Kolonisté, nový svět...

[Amelor]

A bylo přímo veselo

Jednoho krásného dne se Danny zjevy v Kráteru, s úsměvem od ucha k uchu a není sám.
Před sebou tlačí velký a mohutný dubový sud v kterém to podezřele žblunká.

Překoná s nim několik der v podlaze i vratký můstek a nakonec i schody, až ho dotlačí do  jednoho z rohu hospody, kde si z hluboká, ale porad s úsměvem na upocené tváři vydechne.

Hospodsky z toho nebyl nijak nadšeny, ale Danny od samé radosti zaplatil další rundu a to rovnou cely hospodě a tak mel alespoň na chvíli klid pro sebe a svůj soudek.

Netrvalo dlouho a hospodou se vanula opojná a prenikavá vůně Dannyho vytouženého, a zaslouženého rumu.

Omamná vůně přilákala i zbytek osazenstva hospody který z počátku nejevil o velký sud který sotva prolezl dveřmi zájem.

A tak měl Danny co dělat aby odehnal všechny kteří si dělali na obsah sudu zálusk a nebo chtěli jen ochutnat ten jeho dlouho ozpěvovaný nápoj.

I když to chvílemi vypadalo různě, Danny si svůj sud urputně bránil a z počátku nedovolil nikomu se k němu ani jen přiblížit a když už to vypadalo že ho mají všichni dost a že se rozhodli mu jeho sud zabavit, neváhal vytáhnout na ne svůj kord který je od jejich záměru dostatečně odradil.

Avšak až se rumu dostatečně nabažil, a ten mu patřičně stoupl do hlavy, rázem se z něj stal velký dobrák a s mnoha ale mnoha štamgasty se o svůj lup podělil.

Téměř okamžitě si tenhle napoj téměř celá hospoda oblíbila.
Bylo cítit že rum má svou silu a poradny říz, narozdíl od piva či vina které se tu vidi nejčastěji, ale zároveň má to svoje, jak říká sám Danny “na duši hladící“ aroma a jemnou chuť, narozdíl od pálenky které je tu taky dostatek.

Cely večer se nesl v radostnem duchu, když Danny od samé radosti neváhal a vytahoval zlaťák za zlaťákem, až nakonec prakticky cela hospoda popíjela na jeho útratu.

Až se už téměř na oběd probudil, ležel na podlaze a pevně no zároveň jemně svíral svůj sud téměř jako matka své vlastní dítě.

Byl cely ulepený, kde tu kolem něj ležel nějaký kus džbánu, a vlastně cela hospoda vypadala jakoby ni právě proběhlo stádo buvolu.

Vedle něj ležela židle z které se nad ránem sesypal a pak už jen udělal poslední na co mu zbývali sily a co považoval za nevyhnutelné, přivinul se k svému sudu a spokojeně usnul.

Probuzeni nebylo nijak obzvlášť příjemné, hospoda byla už témě prázdna, a z daleka už v ni nepanovala tak radostná atmosféra, hospodsky byl vzteky cely bez sebe když uvidel tu strašnou spoušť kterou vylidnění hospody odkrylo a kterou způsobil Danny svou štědrostí .

V hlavě mu hučelo jako v trpasličí dílně, no na to byl už dávno zvykly a hlavně mel radost z toho že i pres to že předešlá noc nebrala konce, ještě porad mu zbylo něco pres polovinu půl sudu rumu.

A tak jen mávl rukou nad rozčileným hospodským a pobral se hledat nějakou vodu aby ze zbylého rumu připravil Grog…

[Amelor]

Nic už nebude jako dřív...

“Jak dlouho tohle ještě vydrží?“

Jak dlouho se to vůbec dá vydržet?
Den za dnem se zda byt horši a a horší.
Každou sebemenší radost střída utrpení.
Navždy proklíná den kdy je zastihla bouře.


