ostrov králů.

[theureg]

Když odplula loď a přešla noc odhalilo matné sluneční světlo prodírající se skrze černé mraky vznášející se nad ostrovem mohutnou postavu, zabalenou do černého pláště s kápí staženou hluboko do čela bránící se tak nepříjemnému ledovému mrholení jež se snášel z černých mraků. kdo by se odvážil skrčit se a zadívat se mu do tváře, zjistil by, že ve tváři lemované tmavě hnědými dlouhými vlasi se vztekle lesknou dvě tmavé oči a z úst jež nevrle cení zuby trčí dva delší tesáky. O kus dál za ním ležel důvod jeho rozpoložení. Několik rozsekaných nemrtvích jež jej v noci přišli uvítat se dostali až k jeho statnému černému hřebci a rozsápali jej dřív než se k nim stihl probít a koně zachránit.     
         Nutno dodat, že několik nemrtvích mělo v hlavách a po tělech několik kopanců svědčících o tom že i statný hřebec se dokázal chvíli bránit, přesto jich však bylo přiliš mnoho. Sám bojovník vyvázl bez zranění a to nejspíše hlavně díky Ragnarokovi jak se hřebec jmenoval. kdo ví jaké kouzlo mu vehnalo tvrdší spánek než na který je ze života zvyklí a díky čemuž neslyšel ty prokleté bestie přicházet. Probudil jej až hlasitý ryk napadeného koně. Bojovník tedy přišel o dobrého přítele jímž mu hřebec byl, ale bohužel taky o všecko jeho maso, neboť si netroufal jíst maso které rozsápali shnilé pahýli jež měli poklatci místo rukou.
        Slunce krátce problesklo mezi černými mraky jako by se tak snažilo zamračeného bojovníka alespoň trochu povzbudit a snad se mu to i podařilo.
Mohutný muž se zvedl v celé své výši. Pomalu tasil meč a zadíval se k hradbám ve středu ostrova. tam kde se necházeli hrobky mocných králů a čarodějů.
"Nevím kterej z vás na mě poštval svoje nohsledy, ale nejdu vás všecky a ukončim to vaše prokletý řádění vy nemrtví svině!" zabručel bojovník zamračeně, pohodil si v ruce štít, na zádech upravil tornu, tasil meč na kterém se odleskl další krátký záblesk světla a vyrazil směrem k bráně.
Naž rozrazil bránu a zaútočil jeho tvář prošla změnou. Už nebědoval pro mrtvého společníka, ani pro ztracené přátele. Zapoměl na útrapy, na deštové počasí, na chlad nebo horko zapoměl na vše. Nyní se usmíval. vidina blížícího se boje jej vytrhla z tohoto světa a ponořila jej hluboko do toho jeho kde neexistuje minulost ani budoucnost a ani nic jiného. Existuje zde jen on, nepřítel, jeho meč, pomsta a smrt. Věco pro které žil a na které se těšil.
      Usmíval se dál a když jeho tvář ohodil proud krve vytrysknuvší z útrob prvního z nepřátel jehož přeťal ve dví prodral se z jeho krku veselí a zlověstný řev podobající se řevu lva a vrhl se na ostatní nepřátele se šklebem jež by se dal přirovnat šťastnému úsměvu.

[theureg]

Obrovský bojovník tiše sedí u  ohniště a ticho táhnoucí se nad ostrovem ruší jen občasné zabušení kladiva na sprohýbaný plech který snad ještě nedávno býval černou zbrojí která se z pokrouceného tvaru začíná zase pomalu ale jistě nořit. pár ran které zdobí polonahé svalnaté tělo dva a pul metru vysokého bojovníka jej zjevně nijak neobtěžují. krvácení již dávno ustalo.
 Zdechlina koně již zmizela a místo ní stojí o kus dál velká kamená mohyla na které leží sedlo a ohlávka. obojí z černé kůže zdobené stříbrným kováním.
Slunce které sem tam proráží mraky jako by se chtělo podívat zda bojovník který včera vpadl do kobek králů stále ještě žije lehce zahřívá zatuchlí vzduch kterým je toto místo prosáklé.
několik mrtvích kteří přišli na další noční návštěvu opět leží kolem ohniště. Tentokrát se bojovník zaskočit nenechal. než usnul vypil magický lektvar jež ho ochránil před temnými kouzli byl na nohou dřív než se přiblížili na dosah a než dosáhli ohniště skolil jich hned několik pomocí ohnivích šípů a zbytek rozsekal mečem. Opravou zbroje jen oddaloval nevyhnutelné. věděl, že musí shnilá těla sebrat a naházet je do moře dřív než se uplně rozpadnou a stane se z nich jen smradlavá hnusná břečka která by značně znepříjemnila jeho pobyt zde.
Nakonec se přesvědčil. Odložil už jakš takš opravený plát zbroje a pomalu se zvedl. ještě než se vypravil k tělům vzal kladivo a vykřesl do kamené stěny opodál další zásek , značící počet dní jež na ostrově strávil. Už to bude měsíc, pomyslel si při pohledu na změť na první pohled nepřehledných čar zdobících stěnu.

