Kandelabrie forum

    Léta páně šestnáctistého prvního. Nad kontinentem se schyluje k válce. Kdysi mocnému království teď hrozí zhouba. Acronský imperátor podezřele nabyl síly. Po dlouhé odmlce znovu seskupil mocné vojsko, jež připlulo ze vzdálených ostrovů za obzorem aby udeřilo mocnou silou...Přímý střet s takovou silou by neznamenal nic. Zotročit svůj lid však královna nenechá. Vyslala proto kolonisty, aby daleko za mořem nalezly nový domov...Vyplulo mnoho lodí, všemy směry. Zem je odsouzena k záhubě, proto ať alespoň její děti přežijí a nadále šíří slávu bývalého národa...

   Dějství první...Plavba:
Zaměřme se na jednu loď, jenž míří k břehům kandelábrie...Loďi velí statný kapitán, Sir Robert Dudley. Muž světa znalý a mořem prověřený námořník. Loď od začátku plavby provázeli problémy. Prvním byla bouře, jež ji stihla během druhého týdne plavby. Strašlivý živel zanechal na lodi tragické následky. Osadníci byli nuceni zastavit na nepříliš hostinném ostrůvku, aby opravili stěžně a díry v trupu. Téměř tři týdny trvala oprava. Nakonec sir Robert znovu zavelil a loď odplulazpět na širé moře vstříc novému světu.
     Další dny nebyly ničím přínosnější. Opravená Galeona, byla za nočního klidného moře, napadena proplouvající Acronskou Fregatou. Menší a o poznání rychlejší loď měla na moři výraznou převahu nad plně naloženou galeonou...Nelehký byl boj za svitu měsíce. Siru Dudleyovi však nakonec znovu štěstěna dopřála lahodného doušku vítězství. Zásah hlavního stěžně fregaty acronského impéria umožnil kolonistům uniknout za příznivého větru acronským dělům a posléze zmizet v noční tmě....
     Pumpy jely nocí i dnem na plný výkon, aby se loď nepotopila. Nakonec přišly na řadu nepotřebné zásoby. Sudy s prachem, dělové koule, materiál a zlato, to všechno šlo následujícího dne ke dnu dychtivého oceánu...Posádku čekaly nejisté dny.

Dějství druhé...Přistání:
   Slunce a nedostatek zásob si vyžádal spoustu obětí. Navíc šířící se nemoci mezi posádkou tomu nikterak nepřilepšil. Sir Dudley i jeho posádka ztrácely naději na záchranu...Nastal večer.
Temné mraky zahalily měsíční oblohu. Vítr sílil, spustil se déšť. Blesky křižovaly oblohou, krájely ji na kusy, snadno, jako nůž projíždí hroudou másla. Vlny se pomalu zvedaly...
Galeona, po zběžných opravách provedených na širém moři, řítila se do chřtánu rozbouřeného oceánu. "Stáhnout hlavní plachtu!" Řval kapitán a pobíhal po palubě mezi posádkou. Každá ruka přišla v tuhle temnou chvíli k dobru.
   Přes velké vlny a zuřící bouři nebylo téměř nic vidět. V tom se ozval dutý zvuk. Loď se zastavila. Další a další vlny narážely do jejího boku. Praskání dřeva teď bylo slyšet mnohem jasněji. Všem v tom okamžiku došlo, jaké peklo jim moře nachystalo. "Jdeme ke dnu!" Zvolal důstojník a všichni se vyhrnuli na palubu, aby spustili záchranné čluny...Tahle noc, byla pro všechny bojem o přežití. Takovou plavbu si rozhodně nikdo z nich nepředstavoval.....


(http://img2.imgup.eu/Picture1.jpg)

Vyplavená posádka.
 
    Trosky lodi i záchranných člunů, těla námořníků, zbytky zásob i nadějí...To vše bylo teď rozseto po Kandelábrijské pláži. Mnoho druhů si vzalo moře. Přeživší pohřbili své mrtvé druhy a vydali se hledat na ostrově život. To málo jež jim zbylo, sotva postačí na týden...Jejich osud je teď nejistý. Přežil ještě někdo? Najdou nás další kolonisté? Je na ostrově život? To jsou otázky, jež trápí roberta Dudleye...

MORDRED

Bol to 10. den plavby. Burka poskodila nasu lod...nastastie bol nedaleko nejaky ostrov.
Kapitan ma poslal po drevo, museli sme opravit skody sposobene na lodi. Les bol cim dalej hustejsi.Zasiel som tak hlboko, ze cez koruny stromov uz nepresiel ani jediny luc svetla. Vyhliadol som si vyborny strom, avsak skor ako som vytiahol sekeru, zaujalo ma tlmene svetlo..
Vzal som do ruky rapir a vydal som sa ho preskumat. Zistil som ze svetlo vychadza z jaskyne. Prisiel som blizsie a z jaskyne zavanul vietor...bol nabity magiou !
Zovrel som rapir a opatrne vosiel dnu. Bol som zvedavy..velmi zvedavy..

Jaskyna bola hlboka, steny vysoke..
Po par minutach chodze som vosiel do nevelkej miestnosti. Nebol som v nej vsak sam, ako som si za chvilku uvedomil. Bola tam nejaka zahalena postava. Blizila sa ku mne ! Vedel som ze nema priatelske umysly, tak som sa po nej zahnal rapirom. V posledej chvili zmizla, rychlo som sa otocil a stala za mnou ! Nieco si mrmlala..bolo to zaklinadlo ? Nevahal som ani chvilku a prebodol ju. Postava padla na zem. Nemala vsak u seba vobec nic..

