Danny Blake

[Amelor]

Jen člověk

…zbabělec, měl by ses starat akorát o svou hospodu.
Co je ta ženská vlastně zač?!
Co ona o tobě sakra ví?!
Co ví o válce? Umíraní!
O tvém životě?  O smrti!
Vrah! Kolikrát tě tak někdo nazval?
Víš to Blaku? Ne, nikdy jsem to nepočítal.

Jsi hlupák Blaku, hlupák.
Co jsi od toho čekal? Co jsi čekal od nich?
A co čekali oni od tebe?
Jsi pro ni vrah, vrah a zbabělec.
Možná má pravdu, možná jsi opravdu zbabělec.
Mel jsi je nechat jít? Vest je do pasti?
Do spáru smrti, nechat je jít, zemřít jako hrdina.

Ne. Ty nejsi hrdina Blaku, nikdy jsi nim nebyl.
Jsi jen člověk.
Raději usínat jako vrah, s tváři člověka.
Než jako hrdina, s tváři vraha…

[Amelor]

Dobrý ráno Blaku



*Chmelínkov, jedna z cel vezeni*

“Au“
Ozve se Blakuv hlas do prázdna.

Hned poté se chytne za hlavu a pomalu zvedá z chladné, kamenné podlahy na které, jak se zda, strávil několik posledních hodin. Pomalu rozlepuje oči, když v tom ztuhne na kámen.

“C...c...?“
Snaží se marně něco vykoktat.

V té chvíli na něm visí desítky páru vystrašených oči.

“Děti?“
Dostane ze sebe po minutách nechápavého civění na skupinu spratku, který se spolu s ním tlačí v jedné cele.

“Sakra Blake! Co se ti to zas krucinál povedlo?!“
Promlouvá sám k sobě zoufalým a nechápavým tónem.


*Ta samá cela, o něco později*

Desítky páru oči dál svítí v polotmě a běhají ze strany na stranu, sledujíc počínaní nového spoluvězně.
Blake nervózně pochoduje od jedné zdi k druhé.
Z jedné strany cely na druhou a zas spět, neustále u toho něco mumlajíc.

Po chvíli nervózního přešlapováni mu prasknou nervy, rozběhne se a zuřivě kopne do mříže cely, přičemž si nakopne palec a okamžitě začne komicky poskakovat na jedné noze.

“Blbá Acronska mříž“
Přecedí zlostně přes bolesti zaťaté zuby a hned nato, nedbajíc bolesti, ještě dodá, nebo spíš zařve výhružným tónem.
“Nebýt té mříže já bych vám ukázal! Srabové!“

Blakuv komicky ba přímo komediální výstup však nenechá zbylé osazenstvo cely chladným.
Rázem se celým vězením ozývá hlasitý dětsky smích, který Blakovou hlavou prochází jako rozžhavená čepel.

“Áá ticho! Co je tu k smíchu prcku!? Co!?“
Zařve zlostně na jednoho ze svých drobných spoluvězňů a smích rázem ustane, jako když utne.

Ne však na dlouho.

Sladká chvíle ticha se v momente promění v jeden mohutný, jednohlasný nářek.
Pokud Blakovy nebyl dětsky smích zrovna po chuti, není třeba popisovat co s nim v takovém stavu dělal jejich nářek.

“Nenene, psst!“
Snaží se je zoufale utišit.

“No ták, psst, prosím“
Jenže ono ne a ne přestat.

“Tak dobrá, dobrá, já vám řeknu příhodu, jen už ticho.“
Ještě pořád nervózní a nesvůj Blake se posedí mezi houf spratku a toho nejuřvanějšího si posedí na koleno.

Stačí několik z jeho prvních slov a zdánlivě nekonečny nářek náhle mizí.
Děti  s zatajeným dechem pozorují, jak divoce rozhazuje rukama, když vypráví jednu dechberoucí historku za druhou…


*Příští ráno, cela Chmelínkov*

Blake se probouzí na slabé škubání.
Otevře oči aby zjistil kdo ho to sakra budí.

Jeden z nejmenších prcku ho tahá za košili a snaží se ho odhodlaně probrat k životu se slovy
“Stjejdo, stjejdo Bjejku? Jekneš nám ještě pjihodu?“

[Amelor]

Jak to tenkrát doopravdy bylo...

