, pryč od mého těla.
Rvala jsem se a vzývala svou bohyni.

Když tu najednou můj křik přerušilo svištění biče. Umně pletený konec obohacený ozubenými kroužky se vpil do násilníkových zad, krku a usekl mu špičku ucha.
Jeho krev dopadla na můj obličej a on se se křikem podsvinčete otočil a vrhnul se na neznámého.

Honosná zbroj mého zachránce se leskla ve skromném měsíčním svitu a hrozivý zrak acronského impéria na jeho hrudi žalářníka očividně viděsil.
Padl na kolena, a odplazil se z cely.

Legionář ho doprovázel znechuceným pohledem.
Přišel blíž a napřáhl ke mě ruku. Schoulila jsem se vyděšeně do klubíčka a zapištěla strachy.

"Jsem voják, ne zvíře, řekl když si všiml mé reakce a pak mi pomohl vstát.
Velitel chce s Vámi mluvit, paní Ashally."

Udiveně jsem na něj pohlédla a nechala se odvést.

Velitel si mne prohlédl. Chvíli neříkal nic, jen se díval. Snažila jsem se přikrýt své polonahé tělo, skrýt se před jeho pohledem a s obavami čekala na začátek výslechu.
Ten však k mému překvapení nepřišel. Velitel přikázal, aby mne oblékli, umyli a odvedli na lod.

O pár hodin jsem v prostém šatu stála na palubě válečné lodi a sledovala vzdalující se břehy Kandelábrie.
"Kam mne to vezou?" Zašeptala jsem a sledovala mizející světla nočního Kandaháru.

Zápis dvacátý: Sny a stíny; dodatek třetí.

Pluli jsme celý den a noc. Nabídli mi kajutu, ale zůstala jsem raději na palubě a sledovala tanec mořských vln.
Acronští námořníci kolem mne chodili jako bych měla nakažlivou nemoc. Vyhýbali se mi obloukem, ukazovali si na mne a něco si šeptali.
Nechali mne být a já jim za to byla vděčná.

Snažila jsem se smířit s osudem, at je jakýkoliv.

Lod přirazila ke břehu a spustila kotvu. Dva legionáři mne vyvedli do přístavu a pomalu vedli k nedalekému hradu.
Acronští se zastavovali a s úžasem si mne prohlíželi a ukazovali si na mne. Asi je upoutala barva mé kůže a vlasů...
Snažila jsem se být statečná a jít tak hrdě, jak mi to jen můj stav dokazoval. Dnes s odstupem času si msylím, že jsem se spíš vlekla než šla, ale tehdy ... tehdy jsem doufala, že to tak nevypadá.

Vojáci mne provedli honosnou branou a vedli nahoru do palácových komnat. Prošli jsme několikati chodbami, překonali pár schodů a stanuli před velkými, vykládanými dveřmi vedoucími do potemnělého sálu.
Posadili mě do připravené židle, odešli a s hlučným zaklapnutím za sebou zavřeli dveře.

Za pár minut se dveře znovu otevřeli. Vešli sluhové a rozsvítili svícny stojící opodál tak, až místnost zahalilo jasné světlo ze plamínků snad stovek svíček.
Konečně jsem si mohla prohlédnout stěny, zdobené umně zhotovenými malbami, které oslavovali sílu a slávu Acronského impéria.
Opodál byla mapa Kandelábrie. Překvapilo mne, jak dobře mají mí nepřátelé zmapovaný celý náš ostrov.

Zrovna jsem si prohlížela obraz pojednávající o vítězství Acronských námořníků nad neznámým nepřítelem, když se za mnou ozvalo:
"Otoč se, ať si tě mohu prolédnout"

Spatřila jsem bílého muže ve věku asi padesáti let, mohutná ramena, vysoký. Přes ramena měl přehozený plášt se sponou ve tvaru orlice.
Udiveně jsem na ně pohlédla.

Jeho oči si pátravě prohlížely můj obličej, mé vlasy.

"Kde jsi přišla k tak podivné barvě? Modrá... moc často se to nevidí," řekl a jemně vzal do dlaně jeden pramínek.
Sklopila jsem pohled a mlčela.
"Měla by jsi odpovědět Místodržícímu, mé dítě, když se tě na něco ptá," pronesl po chvíli pokývl na připravenou židli a sám si sedl opodál.

"Jaké je tvé jméno?" Neodpověděla jsem. Dlaně se mi potily a já si nervózně drtila prsty.
Sebrala jsem veškerou zbývající odvahu: "El Ashally, ty prašivý acronský pse!" řekla jsem a z posledních sil se podívala do nepřítelových očí.