Vratil som sa na breh. Bol som unaveny. Aj napriek kriku kapitana som sa siel vyspat na svoju postel.

Prebral som sa...
Bol som cely spoteny, bolo mi zle..citil som ze lod je opat na mori. Tak rychlo ju opravili ? Obzrel som sa okolo seba a na chvilku sa mi zdalo ze som zazrel postavu stojacu nad mojou postelou. Ihned vsak zmizla. Zdalo sa mi to ?

Pokusil som sa vstat. Na nohach som sa takmer neudrzal. Od posadky som sa dozvedel ze som spal 4 tyzdne. Nechcelo sa mi tomu verit. Co to ma znamenat ?

Z kapitánova lodního deníku:

    Máme zasebou prvních pár dní na ostrově. Všechno šlo zatím hladce. Posádka se vyrovnala se ztrátou vcelku rychle. Začly jsme proto se sběrem jídla a s hledáním pitné vody. Zbytek posádky jsem rozdělil do skupin a sám se vydal hledat vodu. Od rána jsem se brouzdal lesem, ale nic jsem nenašel, ani nespatřil nic zvláštního. Domníval jsem se, že jsme ztroskotaly na pustém ostrově......Tato myšlenka mi byla záhy vyvrácena.

   Potkal jsem posádku, kterak sbírá bylinky a jídlo. Tolik potřebné po dlouhých dnech hladovění na moři. Ihned mi sdělili, že nejsme na ostrově samy. Prý se zde setkali s tlupou elfů a dokonce i podivným obrem. Kousek na severu se prý má rozkládat jakási tajemná vesnička. Vydaly jsme bez prodlení na průzkum. Posádka mne zavedla na ono tajemné místo. Byla to důmyslnná stavba v jakémsi "kráteru" mezi skalami. Na velkých podporách byla utvořená z fošen a desek dřevěná podlaha...Byla to radost zjistit, že je tohle místo obydlené. Alespoň do večera...

   Žije tady spousta elfů a poloelfů. Také jsem viděl na vlastní oči toho tajuplného obra. Je to trochu přerostlý chlap s hlavou jako kokos. Po rozhovoru s ním usuzuji, že nejspíš dutou jako právě ten kokos. Nejvíce mne ale zaujal večerní rozhovor s tajuplnými místními obyvateli. Jsou to lidé, zřejmě původní obyvatelé ostrova. Vyptával jsem se jich na mnohé. Žijí zde prý dlouho...Vrtalo mi jen hlavou, proč jsem nepotkal žádné starší osoby. Rovněž proč jsou domy kolem tolik poničené. Odpověď na svou vytouženou otázku jsem dostal záhy. Přistáli jsme na ostrově plném Acronských legií. Okupují prý města i okolní vesnice !!!

     Už jsem se pomalu nořil do krásného snu, potom co nás všechno potkalo, však tahle zpráva mne zdrtila. Nejvíc mne teď trápí myšlenka, co bude s loděmi, které nás měli následovat? Co když padnou také do spárů těch prašivých psů? Musíme tomu zabránit. Přiblíží-li se ke břehům za býlého dne, bude to jejich poslední chvilka na tomto světě...Musíme tomu zabránit !!! Ale jak?...Čas nemylosrdně utíká...

Šťastné shledání...

    Po několika týdnech na ostrově už jsme ani nedoufali, že ještě někdo přežil. Včera ráno ale do kráteru spolu se slunečními paprsky přišli další dva námořníci. Andrej Drozd a jeho kamarád Imrich Kenderesy. Pochváleno budíž moře, že ušetřilos těch dvou duší. Kapitán byl velice rád, že vidí svého oblíbence živého a zdravého. Oba chlapci byli dost pohublí, ale stará bárka se oně postarala. Slupli celou pečínku i soudek místní medoviny jim přišel k dobru. Dorána z nich byli zase čilí mládenci...Tříkrát sláva tomu dni !!!

Andrej Drozd mladší...

    Jaká shoda náhod, že syn zkončí na místě otce. Osud tomu nejspíš chtěl, aby mladý Andrej ztroskotal na ostrově kam odjel před lety jeho otec. Našel zde dobrodružství, lásku i svou smrt...Malý Andrej vživotě otce nespatřil. Jeho matka mu o něm vyprávěla každý večer u postýlky, když byl ještě chlapec. Roky plynuly a Andrej se musel nějak živit. Matka zemřela a mladému Drozdovi zbyly jen dluhy a starý dům. Vydal se proto hledat štěstí do světa. Dům prodal, poplatil dluhy a namířil si to přímo do přístavu. Už jako dítě miloval moře a lodě. Obdivoval námořníky, kteří plují týdny, někdy i měsíce po moři....
    Kapitán lodi, na kterou se Andrej nechal naverbovat, byl známý šlechtic a královnin oblíbenec. Muž se zlatým srdcem. ujal se chlapce a dal mu vzdělání. Učil ho číst, psát i počítat, naučil ho obraně i zacházení se zbraněmi. Léta plynuly a z malého Drůzděte vyrostl statný námořník. Vážil si kapitána jako svého opravdového otce, kterého nikdy nepoznal.
    Během odsunu z Aberonu, největšího přístavu v království, odplul Andrej samozřejmě se svým kapitánem a posádkou na moře hledat novou zem. Nejspíš by ho ani ve snu nenapadlo, že ztroskotá na ostrově, kde žil jeho otec. Ale kdo ví, jaké nástrahy ho tu čekají. Acronské legie jistě nenechají další lodě, aby zde v poklidu zakotvili. Čas se stále krátí. Další osadníci tu budou co nevidět...

Zápisky kapitánova deníku...

