Kandelabrie forum

Jen člověk

…zbabělec, měl by ses starat akorát o svou hospodu.
Co je ta ženská vlastně zač?!
Co ona o tobě sakra ví?!
Co ví o válce? Umíraní!
O tvém životě?  O smrti!
Vrah! Kolikrát tě tak někdo nazval?
Víš to Blaku? Ne, nikdy jsem to nepočítal.

Jsi hlupák Blaku, hlupák.
Co jsi od toho čekal? Co jsi čekal od nich?
A co čekali oni od tebe?
Jsi pro ni vrah, vrah a zbabělec.
Možná má pravdu, možná jsi opravdu zbabělec.
Mel jsi je nechat jít? Vest je do pasti?
Do spáru smrti, nechat je jít, zemřít jako hrdina.

Ne. Ty nejsi hrdina Blaku, nikdy jsi nim nebyl.
Jsi jen člověk.
Raději usínat jako vrah, s tváři člověka.
Než jako hrdina, s tváři vraha…

Dobrý ráno Blaku

(http://img32.imageshack.us/img32/7630/cela.jpg)

*Chmelínkov, jedna z cel vezeni*

“Au“
Ozve se Blakuv hlas do prázdna.

Hned poté se chytne za hlavu a pomalu zvedá z chladné, kamenné podlahy na které, jak se zda, strávil několik posledních hodin. Pomalu rozlepuje oči, když v tom ztuhne na kámen.

“C...c...?“
Snaží se marně něco vykoktat.

V té chvíli na něm visí desítky páru vystrašených oči.

“Děti?“
Dostane ze sebe po minutách nechápavého civění na skupinu spratku, který se spolu s ním tlačí v jedné cele.

“Sakra Blake! Co se ti to zas krucinál povedlo?!“
Promlouvá sám k sobě zoufalým a nechápavým tónem.


*Ta samá cela, o něco později*

Desítky páru oči dál svítí v polotmě a běhají ze strany na stranu, sledujíc počínaní nového spoluvězně.
Blake nervózně pochoduje od jedné zdi k druhé.
Z jedné strany cely na druhou a zas spět, neustále u toho něco mumlajíc.

Po chvíli nervózního přešlapováni mu prasknou nervy, rozběhne se a zuřivě kopne do mříže cely, přičemž si nakopne palec a okamžitě začne komicky poskakovat na jedné noze.

“Blbá Acronska mříž“
Přecedí zlostně přes bolesti zaťaté zuby a hned nato, nedbajíc bolesti, ještě dodá, nebo spíš zařve výhružným tónem.
“Nebýt té mříže já bych vám ukázal! Srabové!“

Blakuv komicky ba přímo komediální výstup však nenechá zbylé osazenstvo cely chladným.
Rázem se celým vězením ozývá hlasitý dětsky smích, který Blakovou hlavou prochází jako rozžhavená čepel.

“Áá ticho! Co je tu k smíchu prcku!? Co!?“
Zařve zlostně na jednoho ze svých drobných spoluvězňů a smích rázem ustane, jako když utne.

Ne však na dlouho.

Sladká chvíle ticha se v momente promění v jeden mohutný, jednohlasný nářek.
Pokud Blakovy nebyl dětsky smích zrovna po chuti, není třeba popisovat co s nim v takovém stavu dělal jejich nářek.

“Nenene, psst!“
Snaží se je zoufale utišit.

“No ták, psst, prosím“
Jenže ono ne a ne přestat.

“Tak dobrá, dobrá, já vám řeknu příhodu, jen už ticho.“
Ještě pořád nervózní a nesvůj Blake se posedí mezi houf spratku a toho nejuřvanějšího si posedí na koleno.

Stačí několik z jeho prvních slov a zdánlivě nekonečny nářek náhle mizí.
Děti  s zatajeným dechem pozorují, jak divoce rozhazuje rukama, když vypráví jednu dechberoucí historku za druhou…


*Příští ráno, cela Chmelínkov*

Blake se probouzí na slabé škubání.
Otevře oči aby zjistil kdo ho to sakra budí.

Jeden z nejmenších prcku ho tahá za košili a snaží se ho odhodlaně probrat k životu se slovy
“Stjejdo, stjejdo Bjejku? Jekneš nám ještě pjihodu?“

Jak to tenkrát doopravdy bylo...

A tak tam seděli a Blake vyprávěl a vyprávěl, jedno šílené dobrodružství za druhým, protože dobře věděl, že sám teď už toho moc nezmůže.

Ze všech bláznivých příhod a historek, měli téměř všichni nejraději jedinou.
Byla totiž provázaná s jeho slavně neslavným útěkem z vězeni, podobnému tomu v kterém právě společně vysedávají.

“Stejdo Bjejku ? Jekneš nám ještě to s tou modjovlaskou? Pjosím…“
Ozvalo se pravidelně každý den už po několikráte a Blakovy neostávalo nic jiné než se zhluboka nadechnout a začít vyprávět:

“...jednoho krásného dne se vám takhle procházím po té vesnici v horách a koukám, kde bych co *na chvíli zmlkne a zamysli se* vykšeftoval…
Venku vám byla docela kosa tak jsem vám vlezl do jednoho z těch domku, co stali hned u cesty, abych se tam trochu porozhlídl, že ano.
A taky trochu ohřál, teda kdybych tušil jak horko mi za chvílí bude, jen těžko by mě napadlo tam lézt.

Tak se vám tam v tom baráku rozhlížím, pěkný byl docela to se musí uznat, ale v těch vitrínách tenkrát, jen prach a sem tam nějaká ta cetka.
Už jsem se vám chystal na odchod, když tu mi padli do oka poodchýlené dveře.
Rozhlídnu se kolem a pomalu a hlavně potichu vyšlapu těch par schodu a rychle vlezu dovnitř.“

“A co tam? Co tam bylo?“
Přeruší ho náhle nějaký nedočkavec.