A tak tam seděli a Blake vyprávěl a vyprávěl, jedno šílené dobrodružství za druhým, protože dobře věděl, že sám teď už toho moc nezmůže.

Ze všech bláznivých příhod a historek, měli téměř všichni nejraději jedinou.
Byla totiž provázaná s jeho slavně neslavným útěkem z vězeni, podobnému tomu v kterém právě společně vysedávají.

“Stejdo Bjejku ? Jekneš nám ještě to s tou modjovlaskou? Pjosím…“
Ozvalo se pravidelně každý den už po několikráte a Blakovy neostávalo nic jiné než se zhluboka nadechnout a začít vyprávět:

“...jednoho krásného dne se vám takhle procházím po té vesnici v horách a koukám, kde bych co *na chvíli zmlkne a zamysli se* vykšeftoval…
Venku vám byla docela kosa tak jsem vám vlezl do jednoho z těch domku, co stali hned u cesty, abych se tam trochu porozhlídl, že ano.
A taky trochu ohřál, teda kdybych tušil jak horko mi za chvílí bude, jen těžko by mě napadlo tam lézt.

Tak se vám tam v tom baráku rozhlížím, pěkný byl docela to se musí uznat, ale v těch vitrínách tenkrát, jen prach a sem tam nějaká ta cetka.
Už jsem se vám chystal na odchod, když tu mi padli do oka poodchýlené dveře.
Rozhlídnu se kolem a pomalu a hlavně potichu vyšlapu těch par schodu a rychle vlezu dovnitř.“

“A co tam? Co tam bylo?“
Přeruší ho náhle nějaký nedočkavec.

“No co tam bylo, co tam bylo, to bys koukal, tolik truhel pokope se jen tak nevidí.
Ostražitě jsem se vám rozhlídl a zamířil k jedné z těch největších, že jen tak, pro jistotu, zkontroluju její obsah.
Už-už jsem ji otvíral když tuhle slyším příšerný křik.

U zdechlé velryby! Co je to za řev? Prohnalo se mi hlavou, když jsem se otáčel.
Nesměle zvednu hlavu a ještě nesměleji se pousměju.
Nademnou stojí pohledná, černa modrovláska a netváří se moc nadšeně“

“A měla modje vlasy? Modje jako moje?“
Opět ho někdo přeruší.

“Jako co? Jó jako moře.
Jojo, jako moře. Vždyť jsem to říkal. I když ne, vlastně ne.
Jako moře ne, byli ještě tmavší, ale na tom vlastně nezáleží.

Kde jsem to teď přestal?
Aha jo, tak vám tam takhle nademnou  stoji a hystericky ječí něco o zlodějích.
Teda řeknu vám, ty její rty se ani na vteřinu nezastavili, ječela a řvala, ať ihned vypadnu.
Když jsem pochopil, že pokoušet se nesouhlasit nejspíš smysl nemá, pobral jsem se pomalým krokem spět, co nejdál od té hysterky.

Sejdu vám takhle dolu po těch schodech a tam na mě už čekají nějací plecháči.
A ta ženská v patách na ně hned: 
Ať mě zavřou, že prý zloděj a nevím co všechno ještě.

Už jsem chtěl vzít nohy na ramena, když tuhle můj parťák, trpaslík, ten co jsem ho přibral v hospodě a až doteď mi dělal nosiče a hlavně s ním nebyl žádný problém.
Tak tenhle ten pošuk se najednou zcvoknul a začal divoce mlátit do všeho kolem.

Teda to jste měli vidět jak všichni koukali a já taky.
Teda já se v nich nevyznám, možná je to nějaký trpasličí zvyk, musím se někdy zeptat Peliena.

No teď jsem zas nějak odbočil.
Takže, všech těch stráži jak jich tam bylo, snad deset, dlouho nekoukalo.
Vrhli se na něj jako psi na kus masa a mě na chvíli vypustili z hlavy.

To vám řeknu, dlouho jsem nepřemýšlel co dělat.
Naposled jsem se narychlo rozhlídl a co nejrychleji a nejnápadněji jsem si to namířil ke dveřím, ven.

Vyběhnu vám z toho domu, a tam jsem se vám už moc nerozhlížel.
Jak rychle to jen šlo, rozběhl jsem se za nejbližší roh, ať to všechno rozdýchám.