[theureg]

bojovník pomalu se chystající opět vyrazit na lov hlav, tiše sedí u ohniště.
Náhle se do ticha nad ostrovem jako nůž zařízne uši rvoucí řev které vystřídá hlasité dunění jakoby z útrob ostrova.
bojovník prudce vstane, napne se jako luk a během okamžiku stojí ve střehu a připraven k boji, rozhlížející se ostražitě kolem.
Temně rudý plamen vyšlehne ze země en pár sáhů od něj a změní se ve vysoký zářící sloup stoupající vysoko k nebi. obr lehce ucukne a zamračeně si druhou rukou zastíní oči.
"Prokletý temný kouzla!" zavrčí si pro sebe a obezřetně vyčkává co bude dál. Stejně rychle jako plamen vzplál nakonec pohasne a místo nej stojí na první pohled krásná žena. Temně černá róba zdobená tmavě rudým lemováním zahaluje nádhernou postavu. její tvář by se dala nazvat krásnou kdyby z jejich očí nečišelo čisté zlo.
Při pohledu do nich se bojovník nepříjemně otřásl a vše kolem jako by pohlcovala temnota. Bojovník se zmateně rozhlédl. Zjistil, že nestojí v tábořišti, ale v rozlehlém sále. obrovské sloupy stoupali vysoko a jejich konce se ztráceli vysoko ve tmě stejně jako konce sálu. před ním stála ona žena která vzešla z plamene.
"Vítej v mém království!" pronesla s úšklebkem a zhlo čišelo i z jejího hlasu a zarývalo se bojovníkovi do mozku jako ostří dobře nabroušené sekery. "poznáváš mě?"
bojovník si ji pečlvěji prohlédl a jen zavrtěl hlavou. z úst se mu prodralo nenávistné zavrčení.
žena se jen posměšně ušklíbla a pomalím krokem se vydala k boovníkovi. ten zamračeně pozvedl meč a připravil se k útoku.
"Ty mě sice neznáš, ale já vím kdo jsi ty. Theuregu z Darwolfů. moc dobře vím kdo jsi a sleduji tě už dlouhou dobu." zářivě se usmála a lehce pokynula rukou. Bojovník, se najednou jako když střelí uvolnil a spustil čepel k zemi ač se tomu urputně bránil. Ať se snažil sebe víc nedokázal pohnout tělem.
"Tvé srdce zalívá temnota," skoro mile se na něj usmála, "Pomalu užírá tvé srdce i když se tomu bráníš." pomalu došla až k němu  a lehce mu položila prsty na čelo. Poslední co bojovník viděl než se mu zatmělo před očima byl zlí škleb čarodějky.

[theureg]

Theurega probudila ostrá bodavá bolest deroucí se mu do hlavy jako dlouhé jehly. pomalu otevřel oči a rozhlédl se kde je. Nacházel se v rozlehlém sále osvětleném jen několik rudě planoucími pochodněmi. Celá místnost byla zjevně vytesána ve skále. Klenutý strop pokrytý děsivími reliéfy zobrazujícími různé démony a jim podobnou havěť podpírali čtyři mohutné sloupy. uprostřed místnosti stál kamený stupínek na kterém stál masivní lebkami zdobený trůn pokrytý pohodlnými polštáři a na něm seděla čarodějka v temně černých šatech s tmavě rudým lemováním. sám theureg byl řetězi připoután ke stěně jen proti ní. Zamračeně zjistil, že z místnosti nevedou žádné dveře, alespoň žádné takové které by viděl.
"Hostitelka" se na něj zářivě usmála.
"Máš tuhý kořínek válečníku." zněla docela pobaveně. "většinou trvá lidem týdny než se probudí z mého doteku, ale ty ses probral už po pár dnech." pobaveně se usmívala a zamyšleně si jej prohlížela.
"Zdá se že uriell tě opustila co?"  vycenila zuby v provokatyvním úsměvu. "Ano trochu jsem ti nahlédla do mysli zatímco jsi byl ... nepřítomný."
Theureg zlověstně zavrčel a škubl řetězi. sice se ozvalo krátké zaprakání, ale přesto nepovolili. místo toho se na okamžik nažhavili do běla a bojovníkovi rukou projela ostrá boles a zasmrádla spálená kůže. žár okamžitě pohasl.
"Ano. říkala jsem si, že obyčejné řetězi bys přerval jen tak tak jsem se trochu pojistila." pobaveně se zasmála.
"Co chceš!?!" vyštěkl bojovník vztekle zatínaje zuby aby nedal najevo pocítěnou bolest.
"Já?" usmála se. "Vlastně spíše co bys chtěl ty. Mohu ti nabídnout cokoliv si jen budeš přát."
"Pochybuju, že zadarmo." odvětil Theureg nevrle, ale už o poznání klidněji. Nejspíš mě nechce zabít, pomyslel si.
"Ne zabít tě nechci." zase se usmála. "Přemýšlej nad tím co jsem řekla." usmála se, zaplanul rudý plamen a čarodějka zmizela.
Theureg znovu trhnul řetězi. jen aby se ujistil, že kouzlo neodešlo spolu s čarodějkou a způsobil si tak jen další popáleniny. Zamračeně si odplivl, pohodlně se usadil a odpočíval.