“No co tam bylo, co tam bylo, to bys koukal, tolik truhel pokope se jen tak nevidí.
Ostražitě jsem se vám rozhlídl a zamířil k jedné z těch největších, že jen tak, pro jistotu, zkontroluju její obsah.
Už-už jsem ji otvíral když tuhle slyším příšerný křik.

U zdechlé velryby! Co je to za řev? Prohnalo se mi hlavou, když jsem se otáčel.
Nesměle zvednu hlavu a ještě nesměleji se pousměju.
Nademnou stojí pohledná, černa modrovláska a netváří se moc nadšeně“

“A měla modje vlasy? Modje jako moje?“
Opět ho někdo přeruší.

“Jako co? Jó jako moře.
Jojo, jako moře. Vždyť jsem to říkal. I když ne, vlastně ne.
Jako moře ne, byli ještě tmavší, ale na tom vlastně nezáleží.

Kde jsem to teď přestal?
Aha jo, tak vám tam takhle nademnou  stoji a hystericky ječí něco o zlodějích.
Teda řeknu vám, ty její rty se ani na vteřinu nezastavili, ječela a řvala, ať ihned vypadnu.
Když jsem pochopil, že pokoušet se nesouhlasit nejspíš smysl nemá, pobral jsem se pomalým krokem spět, co nejdál od té hysterky.

Sejdu vám takhle dolu po těch schodech a tam na mě už čekají nějací plecháči.
A ta ženská v patách na ně hned: 
Ať mě zavřou, že prý zloděj a nevím co všechno ještě.

Už jsem chtěl vzít nohy na ramena, když tuhle můj parťák, trpaslík, ten co jsem ho přibral v hospodě a až doteď mi dělal nosiče a hlavně s ním nebyl žádný problém.
Tak tenhle ten pošuk se najednou zcvoknul a začal divoce mlátit do všeho kolem.

Teda to jste měli vidět jak všichni koukali a já taky.
Teda já se v nich nevyznám, možná je to nějaký trpasličí zvyk, musím se někdy zeptat Peliena.

No teď jsem zas nějak odbočil.
Takže, všech těch stráži jak jich tam bylo, snad deset, dlouho nekoukalo.
Vrhli se na něj jako psi na kus masa a mě na chvíli vypustili z hlavy.

To vám řeknu, dlouho jsem nepřemýšlel co dělat.
Naposled jsem se narychlo rozhlídl a co nejrychleji a nejnápadněji jsem si to namířil ke dveřím, ven.

Vyběhnu vám z toho domu, a tam jsem se vám už moc nerozhlížel.
Jak rychle to jen šlo, rozběhl jsem se za nejbližší roh, ať to všechno rozdýchám.

Dlouho jsem ale neutíkal, najednou děsná rána do hlavy, před očima tma a to pak už toho moc nenaběháte.
Sklouzl jsem na zem a málem bylo po všem.
Když jsem se konečně probral, někdo mě už držel pod krkem a vedl do lochu jako nějakého psa.

No co jsem já komu udělal?

Pak mě šoupli do cely, možná trochu vetší než tahle tady a tam v tom chlívě nechali čekat.

Chvílí to trvalo, no nakonec přišel nějaký ušák a vybalil na mě, že vraždy mi přišít nemůžou, ale budu muset zaplatit pokutu.
Teda řeknu vám, nebýt mezi náma ta mříž, já bych mu dal takovou pokutu, že by ji ani do večera nerozchodil.

“A co byjo pak? Co byjo pak, pane Bjejku?“
Ozve se nedočkavý hlas.

“No co? Co by, mělo být?
Toho šíleného trpaslíka jsem už nikdy neviděl, stejně jako všechno to dřevo a kopu dalších věci co sebou nesl.

A pak? *zamysli se*
Pak přišel Mordred a pomohl mi utéct“

“Mojded? Kdo je to Mojded?“
Překřikuji se jeden přes druhého.

“Mordred? Nik...nikdo, byl to přítel, teď...teď už není.“

“A pjijde Mojded i pjo nás?“

“Ne, ten už nepřijde, ale někdo jiný, někdo jiný určitě.“

“Snad...“
Šepne tiše na závěr jen pro sebe.

Ve stejný čas na jiném místě, přesněji někde u Kráteru, se vydává Pelien na každodenní sběr bylin když v tom v slzách nalezne Kate.

Zastaví se a opatrně se jí optá, proč má oči od slz. Ona na něj pohlédne, ale neodpovídá, jen brečí dál...

Za okamžik na ni pohlédne, ona na něj, a jemně se jí zeptá: "To je kvůli Dannymu viď ?" Kate pokývne.

Za dohledu neznámého Muže se jí Pelien snaží utišit. "Neboj se, vždyť ho najdeme, nic se mu nestalo, jenom se někde zapomněl. Mě  taky hrozně chybí."
S Kate to však ani nehne. Dává si to za vinu, že za to může ona, že ho nechala samotného, že mu nepomohla... Pelien přemýšlí co tak hrozného Kate udělala, za co může, kde ho nechala samotného, kdy nebo s čím mu nepomohla ?

Po několika minutách Kate konečně přestane fňukat a třesavým hlasem řekne: "Ale co budeme dělat ? Vždyť se mu něco mohlo stát. Bůh ví kde je mu teď konec." Pelien navrhne jít se poptat do blízkého Kráteru jestli ho v posledních dnech někdo neviděl.

V Kráteru je však hluboká noc a jediného koho najdou jsou dva trpaslíci a prodavači. Trpaslíci vůbec neví kdo to Danny byl a tudíž nemohli Kate a Pelienovi pomoci. Nezbývalo nic než se poptat prodavačů. Začali tedy v hospodě a měli štěstí. Hospodská prý viděla jak se nad ránem Danny opilí na mol sbalil a se slovy "Já těm spropadenejm psům ukážu" a odešel z hospody a víc o něm nebylo vidu ani slychu.