Místodržící se pobaveně usmál. Kývl rukou na sloužící a ti s hlučným zaklapnutím dveří opustili místnost.

Zápis dvacátý první: Jsi tolik podobná své matce

Celý můj svět se obrátil naruby. Seděla jsem, jako opařená a nezmohla jsem se na slovo.
Sledovala jsem toho muže, co se prohlásil být mým otcem. Jak by... jak by to mohlo být ... Můj otec? Místodržící?
Vrah? Všechno ve mne nesouhlasně křičelo. Vzdorovitě jsem hleděla do jeho usmívajících se očí.

Tisíce myšlenek vířilo v jednom velkém kruhu, tam uprostřed mé hlavy.
Seděla jsem tam jako solný sloup a poslouchala.
Otec hovořil o pádu elfí vesnice. O plánu mých rodičů na ochranu kráteru a uprchlíků v něm.

O výpravě na výspu acronů a dání se do služeb acronského Imperia.

"Jediný způsob jak ochránit tebe a tvé bratry, bylo stát se jedním z nich ..."

Pak se chvíli odmlčel a začal hovořit o smrti mé matky.
Nechal ji zabít... nechal ji zemřít a nepomohl ji, když ji Acronská hlídka chytila v okolí Kandaháru....
Oči se mi zalily slzami. Matka tedy neodešla. Byla poblíž až do konce ... Má matka...
Věděla jsem, že je mrtvá, citila jsem to, ale přesto jsem doufala, že se s jí jednou setkám.

"Nemohl jsem nic udělat, prozradil bych sebe, zničil náš plán a ohrozil vás"

Před očima se mi zatmělo. Vykřikla jsem a vrhla jsem se na něj. Zaplavila jsem ho výčitky, křikem a údery. Chtěla jsem mu vyškrábat oči, chtěla jsem.. ho zabít.

Chvili tam jen tak stál a pak mne srazil jednou ranou k zemi. Otřela jsem si nakouslý ret od své krve a když jsem se uklidnila, opět promluvil:

"Jsi tolik podobná své matce, Amythien. Šílená ve své zlobě. Co jsem dělal, jsem celou dobu dělal pro Vás. Pro tvé bratry, pro tebe. Byl to plán tvé matky, ne můj. Já... nikdy jsem jí nedokázal nic upřít. Věř, že dnes bych se rozhodl jinak, naložil bych vás na lod a odpluli by jsme pryč, pryč od toho zatraceného ostrova a celého pekla války. Ale už je pozdě. Je pozdě a ty sama jsi jsi nás prozradila mé dítě, všechny...

Mí nepřátelé nás jistě poslouchají od chvíle, co jsi vstoupila do této místnosti a věz, že oni napatří k těm, kteří by nechali šanci jen tak proklouznout mezi prsty.
Musíš zmizet, každá chvíle zde zvyšuje riziko tvé smrti, mé dítě.

Pomohl mi vstát. Odepnul si plášt, přehodil ho přeze mne a sepl přezkou.
Odvedl mne k jednomu z obrazů odsunul jej a zmizeli jsme v tajné chodbě vedoucí k příštavu.

Zápis dvacátý druhý: Shledání a rozchody

Loď tak tak odrazila od břehu. Otec se ve svých nepřátelích nespletl. Sotva jsme rozvinuli plachty a zamířili na moře, poustila se za námi Acronská válečná lod.
Otec znepokojený vývojem událostí popoháněl své námořníky a sám pomocí magie pomáhal lodi rozrážet vlny.

Ale i přes jeho snahu nás nepřátelé doháněli, byli stále blíž a blíž až jejich lod z černého dřeva plula těsně vedle nás.
Šumění moře přerušilo hlasité zabouchání a praskot dřeva

"Rány z děl! Přišli jsme o kormidlo!"

Nepřátelští vojáci nás zahákovali a začali skákat jeden po druhém na palubu.

Otec se vrhl do bitvy. Magické slova pronesená jeho silným hlasem rozřezávaly zvuk bitvy a vyvolaná magie měnila nepřátelské bojovníky v prach. Co nedokonala magie, dokončil on svou ostrou kamou.
Boval seč mohl, avšak najednou mu do cesty vstoupil nepřátelský kapitán-mág.

Můj otec se mu lehce uklonil, kapitán-mág jeho pozdrav opětoval a oba se utkali v bitvě na život a na smrt.