   Včera večer jsem se byl projít po pláži. Slunce se právě nořilo hluboko do moře, když jsem se brodil chladnoucím pískem. Bezvětří zvěstuje špatné zítřky. Běda lodím, jenž uvíznou v těchto vodách bez větru v týlu, jež by je odnesl daleko odsud...

   Posádka se na ostrově velice rychle zabydlela. Rozdlili si práci a zajistili nám tu celkem poklidné žití. Kráter není moc přívětivé místo. Měli bychom si v brzké době najít nějaké lepší útočiště. Místní obyvatelé, jak se mi doneslo od chlapců, jsou trochu odměřenější. Pár šarvátek už mezimými chlapci a těmi mouřeníny zavládlo, naštěstí nejsou mý chlapci tak horliví a nepustili se s nimi do ostřejšího sporu...

   Největší utrpení mi však přinášejí myšlenky na ostatní loďě z Aberonu. Kapitán de Beuf se chvástal, že nám bude v patách ať poplujem kamkoli. Je to trochu barbar, nicméně velí královské lodi, nepřál bych mu se střetnout s těmi Acronskými psi! Nedej bože aby tu chtěl přistát...Něco uvnitř mi ale říká, že tu bude co nevidět. Musíme ho nějak varovat. Dnes shromáždím posádku a budu je instruovat. Už žádné další zmařené životy....

Ach ten Danny…

Po několika dnech, když už nik nečekal, že se najde ještě někdo z posádky živý.
Objeví se z ničeho nic v Kráteru sám DANNY! DANNY BLAKE!

Kdyby neotevřel tu svou hubu ,z které jako obvykle vanula pro něj typická rumová aróma, jen těžko by někdo uvěřil že je to doopravdy on.

Když už si každý myslel že je Danny navždy pryč a ten jeho smradlavý zadek nejspíš okusují někde na dne moře žraloci, on se z ničeho nic zjeví, jakoby se nechumelilo.

Ach ten Danny ,ten starý parchant, toho se člověk jen tak nezbaví.

Všichni chlapy mají v živé  paměti jeho ranní budíčky po probděných nocích když rum tekl proudem.

Slunce sotva jen vylezlo a všichni do jednoho spali jako zabití, jen Danny, naložen ve svém oblíbeném rumu, byl  pořád čilý a co bylo horši pevně přesvědčen že jejich stará bárka potřebuje neodkladně opravit.

Tehdy mlátil svým kladivem tu a tam bez hlubšího smyslu.
Tloukl a tloukl jako o život, nepomáhali prosby ani výhružky, dokud to Dannymu někdo nevysvětlil ručně, sám od sebe nikdy nepřestal.

Ne že by byl zrovna tak usilovný, nebo ho to tak strašně bavilo, když však mel dostatek svého rumu, byl schopen dřít třeba i dva dny v kuse.

I teď když se zjevil po několika dlouhých dnech, všichni tušili co bude nejspíš za jeho zdržením a přiblblým úsměvem.

A ovšem že nebyli daleko od pravdy.
Jestli byl Danny prosluly něčím víc než svou zálibou v rumu, tak to bylo někdy až nepřirozené štěstí které ho provázelo cely jeho život.

Když Dannyho vyvrhlo moře na břeh, nebyl z daleka tak sám, společnost mu dělala parta jeho nejvěrnějších kamarádu, několik sudu toho nejlepšího rumu...

Večer jako každý jiný...

...Danny zas vysedává v hospodě a z trucu se netkne ani toho piva.
Je mu jedno že hospodsky ho má už dost, dokud nebude RUM tak tady bude jen tak sedět, tak zní jeho odpověď na jeho nekonečné naléháni.

Večer se pomalu měnil v noc když se Dannymu z ničeho nic přimluvil jeden z těch zvláštních, tmavých bratru. Prý jestli taky čeká na nějakého starce, popravdě jediné na co Danny čeká, a to už od svého příchodu, je jeho rum, který nějak ne a ne dorazit.

Nicméně slova starce který, se nečekaně rychle objevil, přivedli Dannyho alespoň na chvíli na jiné myšlenky.

“Sběratel duší? Pohádky pro male děti!“
S nedůvěrou reaguje Danny na řeči starého muže.

No po delší chvíli když muž vytahuje podivnou flaštičku s ještě podivnějším obsahem, je Danny připraven jeho slovům uvěřit. S zájmem si prohlíží podivný obláček mhli v skleněné lahvičce a slova starce mu najednou nepřipadají tak nesmyslné a bláznivé.

Netrvá dlouho a s příslibem starce, že jim ukáže místo kde onou podivnou láhev našel, vyráží několik odvážlivcu ještě pod rouškem noci, vstříc nebezpečí, vypořádat se s zloduchem a vydělat pořádný balík v co doufal především Danny.

To ještě netušil co ho dnes v noci a nad ránem čeká…

Dlouhá cesta

...jejich cesta byla Dlouhá a namáhavá, vedla pres černou tmou zakryté hory i bíle zasněžené planě až kamsi k hradbám samotného Větrova a ještě kousek dál.

I přes její ohromnou délku se všem dobrodruhům, Dannyho nevyjímaje, povedlo urazit celou cestu ještě té samé noci.

Na cestu jim přitom svítila jen pochodeň starce který vzhledem ke svému věku nesl celé to putováni v celku dobře, konec konců nic jiné mu ani nezbývalo, on jediný věděl kam doopravdy směřují.

Jejich cesta byla v celku rychlá, ani z daleka však ne bezproblémová.
Ale i když v její průběhu dobrodruhy potkalo mnoho nebezpečí, to největší na ne teprve čekalo.