“Proč?!“

Proč pravě oni? Proč tenhle ostrov?
Tak proč?! Proč on?
Kéž by raději zahynul ve vlnách tak jako ostatní.

Pryč jsou dny kdy věřil že vše bude v pořádku, když uzřel tváře svých přátel.
Poradí si, vždy si uměli poradit, kapitán jistě něco vymyslí a všechno bude jako dřív...


“Nic už nebude jako dřív“

Kapitán je pryč.
Jeho přátele propadli své temné bohyni a on zůstal sám.

Ze všech sil se snažil uvěřit že se něco změní.
Už dal nemůže, to zoufalství ho ničí.
Už nemá sil nadále se přetvařovat.

Co všechno by za to dal?
Co všechno by obětoval?
Jen aby to mohl vrátit spět.
Tu nekonečnou slobodu.
Dny kdy mu nic nescházelo, kdy byl šťastný.

Jména, jen jména které ho provázeli příliš dlouho.
Příliš dlouho na to aby je teď jen tak opustil.
Jména jsou poslední co mu zbylo.
Co ho drží na tomhle proklatém ostrove.


“Ach Kate co jsi mi to jen provedla?“

Jak jen mohla? Sotva ji znal, přesto ho to tak hrozne zasáhlo.
Už víc nesnese pohled na ní, každý jeden je jako dýka vražena do srdce.
Její prázdné oči ho budou pronásledovat na věky.


“Kdo to vlastně je? Jak se vůbec jmenuje?“

Tolikrát mu pomohla.
Proč to děla?
Proč ho přišla varovat?
Opravdu ji na něm zaleží?
Neví.
Její způsoby ho děsí.

“Blödhgarm, jen ten mu zbývá“


Jen on ještě nepropadl.
Nesmí přijít i o něj, ne!
On a ta nová.
Ach proč se ji jen svěřoval?
Neví.
Má si to vyčítat?
…

[Amelor]

Špatné a ještě horši časy...

 *Uprostřed ruin kdysi majestátního pouštního paláce*

...kolik rumu snese Dannyho hlava věděl kde kdo, že to neni málo o tom neni pochyb. Kolik snese omítky a těžkého kameni, to netušil ani on sám...

“Au“
Bylo vše na co se zmohl , až se jakž tak vyhrabal z pod sutin.
Takový kus baráku mu dal předse jen zabrat, padl krvi zalitou tváři do prachu který z časti ještě vířil nad nim a z časti už pomalu sedal na zbytky kdysi velkolepého paláce.

Upadl do bezvědomí...

[Amelor]

Bolest a trápení, nic se nemění...

Kolik baráku, kolik paláců mu ještě padne na hlavu, než už konečně něco vyjde tak jak má?
Hospůdka milovaná, poslední místo, které mu zbylo vše ostatní už se pohrbilo.
I nad ni stahuji se mraky a on padne s ní taky.
Kdo ví, zda s lahví v ruce nechá se zasypat nebo hrdě padne, až bude se o ni prát…

[Amelor]

Němá tvář

Sotva oči zahmouří, před sebou ji má.
Němou tvář, mlhavy obraz, co nedá mu spát.
Pořád se vrací, zazáří a zas se ztrácí
Vzpomínka vybledla, jenž oživit ji hodlá.
Němá tvář, co zas a zas se vrací.
Němá jest, však ví, že má mu co říci.
Tak proč, proč se pořád ztrácí?

[Amelor]

...a ve vlasech, vítr bude vát...

Přes všechny nečekané zvraty a spoustu jen těžko uvěřitelných události. Počínaje zmizením samotného kapitána, zmizením a objevením Drozda, který opět není k zastihnutí, až po opětovné stěhovaní a spoustu dalších věci na které je lepši nevzpomínat.

Přes to všechno tu pořád zůstává zdravé jádro staro-nove posádky, které čeká, co přijde.