Kate dostala šílený strach: "Peliene on je mrtví. Mrtví chápeš to vůbec. Co teď budu dělat, nemůžu bez něj být." Pelien se snaží Kate znovu utišit, nyní už s větším úspěchem.

Za několik málo okamžiků v hospodě ti dva přemýšlí co by měli dělat.
Pelien: "Nejlepší bude když počkáme na ostatní a pak rozhodneme co uděláme dál."
Kate: "Ano, ale budeme potřebovat někoho, kdo zjistí co mu ti prašivý psi udělali." *Napíše před hospodu vzkaz*

Zamknou tedy společně hospodu a vzpomínají na Dannyho.

//Pro tuto dobu bude zatím hospoda U Temného jestřába zavřená, dokud se nenajde její hospodský.

Blake netančí…

Po všech těch historkách a příhodách, když celou zavládlo ticho a všichni až na Blaka pomalu usnuli.
V hlavě mu vrtala a nedala spát jedna temná myšlenka.
Jediná otázka.

Nebylo toho už dost?

Zažil jsi toho spoustu. Mnoho lidi nezažije tolik věci za cely svůj život.
Možná to takhle melo být, možná pravě tady konči tvůj příběh.

Tohle místo, tenhle ostrov, tenhle proklety ostrov.
Proklatá bouře, měl jsem se utopit, jako štěně!  Prokleté štěstí!
Kde je teď!? Tak kde!!?

Tohle místo. Vzalo mi všechno.
Svobodu, moře, loď. Kapitána, přátele i ten zatraceny rum.

A teď? Tuším co je na řadě. Už cítím slučku kolem krku.
Tam venku, neštěkne po tobě ani pes Blaku.
Snad ještě Katelyn, ach bože Katelyn, co jsem ji to zas provedl?


Nenene, ty to nevzdáš. *zoufale se směje*
Držet se slov Kapitána, to bylo vždy to správné, ten starý lišák mel vždy pravdu.

Už ani nevím  čím jsem si to tenkrát zasloužil, no toho dne mi byl zvýšen přiděl rumu.
A ještě té noci jsem ho spolu s nim přepil.
Asi po patem “pamatuj Blaku“ překládaným občasným škytnutím, vypadla z něho jediná souvislá veta:
“Bojuj jako chlap, ať nemusíš vyset jako pes.“

Neznám a možná už ani nepoznám, chvíli v mém životě kam tahle veta pasuje líp.

Jestli má byt tohle tvůj konec, neuděláš jim tu radost, nezatančíš jim tanec konopně gigy.
Ne, Blake netanči, a kuli tem bastardům výjimku neudělá.

Katelyn celou dobu bloudi po lesech a Krateru jako telo bez duse.

Danny,co te to jen napadlo ? Copak si zesilel ? Rikal si ze tu budes se mnou.
Ze budeme spolu a ted mi takhle zmizis. Jeste k tomu jdes sam, sam na ty krysy !
Co te to napadlo !   *brble si kazdou chvili*

Nemuzu dal cekat az Edward prinese informace,nemuzu !
Uz to nevydrzim,ztracim tim cas. Ktery ted hraje hlavni roli.
Co kdyby je napadlo te .. ti ublizit. Musim za Amy, aby nam pomohli.
Nemuzeme vic cekat, nesmime o tebe prijit . Musime si zjistit sami kde si.
A co s tebou vlastne je ..

Nesmime te ztratit.. nesmime *stale si opakuje a dal bloudi*

*Prisla sprava do schranky Ashalyiovcov a do krcmy v Kratery s rovnakym textom*

Dozvedel som sa, ze Danny Blake, krcmar z Krateru je v Chmelinkove. Chytili ho pri Elfej Dedine napiteho na mol. Drzia ho tam v base s malymi hobitcatami. Ich rodicia musia tazko pracovat v solnom lome a dolovat sol holymi rukami. Ak nesplnia dennu kvotu, tak to odnesie niektore z deti. Utok na Chmelinkov by bol hotovy masaker, ale podarilo sa mi zistit dalsiu dolezitu informaciu. Nejak sa Acroni dozvedeli, ze Danny je znamy rebel, asi ho niekto spoznal z utoku. Acroni ho museli dostatocne vykreslit, ako nepriatela cislo jedna v skutocnosti by ho predtym nikto nepoznal. Dali si cas a zatial, co ho drzali v base, tak vychadza v Kandahar-presse kazdy den clanok za clankom o jeho zverstvach na nevinnych Acronskych obcanoch. Chystaju mu verejnu popravu v Kandahare. Musia ho teda previezt z Chmelinkova. Prevoz ma vyrazit presne o (//nedela 19.00) z Chmelinkova. Kandahar nie je daleko, ale aj tak tam bude vela Acronckych. Vela stastia, ja sa nesmiem prezradit do tohto preto nezasiahne, ked sa nieco nepodari, tak vam poslem dalsie informacie.

*bez podpisu*

Zvoral jsi to Blaku…

S hlavou v jejím klíně, u její postele, drží ji za ruku, usíná a zas se budí se strachem zjišťujíc, jestli pořád dýchá.
Jedna výčitka za druhou, nedají mu spát, nedovolí přimhouřit oči déle než na pár krátkých minut.

Blödhgarm měl pravdu, zbabral jsem to.
Ne, já to zvoral, zvoral sakra! A jak.

Proč zase ona? Proč pravě ona? Musela mi otevřít oči.
Už to není jako za starých času a už nikdy nebude.

Ty parchante, nejraději bych si rozbil hubu.
Ona málem umřela! Umřela! A kuli čemu? Kuli tobě Blaku?
Nenávidím se, nenávidím!
To děvče by za tebe položilo život. Co jsi udělal ty pro ni? Tak co?!

Proč mě někdo neprašti?
To já měl tady ležet. Mel jsem tady chcípat.
Jen já jsi to zasloužím, nik jiný…

Jak bylo, jak je a jak bude…?