Kdysi u konce dne, když se noc pomalu měnila v ráno dorazili všichni společně na starý hřbitov, kdesi u Větrova.

Jen co se tak stalo starý muž prohlásil že dal nehodlá pokračovat, dovedl dobrodruhy na místo tak jak slíbil, a co bude dal je už jen na nich.

Starec se pomalu vytratil a všichni společně zamířili k podivnému vchodu do hrobky, týčícímu se na vrcholku vysokánského kopce.

Ještě než první z nich vstoupil na stoupající stezku která se vinula kolem do kola onoho kopce, zjevila se přímo před nimi jako blesk z jasného nebe záhadná žena, ta samá jako už v hospodě U opilce, a ta sama která se čas od času jako temny přízrak zjevovala a pokaždé si z nich utahovala a pokoušela se je odradit od další cesty.

Nik z dobrodruhu však nebral její slova dostatečně vážně, a tak po čase, opět jako pokaždé, zmizela stejně rychle jako se zjevila a dobrodruzi pokračovali dál…

Nevítaná návštěva

…jen co i poslední z nich překročil prah těžkých  kamenných dveří, ocitl se i on jako všichni ostatní, v hrozivě vyhlížející temné a zatuchle hrobce.

Světlo pochodni zanedlouho odkrylo první skupiny stvoření obývajících tohle bohem zapomenuté místo a jen co se pravděpodobně jediný vchod  a východ zároveň z rachotem uzavřel, dali temné a zákeřné stvoření s zuby a drápy ostřejšími než ta nejostřejší ocel, dobrodruhům pocítit, že nejsou zde vítáni.

Než by stačil kdokoliv z nich cokoliv říct, rozpoutal se dlouhý a tuhý boj.

I když ostré zuby a drápy nebyli z daleka vším čemu Danny spolu s dobrodruhy musel v tomhle boji čelit, vedl si v celku slušně.

Hordy zubatých příšer nebyli pro tak velkou skupinu dobrodruhu takovým problémem jakoby člověk čekal.

Společně, obezřetně postupovali dal a přebíjeli si cestu přes další hordy příšer, až do dalšího patra kam sestoupili po kamenných schodech.

Tu jich na první pohled nečekalo nic nove, další boj a další krev, padali jedna po druhé až jejich těla dláždila téměř celou místnost, naproti dobrodruzi se až na par škrábanců drželi statečně.

Až boj znova utichl, dali se všichni do prozkoumávaní místnosti, k jejich údivu však kromě několika sarkofágu, nic co by stalo za řeč nenašli, žádné další schody, žádné další dveře, nic jen hole zdi.

Už to vypadalo že tu jejich cesta definitivně konči, když jeden z těch všímavějších, zahlédl nějaký zvláštní výklenek na jedné z mnoha zdí.

Pečlivě ukryty před zrakem ostatních tam stál jakýsi vchod, jejich cesta dál, po podrobném zkoumáni se dveře povedlo s rachotem otevřít, a všichni tak mohli ve své cestě pokračovat.

Po dalším boji a dalším zkoumáni se dobrodruzi společně dostali až do malé místnosti která se už na první pohled lišila od těch předešlých.
Steny lemovali police s mnoha knihami, nechyběl stul a dokonce ani postel, co však upoutávalo pozornost nejvíc, bylo téměř uprostřed místnosti, jakýsi oltář s podivným zařízením.

Jen co se všichni vzpamatovali z toho že zde nenašli toho koho čekali, dali se do hledáni, nik totiž nechtěl vyjít z hrobky jen tak s prázdnýma rukama…

Zachraň se kdo můžeš!

…hledaní nedopadlo zrovna uspokojivě, když nik nenašel ani jen stopu po zlatě či jiném bohatství, které by si dobrodruzi určitě zasloužili.

V policích leželo jen pár zaprášených knih, které navíc chránilo nějaké kouzlo které nikomu nedovolilo si je co by jen na chvíli prohlédnout.

Postel byla čistá, ustlaná a pohodlná, no kromě toho neskrývala nic zvláštního.

Jediná věc která na delší chvíli upoutalo pozornost dobrodruhu a nakonec i jediná věc kterou si z hrobky odnesly, ležela přímo na stolku a byl to kus papíru s jakýmsi vzkazem.

Jen co si ho jeden z nich všiml, hned zvolal všechny ostatní ,kteří se okamžitě shromáždili kolem, aby vzkaz nahlas ,tak aby ho každý slyšel, přečetl.

Na papíře stalo jen několik nejasných slov ,mluvících o ukrytých lahvičkách a o mapě na které je vše zakresleno.

Kromě textu byl na papíře načrtnut i nějaký obrázek, než si ho však stihl kdokoli z dobrodruhu podrobněji prohlídnout, místnosti se rozlehl mohutný otřes a zvláštní zařízeni uprostřed ní se dalo do pohybu.

Někteří z dobrodruhu začali pomalu ustupovat směrem ven z místnosti, jiní naopak přikročili bliž a s zájmem si prohlíželi zařízení a další jen tak stáli a čekali, co bude dál.

V zápětí všechny oslepilo několik jasných záblesku a než se stačili z toho přívalu světla vzpamatovat, stál přímo před nimi hrůzu nahánějící démon.

Něco takového Danny ještě za cely svůj život neviděl, ohromná příšera s temně rudou kůži stala přímo před ním.
Zrůda byla vysoká jako tri průměrní chlapy dohromady, s jasně viditelnými přímo démonickými křídly na zádech a k tělu přiměřeně velké hlavě na které nechyběl pár pořádných rohu a jasně, rudě svíticí oči  s pohledem dohánějícím člověka k šílenství.