Kal-El bojoval co mohl. Na své straně měl zkušenost a sílu ale protivník vše vyrovnával svým mládím.
Zatlačil otce do úzkých a seknutím kordu mu přetnul vazy na pravé ruce.

Kama s břinkotem upadla na zem a otec mi věnoval poslední pohled. Další rána kordem ho pak ho srazila na kolena.
Díval se na mne, když seslal své poslední kouzlo.

Obloha se zatáhla a z nebes k lodi zamířil obrovský sloup ohně.
Lod hlasitě zapraskala a roztříštila se na tisíce kousků a tlaková vlna mne odhodila do moře.
Když jsem se vynořila, byly všude jen trosky.

Chytla jsem se opodál plovoucího zbytku lodi a nechala se unášet příbojem ke kandahárskému pobřeží.
Moře mne vyneslo na pláž poblíž Kandaháru a pak jsem ztratila vědomí.

Zápis dvacátý druhý: Válka klepe na bránu

*psáno rukou Belisara*

Jakoby zmizení sestry rozpoutalo řetězec dalších událostí. Acroni se pohnuli a po cestách zase pochodují sevřené šiky legionářů. Naši zvědové nám nahlásili, že se chystají udeřit na své nepřátele ve vnitrozemí. Acronská flotila vyplula na moře a po celém ostrově se skupují zásoby potravin. Nad Kandelábrií se stahují zlověstné mraky.

My s Minem jsme to všechno zvážili a začali jsme se připravovat na obranu:
Zalarmovali jsme Cech bojovníků, pokusili jsme se přetáhnout na obranu Kráteru nějaké Temné jestřáby a objednali jsme truhláře na obranná díla. Do toho všeho se objevil G. a začal povídat šílené věci o temných bozích. Také jsme se od nej dozvěděli, že se zahleděl do naší sestry. Zjistil také, že Amythien žije. Prý ji zajali Acroni a on musí cosi udělat, aby ji pustili.

Než jsme se z těchto věcí stačili vzpamatovat, Mino nějakým zvláštním děním osudu Amy objevil na východním pobřeží ostrova. Prý ho tam něco táhlo.... Byla napůl utopená a ne tak docela při smyslech. Jsem z toho zmaten a pln obav. Jaké kruté žerty si pro nás bohové ještě připravili? A jak teď pošleme posla G., aby o tom věděl? Na cestách se to hemží Acrony a Horská ves je v polovičním obležení.

I tak pokračují přípravy. Dnes jsem poslal horníky z Cechu pryč s delikátním úkolem. Dostali peníze a potraviny na cestu na Ostrov. Odvádějí tam sirotky z Chmelínkova. Jen tam snad můžou být bezpečni, když se teď Acronská flotila zabývá něčím jiným. Doufám, že Khaless a Thorek jim budou milostivi. V Kráteru se zatím scházejí sezónní válečníci a lovci kupí zásoby jídla pro případ obléhání. Udírna starého Oglúrky nepřetržitě dýmá.

Válka nám vskutku klepe na vrata. Snad ji přivítáme se ctí.

Zápis dvacátý třetí: Nové potíže

*psáno rukou Belisara*

Od posledního zápisu se toho moc nezměnilo. Válka se rozhodla nenevštívit naši kráterskou domovinu. Jak se zdá, acronské vojsko se utábořilo na zimu. Ale abysme se moc nenudili, bohové si na nás připravili další překvapení.

Do Kráteru se nastěhovala skupina nových obyvatel. Většina z nich jsou ještě děti, mají mezi sebou i hezkou elfku a zvláštní dívku s kočičí hlavou. (Pořád nemohu uvěřit tomu, že to není maska.) Na téhle skupince je jedna zajímavá věc: Jsou to uprchlíci z Podtemna a co je je horší, jsou to bývalí otroci. Jak to tak už bývá, ta otrokářská verbež si nenechá líbit, když jim jejich "majetek" utíká. Jejich bývalý majitel, nějaký Glorgnar (?), se rozhodl přivést je zpátky. Zjevně najal jakousi lovkyni, které vládne silnou magií. Navštívila nás její obluda a měla silácké řeči o tom, jak nám její pán zaplatí, když vrátíme otroky a tak podobně. Poslali jsme ji s Minem k čertu a zavřeli jsme brány, než tu situaci vyřešíme. Zkusíme promluvit s naším "přítelem". Nikdo si nebude dovolovat lovit lidi v Kráteru!