To byl dnes den.
Ta Katelyn mě jednou zabije, ale můžu si zato sám.
Jak jsem si mohl nevšimnout tu nohu?

Všechno se zdálo byt v pořádku a pak mě takhle vyleká.
Mam pocit že jsem se opět choval jako blbec.
Mel jsem o ni strach, ty horečky a ta rána, vypadalo to opravdu ošklivě.

Budu muset někomu poděkovat, dělat co je třeba a ještě u toho poslouchat mě?
Tomu říkám výkon.
Co bych bez nich dělal? Na tomhle zatraceném ostrově.

A co bych dělal bez ní?

Bylo to strašný, stát tam a koukat jak trpí.
Nebylo to z daleka poprvé co jsem něco takové viděl, přesto to bylo jiný, byla to Kate, má Katelyn.

Ještě že brzo bylo po všem, doufám, že už bude v pořádku, už nedokážu koukat jak trpí.

Zda se že je ji líp, horečka ustoupila a ona začala mluvit, konečně jasně a vážné.
Tak vážné až mi z toho běhal mráz po zádech, mluvila o nás a o rodině.

A já si vzpomněl na tu svou, jedinou, kterou jsem kdy měl.
Nevím proč, snad kuli té raně, to bude asi ten důvod, vybavil se mi pravě Jeff.
Jeffrey tak se doopravdy jmenoval, ano, přesto mu nik neřekl jinak než starý Jeff.

Dělal nám medika, co pamatuju, nepatřil mezi nejmladší, vlasu už mu moc nezbývalo, stejně jako zubu.
I když jeho jedinečný usměv měl trochu jinou příčinu.

Pamatuju, no vlastně spíš jen z vyprávění, ono je těžko si něco pamatovat když mate v sobě téměř lahev rumu.
Pamatuju, jak starý Jeff vypaloval vůbec poprvé ránu mě.

Sedel jsem na židli a dva chlapy mě pevně drželi z obou stran.
Ne proto, abych neutekl, to ne, koneckonců toho bych stejně nebyl schopen.
Řek bych, že mě drželi spíš proto, abych z té židle neupadl.

Jak tam tak sedím a starý Jeff se ke mně blíží s rozžhavenou čepeli v ruce, v té dobré náladě která mě už značně zmáhala, jak jsem měl co dělat abych udržel hlavu, napadlo mě zeptat se ho na ten jeho úsměv.

Pokaždé když jsem se ptal chlapu, kde o ty své perly přišel, podívali se na sebe a smáli jako blázni.

Jeff tenkrát vlastně neudělal nic jiné než oni.
Ukázal těch par zubu, co mu zbývalo, a přecedil přes ne: “Už brzo se dozvíš, chlapče!“
Pak se rozesmál coby nějaký šílenec a vrazil do mé začervenalé rány tu rozžhavenou kudlu, co měl v ruce.

Hned mi bylo jasné, jak starý Jeff přišel k svému úsměvu.

Mohli mě tenkrát i uvázat, zřejmě by to bylo jedno, ani dva chlapy na mě v té chvíli nestačili.
Když maso a kůže zasyčeli na rozžhavené oceli, má ruka jako na povel vystřelila vpřed.

Chudák Jeff přišel o další ze svých zubu.

Zní to šíleně, ale ten chudák si s námi opravdu užil své, když po každé větší akci byl jeho úsměv o zub či dva chudší.
Ten chudák za to ani nemohl, dělal jen svou práci, nejlíp jak to uměl.
S věkem však už nebyl tak rychlý a i když nás znal jako nikdo jiný a věděl od koho muže čekat slušnou porci nadávek a proklínaní a od koho to “přátelské pohlazeni“, bylo mu to víceméně k ničemu.

Jediné štěstí, které měl, bylo že ne každý z nás měl po lahvi rumu tak pevnou ruku a mušku.
Pamatuju na Jacka, jak praštil do dřeveného tramu, Jeff se tenkrát šel potrhat smíchy.

Jo, to byli časy.

Ted? Ted si Jeff váli šunky někde na dně, a nad jeho úsměvem si lámou hlavu už jen žraloci.

Strach

Vše se to semlelo tak rychle.
Ani jsem neměl čas nad tím přemýšlet.

Sakra co to zas plácam?!
Myslím na to pořád.  Ať dělám cokoli. Ať jsem s kýmkoli. Nedokážu přestat.
Chtěl bych předtím někam utéct, odplout, daleko, hodně daleko...

Chtěl bych byt s ní, chtěl bych byt šťastný ale nevládzem.

Je to těžký.

Každý den cítím, jak mě to pronásleduje, minulost i současnost.

A budoucnost? Mam z ní strach…

Zmatení

O co ji jde? Co jsem ji udělal? Že se ke mne takhle chová.
Přijde si zamnou a tváři se že ji na něčem záleží.
Říká mi kolik toho máme společného, ptá se co semnou je, jakoby...

A pak? Mlčí. Tváři se jakoby jsem udělal něco příšerně.
Je úplně jiná, jakoby ji někdo vyměnil.
Proč to dělá? O co ji jde?
Copak jsem jí něco provedl? Ublížil jsem ji? Ne.
Udělal jsem chybu? Určitě. Ale copak ona nikdy ne?

Tváři se jako jsem po nich něco chtěl. Jakoby jsem je o něco žádal.
Jakoby jim můj dík nebyl dost dobrý. Co po mě ještě chtějí?
Co jsem udělal, že jsou jako…

Možná měli všichni pravdu. Možná to já je špatně odhadl.
Přátele? Už zřejmě víckrát ne.
Tahle loď jde ke dnu a já už to nespravím.

Týden, déle nemůžu čekat.
Týden za vše co bylo.
Pak půjdu hledat jiné.