[theureg]

//byl jsem upozorněn a tak se rovnou omlouvám za případné hrubky:) čeština neni zrovna moje gusto, alespoň ne ta psaná.
//taky se omlouvám za hru tímto způsobem. Můj počítač je krajně mimo prvoz, takže se na nwn nedostanu a na internet jen ledabyle.

[theureg]

mohl uplynout den nebo víc, v rudým ohněm ozařované kobce jak bojovník začal místnosti přezdívat se těžko určoval čas, než se opět oběvila krásná žena v černo rudých šatech. Krátce pokynula rukou a Theuregovi se u nohou oběvil podnos s kusem pečeného masa s bramborem a džber vychlazeného piva.
"myslím že ti to přijde k chuti." zářivě se na něj usmála a pomalu se usadila do trůnu proti bojovníkovi. Mlčky jej pozorovala a zlo v jejích očích jako by se šířil po celém sále. I přez to měl theureg obrovský hlad a tak jídlem nepohrdl. Když dojedl utřel si zápěstím pusu a spláchl jíslo hltem piva. Potom obrátil svůj pohled zpět k čarodějce. Ta se snad ani nehla.
"Doufám, že ti to chutnalo." obdařila ho dalším zářivím úsměvem a opět se pomalu zvedla a sáhla kamsy za trůn. Odtamtud prsty zvedla barbarův obrovský meč který byl skoro tak velký jako ona. Přesto si s ním pohrávala v prstech jako by téměř stolibrová zbraň nevážila více než ptačí pírko. Ostatně když jej pustila snášel se k zemi stejně pomalu.
"Jsi silný bojovník! Bojuj pro mě a dostaneš co budeš jen chtít." usmála se a zlo v jejích očích na okamžik ustoupilo.  Místo toho jej vystřídal téměř zvířecí chtíč který ztravuje ledaskterou dlouho osamělou ženu při pohledu na statného a svalnatého bojovníka. Ladným krokem došla až k němu jako by se nebála, že na ní může kdykoliv zaútočit. Lehce ho pohladila po tváři a Theureg se zase nedokázal pohnout tak jako tenkrát v tom sloupovém sále. Její dotyk byl jakoby mraziví, ale tentokrát nenastali žádné mdloby. Spíš se jeho tělem rozlila nepopsatelná slast jakou snad nikdy neprožil.
"Připoj se ke mě a poznáš slasti a rozkoše o jakých se ti nikdy nesnilo. Proč zahazovat své srdce té," na chvíli se odmlčela a udělala krok nazpět. Rozevřela dlaň druhé ruky a na té se zaleskl snubní prsten jež mu kdysi u oltářa dala jeho jediná láska, Uriell, "která o něj již dávno nesojí. Dej své srdce mě. Já se od tebe neodvrátím." Opět se k bojovníkovi přiblížila a lehce jej políbila na rty. Theuregovi najednou přišlo jako by jeho duši uchopila obestřel nepříčetný žár a jeho srdce začal zastírat netečný a černý chlad. Netrvalo dlouho a bojovník nakonec podlehl kouzlům a půvabu temné čarodějky.
Řetězy které jej poutali ke zsi se najednou rozpadli na prach a bojovník byl volný. Pomalu se zvedl. čarodějka mu teď sahala nanejvýš někam k hrudi, ale on nevyužil situace. Nezabil na první pohled křehkou čarodějku která teď stála těsně před ním. Naopak jí něžně zvedl do náruče a odnesl jí na stupínek uprostřed místnosti. Lehce ji položil na polštáře které jej pokrávali a pak se spolu oddávali rozkoším více než lidským...

[theureg]