V Dannyho hlavě ze dne na den narůstá pesimizmu který tam zasel tenhle “proklety ostrov“, klíči a vzkvétá, marně se ho snaží utopit v hektolitrech piva, ráno se probouzí a vše začíná od znova.

Pořád ho však provází jeden, pro někoho možná bláznivý sen.

To poslední, o co ho ještě nik nepřipravil.
To čeho se sám nehodlá vzdát.

Ano, chce tam opět stát, a ve vlasech, vítr bude vát, kolem dokola nic jen šíře moře až zas poplují jako za starých času, pro piva či rumu basu…

[Amelor]

Blázen?

Ach Blaku, máji tě přátele za blázna? Cvoka? Možná už dávno ano, a pokud ne, po tom co se chystáš předvést, se tomu s jistotou nevyhneš.

Ále co, po tom čím jsi prošel, máš na bláznivé nápady plny nárok.
Tak proč by ne? Kapitán by byl na tebe hrdy. A zbytek posádky ti to taky určitě nebude mít za zlé.

*Mezi vyvolenými se rozšířila správa, že Blake zvolává posádku, nástup o tři dny s východem slunce, U Temného Jestřába.*

//pravděpodobně sobota večer...

[Amelor]

Ubohá duše

Jak jen tohle mohli dopustit? Jak se to mohlo stát? Právě ona, kolik si toho už vytrpěla, a teď tohle.
Proč? Jak?  *nenachází slov*.
Zžírá ho pocit viny, jen on za to muže, a nik jiný.
Další výčitka.
Bolí, jako nuž vražen do srdce.

[Amelor]

Kvůli němu

Vrátila se.
Vrátila se kvůli němu.
Je konečně spět.
Je tady, v pořádku.
Je spět, a všechno je najednou tak, tak jiný.
Má strach, ať mu už nemizí, ona je znamení.
Ted se něco změní a všechno bude jiný.
Ted přišel čas, má jí, a ona  jeho, teď to musí vyjit…

[Amelor]

*Dannyho vnitřní rozhovor, po par lahvích piva*

Haha jsou to blázni, šílenci jako ty Blaku.
Jdou do toho, všichni spolu, jako za starých času, tohle nám chybělo, moc chybělo.
Ted všem připomeneme kdo je to Danny Blake.
Byl by v tom čert, aby parta bláznu něco takové nedokázala když si to vezmou do hlavy.

[Amelor]

Co se ti to honí hlavou Blaku?

Co raz méně ho vídat v hospodě, u piva, či partie kostek.
Dni i noci tráví vysedáváním u pobřeží a pozorováním lodi Acronského impéria, či listováním v knize, kterou pečlivě hlídá a střeží, jako oko v hlavě:

[Amelor]

Hřejivá vzpomínka, na “radostné“ dětství

Nikdy jsem se svým otcem moc nemluvil. Že to nemá smysl, jsem pochopil, už když mi byli čtyři roky.
Kromě nadávek z té jeho prašivé huby vypadlo jen málo slov a ještě méně z nich dávalo nějaký smysl.

Když se nad tím zamyslím, možná pravě to přispělo k tomu, že si některé jeho slova proste lip pamatuju, i  když pochybuju že tohle byl jeho záměr.

Ještě i dnes se mi dobře vybavuje jedna z vzpomínek, vázaná pravě na toho prašivého psa, jenž měl tu drzost zvát se mým otcem.
Bylo mi tenkrát nějak kolem tři let, když jsem ho s prázdným a skučícím žaludkem pozoroval při práci.
A právě tenkrát, jsem si dovolil sdělit mu, že jedna z těch desek co uřízl a s námahou ji pravě přitlouká, je poněkud, spíš víc než křivá.
Pamatuju si jak odložil, nebo spíš odhodil, své kladivo a zuřivě ke mně přiběhl, mezi přívalem nadávek, které jsem si tenkrát vyslechl a na které si už dobře nevzpomenu, zaznělo i několik slov které se mi tenkrát, jako malému klukovy vryli do paměti.