Slídil

Neprojde den, abych se tam nevrátil.
Abych tam neslídil.
Jsem tam ráno a jsem tam i večer, někdy přes den.
Jindy téměř celý den.
Sleduju, jak se mění stráže.
Který kdy odejde, který se vrátí a který dlouho ne.
Který kdy usne.
Který si dopřeje vína doušek a který více.

Ty sklepy znám už na spamět.
Každou bednu, každý soudek
I té nejtmavší chodby každý kousek.

Ale k čemu mi to všechno je?
Pokud zklamou trpaslíci, pak nevím.
Snad se brzo někdo ukáže.

Už ne.

Nemůžu dál, už ne.
Bez ní? Proč? Proč bych měl?
Ne, Nemůžu.
Odešla. Už se nevrátí.
Už nikdy neuslyším ten její smích.
Už nikdy neřekne to své “Nene“.
Je pryč. A s ní kus mě.
A ten zbytek za to nestojí.
Nemůžu, bez ní ne…

To poslední co mu zbylo.
ze všeho co kdy tu bylo.
Jen jedno jediné přáni
dýchat a žít jen pro ni.

Nevnímá noc a nevnímá den.
To po čem toužil, už jenom sen.
Nevnímá teplo, nevnímá chlad.
Proč právě ta, kterou mel tak rád.

Coby stín, jenž ji o něj připravil.
Bloudi Kráterem, vzpomíná na chvíle.
V její oběti, už se neschová.
Střípky štěstí v stínu strachu a osaměni.
Navždy se ztrácí.

Žal a bolest, toť vše co mu zbylo.
Místo za místem vzpomínka míjí.
Vše kolem v nekončící utrpěni se mění.
Utrpení  jenž ho neskonale ubíjí.

Tady, tady to začalo.
Slza slzu míjí.
Hroutíc se vstříc dnu, nekončící nicoty.
Chladná náruč propasti.
Už na něj čeká.
Už jenom krůček.
Krůček a vše to skončí.


(http://img183.imageshack.us/img183/4236/dannymlg.jpg)

Rozhovor

*Temny les, pod jedním ze stromu*

“Kate? Katelyn?“
Promlouvá poklidným tonem k někomu, no nik neodpovídá.
V širokém okolí není kromě jeho a jedné pumy nik další.

“Byl jsem za Amy“
Pokračuje po chvíli ticha, trochu váhavě, jakoby se za to styděl.

“Vím. Vím, že jsi ji neměla rada.
Ale já musel, řekl jsem ji to. Co chci udělat.
Nic nepochopila.“
Po dlouhé době se na jeho zanedbané tváři vyjeví úsměv.
Ne však jen tak obyčejný, leč úsměv hodny nejednoho blázna.

"Mysli si že to vše dělám pro sebe.
Že si chci nějak pomoct, ulevit.
To ne, mě už nic nepomůže.

Ale takhle to bude lepší.

Bylo to tak snadný, konečně to vychází Katelyn.
Tohle musí byt to správný.
Nesnažila se mě zastavit.
Jen. Nazvala mě zbabělcem.
Myslela, že mi řekne něco, co ještě nevím.

Možná…napadlo mě, že bych mel zůstat.
Ale rychle to odešlo, pro koho bych měl?
Jsem jen zbabělec a taky tak skončím.
Komu by na mě zaleželo?

Ale řekla taky, že se o ne postará.
A ja jsem ji řekl o našem domku.
Nevím proč, nějak mi to vyklouzlo.

Promiň Katelyn.“
Opět zahanbeně.

“Dal jsem ji peníze, ty co jsem šetřil, ale nechtěla je.
Řekla že jsou krvavé.
Chtěl jsem ji to vysvětlit, ale nevěřila mi.
Kdo by mně už věřil?
Jen ty.“
Úsměv se z tváře vytratí a zaschlou stopou po slze na ní, proletí slza nová.

“Jsem tady Katelyn. Tady, pod timhle stromem, slíbil jsem že tě před ni ochráním.
Zkazil jsem to, jako vše, promiň, vzala si tě, vzala… promiň“
V zaplave slz se zvali na zem a schoulí do klubíčka pod svým stromem...

Zbabělec

*Temny les, pod známým stromem*

“Kate? Katelyn? To jsem zase já.
Už je po všem. Vyšlo to Katelyn, povedlo se!“
Trochu posmutněle, no s nadšením v hlase.

“Dokázali to, za jedinou noc.
Sami. Vynesli je odtamtud.
Amy se o ně postará.
Už mě nepotřebují.“
Na chvíli se odmlčí.

“Já..ja, včera jsem je viděl.
Držel jsem ho, na rukou.
Koukalo na mě těma velkýma očima.
A já, myslel pořád jen na tebe.
Proč tady nejsi a...“
Žal mu opět raz sevře hrdlo.

“Chybíš mi Katelyn.
Pořád mi chybíš.“
Otře si slzy z tváře.

“Tak strašně, mi chybíš.
Je konec, měl bych jít, ale nemůžu.
Jsem zbabělec.
Ráno se probouzím.
Probouzím a doufám, že tě najdu vedle sebe.
Nenajdu Katelyn, už ne.
Nejsi tu a už nikdy nebudeš.“
Žal ho opět na chvíli umlčí.


“Cely den pak hledám důvod proč.
 Proč ještě zůstat.
A večer, večer si to pak vyčítám.
Přemýšlím jak to skončit, ale nemam odvahu.
Jsem jen zbabělec.

Blázen co tě tu každý ráno hledá.
A večer, usíná s jediným přáním.
Probudit se vedle tebe, nebo už vůbec. “

Kapky a úsměv

*Temny les, pod známým stromem*

"Kate? Katelyn? To jsem zase já.
Včera, včera mě zastihl déšť.
Myslím, že jsem trochu zmokl a...
Mam pocit že na mě něco leze.
Trochu mě škrabe v krku, ale to nic není.
Budu v pořádku: Chtěl bych ti říct.
Ale sám tomu nevěřím.