Dlouho jsem ale neutíkal, najednou děsná rána do hlavy, před očima tma a to pak už toho moc nenaběháte.
Sklouzl jsem na zem a málem bylo po všem.
Když jsem se konečně probral, někdo mě už držel pod krkem a vedl do lochu jako nějakého psa.

No co jsem já komu udělal?

Pak mě šoupli do cely, možná trochu vetší než tahle tady a tam v tom chlívě nechali čekat.

Chvílí to trvalo, no nakonec přišel nějaký ušák a vybalil na mě, že vraždy mi přišít nemůžou, ale budu muset zaplatit pokutu.
Teda řeknu vám, nebýt mezi náma ta mříž, já bych mu dal takovou pokutu, že by ji ani do večera nerozchodil.

“A co byjo pak? Co byjo pak, pane Bjejku?“
Ozve se nedočkavý hlas.

“No co? Co by, mělo být?
Toho šíleného trpaslíka jsem už nikdy neviděl, stejně jako všechno to dřevo a kopu dalších věci co sebou nesl.

A pak? *zamysli se*
Pak přišel Mordred a pomohl mi utéct“

“Mojded? Kdo je to Mojded?“
Překřikuji se jeden přes druhého.

“Mordred? Nik...nikdo, byl to přítel, teď...teď už není.“

“A pjijde Mojded i pjo nás?“

“Ne, ten už nepřijde, ale někdo jiný, někdo jiný určitě.“

“Snad...“
Šepne tiše na závěr jen pro sebe.

[Scoffi]

Ve stejný čas na jiném místě, přesněji někde u Kráteru, se vydává Pelien na každodenní sběr bylin když v tom v slzách nalezne Kate.

Zastaví se a opatrně se jí optá, proč má oči od slz. Ona na něj pohlédne, ale neodpovídá, jen brečí dál...

Za okamžik na ni pohlédne, ona na něj, a jemně se jí zeptá: "To je kvůli Dannymu viď ?" Kate pokývne.

Za dohledu neznámého Muže se jí Pelien snaží utišit. "Neboj se, vždyť ho najdeme, nic se mu nestalo, jenom se někde zapomněl. Mě  taky hrozně chybí."
S Kate to však ani nehne. Dává si to za vinu, že za to může ona, že ho nechala samotného, že mu nepomohla... Pelien přemýšlí co tak hrozného Kate udělala, za co může, kde ho nechala samotného, kdy nebo s čím mu nepomohla ?

Po několika minutách Kate konečně přestane fňukat a třesavým hlasem řekne: "Ale co budeme dělat ? Vždyť se mu něco mohlo stát. Bůh ví kde je mu teď konec." Pelien navrhne jít se poptat do blízkého Kráteru jestli ho v posledních dnech někdo neviděl.

V Kráteru je však hluboká noc a jediného koho najdou jsou dva trpaslíci a prodavači. Trpaslíci vůbec neví kdo to Danny byl a tudíž nemohli Kate a Pelienovi pomoci. Nezbývalo nic než se poptat prodavačů. Začali tedy v hospodě a měli štěstí. Hospodská prý viděla jak se nad ránem Danny opilí na mol sbalil a se slovy "Já těm spropadenejm psům ukážu" a odešel z hospody a víc o něm nebylo vidu ani slychu.

Kate dostala šílený strach: "Peliene on je mrtví. Mrtví chápeš to vůbec. Co teď budu dělat, nemůžu bez něj být." Pelien se snaží Kate znovu utišit, nyní už s větším úspěchem.

Za několik málo okamžiků v hospodě ti dva přemýšlí co by měli dělat.
Pelien: "Nejlepší bude když počkáme na ostatní a pak rozhodneme co uděláme dál."
Kate: "Ano, ale budeme potřebovat někoho, kdo zjistí co mu ti prašivý psi udělali." *Napíše před hospodu vzkaz*

Zamknou tedy společně hospodu a vzpomínají na Dannyho.

//Pro tuto dobu bude zatím hospoda U Temného jestřába zavřená, dokud se nenajde její hospodský.

[Amelor]

Blake netančí…

Po všech těch historkách a příhodách, když celou zavládlo ticho a všichni až na Blaka pomalu usnuli.
V hlavě mu vrtala a nedala spát jedna temná myšlenka.
Jediná otázka.