Jakoby toho ještě nebylo dost, ve svých spárech svírala ještě meč délky dvou dospělých mužů, s kterým evidentně nemela přátelské záměry.

Ted už nik z dobrodruhu jen tak nepostával a všichni se okamžitě dali na ústup.
Pouštět se do boje s démonem nikoho z nich v tu chvíli ani nenapadlo, až na Dannyho.
Jeho neskonala hloupost mu nedala a jen tak vystřelil několik šípu směrem k démonovy,  ty se však od něj jen odráželi nebo hned lámali na drobné kousky.

Na ten velký zmatek který tehdy nastal, ustupovali všichni poměrně rychle, no démon je usilovně, bez přestávky pronásledoval.
Nezastavili ho ani těžké kamenné dveře, které mu Danny zabouchl přímo před nosem, v snaze ho zastavit nebo alespoň získat pro sebe i ostatní nějaký čas.

Dveře se rozletěli na kousky a v oblaku prachu se opět zjevila hrozivá tvář démona.
Několik nejodvážnějších dobrodruhu, ke kterým se později přidali i ty méně odvážní, se bleskurychle rozhodlo démonovy čelit.

Ten silu dobrodruhu evidentně podcenil, a i když se z počátku zdálo že vítězství bude na jeho straně, nakonec jeho pomale a neobratné zacházeni  s těžkým mečem, zapříčinilo jeho první porážku.

Tělo démona se s hukotem sesunulo k zemi, přičemž málem přivalilo několik z jeho pokořitelů.

Radost a oslavy z vítězství však netrvali dlouho, jen několik desítek vteřin po jeho pádu, povstal démon opět a jen co se rychle oklepal, začal kolem sebe opět mávat dlouhatánským mečem, který dohnal dobrodruhy k dalšímu ústupu.

Řev démona v patách hnal dobrodruhy ku předu pořad rychleji a rychleji, ani to však nestačilo.

Hněv démona neznal hranic, a až dobrodruhy opět dostihl, boj s ním už vypadal z cela jinak, ohromný meč srážel jednoho dobrodruha po druhem a už to vypadalo že tentokrát se z vítězství bude radovat někdo jiný.

Sila a zuřivost démona dobrodruhy nemile překvapila no i přesto na jejich zdoláni nestačila.
Po dlouhém a namáhavém boji,  se povedlo démonovy zasadit tvrdou ránu a tak s řevem padl už  po druhé.

Tentokrát nik na nic nečekal, dobrodruzi vzali nohy i raněné na ramena, a jak rychle to jen šlo, postupovali směrem ven.

I když za zady opět uslyšeli démonův zuřiví řev, dal je už nepronásledoval…

Dannyho velký úkol

…všichni společně vystoupali po kamenných schodech a přítomnost démona jim připomínal už jen jeho tlumeny řev.

Ihned bez přemyšleni a zbytečných řeči zamířili přímo k východu, který byl však zcela uzavřen.

Až tu si vzpomněl Danny na zvuk řetězu a zabuchnuti těžkých dveří, které následovalo hned poté, jak dobrodruzi vstoupili do tmavé hrobky.

“Jsme v pasti ,všichni tu zahyneme!“ 
Ozvalo se zoufalým hlasem.

“Ne!“
Vzdorovala většina a pokoušela se hnout dveřmi jakýmkoli způsobem.
Dveře se však nehnuli ani o kousíček, a tak padl návrh vydat se hledat východ jiný, většina se totiž shodla, že tenhle nemůže byt jediný.

Už byli i na odchodu, když si jeden z nich všiml něco zvláštního na jedné ze soch u vchodu.

U nedobytných dveří stáli dvě kamenné sochy postav, z kterých jedna mela na rozdíl od té druhé naproti, ruku natočenou do opravdu zvláštní a nepřirozené polohy.

Bez větších problému ji šlo natočit tým správným směrem a hned po té se místnosti opět rozezněl zvuk řetězu a dveře se s rachotem otevřeli.

Není ani třeba velmi opisovat co se událo hned po té, všichni se tlačili ven kde na nich ale nečekalo nic dobré.

Desítky temných přízraku, a hrůzu nahánějících kostlivců pokrývalo cely hřbitov a zdálo se že za cil mají jediný, nedovolit za žádnou cenu hřbitov nikomu opustit.

Nebýt moudrosti dobrodruhu kteří chytře využili svou výhodnou polohu na vrcholu kopce, jistě by se jim to i povedlo.

Mnohý z dobrodruhu byli v boji nepříjemně raněný, nebo dokonce vystrašeni téměř na smrt, nakonec však zavládl klid tak jak to má na hřbitově být a dobrodruzi se pomalým krokem pobrali domu.

Cestou se zastavili u starce který odpočíval u ohne, aby mu řekli co vlastně v hrobce našli.
Neznělo to nijak slavně, kus popsaného papíru., nic jiné, kromě ošklivých ran, nik z nich nezískal.

Ted když byl čas vzkaz podrobněji prozkoumat, ukázalo se, že obrázek pod textem představuje mapu, mapu s malým ostrůvkem a křížkem přímo na něm.

Společně usoudili že ostrov je už na první pohled příliš daleko na to, aby se na něj dostal kdokoli jen tak, bez lodě.

Tu v Dannyho hlavě skrsla nějakým způsobem myšlenka a začal všechny ostatní přemlouvat.
Ať mapu svěří jemu...že on se o ni dobře postará… vždyť on je ostřílený námořník a v takových věcech se vyzná…a že ji ukáže kapitánovy a ten bude nejlíp vědět co s ni dal...