"Jmenuji se Tanah." usmála se čarodějka na bojovníka když se vedle sebe probudili v jejím poži.
"To jméno je mi povědomí." krátce se zarazil Theureg a Pomalu se zvedl z postele, navlékl si plátěnou halenu a kalhoty.
Krátce se pousmála. "Zdá se, že máš dobrou paměť. Jeden z tvých předků už je to hodě dlouhá doba, se se mnou setkal. Tehdy jsem byla ješ milá čarodějka." pobaveně se zasmála a jemu se na tváři oběvil úšklebek.
"Ale už dávno nejsem to Tanah kterou tvůj pradávný předek popisoval v kronikách vašeho rodu." během řeči se pomalu zvedla a její tělo náhle zahalili černo rudé šaty.
"Nyní jsem Tanah nesmrtelná. Už nejsem člověk jako jsem se narodila. Nezbívá mnoho aby má moc narostla natolik abych se stala bohyní, ale právě na to potřebuji tebe."
Pomalu kráčela dlouhou temnou chodbou osvětlenou jen temně rudým plamenem pochodní a Theureg kráčel za ní. Vypadal oproti male dámě skoro jako obr.
"Bohové nemají rádi když se někdo snaží dostat na jejich místo, a nejsou schopni si připustit, že jsou již slabí." pohrdavě se ušklíbla, " a že je na čase je vystřídat."
"Z toho důvodu se mi ve světě začali stávat jisté nehody ve kterých měli bohové prsty, zkrátka snažili se mě zabít a zahnali mě sem, "mávla rukou kolem" do téhle mé svatyně kterou jsem vytvořila svými kouzly. Zde jejich moc nepůsobí, neboť zde nejsme v jejich světě, ale v něčem co by se dalo nazvat sférální vězení. Samozřejmě jsem našla cestu ven a trošku si to zde vylepšila." zamyšleně se přes rameno zadívala na bojovníka za sebou. "Rozumíš co ti říkám?"
Bojovník jen pokrčil rameny a krátce přikývl.
"Dobrá," pousmála se, "Tak já přejdu k tomu proč tolik potřebuji tebe. Bohem se nestanu jen tak že získám ohromnou moc. tu už mám a jen díky tomu mě bohové nedokázali zabít. potřebuji provést rituál kterým se dokážu přenést na božskou rovinu bytí."
Bojovník se na ni nechápavě zadíval. Krátce se zamyslela.
"Prostě rytuál po kterém se ze mě stane bohyně. Na tenhle rytuál potřebuji jisté.... věci, ale jelikož já se nemohu pohybovat mimo toto mé "vězení" příliš dlouho, nemohu si je opatřit sama. Ale ty můžeš." usmála se na bojovník. Lehce spomalila aby se dostala na jeho úroveň. Lehce se bojovníkovi zavěsila na ruku a kráčeli dál až k dalším dveřím,
"Najdu ti co potřebuješ." přikývl bojovník po chvíli. "Najdu to do posledního a začnu šířit tvoje jméno." krátce přikývl.
Chladně se sama pro sebe usmála. Náhle se zablesklo a oba se oběvili v dalším obrovském sále. zdi zde zakrývali knohvny, jedna vedle druhé, všechny plné zajímavých a zjevně prastarých svitků a knih. Jinak byla místnost prázdná.
Tanah pokynula svou hebkou ručkou a uprostřed sálu se oběvila hromada polštářů. Lehce se přitiskla k Theuregovi.
"Dlouho jsem byla sama." pronesla toužebně. "Vynahraď mi mou samotu." přejela mu ručkou po mohtné hrudi a pak už se jen opět oddávali milostným hrátkám.
Theureg se vzbudil zjevně později než Tanah. neboť když se zvedl seděla již dávno v pohodlném trůně u masivního dřevěného stolu a četla knihy. Občas z nějaké z nich něco vytrhla, pak knihu vzala a zahodila. Než dopadla na zem shořela jasným plamenem. Všimla se, že bojovník je vzhůru, takže se mu u nohou oběvil stolek naložený nejlepšími kousky masa , pečeným bramborem a kořeněným pivem.

[theureg]

ještě dalších pár dní setrval theureg v domě Tanah nesmrtelné než opět stanuli na pevnině.
"Nemohu se zdržet dlouho. Bohové si brzy všimnou, že nejsem ve své skrýši. Sežeň mi co potřebuji a pak se vrať nazpět na ostrov a já si tě najdu." zářivě se na něj usmála.
"Sbohem má lásko." vtiskla mu polibek na rty a překryla tak jeho srdce další vsrtvou ledu.
Bojovník krátce kývl a poté se vydal do směrem ke Kandaháru. Cestu znal více než dobře...

[theureg]

Bojovník prochází krajinou a přemítá si v hlavě jedna z posledních slov než jej Tanah opustila.
"Jedna z věcí jež potřebuju je boží krev. Najdi Auril. Nemá strach a příliš vystrkuje své chtivé prsty do světa smrtelníků. Nemusíš jí zabít. stačí mi její krev." usmála se na bojovníka....

[theureg]