Nebylo toho už dost?

Zažil jsi toho spoustu. Mnoho lidi nezažije tolik věci za cely svůj život.
Možná to takhle melo být, možná pravě tady konči tvůj příběh.

Tohle místo, tenhle ostrov, tenhle proklety ostrov.
Proklatá bouře, měl jsem se utopit, jako štěně!  Prokleté štěstí!
Kde je teď!? Tak kde!!?

Tohle místo. Vzalo mi všechno.
Svobodu, moře, loď. Kapitána, přátele i ten zatraceny rum.

A teď? Tuším co je na řadě. Už cítím slučku kolem krku.
Tam venku, neštěkne po tobě ani pes Blaku.
Snad ještě Katelyn, ach bože Katelyn, co jsem ji to zas provedl?


Nenene, ty to nevzdáš. *zoufale se směje*
Držet se slov Kapitána, to bylo vždy to správné, ten starý lišák mel vždy pravdu.

Už ani nevím  čím jsem si to tenkrát zasloužil, no toho dne mi byl zvýšen přiděl rumu.
A ještě té noci jsem ho spolu s nim přepil.
Asi po patem “pamatuj Blaku“ překládaným občasným škytnutím, vypadla z něho jediná souvislá veta:
“Bojuj jako chlap, ať nemusíš vyset jako pes.“

Neznám a možná už ani nepoznám, chvíli v mém životě kam tahle veta pasuje líp.

Jestli má byt tohle tvůj konec, neuděláš jim tu radost, nezatančíš jim tanec konopně gigy.
Ne, Blake netanči, a kuli tem bastardům výjimku neudělá.

[Twinkee]

Katelyn celou dobu bloudi po lesech a Krateru jako telo bez duse.

Danny,co te to jen napadlo ? Copak si zesilel ? Rikal si ze tu budes se mnou.
Ze budeme spolu a ted mi takhle zmizis. Jeste k tomu jdes sam, sam na ty krysy !
Co te to napadlo !   *brble si kazdou chvili*

Nemuzu dal cekat az Edward prinese informace,nemuzu !
Uz to nevydrzim,ztracim tim cas. Ktery ted hraje hlavni roli.
Co kdyby je napadlo te .. ti ublizit. Musim za Amy, aby nam pomohli.
Nemuzeme vic cekat, nesmime o tebe prijit . Musime si zjistit sami kde si.
A co s tebou vlastne je ..

Nesmime te ztratit.. nesmime *stale si opakuje a dal bloudi*

[acc_humanoid]

*Prisla sprava do schranky Ashalyiovcov a do krcmy v Kratery s rovnakym textom*

Dozvedel som sa, ze Danny Blake, krcmar z Krateru je v Chmelinkove. Chytili ho pri Elfej Dedine napiteho na mol. Drzia ho tam v base s malymi hobitcatami. Ich rodicia musia tazko pracovat v solnom lome a dolovat sol holymi rukami. Ak nesplnia dennu kvotu, tak to odnesie niektore z deti. Utok na Chmelinkov by bol hotovy masaker, ale podarilo sa mi zistit dalsiu dolezitu informaciu. Nejak sa Acroni dozvedeli, ze Danny je znamy rebel, asi ho niekto spoznal z utoku. Acroni ho museli dostatocne vykreslit, ako nepriatela cislo jedna v skutocnosti by ho predtym nikto nepoznal. Dali si cas a zatial, co ho drzali v base, tak vychadza v Kandahar-presse kazdy den clanok za clankom o jeho zverstvach na nevinnych Acronskych obcanoch. Chystaju mu verejnu popravu v Kandahare. Musia ho teda previezt z Chmelinkova. Prevoz ma vyrazit presne o (//nedela 19.00) z Chmelinkova. Kandahar nie je daleko, ale aj tak tam bude vela Acronckych. Vela stastia, ja sa nesmiem prezradit do tohto preto nezasiahne, ked sa nieco nepodari, tak vam poslem dalsie informacie.

*bez podpisu*

[Amelor]

Zvoral jsi to Blaku…

S hlavou v jejím klíně, u její postele, drží ji za ruku, usíná a zas se budí se strachem zjišťujíc, jestli pořád dýchá.
Jedna výčitka za druhou, nedají mu spát, nedovolí přimhouřit oči déle než na pár krátkých minut.