Nemel to lehké no po delším přemlouváni Danny konečně získal svou mapu a všichni pokračovali směrem domu.

…
 
Takhle Dannyho už dlouho nik neponížil, i když to ani z daleka nebylo  poprvé co padl do zajeti, takovýmhle způsobem s nim ještě nik nezacházel.

Na rány pěsti do tváře či břicha, na šleháni biče a mnoho dalšího, na vše si už pomalu zvykl, ale na tohle?

Ne! To nikdy!

Zažádalo se mu na chvíli poctivého obchodu, a jak že dopadl?
Okraden a navíc zavřen jako nějaký pes!

A to se jim ještě sám dobrovolně vydal.

Ještě že byl na blízku Mordred, ten nikdy nezklame.

Prolhaní elfové, ať se jen teši až k nim zas zavítá a můžou si byť jisti že nebude sám.

Pak si vezmou spět co jim patři i s úrokama a ty zloděje stihne jejich trest, stejně jako každého kdo se jim postaví do cesty.

...

Dannyho trápeni

Ze dne na den nebo spíš z minuty na minutu se Dannyho ,dosud ne příliš dobra, nálada nevídaně vylepšila.

Dosud byl mrzuty a nešťastný z toho jak se věci vyvíjí, především ho štvalo že kapitán zmizel bez slova, přímo jako krysa z potápějící se lodě a nenechal ani jen vzkaz nebo snad dopis na rozloučenou.

Bez kapitána se dal zbytek posádky do uctíváni jakési bohyně která Dannymu ani z daleka nevoněla.

A k tomu všemu ještě ti proklatí elfové.

Na to vše by mohl snadno zapomenout mít tak alespoň soudek poradního rumu.

A bylo přímo veselo

Jednoho krásného dne se Danny zjevy v Kráteru, s úsměvem od ucha k uchu a není sám.
Před sebou tlačí velký a mohutný dubový sud v kterém to podezřele žblunká.

Překoná s nim několik der v podlaze i vratký můstek a nakonec i schody, až ho dotlačí do  jednoho z rohu hospody, kde si z hluboká, ale porad s úsměvem na upocené tváři vydechne.

Hospodsky z toho nebyl nijak nadšeny, ale Danny od samé radosti zaplatil další rundu a to rovnou cely hospodě a tak mel alespoň na chvíli klid pro sebe a svůj soudek.

Netrvalo dlouho a hospodou se vanula opojná a prenikavá vůně Dannyho vytouženého, a zaslouženého rumu.

Omamná vůně přilákala i zbytek osazenstva hospody který z počátku nejevil o velký sud který sotva prolezl dveřmi zájem.

A tak měl Danny co dělat aby odehnal všechny kteří si dělali na obsah sudu zálusk a nebo chtěli jen ochutnat ten jeho dlouho ozpěvovaný nápoj.

I když to chvílemi vypadalo různě, Danny si svůj sud urputně bránil a z počátku nedovolil nikomu se k němu ani jen přiblížit a když už to vypadalo že ho mají všichni dost a že se rozhodli mu jeho sud zabavit, neváhal vytáhnout na ne svůj kord který je od jejich záměru dostatečně odradil.

Avšak až se rumu dostatečně nabažil, a ten mu patřičně stoupl do hlavy, rázem se z něj stal velký dobrák a s mnoha ale mnoha štamgasty se o svůj lup podělil.

Téměř okamžitě si tenhle napoj téměř celá hospoda oblíbila.
Bylo cítit že rum má svou silu a poradny říz, narozdíl od piva či vina které se tu vidi nejčastěji, ale zároveň má to svoje, jak říká sám Danny “na duši hladící“ aroma a jemnou chuť, narozdíl od pálenky které je tu taky dostatek.

Cely večer se nesl v radostnem duchu, když Danny od samé radosti neváhal a vytahoval zlaťák za zlaťákem, až nakonec prakticky cela hospoda popíjela na jeho útratu.

Až se už téměř na oběd probudil, ležel na podlaze a pevně no zároveň jemně svíral svůj sud téměř jako matka své vlastní dítě.

Byl cely ulepený, kde tu kolem něj ležel nějaký kus džbánu, a vlastně cela hospoda vypadala jakoby ni právě proběhlo stádo buvolu.

Vedle něj ležela židle z které se nad ránem sesypal a pak už jen udělal poslední na co mu zbývali sily a co považoval za nevyhnutelné, přivinul se k svému sudu a spokojeně usnul.

Probuzeni nebylo nijak obzvlášť příjemné, hospoda byla už témě prázdna, a z daleka už v ni nepanovala tak radostná atmosféra, hospodsky byl vzteky cely bez sebe když uvidel tu strašnou spoušť kterou vylidnění hospody odkrylo a kterou způsobil Danny svou štědrostí .

V hlavě mu hučelo jako v trpasličí dílně, no na to byl už dávno zvykly a hlavně mel radost z toho že i pres to že předešlá noc nebrala konce, ještě porad mu zbylo něco pres polovinu půl sudu rumu.

A tak jen mávl rukou nad rozčileným hospodským a pobral se hledat nějakou vodu aby ze zbylého rumu připravil Grog…

Nic už nebude jako dřív...

“Jak dlouho tohle ještě vydrží?“

Jak dlouho se to vůbec dá vydržet?
Den za dnem se zda byt horši a a horší.
Každou sebemenší radost střída utrpení.
Navždy proklíná den kdy je zastihla bouře.


“Proč?!“

Proč pravě oni? Proč tenhle ostrov?
Tak proč?! Proč on?
Kéž by raději zahynul ve vlnách tak jako ostatní.