Na pobřeží moře se prochází vysoký bojovník, zahalený do černého pláště s kapucí steženou hluboko do tváře, chránící se tak vodním sprškám které vítr nažene na pobřeží od útesů o které se s hřmotem rozbíjejí mohutné vlny. Kráčí pomalu a rozvážně, o kus dál se pase statný černý oř. Dar od bohyně Tanah kterého Theureg pojmenoval Ragnarok na památku toho jež padl na ostrově Králů.
Náhle vše jakoby utichlo. Vlny přestali dunět, vítr vát, ptáci z okolí se rozprchli pryč. Před bojovníkem najednou stála krásná žena v černých temně rudě lemovaných šatech. Tmavé černé vlasy jí povlávají kolém krásné skoro bílé tváře ze které hledí tmavo černé oči ze kterých číší jen čisté zlo. S plnými rudými rty si pohrává škodolibí úsměv. Štíhlé bílé ručky zdobí jen pár zlatých prstenů a na nádherné šíji vysí amulet s obrovským rubínem.
"V té bitvě jsi mi ukázal, že jsem se v tiobě nemýlila." škodolibí úsměv na chvíli vystřídal úsměv upřímný.
"Padl jsem kvůli kouzlům a kvůli té děvce která se skrývala ve stínech." zamračeně odvětil bojovník.
"Ano já vím. Chtěla jsem ti pomoci, ale jejich temní bohové o mě věděli. Musela jsem se držet stranou a dokud nedokončím rituál nebude to jinak." pronesla tiše. "Jediné co jsem mohla je pomoci ti zpět do světa živích."
"Děkuji ti." usmál se na ni.
"Ostatně to mi připomělo jednu věc." zamyšleně došla až k němu. "V zchátralém Větrově v opatství je oltář který jsem proklela svou mocí. Na něm zabij mé oběti." usmála se. "Zab je pomalu. olestivá smrt chutná lépe než rychlá. Najdi tu drowku co tě zabila, přiveď ji do toho opatství. Klidně ji přines mrtvou. Dodám ti sílu jí vskřísit zpět k životu a pak ji zabij. Pomalu ať trpí tím, že zabila mého služebníka a milence." zářivě se na něj usmála.
"Rád to pro tebe udělám. stejně tak pro sebe." oplatil jí zlem čišícím úsměvem. Jeho srdce se pohroužilo do ještě větší temnoty.
Čarodějka políbila bojovníka na rty, lehce ho prstem pohladila po tváři a stejně náhle jako se oběvila se i vytratila. Vlátil se ryk vln rozbíjejících se o útesy a ptáci se vrátil ke svým hnízdům, jen ještě chvíli polekaně švitořili.
Bojovník se otočil. vyšvihl se do sedla a vyrazil hledat jednoho ze svých druhů.
"čarodějova duše se možná vrátila, ale kdo ví kolik zla v něm zůstalo po tom démonovi co jej ovládal. Třeba mi pomůže." zle se pousmál a vyrazil.

[theureg]

temná čarodějka zamyšleně seděla na lavici ve větrovském opatství. Naprosté ticho které zde panuje přeruší až zaskřípění dveří a pak kroky statného bojovníka.
"Má paní." kajícně sklopí před čarodějkou hlavu.
"Ty se mi nemusíš klanět, můj drahý." oplatila mu Tanah milím úsměvem a pohladila jej po tváři. "Ty jsi můj první a nejoddanější služebník."
Přikývl.
"Proč jsi mne dnes volala má paní? jistě to nebylo jen proto aby jsi se na mě mohla podívat, i když já jsem vděčný za každý okamžik s tebou." pousmál se Theureg omluvně.
"Ano je to jeden z důvodů, ale jsou tu i další. Ta dívka," krátce se odmlčela, "věříš jí?" zadívala se hluboko do jeho očí.
"Ne má paní, ale její srdce je temné a za zlato si jej můžeme koupit. A věřím, že brzy procitne a pozná tvou pravou moc."
"Ano máš pravdu. Lesk zlata jí očividně svádí. Když jsi pro mě obětoval ty drowy viděla jsem v jejím srdci náznak pochybností."
Krátce přikývl.
"Dej jí nějaké zlato. Dost abys mi naklonil její duši, ale ne tolik, aby nechtěla další." pousmála se na něj. "A te´d běž. Udržet se v tomhle světě je stále ještě docela obtížné." vtiskla mu krátký polibek a zmizela. Síň opatství opět zaplnili zvuky kapající vody a hučení větru v dírách ve střeše. I teplota znatelně klesla, když zmizelo čarodějčino ochrané kouzlo a Auril vztekle zarazila své ledové spáry do budovi a zjistila, že jí temná čarodějka opět unikla.

[theureg]