Zápis dvacátý šestý: Jednání, hledání a komplikace

*psáno rukou Belisara*

Poslední týden byl vážně zvláštní a plný událostí. Amy naštvaně pobíhala po dílně a vařila svoje dryáky a já s Minem jsme si lámali hlavu nad tím, jak vzniklou šlamastyku vyřešit, aniž bysme utopili půlku střední Kandelábrie a Podtemna v krvi všech zůčastněných. Nakonec jsme poslali pro našeho "přítele", aby nám celou situaci objasnil.

Když dorazil, dozvěděli jsme se, jak celý hon na otroky proíhal tam dole a jak to jeho pán vyřešil. Dostalo se nám tedy ujištění, že uprchlíci jsou v pořádku, zejména s přičiněním jednoho z nich, kterého lovkyně nedostala a on se šel pomstít otrokáři. Pán Elgu ho nechal žít, protože se mu líbilo jeho hrdinné odhodlání. Nebo alespoň tak to náš "přítel" tvrdil. Sama lovkyně prý dopadla neslavně a otroci byli propuštěni. Dali jsme tedy našemu "přiteli" najevo, že by se měl postarat o to, aby v pořádku dorazili domů, sic by nemusel naším přítelem zůstat.

Když však odešel, dorazil zakrvácený Gabriel (onen hrdinný uprchlík) s holí ukořistěnou lovkyni a nějakou bojovnicí, která ho tak zuboženého našla před etiní jeskyní. On sám blábolil něco o lovkyni a o tom, že jeho přátelé jsou mrtví. Prý je odvlekli etini a spadnul na ně strop jeskyně. Mezitím pořád něco drmolil o lovkyni, tak nám to moc na klidu nepřidalo. Vydali jsme se tedy s Minem a bojovnicí, která se jmenuje Keli, směrem k jeskyni. Vnikli jsme dovnitř, ve svém hněvu pobili spousty etinů a zobracely všechny spadané kameny. Těla jsme však nenašli.

Naděje na přežití třech našich mladých chráněnců tedy ještě žije. Ale zmatení je stále veliké, neboť nevíme, jestli v tom měli prsty skutečně jenom etini nebo to spaktovala lovkyně na vlastní pěst a nebo je to celé výmysl. Toho mladíka budu muset ještě vyslechnout, až se dá trochu dohromady. Snad se o něho jeho krásná elfská přítelkyně dobře postará. *opatrně podtrženo*

Zápis dvacátý sedmý: Štěstěna a přátelé, vítězství

*psáno rukou Belisara*

Již dlouho jsem nepsal a přitom se udály velké věci. Věc z uprchlými otroky se vyřešila zřejmě ke spokojenosti všech. Náš "přítel" zdá se, dodržel slovo. Jen je zarážející, že někteří bývalí otroci se prý rozhodli zůstat tam dole o vlastní vůli. Ještě si to s tou dívkou, co se vrátila, budu muset probrat. Překazily mi to totiž další události.

Acronská vojska se po dlouhé nečinnosti najednou zvedla ze zimního ležení a vydala se na pochod směrem k horám. Cílem nemohlo být nic jiného než Kráter. Naši zvědové nás o pohybech Acronů informovali a tak jsme se mohli připravit. Sebrali jsme četné obyvatele Kráteru a začaly opevňovací práce. Amy organizovala zavalení cesty skrz starý důl, Mino rozmisťoval všelijaké zábrany a zátarasy. Já jsem pomáhal kde se dalo. Jen ti naši mladí Lucie a Pik poříd někde popíjeli a pak dlouho vyspávali, zatímco se kolem kutilo. Ale když se probudili, rozdávali všude dobrou náladu.

Zával dolu probíhal nejprve poklidně s tím, že zasypeme cestu do hor a odstraníme lešení s lanem z důlní šachty. Naši pracanti však kutali tak horlivě, že se sesunula značná část stropu v obou chodbách. Jednoho z nich to málem zavalilo, ale zůstal v dutině a vykopali jsme ho se štěstím ven. Jedinou ztrátou tak byli dva nováčkové od stráží, kteří chtěli za každou cenu stát v první linii a pozdě si uvědomili, že ta bude někde jinde.

S Minem jsme na druhé straně připravili zátarasy a on schoval lano pomocí svého lesního umu. Na poslední chvíli se k nám však přes přední hlídky Acronů probili přátelé Kráteru, kteří chtěli přiložit ruku k dílu při obraně. Mezi nimi byl i Danny Blake. Jejich příchod však prozradil cestu Acronům a tak mohli po malých skupinkách proniknout k vodopádu. Ještě než se tak stalo, překvapilo mě, kolik přátel a obyvatel Kráteru se ukázalo při obraně. Nemůžu je zde ani všechny vyjmenovat, nechám to spíše na sestřičce, ale patří jim dík.