Blödhgarm měl pravdu, zbabral jsem to.
Ne, já to zvoral, zvoral sakra! A jak.

Proč zase ona? Proč pravě ona? Musela mi otevřít oči.
Už to není jako za starých času a už nikdy nebude.

Ty parchante, nejraději bych si rozbil hubu.
Ona málem umřela! Umřela! A kuli čemu? Kuli tobě Blaku?
Nenávidím se, nenávidím!
To děvče by za tebe položilo život. Co jsi udělal ty pro ni? Tak co?!

Proč mě někdo neprašti?
To já měl tady ležet. Mel jsem tady chcípat.
Jen já jsi to zasloužím, nik jiný…

[Amelor]

Jak bylo, jak je a jak bude…?

To byl dnes den.
Ta Katelyn mě jednou zabije, ale můžu si zato sám.
Jak jsem si mohl nevšimnout tu nohu?

Všechno se zdálo byt v pořádku a pak mě takhle vyleká.
Mam pocit že jsem se opět choval jako blbec.
Mel jsem o ni strach, ty horečky a ta rána, vypadalo to opravdu ošklivě.

Budu muset někomu poděkovat, dělat co je třeba a ještě u toho poslouchat mě?
Tomu říkám výkon.
Co bych bez nich dělal? Na tomhle zatraceném ostrově.

A co bych dělal bez ní?

Bylo to strašný, stát tam a koukat jak trpí.
Nebylo to z daleka poprvé co jsem něco takové viděl, přesto to bylo jiný, byla to Kate, má Katelyn.

Ještě že brzo bylo po všem, doufám, že už bude v pořádku, už nedokážu koukat jak trpí.

Zda se že je ji líp, horečka ustoupila a ona začala mluvit, konečně jasně a vážné.
Tak vážné až mi z toho běhal mráz po zádech, mluvila o nás a o rodině.

A já si vzpomněl na tu svou, jedinou, kterou jsem kdy měl.
Nevím proč, snad kuli té raně, to bude asi ten důvod, vybavil se mi pravě Jeff.
Jeffrey tak se doopravdy jmenoval, ano, přesto mu nik neřekl jinak než starý Jeff.

Dělal nám medika, co pamatuju, nepatřil mezi nejmladší, vlasu už mu moc nezbývalo, stejně jako zubu.
I když jeho jedinečný usměv měl trochu jinou příčinu.

Pamatuju, no vlastně spíš jen z vyprávění, ono je těžko si něco pamatovat když mate v sobě téměř lahev rumu.
Pamatuju, jak starý Jeff vypaloval vůbec poprvé ránu mě.

Sedel jsem na židli a dva chlapy mě pevně drželi z obou stran.
Ne proto, abych neutekl, to ne, koneckonců toho bych stejně nebyl schopen.
Řek bych, že mě drželi spíš proto, abych z té židle neupadl.

Jak tam tak sedím a starý Jeff se ke mně blíží s rozžhavenou čepeli v ruce, v té dobré náladě která mě už značně zmáhala, jak jsem měl co dělat abych udržel hlavu, napadlo mě zeptat se ho na ten jeho úsměv.

Pokaždé když jsem se ptal chlapu, kde o ty své perly přišel, podívali se na sebe a smáli jako blázni.

Jeff tenkrát vlastně neudělal nic jiné než oni.
Ukázal těch par zubu, co mu zbývalo, a přecedil přes ne: “Už brzo se dozvíš, chlapče!“
Pak se rozesmál coby nějaký šílenec a vrazil do mé začervenalé rány tu rozžhavenou kudlu, co měl v ruce.

Hned mi bylo jasné, jak starý Jeff přišel k svému úsměvu.

Mohli mě tenkrát i uvázat, zřejmě by to bylo jedno, ani dva chlapy na mě v té chvíli nestačili.
Když maso a kůže zasyčeli na rozžhavené oceli, má ruka jako na povel vystřelila vpřed.

Chudák Jeff přišel o další ze svých zubu.

Zní to šíleně, ale ten chudák si s námi opravdu užil své, když po každé větší akci byl jeho úsměv o zub či dva chudší.
Ten chudák za to ani nemohl, dělal jen svou práci, nejlíp jak to uměl.
S věkem však už nebyl tak rychlý a i když nás znal jako nikdo jiný a věděl od koho muže čekat slušnou porci nadávek a proklínaní a od koho to “přátelské pohlazeni“, bylo mu to víceméně k ničemu.