Temná bohyně Tanah se pobaveně usmála. Další čerá ovce přibyla do stáda jejích temých služebníků.
"Vylez!" zavolala ke dveřím vedoucím ven z kláštera jež si přivlastila za vlastí a který obrila svými kouzli i proti moci samoté Auril.
Ze stínu vyšel statý bojovník a pobaveně se usmíval.
"Tvá moc je velkolepá má paní." posadil se do křesla které se za ním oběvilo.
"Pochyboval jsi snad někdy." ušklíbla se na něj a posadila se do křesla které se oběvilo naproti bojovíkovi. Další z věcí které se zjevili byl i masiví stůl, sklenice vína a korbel kořeněného piva. Sama se usadila a lehce ochutala víno.
"Přidá se k nám?" otázal se Theureg když si notě přihul ze svého korbele.
"Ano věřím, že ano. Jeho srdce sice nahlodávají pochybnosti, ale dá se koupit stejně jako ta dívka. Jen má jiou cenu. Ona chce zlato a on jak vidno ženy." Pobaveně se zasmála.
Theureg jí oplatil úsměv.
Zadívala se na něj. "Budu od tebe něco potřebovat. Vydáš se za moře až do vzdálené dračí země. Kapitán by jí měl znát. Nejspíš se bude bát tam jet, ale věřím že zlato jej přesvědčí. jako snad každého smrtelíka." pobaveně se usmála. "až tam dopluješ najdeš pro mě jedoho z draků jménem Satarog. Je to rudý drak a když mu řekneš mé jméo nebude tě ani chtít zabít. mám u něj něco v úschově. řekni mu že to chci a pokud ti to ebude chtít dát zab ho. Pozáš to snadno. Je to ampule s krví dračího boha Sargase, ale to tě zajímat nemusí."
Bojovník přikývl.
"Pošlu tě teď zpět do kandaháru. Zajdi se podívat za aším novým služebníkem a dej mu i nějaké zlato."
"Ano paní. hned potom vyrazím hledat dračí země." bojovík se zvedl. tanah jen krátce mávla rukou a Theureg se ocitl zpět  v Kadaháru odkud jej jeho bohyně přenesla.
Tiše dopila víno. Když se pomalu zvedla zmizel veškerý nábytek který přivolala svou mocí a nakonec se rozplynula i ona sama když se odebrala zpět do svého sídla mezi sférami.
Když polevilo kouzlo chránící větrov vrazila vzteklá auril své ledové prsty do budovy opatsví aby zjistila, že jí její oběť opět unikla.

[theureg]

Obrovské vlny se tříštili o rozeklané útesy obrovského skalnatého ostrova.
Kapitán velké lodi zamračeně pozoroval ostrov před sebou a potom se rychlím ale jistým krokem námořního veterána vydal na příď kde stál jeho jediný pasažér, rozkročený v pevném postoji letitého námořníka.
"Tady nemůžu zakotvit!" přeřval kapitán hroziví rachot od útesů a ledoví vítr který na lo´d vháněl spršky ledové vody z vln rozbíjejících se o trup lodi.
Bojovník jen pootočil hlavu. Byl to mohnutný ramenatý muž. Těžko člověk. Měl něco přes dva a půl metru, mohutnou a svalnatou postavu brázděnou jizvami mnoha bitev. Jeho dlouhé temně hnědé vlasy ho hnány větrem šlehali do opálené tváře která byla až na dva delší tesáky které lehce trčeli ze spodní čelisti lidská.
"Obepluj ostrov. Najdeme místo!" zařval bojovník odpově´d a vrátil se pohledem zpět k ostrovu. Kapitán sice chtěl něco namítat, ale další nevšímavost bojovníka, a hlavně sto měšců které měl ve své kajutě v truhlici, které dostal jako platbu za svou cestu a dalších padesát slíbených za cestu zpět ho přiměli poslechnout. Otočil se na patě a vyrazil po palubě zpět na můstek a cestou vykřikoval rozkazy na své muže kteří se je okamžitě vydali plnit. Ani jim se tahle plavba nelíbila, ale kapitána si cenili a věděli, že má nejspíš dobrý důvod je sem hnát a stejně tak věděli, že dobrý důvod pro kapitána bude i dobrý důvod pro ně. Lo´d se pomalu dala do pohybu a začala obeplouvat ostrov.
 Bojovník který se představil jako Theureg ještě chvíli pozoroval ostrov a na chvíli se mu zdálo, že se nad ním mihl obrovský černý stín. zahnal tuto myšlenku a vydal se pomoct námořníkům v jejich práci. Obvykle cestující ke svému řemeslu nepouštěli, ale tenhle ukázal, že se nejen vyzná, ale když při jedné zastávce praskla kladka vytahující masivní železnou kotvu a on se chopil řetězu a vytáhl ji holíma rukama získal si i jejich obdiv.
Dobře o čtyři hodiny mocného zápolení s obrovskými vlnymi, proudy které naháněli loď na skalnaté útesy a hlavně se silným větrem se lo´d konečně octla na závětrné straně ostrova. Ne že by tu vítr a vlny nějak polevili, na první pohled se dokonce mohlo zdát, že ze všech stran fouká k ostrovu,  Kapitán ukázal na malou zátoku ve které byla voda klidnější a kam by se zvládla prodrat i jejich loď. Pravda je, že málo který kapitán by se se svou lodí pustil mezi dva obrovské skalnaté výběžky které zátoku chránili, ale Kapitán Samuels byl nejen pořádný chlap a člověk toužící po zlatě jako kdkoliv jiný, ale měl také rád výzvy a věděl že má dobrou posádku a jeho pasažér se také ukázal jako velice schopný a tak se rozhodl zskotvit tam. Skasal plachty a nahnal posádku k veslům. Mohutný bojovník se sám posadil k jednomu z nich. Kapitán se zapřel do kormidla, stočil lo´d a posádka do rytmu bubnů začala veslovat a loď se během chvíle ocitla mezi obrovskými útesy. Průplav mezi nimi byl nakonec mnohem většínež se zdálo z moře, hlavně proto, že i samotné útesy byli mnohem větší. Netrvalo to snad víc než několik desítek minut než lośd nechala rozbouřené moře za sebou a stanula na klidné hladině chráněné zátoky. Loď spustila kotvu a posádka vesela zajásala.
"Všichni maj u mě rundu rumu!" zařval rozjařený kapitán a pak vyrazil k bojovníkovi který už zase stál na přídi lodi a pozoroval malou plážičku která se měnila v úzký pás zeleně stoupajícího mezi útesi vzhůru na ostrov.
"Tak sme tady." zubil se kapitán od ucha k uchu a jeho radost přerušil až děsiví řev nějaké ohromné obludy odněkud z hlubin ostrova. I posádka poděšeně zmlkla.
"Ne nadarmo se tomu říká dračí země." pobaveně se ušklíbl bojovník na kapitánův vyděšený úsměv.
"Zůstaňte na lodi a nic se vám nestane. Pokud nevstoupíte na jejich půdu snad vás nechají na pokoji. Beztak budou chtít spíš mě než vás." Bojovník se šuklíbl tentorkát směrem k ostrovu.
"Spusťe mi na vodu člun, jen si skočim pro věci a vyrazim. čim dřív tim dřív odsud vypadnem." zavelel Theureg hlasem zvyklím poroučet a odešel do podpalubí pro své věci, Kaitán chvíli mlčky pozoroval ostrov a pak vydal potřebné rozkazy.
 O pár minut později už Theureg vytáhl malí člun na pláž, navlékl si těžkou plátovou zbroj, přes rameno si přehodil pláš´t přes druhé štít a k pasu si připjal svuj obrovský meč. Krátce se ohlédl k lodi ze které ho pozorovali desítky zvědavích očí a pak se jim ztratil z dohledu.