Lilo, jakoby to mělo byt naposled.
Taky jsem v to doufal.
Všude byla sama voda a já..
Nemohl jsem.
Nedokázal jsem vstát, odejit.
Tak jsem tu jen seděl, opět, celou noc.
Čekal jsem, nevím proč, nevím na koho.
Seděl jsem a koukal.
Jak kapky deště plachti tmou vstříc zemi.
Kde jejich pouť navždy konči.

Záviděl jsem jim, jak to máji snadný.
Nechat se unášet větrem.
Který to vše zařídí za ně.

Nad ránem déšť ustál a...
Vyšlo slunce.
Mě začala byt zima.
Napadlo mě, že bych se měl ohřát.
Ale zjistil jsem, že nemám kde.

Hospoda. Napadne tě určitě.
Mě taky, ale nemůžu, nejde to.
Bal jsem se už jen sáhnout na kliku u dveří.
Měl jsem strach.

Od...
Od té doby, co jsi pryč.
Byl jsem tam jen jednou.
A už nemůžu.
Každý kousíček té místnosti.
Ta židle, vyčep, vitrína, dveře pokojů.
Ten koberec, na kterém jsem před tebou klečel.
Připomínají mi jediné. Tebe.
Tvůj úsměv, který teď tak bolí.

Pamatuju, vždy jsi nim šetřila a já…
Miloval jsem to, když se mi povedlo rozesmát tě.
Na malou chvíli, na tu chvíli jsem měl pocit že…
Že jsem užitečný.
Že ještě něco dokážu, že k něčemu jsem.

Je to pryč, už není koho rozesmát…"

Kráva, šaty a drak.

*Den co den, večer co večer, stejný les a stejný strom. *

“Kate? Katelyn? To jsem já, Danny.
Slyšíš mě? Pamatuješ ještě?
Na uřvaného Blaka.
Toho co pořád něco plácal.“
Šeptá nejistě a posmutněle.

"Chtěl, chtěl jsem ti říct jak se mám.
Jak se asi můžu mít? Bez tebe.
Nijak. A ještě hůř."

"Ale děti, děti se mají fajn.
Akorát mají pořád hlad.

Amy řekla, že bych měl sehnat nějakou krávu.
Tak jsem si jednu vyhlídl.
Na pastvinách u elfu.
Chtěli jsme si ji půjčit, v noci.

Všechno bylo připravené.
Byli tam všichni, všichni pomáhali.
Marcus a Morana i Pelien.
Až na kapitána.

Od té doby, od té doby jsem s ním nemluvil.
Nevím, co bych mu měl říct, raději neříkám nic.
Nechci se s ním hádat, vím, že jsi to neměla ráda.

Ale nejvíc, nejvíc si mi tam chyběla ty.
Přišla si o hodně.
Tom ušil pro Peliena krásny, rudý šaty.

(http://img171.imageshack.us/img171/5083/14349735.jpg)

Ne tak krásny jako jsi šila ty.
Nik nešil tak krásný šaty jako ty.

Pelien v nich měl tančit před býkem.
Než se postaráme o krávy.
Ale nebyl tim příliš nadšený.
Tak to nakonec zbylo na mě.

Musím tě však zklamat.
Vystoupení nám překazil drak.
Jo, řekneš si: Ten se už dočista pomátl.
Ale on tam opravdu byl.
Marcus s Moranou se o něj postarali.
Pelien měl jinou práci, zachraňoval mě.
Nevím proč, mohlo to konečně skončit.
Smrti jakou si zasloužím, u kradení krav.

Drak šel nakonec k zemi, avšak pozdě.
Všechny krávy požral a málem z toho nic nebylo.
Až se tam zjevil trpaslík, Marcus se do toho vložil.
Se svým šarmem jak sám říkal.
Nakonec z něj dostal něco o krávě z vesnice.
Nechtěl se jí vzdát, jakoby byla poslední na ostrove.
Naštěstí, jako na všechny trpaslíky, na něj zabral měšec zlata.
Abych byl přesný tři měšce.
Teď mě napadá, ještě jsem je Marcusovy nevrátil.

Počkali jsme u farmy a Morana šla zatím s trpaslíkem pro krávu.
To bys koukala, jak umí byt milá, s tou kravou ji to opravdu šlo.
Až ji přivedla, chtěli jsme jí dát nějaký jméno.
Marcus pohotově navrhl Amy.
Já byl proti, promiň, ale nemohl jsem ji to udělat.
Škoda že jsi tam nebyla, určitě by jste mě přehlasovali.
Krava se jmenuje Morana, uvázali jsme ji u staré hospody.

Kéž bych ti ji mohl někdy ukázat…"

Nová naděje.

Byla tam, tady stala. Viděl ji, slyšel.
“Ne, nejsem blázen, nebyl to jen sen.“
V ruce pevně no nežne, svírá modrou růži.
“Vzpomínky. Jako oko v hlavě, budu je střežit, pro tebe.“
Spěchá se oholit, umýt a dát do pořádku zanedbanou tvář.
“Najdu si tě, najdu, vydrž, já si tě najdu, jak si našla ty mě.“
Opakuje a nespouští růži z očí.

(http://img17.imageshack.us/img17/6558/82632666.jpg)

Raska!?

*Temny les, pod známým stromem*

Kate? Katelyn? To jsem zase já, Danny.
Já...včera jsem někoho potkal.
Nolwe, myslím, že jsem to jméno už někde slyšel.
Jen jsem tak sedel a přemýšlel, co dál.
Co dělat, jak... jak tě získat spět.

Když si z ničeho nic přisedl a začal na mě mluvit.
Ani nevím, co vše jsem mu řekl.
Nevím jak, najednou jsme si povídali o tobě.
Promiň Katelyn.
Nezvyknu o tobě vykládat každému koho potkám.
Ale poprvé, poprvé od dlouhé doby, měl jsem pocit, že jsem udělal dobře.