Jediné štěstí, které měl, bylo že ne každý z nás měl po lahvi rumu tak pevnou ruku a mušku.
Pamatuju na Jacka, jak praštil do dřeveného tramu, Jeff se tenkrát šel potrhat smíchy.

Jo, to byli časy.

Ted? Ted si Jeff váli šunky někde na dně, a nad jeho úsměvem si lámou hlavu už jen žraloci.

[Amelor]

Strach

Vše se to semlelo tak rychle.
Ani jsem neměl čas nad tím přemýšlet.

Sakra co to zas plácam?!
Myslím na to pořád.  Ať dělám cokoli. Ať jsem s kýmkoli. Nedokážu přestat.
Chtěl bych předtím někam utéct, odplout, daleko, hodně daleko...

Chtěl bych byt s ní, chtěl bych byt šťastný ale nevládzem.

Je to těžký.

Každý den cítím, jak mě to pronásleduje, minulost i současnost.

A budoucnost? Mam z ní strach…

[Amelor]

Zmatení

O co ji jde? Co jsem ji udělal? Že se ke mne takhle chová.
Přijde si zamnou a tváři se že ji na něčem záleží.
Říká mi kolik toho máme společného, ptá se co semnou je, jakoby...

A pak? Mlčí. Tváři se jakoby jsem udělal něco příšerně.
Je úplně jiná, jakoby ji někdo vyměnil.
Proč to dělá? O co ji jde?
Copak jsem jí něco provedl? Ublížil jsem ji? Ne.
Udělal jsem chybu? Určitě. Ale copak ona nikdy ne?

Tváři se jako jsem po nich něco chtěl. Jakoby jsem je o něco žádal.
Jakoby jim můj dík nebyl dost dobrý. Co po mě ještě chtějí?
Co jsem udělal, že jsou jako…

Možná měli všichni pravdu. Možná to já je špatně odhadl.
Přátele? Už zřejmě víckrát ne.
Tahle loď jde ke dnu a já už to nespravím.

Týden, déle nemůžu čekat.
Týden za vše co bylo.
Pak půjdu hledat jiné.

[Amelor]

Slídil

Neprojde den, abych se tam nevrátil.
Abych tam neslídil.
Jsem tam ráno a jsem tam i večer, někdy přes den.
Jindy téměř celý den.
Sleduju, jak se mění stráže.
Který kdy odejde, který se vrátí a který dlouho ne.
Který kdy usne.
Který si dopřeje vína doušek a který více.

Ty sklepy znám už na spamět.
Každou bednu, každý soudek
I té nejtmavší chodby každý kousek.

Ale k čemu mi to všechno je?
Pokud zklamou trpaslíci, pak nevím.
Snad se brzo někdo ukáže.

[Amelor]

Už ne.

Nemůžu dál, už ne.
Bez ní? Proč? Proč bych měl?
Ne, Nemůžu.
Odešla. Už se nevrátí.
Už nikdy neuslyším ten její smích.
Už nikdy neřekne to své “Nene“.
Je pryč. A s ní kus mě.
A ten zbytek za to nestojí.
Nemůžu, bez ní ne…

[Amelor]

To poslední co mu zbylo.
ze všeho co kdy tu bylo.
Jen jedno jediné přáni
dýchat a žít jen pro ni.

Nevnímá noc a nevnímá den.
To po čem toužil, už jenom sen.
Nevnímá teplo, nevnímá chlad.
Proč právě ta, kterou mel tak rád.

[Amelor]

Coby stín, jenž ji o něj připravil.
Bloudi Kráterem, vzpomíná na chvíle.
V její oběti, už se neschová.
Střípky štěstí v stínu strachu a osaměni.
Navždy se ztrácí.

Žal a bolest, toť vše co mu zbylo.
Místo za místem vzpomínka míjí.
Vše kolem v nekončící utrpěni se mění.
Utrpení  jenž ho neskonale ubíjí.

Tady, tady to začalo.
Slza slzu míjí.
Hroutíc se vstříc dnu, nekončící nicoty.
Chladná náruč propasti.
Už na něj čeká.
Už jenom krůček.
Krůček a vše to skončí.