[theureg]

Travlo několik dní než posádka znovu spatřila mohutného válečníka. Meč třímal v ruce a štít zrovna tak. Na hrudi v plátové zbroji zela obrovská rána kterou prosakovala krev. Kapitán ani nemusel vydat rozkaz a posádka během okamžiku připravila loď k vyplutí. Ostatně byli na to připraveni každým dnem kdy čekali na bojovníka. Někteří z členů posádky se dokonce snažili přesvědčit kapitána aby se na bojovníka vykašlal a aby konečně opustili tohle prokleté místo, ale schytal vždy jen ránu karabáčem. Další události však přiměli posádku přestat v práci a dojednoho se nahrnuli k zápradlí a se strachem v očích, ale se zvedavostí lidem tak blízkou sledovali dění na ostrově. Dokonce i kapitán přestal vydávat rozkazy. Oči se mu rozšířili hrůzou a čelist poklesla údivem. Na moři se mnohokrát setkal s různými příšerami od vodních trollů až po obrovské mořské hady, ale bestie která se najednou vyřítila zpoza útesu a zamířila si to směrem k bojovníkovi na pláži byla i na něj moc. Draka ani on a ani nikdo z posádky doposud neviděli a slyšeli o nich jen z vyprávění, ale tenhle předčil snad všechna očekávání. Gigantické monstrum, jehož tělo pokrývali rudé šupiny, s křídli s rozpětím dvakrát takovím co byla dlouhá jeho galera, s tlamou zvící jeskyně pokryté obrovskými zuby připomínající dlouhé zahnuté scimitary a s pařáty které měli drápy skoro tak velké jako lidské dítě se střemhlav vrhlo dolu na osamělého bojovníka. Byl to Satarog. Jeden z nejstarších draků žijích na ostrově.
Bojovník jen odhodil štít a nehybně sledoval obrovskou bestii která se k němu hnala rychlostí tornáda. Námořníci na palubě mysleli, že Theureg ztuhl hrůzou, ale to se mýlili. Nebojoval s drakem poprvé. Pravda, takhle velkého sice ještě neviděl a to měl tu čest setkat se s mnoha druhy, ale jeho odhodlání splnit přání své paní mu dodávalo sílu a jeho přirozené barbarství v jeho krvi mu vhánělo do temnotou oplývajícího srdce radost z velkolepého boje.
 když se Satarog dostal dostatečně blízko uskočil bojovník náhle stranou a překvapil tak draka který si stejně jako námořníci myslel, že bojovníka ohromil svím děsivím vzhledem. Místo do bojovníka tak secvakl ve svých obrovských čelistech jen haldu písku. Prudké plácnutí křídel které jej na poslední chvíli zachránili od příšerného nárazu do pláže, srazil bojovníka na zem a zvířil obrovské mračno písku. Bojovník se však zaskočit nenechal. Spíš náhodou se vyhnul pařátu který naslepo máchl v prachu než se drak začal opět zvedat a pak se obratně chytil drakova ocasu. Ten rychle vystoupal z prachu a rozhlédl se po pláži hledaje bojovníka. Když však otočil hlavu a zahlédl jej jak vysí na jeho ocase vztekle zařval několik kleteb v prastarém jazyce a rozletěl se vzhůru. Bojovník nedbaje máváním kterým se ho snažil drak setřást pomalu ale sebejistě šplhal vzhůru, přidržujíce se drakova kostnatého hřbetu. Meč stihl vrát k pasu takže měl te´d obě ruce volné. Drak s sebou divoce zmítal a snažil se bojovníka setřást seč mohl, ale marně. snažil se sice trefit bojovníka plamenem ze své tlamy ale příšerný žár jeho dračího ohně byl natolik velký, že místo bojovníka který se mu vždy skryl na druhé straně hřbetu než na kterou drak otáčel hlavu, popálil spíše svoje většinou proti ohni odolné tělo. A bojovník stále neúnavně šplhal vzhůru k jeho krku. Když se tam konečně dostal, obratně se vyhnul několika úderům dračího spáru a nevšímal si ani toho že mu jeden útok rozpáral kotník. jednou rukou uchopil roh na drakově hlavě a druhou tasil meč. Pak rychle sevřel stehny mohutný dračí krk a prdcu bodl přímo do drakovi hlavy. (aneb devast rulez a hej draku: jednička je svinstvo.) Drak se zazmítal v křečích a pak začal rychle klesat k zemi. Během okamžiku dopadl do vody a jen tak tak, že se nezřítil na kotvící loď. Když se uklidnili vlny nastalo všude až nepřirozené ticho.
"Mel Zbroj!" zařval najednou jeden z posádky.
Kapitán se dlouho nerozmýšlel. zavolal své nejlepší plavce a nařídil jim skočit do vody, najít bojovníka a přivázat jej k lanu aby ho mohli vytáhnout na palubu.
"Ale dyk tam je ten drak." blekotal jeden z nich,
"Ale u toho bojovníka máme zlato za  cestu zpět." zavelel znovu kapitán a pak už nemusel dlouh své muže pobízet. Vrhli se do vody. Netrvalo dlouho a Bojovník ležel na zmáčených prknech na palubě lodi. Dokonce našli i jeho meč, který te´d ležel vedle něj. Lodní léčitel se nad ním chvíli skláněl, pak zamumlal svá zaříkadla, od rukou mu vzplálo světlo a bojovník se hluboce nadechl. Prudce se zvedle a zamračeně se rozhlédl.
Kapitán jej chvíli pozoroval. "Seš blázen Theuregu a až tohle budu někde vyprávět nikdo mi neuvěří." pak se začal horečně smát. ne však dlouho.
Náhle se v něm opět vzedmul pud kapitána, prudce se narovnal a zavelel: "Hej vy dva!" ukázal na dva muže. "Pomožte mu dolu do kajuty a´t se dá dohromady. A vy ostatní pohyb, nehodlám bejt na tomhle proklatym místě už ani minutu! zvednout kotvi a chlapy k veslům! POHYB!" ryvchle se vrátil na můstek a o několik málo okamžiků později už lo´d vyplula zpět na rozbouřené moře.