Ten muž, řekl, že slyšel, nebo spíš četl, o nějakém chlapovy.
Raska, Alex Raska.
Já nevím, nevím co to znamená ale, zdá se že na tom něco bude.
Vykládal o něm zvláštní věci.
Zdá se že neměl nejlepší pověst.
Prý sídlil pravě tady.
 Kráter, někde tady měl mít sídlo a já, myslim že bych ho měl najít.

Ani nevím co hledat Katelyn.
Doufám že to nebude jen další ztráta času.

Pak odešel, rozloučil se a zmizel.
Ale řekl že se vrátí.
Pomůže mi hledat.
Snad už brzo, najdu něco co nám pomůže.

Nevzdávej to Katelyn, ja to nikdy nevzdám…

Hlas

*Temny les, pod známým stromem*

Ten hlas Katelyn, nejdřív mě vyděsil.
Zněl tak… byl tvůj, v mé hlavě a...
Nevěděl jsem co s ním.

Ale pak, pak jsem to pochopil.
V té hospodě, ten stařík.
Najednou to začalo dávat smysl.
Ten sklep, prach a portál který odkryl.
Tohle musí něco znamenat.

Je to zatopený, vše.
Všude sama voda.
Něco tam však musí být.

Hodně lidi slíbilo pomoc.
Nolwe by měl taky někoho přivést.
Nevím, co nás tam čeká.
Ale už brzo to zjistíme.

Nevím, kdo z nich přijde.
A kdo bude chtít pokračovat.
Až zjistí o co jde.

Ale já to musím udělat.
A taky udělám, i kdybych měl jít sám.
Najdu si tě, ať jsi kdekoli.

Duše

*Temny les. Blake sedí pod stejným stromem a v ruce drží relativně malý úlomek rubínu.
Nespouští z něj oči, jen sedí a mlčky si ho prohlíží, po chvíli mlčení však otevře ústa a tichým hlasem promluví. *

"Tohle má byt ono? Duše? Nevím, co jsem čekal. Obláček mlhy?
Nebo že mi tě snesou, anděle z nebe? Pamatuješ, co jsem ti říkal? Ty jsi byla a vždy budeš můj anděl.

Ten den, když nadešel čas. Už si nevzpomenu, jestli byla noc, nebo den, svítilo slunce, pršelo či foukal studeny vítr.
V hlavě jsem měl jen jedno, přemýšlel jsem o tom cely týden.
Co muže ten portál skrývat, co tam najdeme.
Měl jsem strach, že nenajdeme nic, našli jsme však mnohem víc.

Přišla spousta lidi. I takový,od kterých bych to nečekal.
Dorazil jsem a všichni už čekali. Stali a koukali, co ze mě vyleze, nevěděl jsem jak jim to říct.
Určitě bych vykoktla nějakou hloupost, nechal jsem to raději na Nolwem, ten se s tím dvakrát nepáral.
Vybalil na ně o co jde a na můj údiv, všichni se rozhodli pomoct.
Možná nevěděli, možná zapomněli, komu pomáhají, nevím a ani to nepotřebuju vedet, jsem jim za to vděčný.

Bylo nás hodně, chvílemi jsem se bál, že by to mohl někdo z nich zkazit a chvílemi jsem v duchu děkoval, že jsou tam semnou.
Sestoupili jsme do sklepa a Nolwe začal rozsypávat rubínový prach, který pomalu odkrýval portál.
Nikdo se moc neptal, jen koukali a lezli portálem, jeden po druhém.

Chvíli jsme bloudili zatopenými chodbami, ztráceli se a zas nacházeli, až Nolwe nakonec objevil cestu.
Všude byla spousta golemu, rudých, rubínových golemu.
Ale to nejhorší mělo jen přijit. Desítky, možná až stovky démonu a krvelačných stvůr.

Sám bych to nikdy nezvládl Katelyn.

Uprostřed toho všeho. Byli oni, její přisluhovači.
Hrdě se k ní hlásili. A já? Nevím proč, nechtěl jsem jejich smrt.
Kdybych potkal Mordreda, nebo kohokoli z těch času, asi bych se neudržel.
Ale tam, na tom místě, bylo mi to jedno. Theureg, chvíli jsem mu to měl za zlé, když se do nich pustil.

Všude byla jejich krev, nebránili se, neměli jak, neměli čím, jen umírali, jeden po druhem a já jsem nevšímavě kráčel dál, přes krví zalitá těla.
Uprostřed té spouště, potoku krve a smrti, hledal jsem život, tvůj, můj, náš život.

Toulce šípu ubývali a hordy démonu nebrali konce, když v tom, byl tam.

(http://img84.imageshack.us/img84/7774/1baq.jpg)

Byl obrovsky, velkolepý rubín, vznášel se nad zemi a zářil.
Zářil životem, životem všech těch, duší.
Na vždy zatracených, na vždy ztracených a uvězněných.
Ne, nechtěl jsem tomu uvěřit, měl jsem tě na dosah, a přesto jsem nevěděl jak dál.

Chvíli mi to trvalo, než jsem si vzpomněl na tvou růži.
Jediný dotyk a rubín se rozletěl na kousky, které mizely ještě ve vzduchu.

Lekl jsem se a uskočil, místo rubínu tam stála krvelačná zrůda.
Vrhla se na prvního, koho viděla.
Neměla však šanci, bylo nás hodně, po chvíli padla na zem, kde po ní zůstala už jen hromádka popela.
V tom bělavém popelu se však něco zalesklo, byl to střípek, kousek toho velkého a zářícího rubínu.

“Tohle je ono?“

Ptal jsem se, ale nik neodpovídal, jen v drobném záblesku, odlesku kamínku, který jsem svíral v ruce, uzřel jsem na chvílí něco, něco co připomínalo tvou tvář.
Od té doby ho nepouští z ruky.
Až jsme se dostali ven, nedokázal jsem z něj spustit oči, pořád v něm hledám tvou tvář.