Pryč jsou dny kdy věřil že vše bude v pořádku, když uzřel tváře svých přátel.
Poradí si, vždy si uměli poradit, kapitán jistě něco vymyslí a všechno bude jako dřív...


“Nic už nebude jako dřív“

Kapitán je pryč.
Jeho přátele propadli své temné bohyni a on zůstal sám.

Ze všech sil se snažil uvěřit že se něco změní.
Už dal nemůže, to zoufalství ho ničí.
Už nemá sil nadále se přetvařovat.

Co všechno by za to dal?
Co všechno by obětoval?
Jen aby to mohl vrátit spět.
Tu nekonečnou slobodu.
Dny kdy mu nic nescházelo, kdy byl šťastný.

Jména, jen jména které ho provázeli příliš dlouho.
Příliš dlouho na to aby je teď jen tak opustil.
Jména jsou poslední co mu zbylo.
Co ho drží na tomhle proklatém ostrove.


“Ach Kate co jsi mi to jen provedla?“

Jak jen mohla? Sotva ji znal, přesto ho to tak hrozne zasáhlo.
Už víc nesnese pohled na ní, každý jeden je jako dýka vražena do srdce.
Její prázdné oči ho budou pronásledovat na věky.


“Kdo to vlastně je? Jak se vůbec jmenuje?“

Tolikrát mu pomohla.
Proč to děla?
Proč ho přišla varovat?
Opravdu ji na něm zaleží?
Neví.
Její způsoby ho děsí.

“Blödhgarm, jen ten mu zbývá“


Jen on ještě nepropadl.
Nesmí přijít i o něj, ne!
On a ta nová.
Ach proč se ji jen svěřoval?
Neví.
Má si to vyčítat?
…

Špatné a ještě horši časy...

 *Uprostřed ruin kdysi majestátního pouštního paláce*

...kolik rumu snese Dannyho hlava věděl kde kdo, že to neni málo o tom neni pochyb. Kolik snese omítky a těžkého kameni, to netušil ani on sám...

“Au“
Bylo vše na co se zmohl , až se jakž tak vyhrabal z pod sutin.
Takový kus baráku mu dal předse jen zabrat, padl krvi zalitou tváři do prachu který z časti ještě vířil nad nim a z časti už pomalu sedal na zbytky kdysi velkolepého paláce.

Upadl do bezvědomí...

Bolest a trápení, nic se nemění...

Kolik baráku, kolik paláců mu ještě padne na hlavu, než už konečně něco vyjde tak jak má?
Hospůdka milovaná, poslední místo, které mu zbylo vše ostatní už se pohrbilo.
I nad ni stahuji se mraky a on padne s ní taky.
Kdo ví, zda s lahví v ruce nechá se zasypat nebo hrdě padne, až bude se o ni prát…

Němá tvář

Sotva oči zahmouří, před sebou ji má.
Němou tvář, mlhavy obraz, co nedá mu spát.
Pořád se vrací, zazáří a zas se ztrácí
Vzpomínka vybledla, jenž oživit ji hodlá.
Němá tvář, co zas a zas se vrací.
Němá jest, však ví, že má mu co říci.
Tak proč, proč se pořád ztrácí?

...a ve vlasech, vítr bude vát...

Přes všechny nečekané zvraty a spoustu jen těžko uvěřitelných události. Počínaje zmizením samotného kapitána, zmizením a objevením Drozda, který opět není k zastihnutí, až po opětovné stěhovaní a spoustu dalších věci na které je lepši nevzpomínat.

Přes to všechno tu pořád zůstává zdravé jádro staro-nove posádky, které čeká, co přijde.

V Dannyho hlavě ze dne na den narůstá pesimizmu který tam zasel tenhle “proklety ostrov“, klíči a vzkvétá, marně se ho snaží utopit v hektolitrech piva, ráno se probouzí a vše začíná od znova.

Pořád ho však provází jeden, pro někoho možná bláznivý sen.

To poslední, o co ho ještě nik nepřipravil.
To čeho se sám nehodlá vzdát.

Ano, chce tam opět stát, a ve vlasech, vítr bude vát, kolem dokola nic jen šíře moře až zas poplují jako za starých času, pro piva či rumu basu…

Blázen?

Ach Blaku, máji tě přátele za blázna? Cvoka? Možná už dávno ano, a pokud ne, po tom co se chystáš předvést, se tomu s jistotou nevyhneš.

Ále co, po tom čím jsi prošel, máš na bláznivé nápady plny nárok.
Tak proč by ne? Kapitán by byl na tebe hrdy. A zbytek posádky ti to taky určitě nebude mít za zlé.

*Mezi vyvolenými se rozšířila správa, že Blake zvolává posádku, nástup o tři dny s východem slunce, U Temného Jestřába.*

//pravděpodobně sobota večer...

Ubohá duše

Jak jen tohle mohli dopustit? Jak se to mohlo stát? Právě ona, kolik si toho už vytrpěla, a teď tohle.
Proč? Jak?  *nenachází slov*.
Zžírá ho pocit viny, jen on za to muže, a nik jiný.
Další výčitka.
Bolí, jako nuž vražen do srdce.

Kvůli němu

Vrátila se.
Vrátila se kvůli němu.
Je konečně spět.
Je tady, v pořádku.
Je spět, a všechno je najednou tak, tak jiný.
Má strach, ať mu už nemizí, ona je znamení.
Ted se něco změní a všechno bude jiný.
Ted přišel čas, má jí, a ona  jeho, teď to musí vyjit…

*Dannyho vnitřní rozhovor, po par lahvích piva*

Haha jsou to blázni, šílenci jako ty Blaku.
Jdou do toho, všichni spolu, jako za starých času, tohle nám chybělo, moc chybělo.
Ted všem připomeneme kdo je to Danny Blake.
Byl by v tom čert, aby parta bláznu něco takové nedokázala když si to vezmou do hlavy.