“Každá loď je originál“

I když nemyslím, že měl v úmyslu vzkázat mi nějaké životni moudro či zasvětit mě nějakým způsobem do svého řemesla a spíš se jen chystal, jako vždy, vybouřit si na mě svůj vztek, zda se že se mu nechtíc něco povedlo.

Co jsem ještě tenkrát nevěděl a i teď, po všech těch letech to přiznávám nerad, měl v podstatě pravdu.

Můžou byt dvě lodě podobné, vyrobené stejným mužem, ze stejného dřeva, mít stejné jméno, plavit se pod stejnou vlajkou, mít podobnou příď či plachtu, pravda je však taková že na celém šírem moři ba i dál, nenajdete dvě lodě, které jsou na chlup stejné.
Každá z nich je totiž svým způsobem jedinečná, každá je originál.

Ta naše, bude opravdový originál…

[Amelor]

Špatný člověk?

*Někdy nad ránem U Temného Jestřába, Blake sedí za stolem, bez své černé košile s matně stříbrnými knoflíky, a převazuje si ošklivou ránu na ruce.
Vezme láhev pálenky, z které nejdřív sám odpije a pak dopřeje to “potěšení“ i své hluboké a ošklivé raně.
V té chvílí zatne zuby bolesti, opře se o opěradlo židle, zakloní hlavu a jeho unavené oči se už zavřou samé.
V okamžiku má před sebou v jasnem záblesku jediný obraz, vzpomínku z dnešního rána*

Otrok.

Jak zvláštní slovo. Zajímalo by mě, jak vzniklo. Zní téměř tak hrozivě jako smrt, pro otroka určitě mnohem hůř.
Jsi špatný člověk Blaku? Jsi špatný, když tě osud těch malých človíčku tam nedojímal tak jako ty pánbíčkáře?

Ještě teď ho vidím, jak se třese chuti jim pomoct, zalíbit se, stoupnout v očích svého boha.

Pokrytec!

Jsou jako supy, co se pyšně vznáší a čekají na svou chvíli, až můžou velkolepě sesednout a přiživit se na neštěstí.

Pamatuju si na desítky otroku, těch jenž jsme jim s kapitánem vraceli jejich svobodu.
Jednomu po druhém další a další.
Může pro člověka někdo udělat víc? Víc než mu vrátit jeho svobodu?

Pamatuji si jejich tváře, ten výraz z mé paměti jen tak něco nevymaže, ta zvláštní kombinace přetrvávající nejistoty a rozkvétající radosti.
A pak ta neuvěřitelná hrdost a odhodlanost s jakou se k nám přidávali.
Nikdy jsem nikoho neviděl radovat se ze života takovým způsobem.

A teď?

Jsou mrtví. Do jednoho. Moře si je vzalo spět, jejich svobodu jim však už nik vzít nemůže…

[Amelor]

Nemel, bych pít, být sám

…Udělali z tebe velitele. Jen tak. A ty jsi jim na to kývnul. Proč to děláš…?
…Kdo?  Co se to z tebe stává? Mekneš Blaku, zapomínáš na to, kdo jsi, zapomínáš, co jsi.
…Nene! To bude dobry, děláš co je třeba. Ne…?
…No co? Tak jsi to nikdy nedělal  Viděl jsi to předse už tisíckrát, stačí na nich pořadně nakřičte, vynadat a všechno půjde…
…Sakra Blaku, nemel by jsi pit sám! Co to děláš? Už ti to leze na mozek, zcvokneš se tady z toho…
…Mluvíš sám se sebou a téměř vůbec ti to nepřijde divné.
…Kéž by tu byla ona, Katelyn. I ty čtyři písmena mi ji pořad připomínají, “nene“.
 Světýlko naděje co mě drží při zdravém rozumu…