Nerozloučil jsem se, nepoděkoval, jen odkráčel, s tvojí duši na dlani."

Štěstí

Mám tě před sebou, chladnou a prázdnou.
Srdce tluče radosti, ne však jako dřív.
Jsi to ty, něco ti však chybí, tvůj úsměv.
Marně se ho snažím hledat, není tam.

Chladne, neopětované oběti, dohání mě k slzám.
Můj dotyk nevnímáš, má slza tebou nehne.
Jak dlouho budeš muset ještě čekat?
Proč to jednou nemůže byt snadné?

Proč se vše tak komplikuje?
Štěstí, je tak blízko, na dosah.
Ty si mé Štěstí, ztracené štěstí.
Které tak dlouho hledám.
Proč to teda nedokážu? Nezasloužím si tě?

Jen ty, ty si ten důvod, proč to vše stalo zato.
Tenhle ostrov, proklínal jsem ho dnem i noci.
Proč? On... dal mi tebe.
Dal mi tě a já tě chci spět, chci si tě vzít.
Nemůžu, nechci se tě zříct, nikdy!

Jen tvůj úsměv

Hvězdy blednou závisti, když kráčím vedle tebe, noční krajinou.
Usmívám se, protože vím, že pod kápi, jež tě chrání před chladem noci.
Skrývá se tvář, jenž jsem ji tak dlouho hledal.

Mé štěstí teď kráčí vedle mě a tak už to zůstane.
Už žádné slzy, už žáden plač.
Jen tvůj úsměv, jenž chci, aby mě provázel do nekonečna.

Jen ty a já, jen my dva, na věky spolu.

*Předsíň skromného domku, sladké voňavé hnízdo.
Oáza pokoje připomínající to slovo, které mu v jeho živote celou tu dobu chybělo, domov.

Dopotácí se k pohovce a bez slova na ni zmořený a bez sil dosedne.
Opět si jednou nahmatá ošklivou ránu na hlavě a prohlídne zkrvavenou košili i kalhoty.
Coby posledním dechem se zoufale uchechtne a zvali na opěradlo, kde se jeho oči pomalu zavřou. *

Jak křehké muže byt přátelství. Dá se to tak vůbec nazvat?
“Přítel…“, “Jsi můj… náš přítel…“, “Jsme ti zavázaní Blaku…“, “pane Blaku…“
Lži, samé lži, lhali, chladne a vypočítavě.
Jak málo jim stačilo, aby tě odepsali… podezřeni, pouhé tvrzeni, neměli nic.
Už tě nepotřebujeme, už nejsi náš, už jsi jen Blake.
Jen pes, kterému ukážeme jeho místo.

Jak málo stačilo, jak málo jsi chtěl?
Pouhá slova, ani zato jsi mu nestal.
Bylo to tak moc?  Chtít jednou aby se k tobě nechovali jako k psovi?
To je vše, co jsem pro ne byl?

Jen pes co štěká na povel. Můžeme na něj řvát, můžeme si dělat, co chceme.
Vždyť je náš, můžeme se z něj smát, bude nás dál slepě následovat.
Vytaháme ho za uši… proč ne? Ať jen zkusí pokousat.
Odkopneme ho jako hadr, zbavíme se ho… je to jen pes, proč ho litovat?

Poslední objetí…

...ještě dlouho poté, ležel v louži krve, která se pomalu vpíjela do chladné země.
Dlouho pote co se krvechtivá smečka rozprchla na všechny strany.

Přišli z celého ostrova, pokochat se smrti milující ženy, jak lidské.

Ležel poblíž ní, na zádech, sledujíc nepřítomným pohledem, modrou oblohu.
Na tváři se mu třpytila slza za slzou a do širokého okolí pronikal jeho zoufalý nářek.

Zatím co strůjci velkolepého díla, rvali se o zbytek jeho jediné lásky.
Už nemel sil, jen zlomeny přihlížel, jak se rvou, coby krdel supu, o její chladnoucí tělo.



  Až země nasákla jejich krvi a slzami, tak jak si to všichni přáli, nadešla noc a jemu zbývalo udělat poslední.
Vzal její chladnou ruku do dlaní, aby ji naposled dodal trochu tepla a pohladil ni svou blednoucí tvář.
Zabalil ji do svého černého pláště, toho posledního co mu po ni na tomhle světě zbylo.

Se slzami v očích, ji vzal do svého náruči, aby ji odnesl tam, kde na vždy, společně naleznou svůj klid.

Nesl ji dlouho, přes pole, lesy, jeho plač však neustal, ani na jedinou chvíli.
Ještě mnohokrát té noci upadl, no nebylo to z únavy či bolesti, byla lehká jako pírko.

To žal, posílal ho opět a znova na kolena.
Lítost nad jejím krátkým no trpkým životem, nad jejím osudem a nad svým selháním.
Jenž ji nepřineslo štěstí, radost, rodinu, děti a smích, vše po čem oba tak toužili.

Nesl ji až tam, kde ji směl poprvé spatřit, objat.
Nevšímavě, s ní na rukou, procházel kolem trosek hospody i velké ohrady s pasoucí se kravou.
Odhodlané kráčel a nechával za sebou jen dlouhé pohledy těch, jenž jim jejich láska nic neříkala.

Až byli tam, pomalu ji složil mezi kořeny stromu, sám se pak uložil vedle ní a udělal tak jak ji slíbil.

“Vzali ti život, ale mě už ti nevezmou, byl jsem jen tvůj a navždy budu.“

Ještě než naposled vydechl, než nuž protínající jeho krk dopadl vedle nich a první kapky krve dosedli na suché listí, dopřál své milované i své poslední objetí.

A tak tam leží, spolu, tak jak si to přáli. Kde slunce nikdy nevychází,  jen stín se stínem se míjí, pod jediným stromem, tam v nekonečném objetí, smrt je navždy spojí...