Co se ti to honí hlavou Blaku?

Co raz méně ho vídat v hospodě, u piva, či partie kostek.
Dni i noci tráví vysedáváním u pobřeží a pozorováním lodi Acronského impéria, či listováním v knize, kterou pečlivě hlídá a střeží, jako oko v hlavě:

(http://img259.imageshack.us/img259/1754/bookg.jpg)

Hřejivá vzpomínka, na “radostné“ dětství

Nikdy jsem se svým otcem moc nemluvil. Že to nemá smysl, jsem pochopil, už když mi byli čtyři roky.
Kromě nadávek z té jeho prašivé huby vypadlo jen málo slov a ještě méně z nich dávalo nějaký smysl.

Když se nad tím zamyslím, možná pravě to přispělo k tomu, že si některé jeho slova proste lip pamatuju, i  když pochybuju že tohle byl jeho záměr.

Ještě i dnes se mi dobře vybavuje jedna z vzpomínek, vázaná pravě na toho prašivého psa, jenž měl tu drzost zvát se mým otcem.
Bylo mi tenkrát nějak kolem tři let, když jsem ho s prázdným a skučícím žaludkem pozoroval při práci.
A právě tenkrát, jsem si dovolil sdělit mu, že jedna z těch desek co uřízl a s námahou ji pravě přitlouká, je poněkud, spíš víc než křivá.
Pamatuju si jak odložil, nebo spíš odhodil, své kladivo a zuřivě ke mně přiběhl, mezi přívalem nadávek, které jsem si tenkrát vyslechl a na které si už dobře nevzpomenu, zaznělo i několik slov které se mi tenkrát, jako malému klukovy vryli do paměti.

“Každá loď je originál“

I když nemyslím, že měl v úmyslu vzkázat mi nějaké životni moudro či zasvětit mě nějakým způsobem do svého řemesla a spíš se jen chystal, jako vždy, vybouřit si na mě svůj vztek, zda se že se mu nechtíc něco povedlo.

Co jsem ještě tenkrát nevěděl a i teď, po všech těch letech to přiznávám nerad, měl v podstatě pravdu.

Můžou byt dvě lodě podobné, vyrobené stejným mužem, ze stejného dřeva, mít stejné jméno, plavit se pod stejnou vlajkou, mít podobnou příď či plachtu, pravda je však taková že na celém šírem moři ba i dál, nenajdete dvě lodě, které jsou na chlup stejné.
Každá z nich je totiž svým způsobem jedinečná, každá je originál.

Ta naše, bude opravdový originál…

Špatný člověk?

*Někdy nad ránem U Temného Jestřába, Blake sedí za stolem, bez své černé košile s matně stříbrnými knoflíky, a převazuje si ošklivou ránu na ruce.
Vezme láhev pálenky, z které nejdřív sám odpije a pak dopřeje to “potěšení“ i své hluboké a ošklivé raně.
V té chvílí zatne zuby bolesti, opře se o opěradlo židle, zakloní hlavu a jeho unavené oči se už zavřou samé.
V okamžiku má před sebou v jasnem záblesku jediný obraz, vzpomínku z dnešního rána*

Otrok.

Jak zvláštní slovo. Zajímalo by mě, jak vzniklo. Zní téměř tak hrozivě jako smrt, pro otroka určitě mnohem hůř.
Jsi špatný člověk Blaku? Jsi špatný, když tě osud těch malých človíčku tam nedojímal tak jako ty pánbíčkáře?

Ještě teď ho vidím, jak se třese chuti jim pomoct, zalíbit se, stoupnout v očích svého boha.

Pokrytec!

Jsou jako supy, co se pyšně vznáší a čekají na svou chvíli, až můžou velkolepě sesednout a přiživit se na neštěstí.

Pamatuju si na desítky otroku, těch jenž jsme jim s kapitánem vraceli jejich svobodu.
Jednomu po druhém další a další.
Může pro člověka někdo udělat víc? Víc než mu vrátit jeho svobodu?

Pamatuji si jejich tváře, ten výraz z mé paměti jen tak něco nevymaže, ta zvláštní kombinace přetrvávající nejistoty a rozkvétající radosti.
A pak ta neuvěřitelná hrdost a odhodlanost s jakou se k nám přidávali.
Nikdy jsem nikoho neviděl radovat se ze života takovým způsobem.

A teď?

Jsou mrtví. Do jednoho. Moře si je vzalo spět, jejich svobodu jim však už nik vzít nemůže…

Nemel, bych pít, být sám

…Udělali z tebe velitele. Jen tak. A ty jsi jim na to kývnul. Proč to děláš…?
…Kdo?  Co se to z tebe stává? Mekneš Blaku, zapomínáš na to, kdo jsi, zapomínáš, co jsi.
…Nene! To bude dobry, děláš co je třeba. Ne…?
…No co? Tak jsi to nikdy nedělal  Viděl jsi to předse už tisíckrát, stačí na nich pořadně nakřičte, vynadat a všechno půjde…
…Sakra Blaku, nemel by jsi pit sám! Co to děláš? Už ti to leze na mozek, zcvokneš se tady z toho…
…Mluvíš sám se sebou a téměř vůbec ti to nepřijde divné.
…Kéž by tu byla ona, Katelyn. I ty čtyři písmena mi ji pořad připomínají, “nene“.
 Světýlko naděje co mě drží při zdravém rozumu…