O pár dní později ve větrovském přístavu zakotvila velká galera.
"Díky." zazubil se bojovník a hodil kapitánovi zbylé slíbené peníze.
"Jo rádo se stalo." zazubil se kapitán. "škoda jen že mi tohle nikdo neuvěří." znovu se od srdce zasmál.
"Tak víš co?" usmál se theureg a sáhl do jedné z brašen na opasku. Vem si tohle. Uvízlo mi to při boji za zbrojí." natáhl dlaň. na ní se zaleskla rudá šupina velká jak dlaň dospělého muže. "Když ukážeš tohle snad ti i uvěřej." zasmál se naoplátku bojovník. Kapitán dar přijal. Potřásli si rukou a pak se oba rozešli, každý svou cestou.

    Kapitán bude ještě dlouho vyprávět po přístavních putykách tenhle příběh a málo kdo mu věřil. Někteří kteří věděli něco o dracích a poznali dračí šupinu jen obdivně pokyvovali hlavami a jak se příběh šířil dár a každý si ledasco přidal a ledasco ubral, zní jistě dnes už úplně jinak a i ti kdo Theurega znají těžko by ho v ve vyprávění poznali.

[theureg]

Tanah, nová temná bohyně, se prozatím stáhla do ústraní. Bohové kteří oběvili její stále rostoucí moc dostali strach a rozhodli se proti ní bojovat všemi dostupnými prostředky. Tanah proto nezbylo nic jiného než se na čas stáhnout a nabrat nové síly aby byla schopná provést rituál k získání takové síly aby se mohla postavit bohům na odpor.

//všem se timto omlouvám, hlavně těm co se mnou Tanah začali. Mám práce nad hlavu a na net se nedostanu a když tak vážně nemám náladu cokoliv dělat protože jsem utahanej jako dobytek. proto timto odsouvám tanah stranou a snad se mi to brzo uklidní abych se k tomu mohl vrátit..