Bitva byla stašlivá, já si však mnoho nepamatuji, protože jsem byl sražen k zemi k jejímu konci. Výsledkem však bylo vítězství pro Kráter. Victoria, jak by řekli Acroni. Nechť nám nějakou chvíli vydrží, abysme mohli okupantům zasadit údery z vlastní iniciativy.

Po Kráteru zatím probíhají úklidové práce. Zátarasy se odklízejí, těla padlých byla sesbírána a zakopána v lese. Chystáme se zaměstnat našeho trpasličího předáka horníků a propoat s ním znovu tunel. Jen jeho lid je zběhlý v důlních pracech natolik, aby byla štola proražena bezpečně.

Poznámka: Přidat popis bitvy.

Belisar stál v hospodě a jako bez duše hleděl na obraz s loděmi. Neviděl však majestátní koráby. V očích se mu promítaly plameny, mezi nimiž pobíhali polonazí elfové a obrnění legionáři. Slyšel křik s cítil kouř. Tak, jak se mu to občas zdává ve snech. Ve snaze zapudit vzpomínku se podíval do sklenice vína stojící na stole. Ale viděl jen krev. Popadl skleničku a mrštil s ní do rohu, kde se roztříštila na tisíc střípků. Každý střípek byl jako hrot šípu. Rozstříknuté víno jako elfí krev tekoucí po stéblech trávy.
"Proč ses jen ptala na elfí vesnici, elfí dívko?" zamumlal.
Orčice u baru jen nechápavě zírala. Otočil se na ni útrpným pohledem a hodil jí zlatou minci. Pak odešel.

Zápis dvacátý osmý: Špatní lidi, samá zlodějna

*psáno rukou Belisara*

Dnes jsem se rozhodl jednat ve věci svědectví mistra Tagnuse a barda Tarda. Ta věc s přepadením se táhne už celé týdny a zatímco jsem byl pryč z Kráteru, nikdo se příliš neměl k jejímu řešení. ani se jim nedivím. Jde o našeho přítele a spojence Dannyho Blaka. Já sám jsem si ho oblíbil. dokonce jsem ho oslovoval s úctou, ačkoli není urozeného původu či význačného postavení. Alespoň ne, co bych věděl. Blake se však zjevně dal na silniční lupičství nebo ho alespoň podporuje. Po tom, co mi řekl trpaslík a co sepsal jeho přítel bard jsem začal pochybovat. Když jsem se zeptal na detaily a nechal trpaslíka příshat, mé obavy se ztotožnily s jistotou. Nu, co naplat. Vděk a přátelství má své meze.
Co mi však uniká je, kdo byly ty dvě ženy, které se na přepadení podílely a z nichž jedna použila násilí. Dnad se mi podaří to z Blaka nějak vytáhnout. Jisté podezření mám. Ale to je vše.
Poslal jsem Blakovi list, v němž jsem ho se vší autoritou vyzval, aby se dostavil a vysvětli své jednání a zodpovídal se z něho. Dal jsem mu však čas až po svatbě. Snad bude rozumný.
S dopisem jsem vyslal nového posla Friedricha. Uvidíme, jak se osvědčí. Je trošku zatrpklý kvůli tomu, co mu udělali Acroni. Snad mu dá nová služba trochu více smyslu do života. Ještě než však odnese list, ukáže ho Minovi, aby ho schválil. Kdybych dělal nějakou chybu, snad by ho zastavil.

Zápis dvacátý devátý: Smrt Amythien El Ashally

*Rozklepané písmo starého Oglurka*

Dnes se El Ashallyové vydali do temného lesa, kde šediváci postavili svou věž, se záměrem ji strhnout.
Střetli se tam s elfí hlídkou a střetnutí nedopadlo dobře ...

Mino a Belisar byli sraženi k zemi a Amythien ... *kapka inkoustu s otiskem palce*
Její tělo bylo přeseknuto ... tak velkou ránu nemohla přežít.

*Další řádky nejsou díky strašnému vedení pera načitelné*

Není nic horšího, než když rodiče musí pohřbívat své děti. Já .. *pár řádků je přeškrtáno a text je rozmazán*

Snad mi to bohové odpustí a její duše v očistci dojde klidu.

(http://nd01.blog.cz/188/656/8d5f9f3ae5_8740582_o2.jpg)

Kandelabrie forum

Kandelábrie II => IC SEKCE => Téma založeno: Amy Duben 11, 2009, 11:21:22 am